LETECKÁ TECHNIKA

Sopwith Dolphin: Výškový dravec se čtyřmi kulomety

Zachovalý Sopwith Dolphin v muzeu

V seznamu nejslavnějších stíhaček „Velké války“ se jen vzácně objevuje britský Sopwith Dolphin. Navzdory častému opomíjení se ale jednalo o výtečnou konstrukci, a ačkoliv na začátku budil určité obavy a zaznamenal potíže, nakonec byl mezi piloty vysoce oblíbený a mezi odborníky je dnes jednomyslně chválen.

„Velbloud“ neboli britský stíhací letoun Sopwith Camel pořád patří mezi nejslavnější stíhačky všech dob, ačkoli éra jeho dominance měla poměrně krátké trvání a šlo o kontroverzní letadlo, které řada pilotů příliš nemilovala. Nástupcem tohoto letounu se stal další stíhač se „zvířecím“ jménem, tentokrát navržený tak, aby měl všechny přednosti „Velblouda“, avšak žádnou z jeho slabin. Výsledný typ Sopwith Dolphin představoval na svou dobu velice vyspělý design, který sice nejprve vzbuzoval nedůvěru, rychle si ovšem u letců vybojoval dobrou pověst a zařadil se mezi nejlepší stíhačky, které země Dohody poslaly do boje.

Dva nezvyklé prvky konstrukce

Slavný „Velbloud“ nabízel opravdu mimořádnou obratnost, avšak současně poskytoval svému pilotovi jeden z nejhorších výhledů z kokpitu mezi všemi stíhačkami „Velké války“. Další typ ve výzbroji britského letectva, stroj R.A.F. S.E.5, pro změnu exceloval z hlediska rychlosti, za „Velbloudem“ ale zaostával v obratnosti. Herbert Smith, hlavní konstruktér firmy Sopwith, od jara 1917 pracoval na návrhu nového stíhacího letounu, který by spojil přednosti obou strojů a eliminoval by jejich minusy. Projekt s firemním názvem Sopwith 5F.1 tedy využíval dva nové prvky, z nichž první představoval motor. Dřívější letouny této značky totiž poháněly výhradně hvězdicové rotační agregáty, jenže u nového typu sáhl Smith pro francouzský vidlicový motor Hispano-Suiza 8B o výkonu 200 koní, jenž se proslavil coby pohonná jednotka stíhaček firmy SPAD.

Sopwith Camel

Druhým zvláštním řešením se stal design horního křídla, jelikož v zájmu co nejlepšího výhledu toto křídlo vlastně postrádalo prostřední část; jeho dvě poloviny byly totiž přichyceny ke kovovému rámu nad kokpitem. Pilot měl proto skvělý rozhled i směrem vzhůru, což bylo u tehdejších dvouplošníků velice nezvyklé. Jinak byla konstrukce smíšená, jelikož základ kostry tvořilo dřevo, avšak pro vyztužení trupu a křídel se použily kovové trubky. Stejně tak potah se skládal z více materiálů, a to z plátna a překližky, navíc byly použity i hliníkové plechy kolem motorového prostoru. Nový stíhač měl však ještě jeden charakteristický prvek, a to předsunutí spodního křídla oproti hornímu o zhruba 33 cm, což pro změnu zlepšovalo výhled pilota dolů. Zpočátku byl tento ambiciózní projekt pouze soukromou iniciativou firmy Sopwith, záhy však vzbudil zájem britského letectva, které mu přidělilo bojové jméno Dolphin a poskytlo finance, díky nimž mohla firma v projektu pokračovat. První prototyp, jenž byl dosud poháněn slabším motorem Hispano-Suiza 8 (výkon 150 koní), odstartoval 23. května 1917, aby v červnu začaly oficiální zkoušky u letectva a pak i testy nad Francií.

Výkonný motor a čtyři kulomety

Na počátku došlo k několika incidentům, kdy protivzdušná obrana armád Dohody po novém a pro ni neznámém letadle střílela, ale naštěstí se to obešlo bez následků. Stroj Sopwith Dolphin si vyzkoušelo jedno z nejlepších es Dohody, kanadský letec Billy Bishop, jenž novou stíhačku velmi chválil. Vedle výborného rozhledu a rychlosti hodnotil pozitivně rovněž ovladatelnost a dobré umístění výzbroje, kterou tvořily dva synchronizované kulomety Vickers. Stejné zbraně měl i „Velbloud“, jenže u něj byly montovány tak, že jejich závěry pracovaly v těsné blízkosti obličeje pilota, což pochopitelně nebylo nijak příjemné. Zkoušky odhalily jen jednu nevýhodu „Delfína“, a to poměrně silný sklon k přetažení a pádu do vývrtky. V té době se už rodil druhý prototyp, u kterého se zkoušelo jiné řešení chladičů a navíc výřezy v dolním křídle, které měly dále zlepšit výhled z kokpitu, jenže tato řešení se ukázala být slepými uličkami. Třetí prototyp přinesl zásadní změnu v oblasti výzbroje, protože v britském letectvu se objevila myšlenka, že by nová stíhačka měla obdržet i přídavnou výzbroj v podobě dvou pohyblivých kulometů. Pro tu se totiž ideálně nabízel kovový rám nad kokpitem, který nesl obě poloviny horního křídla, a proto se u třetího prototypu objevila na rámu lafeta se dvěma kulomety Lewis.

Třetí prototyp

Čtvrtý prototyp pak již v zásadě odpovídal sériovému provedení. S výjimkou prvního exempláře byly všechny stroje vybaveny motory Hispano-Suiza 8B o výkonu 200 koní, které dávaly letounům opravdu impozantní výkony. Dolphin dosahoval rychlosti přes 210 km/h, a proto se mohl směle měřit i s nejrychlejšími německými stíhačkami značky Fokker. Byl i velice obratný a zároveň stabilní a v neposlední řadě měl výtečné výškové charakteristiky. Rychle stoupal a na rozdíl od mnoha jiných letadel ve velkých výškách příliš neztrácel výkony, a proto se jevil být optimální zbraní proti německým výškovým bombardovacím a průzkumným letadlům, dokázal ovšem výborně zastat i roli standardní stíhačky pro frontové operace.

Počáteční problémy s reduktory

Již pozitivní hodnocení testů prvního prototypu tudíž vedlo ministerstvo vyzbrojování k tomu, aby hned v červnu 1917 zadalo první objednávku na 200 sériových stíhaček. Kupodivu ji však nezískala sama firma Sopwith, nýbrž továrna Hooper & Co. Teprve druhý výrobní kontrakt se realizoval u společnosti Sopwith a čítal 500 letadel. Postupně byly zadány další objednávky, a to na 900 letounů u značky Sopwith, 150 u podniku Hooper & Co a 400 u společnosti Darracq Motor Engineering Company. Celkově tedy měly tyto tři firmy vyrobit 2150 letounů Dolphin, jenže skutečný počet předaných letectvu činil pouze něco přes 1770 exemplářů. Dodávky totiž mnohdy nabíraly značná zpoždění kvůli chybějícím motorům, protože Francouzi pochopitelně preferovali dodávky motorů pro domácí producenty letadel, takže Britové prostě museli čekat. Ostatně motory Hispano-Suiza z některých sérií představovaly zdroj nelibosti také proto, že se jejich reduktory potýkaly s častými poruchami. Týkalo se to zejména agregátů, které dodávala linka francouzské firmy Brasier, kde se pro výrobu užívaly nedostatečně tvrzené slitiny. To se změnilo až počátkem roku 1918, kdy dodávky pro Brity začala zajišťovat firma Emile Mayen, u jejíchž motorů se tyto problémy nevyskytovaly.

Další fotografie třetího prototypu 

První sériové „Delfíny“, jež byly dodány do konce roku 1917, ale kvůli nekvalitním reduktorům hodně trpěly, což se odrazilo na některých počátečních potížích ve službě. Sériová letadla zahájila činnost na frontě v únoru 1918, kdy se objevila ve výzbroji 19. a 79. eskadry. V březnu se přidala 23. a 87. eskadra a tyto čtyři útvary byly také jediné, které byly postupně kompletně přezbrojeny na letouny Sopwith Dolphin, byť menší počty se objevily také u dalších jednotek. Obdobně jako v případě zkoušek prototypu se na počátku několikrát stalo, že na „Delfíny“ útočili nepoučení letci Dohody, avšak s výjimkou výše zmíněných potíží s některými sériemi motorů si Dolphin záhy získal chválu svých pilotů, zatímco Němcům přibyl opravdu výkonný protivník.

Velká obliba u zkušených pilotů

Faktem je, že na počátku existoval ještě jeden důvod nelibosti či nedůvěry, a to ona neobvyklá konstrukce horního křídla. Letci se totiž obávali, že v případě havárie jim kovový rám způsobí zranění nebo smrt, a proto se na kokpity „Delfínů“ začaly montovat jakési ocelové pylony, jež měly chránit hlavu letce. Zkušenost ale záhy ukázala, že ony obavy byly bezpředmětné, neboť při havárii se Dolphin choval zcela stejně jako jiné letouny, a tudíž z něj ochranné pylony poté zase zmizely, byť zůstaly na některých strojích, které sloužily pro výcvik nových letců. Občas se tvrdí, že za tímto účelem vznikl také Dolphin s dvojím řízením, jenže se nedochovala žádná jeho fotografie a nedá se vyloučit, že ve skutečnosti zůstalo pouze u návrhu. Nesporné je, že si Dolphin vydobyl pověst letounu vhodného pro začátečníky, protože byl velice stabilní a dobře ovladatelný. Zůstala mu pouze jediná nectnost, a to už zmíněný sklon k přetažení ve vysokých úhlech náběhu, jelikož se však z vývrtky dostával hodně snadno, k haváriím docházelo zřídka. Po vyřešení potíží s francouzskými motory tedy Dolphin dosáhl takřka univerzální obliby, což potom podtrhly jeho výsledky nad frontou.

Zkušení britští letci získali stíhačku na úrovni toho nejlepšího, co posílaly do bojů Centrální mocnosti, a to včetně obávaných Fokkerů. Nejlepším pilotem na „Delfínech“ se ale trochu paradoxně stal Američan, a to Francis Warrington Gillet, který létal u 79. eskadry a připsal si 20 sestřelů, a stejně tak i druhé místo se 17 úspěchy získal pilot, jenž nepocházel z Velké Británie, jelikož jím byl Novozélanďan Ronald Bannerman. Až na třetím místě byl britský pilot Arthur Vigers se 14 sestřely. Zajímavé však bylo, že mnozí ze zkušených britských letců nechali odstranit dvojici pohyblivých kulometů Lewis, které údajně nebyly příliš užitečné. Další nechali tyto zbraně přesunout na spodní křídlo, takže mohli střílet vpřed čtyřmi pevnými kulomety, ale našli se i tací, kteří pohyblivé zbraně Lewis chválili coby perfektní nástroje pro útoky zespodu na výškové letouny.

Varianty pro Ameriku a Francii

Stíhačky Dolphin byly zavedeny též do výzbroje několika kanadských a amerických jednotek. Američanům se „Delfín“ zalíbil natolik, že se rozhodli čtyři kusy dopravit do USA a společně s Francouzi se začali zajímat i o další verzi tohoto letadla. Na té společnost Sopwith pracovala z vlastní iniciativy už několik měsíců, přestože bez většího zájmu ze strany britského letectva. Kvůli potížím s reduktory a kvůli očekávanému příchodu nové generace německých letadel se totiž zrodil projekt letadla s motorem Hispano-Suiza 8F o výkonu 300 koní, který byl na vrtuli přenášen již přímo, resp. bez problémového reduktoru. Většinou se o něm hovoří pod jménem Dolphin Mk II, byť toto označení od britského letectva (které si jej neobjednalo) zřejmě nikdy oficiálně neobdržel. Maximální rychlost vzrostla na 225 km/h a změnil se tvar kapoty motoru, pod kterou se vešly i dva kulomety Vickers. Předpokládalo se, že výroba těchto letadel poběží ve francouzské firmě SACA, která dostala objednávku na 2000 kusů, před koncem války však vzniklo jen několik exemplářů.

Sopwith Dolphin Mk I

Bylo vyvinuto také provedení Dolphin Mk III, které používalo původní motor Hispano-Suiza 8B, ale s přímým přenosem výkonu. Také v jeho případě vznikl jen velmi malý počet sériových kusů, přestože desítky „Delfínů“ standardní verze byly do této podoby přestavěny v rámci generálních oprav pro poválečnou službu. V té ale Dolphin dlouho nezůstal. Menší počet sice ještě během roku 1919 létal v rámci okupačních vojsk v Porýní, ale vývoj šel rychle kupředu, takže v roce 1921 byl Dolphin prohlášen za zastaralý a vyřazen. Byl to jeho konec v britském letectvu, ačkoliv až do roku 1923 létalo deset kusů v barvách Polska. To nasadilo „Delfíny“ během války se Sovětským Ruskem a dvě letadla půjčilo i Ukrajincům, činnost polských letounů však ukončil nedostatek náhradních dílů. Sopwith Dolphin odešel do výslužby jako opravdu podařený, úspěšný a oblíbený stroj, což pozoruhodně kontrastuje s tím, že v současnosti již patří mezi takřka zapomenutá letadla.

Lukáš Visingr

Hlavní zdroje:
J. M. Bruce: Sopwith Dolphin, Berkhamsted 1995
Norman Franks: Dolphin and Snipe Aces of World War 1, Oxford 2002
Válka.cz, Wikipedia.org

Publikace: Extra Válka – I. světová 10/2018