LETECKÁ TECHNIKA

Duel: Hawker Hurricane vs. Reggiane Re.2001: Královské stíhačky nad Středomořím

Hurricane Mk.I (R4118), který se zúčastnil bitvy o Británii

Italská vojenská technika bývá někdy předmětem podceňování a posměchu, Italové však zkonstruovali i některé kvalitní typy zbraní, mezi něž se řadí mj. stíhací letoun Reggiane Re.2001. Ačkoli ani on nebyl bezchybný, mohl se směle pouštět do soubojů se stíhačkami Spojenců včetně legendárního britského stroje Hurricane.

Středomořské a africké bojiště bylo v řadě ohledů specifické. Do německé intervence si v něm hlavní pozici nárokovali Italové, jejichž technika většinou nedosahovala špičkové úrovně, což dovolovalo Britům, aby na tomto bojišti užívali i zbraně, které by jinak působily zastarale, mj. stíhací dvouplošníky. V arzenálu jihoevropského království se však nacházely rovněž moderní typy letadel, mj. vysoce obratné stíhačky řady Reggiane Re.2000, a proto musely vzdušné síly Jeho Veličenstvo sáhnout k odpovědi v podobě výkonnějších letounů. Hawker Hurricane, jenž si vybojoval slávu ve střetech s německými Messerschmitty nad kanálem La Manche, se proto měl záhy postavit i proti stíhačkám Mussoliniho letectva.

Zrod legendy s motorem Merlin

Britská značka Hawker vznikla jako následovník neméně slavné společnosti Sopwith, která se po první světové válce ocitla ve finančních problémech. Thomas Sopwith ji ovšem oživil a dal jí nové jméno, kterým složil poctu zesnulému letci Harrymu Hawkerovi. Pro další budoucnost firmy byl ale rozhodující fakt, že v roce 1923 do ní přišel mimořádně schopný Sydney Camm, autor dvouplošníků Hawker Hart a Fury. Jeho schopnosti dokazuje i fakt, že se už v roce 1933 rozhodl navrhovat jednoplošník, protože usoudil, že dvouplošníky se již blíží svým limitům, a tudíž navrhl odlišně pojatou stíhačku. Převzal sice trup typu Hart, připojil k němu ovšem nové křídlo a zabudoval do něj výkonnější dvanáctiválcový vidlicový motor Rolls-Royce, který pak získal nehynoucí slávu pod jménem Merlin. Design zapůsobil i na britské letectvo, které proto vydalo jemu odpovídající specifikace a v roce 1935 si objednalo prototyp toho, čemu se tehdy říkalo „jednomístný rychlý stíhací jednoplošník“. Camm samozřejmě průběžně prováděl četné změny, takže finální verze se již původnímu návrhu příliš nepodobala. Vznikly rovněž spory o využití nových technologií, jelikož Camm prosazoval pokrokové přístupy, ovšem vedení RAF (z dlouhodobého hlediska velmi prozíravě) soudilo, že by to komplikovalo masovou produkci, a proto nakonec vzniklo lehce „archaicky“ působící letadlo. Dne 6. listopadu 1935 vzlétl první prototyp letounu, jehož výrobu si RAF objednalo v červnu 1936 pod jménem Hurricane. Šlo o jeho první stíhací jednoplošník, ačkoliv technologie jeho výroby ještě odrážela dřívější tradici, protože měl kostru kombinující ocel a dřevo a částečně plátěný potah. Navzdory kritice, že šel do výroby příliš brzy a zaostával za technologickou špičkou, se Hurricane zapsal do dějin jako výjimečně podařený stroj. Větší slávu sice nakonec získal Spitfire, čísla však jasně ukazují, že hlavní zásluhy za vítězství v bitvě o Británii měl Hurricane, se kterým tehdy létalo dvakrát víc jednotek než těch, jež se mohly chlubit stíhačkami Spitfire.

Prototyp letadla Hurricane (K5083), 6. listopad 1935

Hurricane se zesílenou výzbrojí

Spitfire byl nesporně elegantnější a obratnější, zatímco Hurricane působil hrubě a těžkopádně, avšak nabízel snazší ovladatelnost, mohl snášet až neuvěřitelná poškození, byl také jednodušší a levnější, což jej v krizové situaci zákonitě favorizovalo. Nepotvrdily se ani obavy, že se jeho rychlé zavedení do výroby odrazí na nižším vývojovém potenciálu, protože Hurricane se mohl zdokonalovat dál a dál. Verzi Mk I, jež sehrála klíčovou roli v bojích nad kanálem La Manche a britskými městy, začala od září 1940 střídat obměna Mk II, jež disponovala výkonnější verzí agregátu Merlin. První „dvojky“ si uchovávaly původní výzbroj v podobě osmi kulometů ráže 7,7 mm, avšak rozbíhaly se experimenty se silnějším arzenálem, a tak se brzy objevily na nebi letouny Mk IIB s dvanácti kulomety a Mk IIC se čtyřmi kanony Hispano ráže 20 mm, aby pak dorazily dokonce stroje Mk IID, pod jejichž křídly se nacházely 40mm kanony k ničení tanků. Letadla Hurricane Mk IV dostala „univerzální“ křídlo, jež umožňovalo nést různé konfigurace zavěšené výzbroje včetně pum či raket, což odráželo fakt, že se Hurricane stále více přesouval do role letounu pro podporu pozemních sil.

Hawker Hurricane Mk.IV s podvěšenými neřízenými raketami, srpen 1945

„Dvojky“ si však ještě před touto změnou připsaly mnoho úspěchů nad Středomořím a severní Afrikou, neboť sehrály vysoce důležitou úlohu při obraně Malty proti italským vzdušným útokům a během první fáze africké kampaně, kdy byly zastaveny italské pokusy dobýt Egypt. Pak se ovšem do konfliktu vložili Němci, jelikož Hitler poslal Mussolinimu do pouště pomoc v podobě německých expedičních jednotek. Nové verze letounů Bf 109E/F znamenaly pro stíhače Hurricane značný problém, jako rovnocenní soupeři se projevovaly i nové italské stíhačky, a proto musely situaci „zachraňovat“ útvary vyzbrojené stroji Spitfire. Proti starším letounům Osy si však Hurricane pořád vedl více než dobře a v roli stíhacího bombardéru úspěšně bojoval až do konce války.

Hurricane Mk.IIC (BE500) z 87. perutě RAF, 1942

Re.2000 jako letoun pro export

Za nejlepší italskou stíhačku druhé světové války se nejčastěji pokládá Macchi C.202 Flogore, což byla nepochybně velmi podařená konstrukce, ale nemělo by se zapomínat na letadla firmy Reggiane. Její konstruktéři Roberto Longhi a Antonio Alessio v roce 1938 navrhli letoun, jenž se díky zavalitému kovovému trupu, dolnoplošné konfiguraci a hvězdicovému motoru nemálo podobal americkému typu Seversky P-35. Vykazoval skvělou obratnost a stoupavost, a tak při simulovaných soubojích porážel nejen konkurenční typ Macchi C.200, ale dokonce i německý Bf 109E. Italské letectvo se však nakonec z dosud záhadného důvodu rozhodlo právě pro stroj Macchi, kdežto stíhačce Reggiane Re.2000 připadla pozice exportního letounu pro další země Osy a neutrální státy. Putoval proto do Švédska, kde sloužil pod jménem J 20, a do Maďarska, kde se licenčně vyráběl jako MÁVAG Héja. Samo italské letectvo si pořídilo jen několik kusů a užívalo je nad Středomořím, kde přišel vhod jejich pozoruhodně dlouhý dolet. Mezi piloty si však příliš velkou oblibu nezískaly, jelikož motor Piaggio P.XI byl nespolehlivý a neobešel se bez složité údržby. Jako nedostačující se začínala jevit i výzbroj v podobě dvou kulometů, byť šlo o velkorážové zbraně, jež měly převahu nad britskými kulomety „puškového“ kalibru. Pro společnost Reggiane tedy vyvstal úkol využít z konstrukce „dvoutisícovky“ to dobré a pokusit se o nápravu potíží s motorem, jenže italský průmysl vhodným agregátem nedisponoval. Itálie se obrátila na Německo a projevila zájem o tehdy skutečně vynikající invertní vidlicový motor Daimler-Benz DB 601. Tyto motory však Třetí říše nezbytně potřebovala pro vlastní stíhačky, a tak svému spojenci raději prodala licenci. Ve firmě Alfa Romeo se pak tento agregát vyráběl jako RA.1000 RC 41-I Monsone a jeho zabudováním do upravené konstrukce letadla Re.2000 vznikl stíhací letoun, který dostal označení Re.2001 Falco II.

Prototyp Reggiane Re.2001 Falco II

Úspěchy i díky novému motoru

Kromě nového motoru se tento stroj lišil od „dvoutisícovky“ mj. jinak řešeným křídlem, které v sobě obsahovalo palivové nádrže. Tento prvek byl zajisté velice inovativní a italské letectvo na něm trvalo, což ale vývoj nového stíhače hodně zpomalilo. První prototyp vzlétl v červenci 1940 a první sériové letouny vstoupily do řadové služby až v červnu 1941, což znamenalo rok zpoždění proti původnímu plánu. Ale další technické problémy a nutnost přeškolení osádek na nové stroje odsunuly počátek „ostrého“ bojového nasazení dokonce až na květen 1942, kdy se Re.2001 objevily nad Maltou. Italské letectvo původně objednalo 300 kusů, ovšem reálně jich odebralo jen 252. Vedle nepříznivého vývoje válečných událostí se na tom opět podepsal fakt, že přednost měly letouny značky Macchi, a sice typ C.202, který v podstatě vznikl analogicky s Re.2001, tedy zabudováním licenční kopie německého agregátu do konstrukce C.200.

Kokpit letounu Reggiane Re.2001 Falco II

Vedle denních stíhaček, které tvořily kolem tří pětin celkového počtu Re.2001, se dodávaly ještě dvě specializované obměny, a sice stíhací bombardér Re.2001CB a noční stíhač Re.2001CN, který dostal působivý arzenál ve formě dvou 20mm kanonů Mauser. Základní denní stíhačka se sice vyznačovala silnější výzbrojí než původní typ Re.2000, jenže ono posílení nebylo příliš velké, protože ke dvěma 12,7mm kulometům přibyly dva kalibru 7,7 mm. Přesto si italští piloti nový letoun značně oblíbili, protože s licenčním motorem nabízel vyšší výkony, lepší spolehlivost a snazší údržbu. Oproti většině tehdejších stíhaček byl sice o trochu pomalejší a také výzbroj už zaostávala, disponoval však vynikající obratností, zejména v malých výškách. Někteří piloti si ho tak oblíbili dokonce víc než obvykle lépe hodnocený Macchi C.202. Letouny Re.2001 byly po neúspěchu kampaně nad Maltou používány v dalších střetech nad Středomořím, zapojily se také do obrany Sicílie a italských měst, aby pak poslední z nich bojovaly už po boku Spojenců proti Německu, bez jehož motoru by vlastně Re.2001 nevznikl.

Reggiane Re.2001 Falco II

Lukáš Visingr

Hlavní zdroje:
Chris Bishop: Velká encyklopedie – Zbraně druhé světové války, Praha 2004
Válka.cz, Wikipedia.org

Parametry letounu Hawker Hurricane Mk IIC
Rozpětí křídla: 12,19 m
Celková délka: 9,55 m
Celková výška: 4,07 m
Prázdná hmotnost: 2308 kg
Max. vzletová hmotnost: 3024 kg
Typ motoru: vidlicový Rolls-Royce Merlin XXV-12
Výkon motoru: 955 kW (1280 koní)
Max. rychlost: 541 km/h
Bojový dolet: 716 km
Bojový dostup: 10 850 m
Výzbroj: osm kulometů Browning ráže 7,62 mm

Parametry letounu Reggiane Re.2001 Falco II
Rozpětí křídla: 11,00 m
Celková délka: 8,36 m
Celková výška: 3,15 m
Prázdná hmotnost: 2495 kg
Max. vzletová hmotnost: 3280 kg
Typ motoru: vidlicový Alfa Romeo RA.1000 RC 41-I Monsone
Výkon motoru: 864 kW (1175 koní)
Max. rychlost: 542 km/h
Bojový dolet: 1100 km
Bojový dostup: 11 000 m
Výzbroj: čtyři kulomety Breda-SAFAT ráže 12,7 a 7,7 mm

Reggiane Re.2001 Falco II

Měření sil

Hawker Hurricane představoval přechod dvou konstrukčních škol, což prokazovala především jeho smíšená konstrukce, v níž se vedle kovu bohatě objevovalo dřevo a plátno. Italský letoun Re.2000 vznikl o něco později a už patřil mezi celokovové stroje, zůstává ovšem otázkou, zda byl italský průmysl na takový posun skutečně připravený. Navzdory progresivní konstrukci se totiž služba „dvoutisícovek“ neobešla bez řady problémů se spolehlivostí, zatímco „zastaralý“ Hurricane se zapsal do dějin jako vysoce odolný, jednoduchý a spolehlivý. Hurricane se proto při prvním nasazení velice osvědčil, kdežto výsledky Re.2000 byly dost kontroverzní. To poté podnítilo vznik stíhačky Re.2001 s daleko lepším motorem, která se tedy v létě 1942 postavila proti zmodernizovaným britským stíhačkám Spitfire a Hurricane. Typ Spitfire měl v bojích ve všech ohledech převahu, avšak pro Hurricane Mk II byl italský letoun ze začátku vyrovnaným soupeřem. Re.2001 byl obratnější a jeho 12,7mm kulomety mu dávaly vyšší palebnou sílu, ale druhá z výhod se vytratila, když dorazily pozdější varianty Hurricane Mk II, v jejichž křídlech se nacházely zbraně ráže 20 mm. Italové z nějakého důvodu instalovali kanony jen do nočních stíhačů, takže Britové se potom těšili výrazné převaze. Podobně jako u jiných letadel italských vzdušných sil navíc platilo, že potenciál Re.2001 zpravidla omezovala mizerná údržba a nízká morálka. Hurricane i Re.2001 dokončily službu jako letouny pro útoky na pozemní cíle, avšak jako jednoznačně lepší stíhač se ukázal slavný britský stroj.

Hawker Hurricane IIC útočící na pozemní cíl v Barmě

Vyrobeno kusů
Hawker Hurricane (všechny verze): přes 14 500
Reggiane Re.2000 (všechny verze): přes 700

Publikace: Extra Válka – II: světová 11/2017