LETECKÁ TECHNIKA

Duel: Fiat CR.32 vs. Polikarpov I-15: „Šipka“ a „Racek“ nad hořícím Španělskem

Fiat CR.32

Občanská válka ve Španělsku je občas považována za jakousi „předehru“ druhé světové války. To je sice poněkud zavádějící, některé zkušenosti z tohoto konfliktu však opravdu měly dosti velký vliv. Jiné ovšem vedly i ke značně problematickým závěrům, což se týká např. bojového nasazení stíhacích dvouplošníků.

Přestože se dvouplošníky uplatnily i ve druhé světové válce, posledním konfliktem, v němž se těšily fakticky dominantní úloze, byla válka mezi republikány a nacionalisty ve Španělsku. Ta se pro totalitní mocnosti, tedy pro Sovětský svaz, nacistické Německo a fašistickou Itálii, stala ideální „střelnicí“, kde mohly vyzkoušet nové taktické přístupy a nové typy pozemní a letecké techniky. Do Španělska tedy záhy začaly přicházet moderní zbraně a rozhořely se letecké boje mezi nejlepšími stíhačkami, jaké tehdy svět znal. Patřily mezi ně mj. dvouplošníky Fiat CR.32 Freccia a Polikarpov I-15 Čajka, které se leckdy utkávaly i s modernějšími jednoplošníky. Ale právě tento fakt byl některými letectvy vyhodnocen více či méně chybně, což posléze přineslo zákonité nepříjemné následky ve druhé světové válce.

Nový Fiat se smíšenou konstrukcí

Období 20. let 20. století lze označit za éru, kdy se konstrukce a výkony stíhacích strojů oproti první světové válce příliš zásadně neměnily. Stále jasně převažovaly dvouplošníky, které coby základní konstrukční materiál používaly dřevo. Ačkoli jednoplošníky existovaly už dlouho, za vážnou konkurenci pokládány nebyly, jelikož navzdory většímu odporu dvou křídel platilo, že dvouplošníky mají více výhod než nevýhod. Tato situace přetrvávala až do první poloviny 30. let, kdy se začaly rodit jedny z posledních úspěšných stíhacích dvouplošníků. Patřily mezi ně i letouny italské značky Fiat, jež 28. dubna 1933 poprvé otestovala prototyp stroje CR.32, který poté dostal bojové jméno Freccia („Šipka“). Design byl založený na předchozím typu CR.30 a patřil již mezi typy se smíšenou konstrukcí, ve které se vedle dřeva rozsáhle uplatnil též dural, hliník a ocel; potah křídel byl ovšem pořád plátěný. Pro pohon sloužil vidlicový dvanáctiválec Fiat, který se inspiroval americkým agregátem Curtiss D-12.

Výzbroj tvořily dva kulomety na kapotě motoru, jež měly ráži 7,7 mm. To ovšem platilo jen u prvních sérií z produkce, která se rozběhla na jaře 1934. U pozdějších byl používán jeden 7,7mm a jeden 12,7mm kulomet nebo dvojice zbraní větší ráže. Kromě toho byla část letounů vyrobena v provedení CR.32bis, jež se kromě dvou 12,7mm zbraní na kapotě vyznačovalo dvěma 7,7mm kulomety, které se nalézaly ve snímatelných pouzdrech na horní straně dolního křídla. Šlo však o kontroverzní prvek, jenž sice zvyšoval ničivou sílu letounu, což se hodilo při útocích na pozemní cíle (k tomu bylo toto provedení původně určeno) i na bombardéry, zároveň však snižoval maximální rychlost, takže při výslovně stíhacích misích se pouzdra často snímala. Vznikly pak i další zdokonalené verze CR.32ter a CR.32quater a celkem bylo do února 1939 dodáno přes 1300 kusů. Kromě letectva samotné Itálie se dostaly do Číny, Maďarska, Rakouska (a odtud pak do Německa), Paraguaje a Venezuely, ale největší slávu si vybojovaly nepochybně nad Španělskem, kde náležely mezi vůbec nejdůležitější a nejúspěšnější typy stíhacích letounů.

Fiat CR.32

Italové zasahují do občanské války

Dne 16. července 1936 se aliance armády, nacionalistů, konzervativců a fašistů pokusila o puč ve Španělsku, kterým vlastně začala krvavá občanská válka. Ta se brzy rozrostla do konfliktu, který měl široký mezinárodní charakter, protože svoji nejprve utajenou a následně i otevřenou intervenci zahájily tři totalitní mocnosti. Coby první se do zahraničí obrátili nacionalisté, kteří za republikány dosti zaostávali z hlediska vzdušných sil, protože jejich většina zůstala loajální k republice. Emisaři, jež vyslal generál Franco do Německa a Itálie, slavili úspěch, jelikož oba režimy se rozhodly pomoci. Vyslaly dopravní letadla, jež poté coby letecký most dopravila na pevninské území Španělska posily z Maroka, ale také stíhačky. Před válkou totiž Španělé měli značně zastaralý park stíhacích letadel, který tvořila stará francouzská technika, a republice se zpočátku příliš nedařilo získávat novější letouny.

Dvouplošníky Heinkel He 51B z Německa a Fiat CR.32 z Itálie tak znamenaly nesmírně důležitý faktor. První italské stroje tak dorazily do Španělska v polovině srpna 1936 a okamžitě úspěšně zasáhly do boje, jelikož první sestřel byl dosažen 18. srpna. Zpočátku na těchto strojích létali jenom Italové, kteří kvůli utajení působili formálně coby příslušníci španělské cizinecké legie, ale záhy začal i výcvik španělských letců. Mezi ty patřil i Joaquín García Morato, nejúspěšnější pilot nacionalistů, jenž dosáhnul celkem čtyřiceti sestřelů, z nichž 36 získal právě na Fiatu. Právě v tomto letounu ovšem našel i smrt, a to paradoxně při nehodě pouze několik dnů po vítězném konci války. Ten však byl v létě 1936 ještě daleko a před Fiaty leželo několik měsíců velkých úspěchů, neboť demonstrovaly jasnou převahu nad republikány. Do listopadu 1936 dominovaly nebi nad Španělskem, kam jich bylo dodáno cca 380 kusů; u firmy Hispano Aviation běžela licenční výroba pod názvem HA-132L Chirri. Navzdory velikým úspěchům ve vzduchu se ale nacionalistům nepodařilo rychle dobýt Madrid a v listopadu 1936 se dostavila pro produkty značek Fiat a Heinkel studená sprcha. Na madridském nebi se objevily sovětské stíhačky Polikarpov.

Fiat CR.32

Letadla uvězněného konstruktéra

Jméno sovětského inženýra Nikolaje Nikolajeviče Polikarpova (1892–1944) představovalo ve své době mimořádně respektovaný pojem. On sám byl nazýván i „králem stíhaček“ a právě od něj pocházela většina prvních stíhacích letounů sovětského původu. To však Stalinovu režimu nezabránilo v tom, aby byl geniální Polikarpov roku 1929 zatčen a odsouzen k smrti; následně byl rozsudek změněn na deset let vězení a konstruktér byl v roce 1932 propuštěn. Poté vznikla i jeho nejslavnější letadla, stíhačky I-15 a I-16. Jeho původní nadřízený Andrej Tupolev vsadil u svých letounů na celokovovou konstrukci, ale Polikarpov věřil osvědčené smíšené koncepci, kterou použil u dvouplošníku I-15 i jednoplošníku I-16. Oba stroje vznikaly prakticky zároveň od počátku roku 1933. Oba spojoval nápadně krátký tlustý trup, v jehož přední části se nalézal mohutný hvězdicový motor. Kvůli tomuto designu bylo působiště aerodynamických sil takřka shodné s těžištěm, díky čemuž se letouny vyznačovaly mimořádnou obratností, za kterou však platily malou podélnou stabilitou a ne zrovna pro začátečníky vhodnou pilotáží.

Polikarpov I-16 a osud řady sovětských letadel na začátku války

Stíhačka I-15, ještě pod prototypovým jménem CKB-3 zalétaná v říjnu 1933, tak budila kontroverzní reakce, protože zkušení piloti ji chválili, ovšem obecně nebyla považována za úplně povedenou. Mezi příčiny se řadilo např. prohnuté horní (tzv. racčí) křídlo, podle něhož stíhačka obdržela bojové jméno Čajka („Racek“) a které sice zlepšovalo výhled nahoru, ale dosti zhoršovalo rozhled do stran. Navíc konstruktér asi přecenil schopnosti průmyslu SSSR, který nebyl schopný dodávat potřebné motory M-25 (kopie amerického agregátu Wright Cyclone R-1820), a tak první série strojů, jež vznikaly od roku 1934, užívaly slabší motory M-22 (kopie typu Bristol Jupiter). Na špičku naopak náležela výzbroj ve formě čtveřice kulometů PV-1 ráže 7,62 mm v křídle, které poté vystřídaly ještě lepší zbraně ŠKAS s vyšší kadencí. Letadla I-15 byla vyvezena do Číny a Mongolska, ale křest ohněm prožila nad Madridem, když SSSR vyhověl prosbám republikánů a v říjnu 1936 jim poslal první kontingent stíhaček a pilotů.

Polikarpov I-15

Intervence Sovětů mění poměr sil

Jestliže nástup Italů v srpnu 1936 přinesl změnu situace ve prospěch nacionalistů, pak listopad 1936 znamenal další zvrat, ovšem opačným směrem. Dne 4. listopadu 1936 se na madridském nebi objevily dvouplošníky Polikarpov I-15, kterým se v republikánském letectvu začalo říkat „Chato“ („Tuponosý“), kdežto nacionalisté jim přezdívali „Curtiss“. Panoval totiž názor, že se nemůže jednat o originální sovětský výrobek a že jde o kopii amerického letounu; toto tvrzení se udržovalo velmi dlouho a stále se občas vynořuje, byť pro něj neexistuje jediný důkaz a vše nasvědčuje autorství N. N. Polikarpova. Nástup „Racků“ nad Španělskem byl hodně působivý a již za několik dnů se připojily i jednoplošníky I-16, jež sice poněkud zaostávaly v obratnosti a výzbroji (protože první verze nesly jen dva kulomety), avšak byly rychlejší. Každopádně byl konec nadvlády Heinkelů a Fiatů, protože německé letouny byly sovětskými stíhačkami úplně deklasovány a pro CR.32 představoval I-15 protivníka přinejmenším rovnocenného.

I-15 v republikánských barvách

Aby toho nebylo málo, SSSR poslal také dvoumotorové bombardéry SB-2, jejichž rychlost z nich činila velmi obtížné cíle pro všechny stíhačky nacionalistů. Na sovětských letounech létaly zpočátku jenom sovětské osádky, jejichž členové působili (podobně jako Italové či Němci) pod krycími „španělskými“ jmény, záhy ovšem začalo také zaškolování letců z řad Španělů a cizinců, mezi něž patřili jak námezdní žoldnéři, tak ideologicky motivovaní dobrovolníci. Kromě původních I-15 byly do Španělska poslána i letadla verze I-15bis, jejíž vývoj byl zadán právě pod vlivem úspěchů nad Madridem a která dostala rovné, nikoli „racčí“ křídlo, ovšem poněkud paradoxně se těšila podstatně menší oblibě. Poslední varianta I-153, která se vrátila k původnímu křídlu a obdržela zatahovací podvozek, už do občanské války zasáhnout nestačila. Celkem republikáni provozovali kolem 400 kusů I-15 a I-15bis, z nichž bylo 231 postaveno ve Španělsku, kde pak sloužily i po vítězství nacionalistů. SSSR vyráběl pozdější verze I-15 až do roku 1941 a užíval je (ačkoli v závěru už jen jako pomocné) až do roku 1945.

Parametry letounu Fiat CR.32 Freccia
Rozpětí horního křídla: 9,5 m
Rozpětí dolního křídla: 6,15 m
Celková délka: 7,47 m
Celková výška: 2,36 m
Prázdná hmotnost: 1455 kg
Vzletová hmotnost: 1975 kg
Typ motoru: vidlicový Fiat A30 RA-bis
Výkon motoru: 447 kW (600 koní)
Max. rychlost: 360 km/h
Bojový dolet: 780 km
Bojový dostup: 8800 m
Hlavňová výzbroj: dva nebo čtyři 7,62mm nebo 12,7mm kulomety Breda-SAFAT
Pumová výzbroj: max. 100 kg

Parametry letounu Polikarpov I-15 Čajka
Rozpětí horního křídla: 9,75 m
Rozpětí dolního křídla: 7,5 m
Celková délka: 6,1 m
Celková výška: 3,2 m
Prázdná hmotnost: 965 kg
Vzletová hmotnost: 1374 kg
Typ motoru: hvězdicový Švecov M-25
Výkon motoru: 467 kW (635 koní)
Max. rychlost: 350 km/h
Bojový dolet: 750 km
Bojový dostup: 9800 m
Hlavňová výzbroj: čtyři 7,62mm kulomety Maxim-Nadaškevič PV-1 nebo ŠKAS
Pumová výzbroj: max. 40 kg

Měření sil

Srovnáme-li „papírové“ parametry italského letounu Fiat CR.32 a sovětského typu Polikarpov I-15, zjistíme, že sovětský stíhač měl větší dostup, ale italský nabízel vyšší rychlost a o trochu větší dolet. Fiat byl těžší a díky tomu byla jeho zřejmě nejsilnější stránkou skvělá akcelerace a velká rychlost ve střemhlavém letu. I-15 naopak jasně vedl po stránce stoupavosti a byl lepší i v horizontálních manévrech, protože se dovedl otáčet na menším poloměru, a navíc bez ztráty výšky, kdežto Fiat při zatáčkách výšku ztrácel. Sovětský stroj byl opravdu výjimečně obratný, proti trochu „zákeřnému“ jednoplošníku I-16 byl navíc stabilnější, takže bylo snazší z něj vést přesnou palbu. Ke slabinám I-15 naopak náležela jistá „křehkost“, za níž stála zejména špatná kvalita výroby ze sovětských a poté i ze španělských výrobních linek. Proto sovětské stíhačky někdy nemohly využívat svůj úplný teoretický potenciál obratnosti, protože hrozilo poškození konstrukce, v extrémním případě i fatální havárie. Oba typy letounů však velice dobře snášely bojové poškození a vyznačovaly se také nenáročnou údržbou, byť přece jenom platilo, že I-15 opatřený hvězdicovým motorem byl odolnější než Fiat CR.32 s vidlicovým agregátem, jelikož „vidlice“ se nedokázala obejít bez dosti zranitelného chladiče.

Fiat CR.32

Složitější je rozhodnutí ohledně výzbroje, neboť čtyři malorážové kulomety na I-15 nabízely v boji na krátké vzdálenosti vyšší palebnou sílu, ovšem 12,7mm kulomety na některých Fiatech dokázaly probíjet i pancéřované přepážky chránící piloty sovětských stíhaček. Celkově lze říci, že z čistě technického hlediska byl asi o něco lepším letounem I-15, avšak samo toto hlediska nepostačuje, protože významná je pochopitelně i taktika, resp. úroveň letců. A tady patřila převaha spíše nacionalistům, neboť italští piloti dokázali brzy přijít s postupy, které eliminovaly silné stránky I-15. Republikánské letectvo preferovalo manévrové boje s ostrými zatáčkami, nacionalisté se však často nenechali do takových střetů zatáhnout. Útočili střemhlav z velké výšky a následně unikali střemhlavým letem, ve kterém je I-15 nemohly dostihnout. Na straně nacionalistů stála také lepší disciplína, kdežto „revoluční“ atmosféra republiky přinášela spíš rozklad kázně. Na vítězství nacionalistů se proto zásadním způsobem podílel i lidský faktor.

I-15bis v továrně

Hodnocení dvouplošníků

Vzdušné boje nad Španělskem bývají často popisovány jako velký triumf jednoplošníků, které tam prokázaly nespornou převahu nad dvouplošníky. To je však jen jedna možná interpretace, kromě které existuje i druhá, a sice tvrzení, že tehdejší dvouplošníky tam dokázaly, že se ještě v některých situacích mohou víc než obstojně měřit s nastupujícími jednoplošníky. Pořád totiž platilo, že stroje se dvěma křídly jsou zpravidla obratnější a mívají lepší stoupavost, a proto se i letouny jako Fiat CR.32 a Polikarpov I-15 mohly za vhodných okolností vítězně utkat s typy nepochybně modernější konstrukce, např. Messerschmitt Bf 109 a Polikarpov I-16. Jinou věcí ale je, jak tyto skutečnosti následně vyhodnotila letectva různých zemí. Pro Němce (a nepřímo i pro Brity) šlo o definitivní potvrzení toho, že se potenciál dvouplošníků vyčerpal a dále už se musí věnovat pozornost jedině stíhačkám s jedním křídlem, ideálně těm celokovovým. (To, že se Britové ve vyřazování dvouplošníků ve prospěch nových letadel Hurricane a Spitfire hodně opozdili, na tom nic nemění.)

Poněkud zavádějící byl závěr letectva SSSR, kde se tehdy pořád udržovalo mínění, že pro nejbližší roky bude vhodné řešení představovat „mix“ stíhaček obou koncepcí a že další rozvoj I-15 má stále smysl. Pozdější sovětské stíhače však již měly mít jen jedno křídlo. Na věci se podepsaly i stalinské čistky, kvůli nimž se konstruktéři báli riskovat a sázeli spíš na osvědčené koncepce. Kdo ale ze španělské války vyvodil zcela mylné závěry, to byli především Italové, kteří navíc čekali dřívější vypuknutí celoevropského konfliktu, a proto se na něj i dřív připravovali. Proto nejen dále vyráběli stíhače CR.32, ale pustili se i do vývoje nového dvouplošníku CR.42 Falco, jenž tak vstupoval do služby v době, kdy většina ostatních zemí taková letadla vyřazovala. Faktem ovšem na druhou stranu je, že poslední dvouplošníky, např. I-153, CR.42 či Gloster Gladiator, dokázaly bojovat mnohem déle, než se zřejmě čekalo, a v pomocných úlohách sloužily takřka až do konce druhé světové války. Jakkoli to asi působí absurdně, Španělé vyřadili poslední Fiaty až v roce 1953!

Vyrobeno kusů
Fiat CR.32: cca 1300 kusů
Polikarpov I-15: cca 3300 kusů

Lukáš Visingr

Hlavní zdroje:
Yefim Gordon a Keith Dexter: Polikarpov’s Biplane Fighters, Hinckley 2002
Alfredo Logoluso: Fiat CR.32 Aces of the Spanish Civil War, Oxford 2010
Mikhail Maslov: Polikarpov I-15, I-16 and I-153 Aces, Oxford 2010
Miroslav Šnajdr: Soumrak stíhacích dvouplošníků /1, Olomouc 1999
Airwar.ru, Válka.cz, Wikipedia.org

Publikace: Válka Revue 3/2016