LETECKÁ TECHNIKA

Kořist (nejen) pro výcvik: Stíhací letouny ve službách nepřítele

Snahy získat a využít informace o výzbroji (pravděpodobného) nepřítele se pochopitelně táhnou celými dějinami válek, a tak se nemohly vyhnout ani stíhacím letadlům. Vzdušné síly světových mocností se tudíž různými způsoby dostávaly ke stíhačkám protivníků, jež někdy sloužily i pro výcvik vzdušných soubojů.

MiG-21 F-13 a Chengdu J-7B zkoušené Američany

Na pozadí druhé světové války i studené války probíhal intenzivní boj o letecké technologie, a proto mezi úkoly tajných služeb patřilo také získávání technologií nepřátelských letadel, popř. i kompletních exemplářů. Dezerce, navigační omyly, sestřely a další události nabízely spoustu vhodných příležitostí. V některých případech byla letadla vrácena původním majitelům, avšak jindy se stala součástí (zákonitě přísně utajovaných) výcvikových programů, díky kterým měli piloti možnost poznat pro ně exotickou nepřátelskou techniku. Ostatně právě takové programy stály i u zrodu střediska, jemuž se říká „Top Gun“. Několik smrtelných havárií sice prokazuje, že testování zahraničních letounů představuje značně rizikovou činnost, ale potenciální přínos pro vlastní ozbrojené síly je nepochybně obrovský.

Období druhé světové války

První stíhací letouny se dostaly do rukou tehdejších protivníků již během první světové války, tehdy však jejich případné používání ještě nemělo nějaký systematický rámec. Samozřejmě se staly předmětem studia, ale pro nácvik vzdušných soubojů nejspíše nesloužily. Zásadní změny v tomto směru se dostavily až ve druhé polovině 30. let díky občanské válce ve Španělsku, jež znamenala příležitost pro nasazení nové generace stíhaček. Třetí říše i Sovětský svaz tak měly možnost seznámit se s typy „druhé strany“, jenže ještě daleko větší měřítko nabraly tyto kroky v roce 1939 po uzavření sovětsko-německých smluv, resp. paktu Molotov-Ribbentrop, jelikož SSSR jevil velký zájem o pořízení nových německých letadel. Koupil tedy mj. několik stíhačů Messerschmitt Bf 109 či Bf 110, které podrobil důkladným testům. Další desítky kusů se poté dostaly do sovětských rukou v bojích na východní frontě, když se spojenectví dvojice diktatur změnilo v osudové nepřátelství.

Ukořistěný Messerschmitt Me 109 v britských barvách

Sověti získali i novější stíhačky Focke-Wulf Fw 190 a kromě zkoumání německých technologií proběhly též simulované souboje, při nichž dostali špičkoví sovětští piloti možnost hodnotit silné a slabé stránky německých typů, aby se dala rozpracovat vhodná taktika boje s nimi. Německé stroje však získali také západní Spojenci a jako příklady lze uvést mj. Bf 109 v Británii nebo jeden Fw 190A, jenž pak létal se znaky US Navy. Pozadu ale pochopitelně nezůstávali ani Němci, kteří dokonce měli celý speciální útvar, který testoval kořistní spojenecké letouny a poskytoval je bojovým útvarům k výcviku soubojů. Podle svého velitele byl nazýván „Létající cirkus Rosarius“ a do jeho sestavy patřily např. letouny Spitfire, Tempest, P-38 Lightning, P-47 Thunderbolt, P-51 Mustang, La-5FN nebo Jak-3. Řadu letadel americké výroby (včetně P-51 či F4U Corsair) získali také Japonci. Zajisté pak nepřekvapí, že vítězné mocnosti po válce intenzivně testovaly i nejmodernější německá letadla, mj. proudové stíhačky Me 262 Schwalbe. To už ovšem začínala studená válka a boj o letecké technologie se opět rozhořel, tentokrát zejména mezi USA a SSSR.

Boeing B-17 v rukou Němců

Vickers Wellington Mk.IC ukořistěný Němci

První sovětské stroje v USA

Výrazně k tomu samozřejmě přispěla korejská válka, ve které se už utkaly i proudové letouny. Na Američany nepochybně nejvíce zapůsobil sovětský MiG-15, jenž se mohl vyrovnat i jejich nejlepším strojům, takže vyvinuli nemalé úsilí, aby nějaký exemplář získali. Podařilo se to ale až po skončení války, konkrétně v září 1953, jelikož s jednou „patnáctkou“ ulétl z KLDR pilot No Kum-sok. On sám pochopitelně obdržel politický azyl, kdežto jeho letadlo bylo intenzivně zkoušeno. Američané takto poprvé dostali šanci provést cvičný souboj s moderním sovětským stíhačem, avšak vývoj na druhé straně železné opony se nezastavil. SSSR zaváděl do výzbroje nové modely stíhaček, snahy Západu získat nějaký vzorek však uspěly až roku 1966, a to díky zpravodajským službám Státu Izrael. S nimi se totiž spojil irácký pilot Munir Redfa, jenž poté dezertoval s letounem MiG-21F-13. Izraelci jej prozkoumali a posléze i zapůjčili do USA, kde jej doplnily též dva stroje MiG-17F, jejichž syrští piloti omylem přistáli na izraelské základně.

MiG-21F-13

Zkoušky v USA se odehrávaly pod krycími názvy Have Doughnut, Have Ferry a Have Drill, a sice nad základnou Groom Lake, která leží v Nevadě a jíž se přezdívá též „Oblast 51“. Cvičné boje proti sovětským stíhačkám absolvovala řada letců US Air Force a US Navy, kteří pak své zkušenosti mohli využít nad Vietnamem. Na bázi těchto výsledků se potom zrodily komplexní programy výcviku, z nichž zajisté nejznámější bylo středisko FWS (Fighter Weapons School), které podléhalo námořnictvu. Proslavilo se pod přezdívkou „Top Gun“, která se stala i titulem mimořádně úspěšného filmu, jehož druhý díl se nyní připravuje. Pro výcvik ve FWS se ovšem neužívaly originální sovětské stíhačky, nýbrž americké letouny s podobnými parametry, a sice A-4 Skyhawk a F-5 Tiger II jako přibližné „imitace“ typů MiG-17 a MiG-21. Speciální útvary pro výcvik soubojů posléze vytvořilo i americké letectvo, kde se jim říká „Aggressors“. To již ale nad Amerikou létaly rovněž další sovětské stroje.

Zrod jednotky „Red Eagles“

Na mezinárodní scéně se totiž v 70. letech odehrávaly převratné změny, které nabízely i šance dostat se k nové generaci sovětských stíhacích letadel. Egypt tehdy takříkajíc „změnil strany“, protože nový prezident Anwar Sadat sledoval jasně prozápadní politiku a nabídl Američanům, že jim může (samozřejmě v utajení) předat letouny sovětské výroby. Zlepšily se i vztahy USA s Čínou a Indonésií. Přes oceán tak do USA putovaly modernizované varianty starších letounů značky MiG (konkrétně MiG-17PF a MiG-21MF), zcela nové stroje MiG-23MS a MiG-23BN a navíc stíhačky J-7B, jak se nazývala čínská kopie „jedenadvacítky“. V polovině 80. let proto americká „sbírka“ čítala více než dvě desítky různých letadel z východního bloku, jež sloužila především pro testování a k výcviku vzdušného boje. Takový počet však už vyžadoval i jakýsi pokročilejší model organizace. Stroje zapůjčené z Izraele se tam vrátily (a onen první MiG-21 je tam dosud vystaven s výmluvným trupovým číslem 007, které odkazuje na zapojení tajných služeb), zatímco nově získané sovětské a čínské letouny byly začleněny do inventáře speciální jednotky amerického letectva.

Dvě F-5 s MiG-17 a MiG-21

Byla zformována v dubnu 1977 a nejdřív měla označení 4477th Test and Evaluation Flight, které se později změnilo na 4477th Test and Evaluation Squadron, nejznámější ovšem byla pod přezdívkou „Red Eagles“. Ze základny Groom Lake se přesunula na střelnici Tonopah Test Range, jež spadá pod základnu Nellis. Její činnost se většinou dařilo udržovat v utajení, ačkoliv občas unikla nějaká nekvalitní fotografie a všeobecně se vědělo, že v USA nějaké „nepřátelské“ stroje létají. Činnost jednotky bohužel provázelo i několik havárií s oběťmi na životech. V roce 1979 se zřítil MiG-17F, ve kterém zemřel pilot M. Hugh Brown, a o tři roky později havaroval MiG-23BN, v němž zahynul Mark Postai. Největší publicitu ale získala nehoda z 26. dubna 1984, kdy zemřel generál Robert M. Bond, jenž si chtěl vyzkoušet letadlo MiG-23BN. Je nutno dodat, že tento typ se od Američanů dočkal tvrdé kritiky, protože podle názoru pilotů se řídil jako „zatracená rachejtle“.

MiG-23 v roce 1988 v amerických rukách

Éra po konci studené války

Jednotka „Rudých orlů“ byla formálně rozpuštěna v roce 1990, ačkoli letové operace fakticky skončily zřejmě v roce 1988. Většina dostupných typů letounů již byla zastaralá a chyběly pro ně náhradní součásti, a tak „americké MiGy“ vesměs putovaly do muzeí. To však samozřejmě vůbec neznamená, že skončily snahy získávat zahraniční stíhačky. Rozklad východního bloku nabídl naopak další příležitosti. Z letectva bývalé NDR se tedy do Ameriky přestěhovaly nové verze stíhačky MiG-23 a kromě nich i stíhací bombardéry Su-22. Někdy během 90. let získali Američané také do té doby velice obávané sovětské stíhačky čtvrté generace MiG-29 a Su-27. První z typů si mohli vyzkoušet v barvách německé Luftwaffe, do níž přešly stroje vzdušných sil bývalé NDR, byť do majetku USA se „devětadvacítky“ dostaly zřejmě až v roce 1997, kdy bylo odkoupeno 21 letounů z Moldávie. Od Běloruska pak Washington koupil minimálně dvě stíhačky Su-27.

MiG-21F-13 Červená 84 v amerických službách

Kromě toho se postupně obměňovala též technika zvláštních jednotek letectva a námořnictva, jež sloužily či slouží pro imitaci letounů pravděpodobného protivníka. V jejich barvách se tak objevily mj. stíhačky F-14 Tomcat, F-16 Falcon a F/A-18 Hornet, které dostaly někdy velmi zajímavé „nepřátelské“ kamufláže. Do oblasti výcviku navíc začaly promlouvat i soukromé firmy, jež provozují vyřazené vojenské letouny (včetně sovětských) a prodávají své služby ozbrojeným silám. Nad Amerikou tedy již létá mj. několik stíhaček MiG-21 a MiG-29, jež patří oněm soukromým kontraktorům. Ozbrojené síly ale nadále provozují i „své“ stíhačky cizího původu, jak dokazují mj. fotografie letounu Su-27, které byly v roce 2016 pořízeny nad Nevadou. O riziku této činnosti vypovídá fakt, že 5. září 2017 zahynul pilot Eric Schultz, jenž havaroval s nějakým oficiálně neuvedeným, jenže téměř jistě „nepřátelským“ letadlem. Snahy Američanů získávat zahraniční stíhačky zajisté pokračují a tajné služby patrně hledají způsob, jak se dostat k novým ruským a čínským letounům. 

Chudé výsledky sovětského úsilí

Samozřejmě také Sovětský svaz se během studené války intenzivně snažil získávat americké i jiné západní letouny, jenže výsledky jeho snah byly dlouho značně hubené. Zájemců o dezerci do „ráje dělníků a rolníků“ se totiž dlouhodobě jaksi nedostávalo. Letecké války nad Koreou a Vietnamem nabídly možnost získat vraky a součástky amerických letadel, dlouho však chyběl jakýkoli kompletní, resp. k letovým zkouškám způsobilý proudový stíhací stroj. Změnilo se to až po pádu Jižního Vietnamu, jehož vzdušných sil se zmocnili vítězové. Sovětští experti proto mohli prozkoumat mj. stíhací letouny F-5E Tiger II a nejméně jeden z nich opravdu prodělal i letové zkoušky v SSSR.

Další exemplář stejného původu se potom dostal i do Československa a dosud je k vidění v Leteckém muzeu Kbely. Sověti možná odněkud získali také stíhačky F-4 Phantom II a Mirage III/5, čemuž by nasvědčovala jedna fotografie, nelze však vyloučit, že se jedná pouze o makety. Značně sporné je také tvrzení o dezerci íránského letounu F-14 Tomcat do SSSR. Ještě lze doplnit, že též sovětské letectvo mělo svůj protějšek školy „Top Gun“, tzn. centrum pro pokročilý výcvik vzdušných soubojů. Fungovalo v Turkmenistánu od začátku 70. let a používalo stíhačky MiG-21, MiG-23 a MiG-29.

Lukáš Visingr

Hlavní zdroje:
Curtis Peebles: Temní orli: Historie vývoje nejmodernějších letounů USAF, Brno 1999
US Air Force, ATM, Letectví a kosmonautika, Wikipedia.org

Fotografie: USAF, US Navy, archiv autora

Související články:

Aggressors: Američtí stíhači s rudou hvězdou

Publikace: Válka Revue Speciál 11/2021: Války stíhačů