LETECKÁ TECHNIKA

La-5/7 vs. Fw 190: Hvězdice nad východní frontou

Základní varianta sovětské jednomotorové stíhačky Lavočkin La-5

Východní fronta neznamenala jenom úporné střety sovětské a německé pěchoty a tanků, ale rovněž boj o vzdušnou nadvládu. Důležitou úlohu proto sehrávaly souboje dvou typů vysoce výkonných stíhaček, a to Lavočkin La-5/7 a Focke-Wulf Fw 190, jejichž mohutné hvězdicové motory jim dávaly typický „tuponosý“ tvar.

Srovnávání pouhých technických parametrů různých zbraní může být někdy zavádějící, neboť přinejmenším stejnou roli hrají faktory strategické, taktické a personální. Typickým příkladem může být boj o vzdušnou nadvládu na východní frontě. Při útoku na Sovětský svaz sice mohlo Německo nasadit mnoho vynikajících typů techniky, ovšem i Rudá armáda disponovala řadou kvalitních zbraní, z nichž některé patřily na tehdejší světovou špičku. Hlavní příčinu strašných ztrát, jež tehdy sovětské ozbrojené síly utrpěly, tak netvořilo zaostávání v technice, nýbrž fakt, že vůbec nebyly připraveny vést obrannou válku a disponovaly ne zrovna ideálně vycvičeným personálem. To potvrdil další průběh války, v níž SSSR (i přes otřesné ztráty) dokázal uchopit strategickou iniciativu. Letadla s rudými hvězdami se pak přinejmenším vyrovnala německým a stejně tak sovětští piloti se stali rovnocennými soupeři Luftwaffe. Německé letouny Fw 190, které se zpočátku těšily pohodlné převaze nad rychle stárnoucími letadly LaGG-3, pak musely vzdorovat stále se zlepšujícím stíhačům La-5 a La-7. Těm náleží i neopomenutelné zásluhy za skutečnost, že sovětské síly v důležitých bitvách vybojovaly a udržely vzdušnou nadvládu, jež poté samozřejmě zásadně přispěla k vítězství Rudé armády.

„Lakovaná zaručená rakev“

Konec 30. let byl jednoznačně dobou nástupu celokovových letounů, a proto bylo asi poněkud překvapivé, když 30. března 1940 vzlétl prototyp letadla LaGG-1, které nosilo označení podle iniciál konstruktérů Lavočkina, Gorbunova a Gudkova. Stroj měl konstrukci zejména ze dřeva a překližky, využití kovu bylo minimální. Aerodynamicky byl povedený, avšak svými výkony zaostával, a tudíž byl do něj instalován silnější motor M-105PF (přes 920 kW), který jej dostal na zdánlivou špičku mezi letouny této kategorie. Slabá nebyla ani výzbroj, kterou tvořil kanon ŠVAK ráže 20 mm a dva kulomety Berezin BS ráže 12,7 mm. Piloti si stíhač LaGG-3 nejprve docela oblíbili a mělo se za to, že se vyrovná německým stíhačům Bf 109E, ale německý útok v červnu 1941 přinesl velmi tvrdé probuzení. Ukázalo se, že LaGG-3 nejen trochu zaostává za Bf 109E, ale navíc je jednoznačně předstižen novými Bf 109F. Jednotky s LaGG-3 měly proti německým stíhačům těžké ztráty a za vše asi hovoří fakt, že sovětští letci dali letounu dle jeho jména nelichotivou přezdívku „Lakirovannyj Garantirovannyj Grob“, tzn. „lakovaná zaručená rakev“. Jeho produkce sice pokračovala (a dala celkově přes 6500 kusů), ale od podzimu 1941 pracoval Semjon Alexejevič Lavočkin na rekonstrukci stíhačky, jež musela dostat nový motor s vyšším výkonem, než jaký měl řadový M-105. Proto byl vybrán hvězdicový M-82, následně přeznačený na AŠ-82, který dával výkon přes 1100 kW. Byl však i větší a těžší, což si logicky vyžádalo přestavbu celého stroje tak, že vznikl fakticky nový letoun, původně zvaný LaGG-5, záhy však přejmenovaný na La-5 (jelikož Gorbunov a Gudkov už pracovali samostatně). Jeho prototyp vzlétl v březnu 1942, aby se už v květnu toho roku rozběhla sériová produkce a první sériové letouny dorazily na frontu v srpnu. Bylo to vlastně právě včas, aby se střetly s prvními stíhačkami Fw 190A, jež se objevily na sovětském nebi a zpočátku se těšily takřka neomezené nadvládě nad špatně připraveným letectvem Rudé armády.

Stíhač La-7, na němž na konci války létal slavný Ivan Nikitovič Kožedub, nejúspěšnější spojenecký stíhací pilot II. světové války

Stroj, který Luftwaffe nechtěla

Německý Focke-Wulf Fw 190 měl delší historii než jeho hlavní sovětský soupeř, jelikož první návrhy jeho konstrukce pocházely již z roku 1937. Inženýr Kurt Tank však nejprve narážel na nesouhlas, protože svůj letoun koncipoval především jako přepadový stíhač, tedy vlastně stroj pro protivzdušnou obranu. Německo ovšem plánovalo primárně útočné operace a ministerstvo letectví se dívalo dosti pohrdavě na myšlenku, že by bylo potřeba bránit vzdušný prostor Říše. Přesto ale nakonec našel podporu pro svůj letoun, mj. proto, že přece jen existoval zájem mít i jiný typ stíhačky než Messerschmitt Bf 109, jenž byl sice slibný, ale tehdy nikdo ještě nemohl jistě vědět, zda se opravdu osvědčí. Dne 1. srpna 1939 byl tedy zalétán prototyp Fw 190, který byl poháněn mohutným hvězdicovým motorem BMW 801 s výkonem přes 1100 kW. Respekt vzbuzoval i arzenál prvních sériových letadel, jež se objevila v létě 1941 a disponovala dvěma 20mm kanony MG FF a čtyřmi 7,92mm kulomety MG 17 (prototypy měly šest kulometů). Na bázi prvních Fw 190A se záhy objevily také různé číslované sub-varianty, u kterých došlo mj. k posilování a přemísťování výzbroje a instalaci silnějšího agregátu BMW 801D, jehož výkon narostl přes 1500 kW. Bylo zřejmé, že Kurt Tank navrhl opravdu vynikající letoun a že velení Luftwaffe udělalo dobře, když mu nakonec (ačkoli zpočátku neochotně) poskytlo podporu. To se ukázalo téměř okamžitě po nasazení prvních Focke-Wulfů nad západní Evropou v polovině roku 1941. Vývoj slavných britských stíhačů Spitfire sice mohl více či méně „držet krok“ s Bf 109, avšak na nové Fw 190 tyto stroje tehdy prostě nestačily. A ještě výraznější pak byl drtivý nástup Fw 190 nad ruskou frontou. Na počátku září 1942 se první stíhače Fw 190A-3 objevily nad oblastí Kalinin, kde okamžitě začaly rychle narůstat ztráty sovětských strojů. Jen málokdo z Luftwaffe si připouštěl, že tato převaha má jen dočasný charakter a že Sovětský svaz nebude pouze nečinně přihlížet masakru svých letounů a pilotů.

Tento pohled dobře ukazuje mohutné rozměry hvězdicového motoru značky BMW ve stíhacím letounu Fw 190A-8

Lavočkin úspěšně modernizuje

Stíhače Lavočkin La-5 brzy prokázaly, že se svými výkony mohou směle měřit s dosavadními variantami Bf 109, v té době však již Luftwaffe nasazovala nejen Fw 190A, ale také Bf 109G. Konstruktér Semjon Lavočkin tedy nemohl ustat v práci a musel dále pracovat na modernizaci svého letounu, který i přes své výrazně zlepšené výkony vykazoval také slabiny, především co se týkalo ovladatelnosti. Piloti si stěžovali i na nedostatečný výhled z kabiny. Objevila se tedy nová úprava La-5F (forsirovannyj) s výkonnějším motorem AŠ-82F a pozměněným trupem za kabinou, čímž letoun získal později tolik slavný tvar. Výzbroj stroje tvořily dva 20mm kanony ŠVAK. Třetí a jistě nejslavnější verze se objevila v březnu 1943 pod názvem La-5FN. Dostala agregát AŠ-82FN, jenž dodával výkon přes 1200 kW; došlo i k dalším konstrukčním změnám, jež zlepšily mj. ovladatelnost. Stíhačky La-5FN pak výrazně zasáhly do bitvy u Kurska, kde si připsaly významný podíl na vítězství sovětských ozbrojených sil, protože dovedly rovnocenně vzdorovat i stíhačům Fw 190A. To však samozřejmě nezpůsobil jen technický pokrok, nýbrž i zlepšující se úroveň sovětských letců, kteří rychle získávali zkušenosti. Doby, kdy byla letadla s hákovými kříži neomezenými vládci oblohy, byly nenávratně minulostí. Sovětská esa sbírala úspěchy a poměr sestřelů se vyrovnával. V roce 1944 se navíc začala vyrábět další modifikace Lavočkinova letounu, původně nazývaná „La-5FN model 1944“, ale posléze přejmenovaná na La-7. Tyto letouny užívaly buď opět dva 20mm kanony ŠVAK, nebo tři silnější 20mm zbraně Berezin B-20. Pozměnila se i konstrukce, v níž byl obsažen daleko vyšší podíl kovů, neboť již nebylo třeba používat takové množství dřeva. Letoun La-7 dostal také mj. novou vrtuli a nový zaměřovač pro kanony. Výkony se tedy opět o něco zvýšily a výsledkem byl letoun, jenž dnes bývá označován i za nejlepší sovětskou stíhačku druhé světové války. La-7 zasáhly do boje už v září 1944 a bojovaly až do začátku 50. let. Celkově bylo zhotoveno bezmála 10 000 stíhaček La-5 a následně ještě přibližně 5700 exemplářů La-7.

Zkoušky nejrozšířenější sériové verze letounu Lavočkin La-5FN

Focke-Wulfy v různých rolích

Ale ani Němci samozřejmě nezaháleli. Výkon různých verzí agregátu BMW 801 vzrůstal, aby se nakonec vyšplhal přes 1700 kW. Vedle toho ale Fw 190 ukázal, že není jen velice účinným stíhacím letadlem, nýbrž i kvalitním nástrojem pro útoky na pozemní cíle. Jeho vyšší odolnost a nosnost v porovnání s Bf 109 jej vlastně přímo předurčovala pro to, aby plnil i roli stíhacího bombardéru a protitankového stroje. Tu nejprve zastávaly sub-varianty řady Fw 190A, z nichž některé nosily pod křídly pouzdra s kanony ráže 30 mm a závěsníky pro pumy, ale od počátku roku 1943 bojovaly specializované bitevní stroje řady Fw 190F. Ty vycházely z „áček“, avšak disponovaly silnou pancéřovou ochranou kabiny a pumovým závěsníkem pod trupem. Dále se objevila letadla řady Fw 190G, jež byla také zkonstruována jako stíhací bombardéry, ale kladl se u nich důraz i na prodloužený dolet, takže do jejich výbavy náležely velké palivové nádrže. Právě letouny řad F a G představovaly naprostou většinu Fw 190, jež se od počátku roku 1944 objevovaly nad východní frontou, protože čistě stíhací Fw 190A byly odvolány zpět na území Německa, aby tam vzdorovaly stupňující se bombardovací ofenzívě Američanů a Britů. To se pak odrazilo i na rostoucích úspěších sovětských letců, neboť piloti Fw 190F a G byli obvykle cvičeni především pro útoky na pozemní cíle, nikoliv pro vzdušné souboje, a tudíž se zákonitě nacházeli v nevýhodné situaci. Zcela jinou linii vývoje Fw 190 představovaly stroje Fw 190D, které lze na první pohled rozpoznat podle výrazně delší přídě. Ta ukrývala jiný typ pohonného agregátu, a to invertní řadový vidlicový motor Jumo 213, jehož poslední verze dokázaly dodat výkon téměř 1700 kW, což pohánělo stíhač rychlostí okolo 680 km/h. „Déčka“ sloužila jenom coby letouny protivzdušné obrany a nad východní frontou se objevovala pouze minimálně. Do konce války bylo dodáno asi 22 000 kusů Fw 190 všech verzí.

Vzácná fotka stíhaček Fw 190D-9 s „dlouhým nosem“, ukořistěných Rudou armádou a opatřených i sovětskými výsostnými znaky

Měření sil

Při porovnávání stíhačů firem Lavočkin a Focke-Wulf je zajímavé, že prošly vlastně opačným vývojem. Fw 190 byl zkonstruován jako letoun s hvězdicovým motorem, ale pozdější varianta Fw 190D dostala invertní řadový vidlicový agregát. Naopak typ LaGG-3 byl opatřen řadovým motorem, ovšem po kompletní rekonstrukci vznikl La-5 (nejprve značený LaGG-5), který měl agregát hvězdicový. Rozdíl spočíval také v samotné filozofii a účelu, jelikož Fw 190 původně vznikl primárně coby přepadový stíhač pro protivzdušnou obranu Třetí říše, aby se potom stal víceúčelovým strojem, který nakonec odváděl vynikající výkony též jako stíhací bombardér či protitankový bitevník. Lavočkin od počátku pojímal svou stíhačku univerzálně a zkonstruoval ji především jako odpověď právě na tehdejší převahu německých letounů včetně prvních verzí Fw 190. Pokud jde o parametry letadel, lze asi zjednodušeně říci, že Sověti nejprve dotahovali náskok Němců, posléze se však síly vyrovnaly a na konci války mohli Sověti mluvit o tom, že nad technikou Luftwaffe mají mírnou převahu. Fw 190 byl o něco málo rychlejší a měl o něco větší dolet, ovšem v malých výškách byl Lavočkinův typ obratnější. Jednoznačně ve prospěch německého stroje hovořila silnější výzbroj i kvalitnější palubní vybavení, avšak Lavočkin měl výhodu v podobě podstatně jednodušší a levnější konstrukce. Při soubojích obou letounů však opět hrála velkou roli známá poučka, že lepší letadlo je obvykle to s lepším pilotem. Zpočátku se zkušenější němečtí piloti těšili převaze nad nedostatečně vycvičenými Sověty, kteří pak ale prokázali mimořádnou schopnost se rychle učit, a proto byli již na přelomu let 1943 a 1944 na obloze rovnocennými protivníky německých letců. Většina elitních osádek Luftwaffe se navíc přesunula k obraně Říše proti spojenecké bombardovací ofenzívě, takže zvyšující se kvantitě i kvalitě sovětských Lavočkinů a jejich osádek čelili na německé straně zejména letci, kteří byli cvičeni spíše pro útoky na pozemní cíle. Skóre sovětských es tedy narůstalo a v samém závěru války čekala na Focke-Wulfy už pouze hořká porážka.

Fw 190G-2 s pancéřováním, přídavnými nádržemi a závěsníky pro pumy sloužil jako dálkový stíhací bombardér

Lukáš Visingr

Hlavní zdroje:
Chris Bishop: Velká encyklopedie – Zbraně druhé světové války
David Donald: Encyklopedie letadel světa
Dmitriy Khazanov a Aleksander Medved: La-5/7 vs Fw 190 – Eastern Front 1942-45
Válka.cz, Wikipedia.org

Fotografie: WWIIVehicles.com, Waralbum.ru, archiv autora