LETECKÁ TECHNIKA

Lockheed F-16 Fighting Falcon

 Letoun F-16 je rozhodně jedním z nejvýznamnějších bojových strojů 20. století. Start jeho kariéry byl ale poměrně nešťastný - vznikl totiž pouze jako technologický demonstrátor, na němž mělo být ukázáno, jak se má stavět účinný bojový letoun, který by byl podstatně lehčí a levnější než F-15 Eagle. Americké letectvo se totiž v té době zabývalo programem lehkého bojového letounu LWF (Lightweight Fighter), současně ale původně vůbec neuvažovalo o tom, že by tento typ nechalo stavět sériově. Nakonec byly v dubnu 1972 uzavřeny smlouvy na vyhotovení dvou prototypů - General Dynamics 401 a Northrop P.530. Mimořádný zájem, který o program LWF projevily mnohé evropské spojenecké státy USA, ale nutně vedl k jeho revizi; současně padlo rozhodnutí, že samo americké letectvo zakoupí 650 vítězných kusů tohoto letounu určeného pro vzdušný boj (Air Combat Fighter). V roce 1975 byl vítězem soutěže vyhlášen projekt firmy General Dynamics. První sériový F-16A Fighting Falcon se do vzduchu dostal 8. prosince 1976. Z této verze vznikla i verze F-16 ADF (Air Defense Fighter), která je speciálně upravená k plnění úkolů protivzdušné obrany. Tyto stroje nahradily starší typy F-4 a F-106 u národní gardy. Koncem roku 1978 byl zahájen modernizační program stávajících strojů F-16A/B OCU (Operational Capability Upgrade), který byl zaměřený na modernizaci zavedených letounů. Od roku 1988 se již všechny F-16 vyráběly v tomto standardu. Výroba letadel verzí F-16C/D byla zahájena v roce 1984. Na úroveň této verze jsou od roku 1997 modernizovány letouny F-16A/B v programu MLU (Mid-Life Update) v Belgii, Dánsku, Nizozemsku a Norsku. 

  U amerického letectva (USAF) v současnosti slouží 780 strojů verzí F-16C/D, dalších 670 pak provozuje Národní garda (ANG). Americké letouny se účastnily snad každého většího konfliktu, počínaje invazí do Panamy v roce 1989, přes operaci Pouštní bouře v roce 1991, Pouštní liška (1998), bombardování Jugoslávie (1999), válku v Afghánistánu (2001-2002), až po operaci Irácká svoboda v roce 2003. V rámci USAF nahradí stroje F-16 vyvýjený typ firmy Lockheed F-35 JSF. USAF by měla dostat přibližně 1760 strojů F-35, z nichž první by měl být zaveden do výzbroje na přelomu let 2010/2011.

Technický popis

  nosné a ocasní plochy   Letoun F-16 je hornoplošník s plynulým přechodem křídla do trupu a prodlouženými náběžnými hranami. Toto řešení zlepšuje vztlak trupu a zvyšuje vnitřní využitelný prostor. Náběžná hrana křídla o rozpětí 10,14 m má úhel 40°, prodloužená pak 70°, odtoková hrana je kolmá na trup. V levé prodloužené náběžné hraně je umístěn kanon M61A1. Za křídly jsou na spodní části trupu umístěny dvě menší pomocné plochy, které velice napomáhají zajistit letounu stabilitu ve vzduchu. Plovoucí výškové ocasní plochy mají úhly schodné s nosnými plochami, přičemž přečnívají za trup až ke konci trysky motoru. Rozměrná svislá ocasní plocha má úhel náběžné hrany 40° a odtokové -60°.
 trup   V konstrukci je uplatněno velké množství lehkých kovů s menším podílem oceli a kompozitů. V dlouhém radomu na přídi je umístěn radiolokátor, následuje rozměrná kabina pilota. Kabina je kryta dvoudílným sklem, přední velká bublinovitá část se odklápí dozadu. Pilot sedí na o 30° vzad skloněném vyvýšeném katapultovacím sedadle a má tak vynikající výhled z kabiny. Sklopení sedadla přispívá k lepšímu snášení vysokého přetížení. Za kabinou jsou rozměrné palivové nádrže, do nichž ústí zařízení pro tankování za letu umístěné na hřbetě trupu. Letoun má charakteristický kanál pro přívod vzduchu k motoru pod trupem. U verze F-16A je to motor F100-PW-220 s max. tahem 64,9 kN, s přídavným spalováním pak 105,7 kN, F110-GE-100 s výkony 105,7 kN nebo 128,8 kN u verze F-16C, resp. F110-GE-129 s max. tahem 131,6 kN verze F-16C Block 50 a japonských F-2. 
 přistávací zařízení   Podvozek příďového typu je plně zatahovatelný. Příďová podvozková noha s jedním kolem se zatahuje dozadu do podvozkové šachty kryté jednodílnými dvířky umístěné na spodku sacího kanálu. Hlavní jednokolové podvozkové nohy jsou ve střední části trupu. Zatahují se vpřed do rozměrných šachet krytých jednodílnými dvířky. Kola se při sklápění stáčejí. U některých strojů je na zádi instalován přistávací hák.
 avionika a výstroj   Letoun F-16 byl prvním sériově vyráběným strojem, který byl vybaven počítačovým systémem řízení s přenosem impulzů po vodičích. Ten s uměle vytvářenou nestabilitou, automaticky sklopnou náběžnou hranou křídla, nízkou hmotností stroje a vysokým výkonem motoru dává letounu výborné manévrovací schopnosti. Pro přesnější ovládání letounu při vysokých přetíženích je řídící páka přemístěna na pravý boční panel a pilot ji ovládá pouze předloktím podepřené ruky. V přídi je umístěn radiolokátor AN/APG-66 (F-16A), resp. AN/APG-68 (F-16C). Kabina je vybavena průhledovým displejem HUD, dvěma monochroamtickými, resp. barevnými (u modernizovaných strojů) víceúčelovými displeji HDD. Stroje jsou vybaveny inerciálním navigačním systémem, modernizované pak systémem NAVSTAR/GPS. U modernizovaných strojů je vybavení popsáno níže.

Výzbroj

 Pevnou výzbroj tvoří šestihlavňový kanon M61A1 se zásobou 510 nábojů umístěný v levé prodloužené náběžné hraně křídla. Přídavná výzbroj se zavěšuje na celkem 9 závěsníků, 6 podkřídlových, 1 centrální trupový a 2 na koncích křídel pro PLŘS. Max. hmotnost nesené výzbroje může být až 5440 kg. Ke vzdušnému boji jsou standartně využívány PLŘS krátkého dosahu AIM-9 Sidewinder a PLŘS středního dosahu AIM-120 AMRAAM. K útokům na pozemní cíle může letoun využít pumy PAVEWAY II/III, GBU-15, kontejnerové a klasické pumy, ŘS AGM-45 Shrike, AGM-65 Maverick..., k útokům na námořní cíle pak ŘS Harpoon a norské Penguin.

Zahraniční uživatelé

 bahrajn  
 belgie   90 ks F-16A/B
 dánsko   63 ks F-16A/B
 egypt   220 ks
 indonésie  
 itálie  
 izrael   71 ks F-16A/B, 75 ks F-16C/D, 84 ks F-16I - Válka Jom Kipur (6. - 24. 10. 1973), nálet na irácký reaktor Osirak (7. 6. 1981)
 jižní korea   36 ks
 nizozemí   182 ks F-16A/B - bombardování Jugoslávie (1999)
 norsko   60 ks F-16A/B
 pákistán   40 ks
 portugalsko   20 ks F-16A/B
 řecko   80 ks F-16C/D
 singapur  
 spojené arabské emiráty   40 ks Block 60 objednaných
 taiwan  
 thajsko  
 turecko   272 ks F-16C/D
 venezuela   24 ks F-16A

Verze

F-16A - základní verze, které se z velké části týká popis.
F-16B - letoun F-16B vznikl jako dvoumístná cvičná verze stroje F-16A, zachována přitom zůstala prakticky celá jeho konstrukce. Druhý pilotní prostor byl umístěn tam, kde je v jednomístné verzi palivová nádrž. Z prvních osmi předsériových strojů byly dva objednány právě v této dvojmístné konfiguraci, první z nich vzlétl v srpnu 1977. Americké vojenské letectvo si objednalo 204 dvoumístné letouny tohoto typu a mnozí zahraniční zákazníci si zamlouvali současně jednomístné i dvoumístné stroje.
F-16 ADF - stíhací verze pro protivzdušnou obranu, jejíž stroje mají speciálně upravený radar AN/APG-66(V)1 s lepší schopností detekce cílů s malou efektivní odrazovou plochou s režimem spojitého ozařování cíle pro zabezpečení navedení PLŘS.
F-16A/B OCU - modernizovaná verze s vylepšeným radarem AN/APG-66 a systémem řízení palby.
F-16A/B MLU - evropská modernizovaná verze. Modernizované stroje jsou vybaveny radarem AN/APG-66(V2) s přibližně o 25% zvýšeným dosahem, novým řídicím počítačem (Multi Mission Computer), širokoúhlým průhledovým displejem HUD, dvěma barevnými víceúčelovými displeji HDD, které nahradily původní monochromatické a vylepšený navigační systém včetně terminálu družicového navigačníhosystému NAVSTAR/GPS. 
F-16C - F-16C představuje podstatně vylepšenou jednomístnou verzi. Toto provedení bylo realizováno v rámci programu MSIP (Multinational Staged Improvement Program), zaměřeného na rozšíření schopností letounu ničit pozemní cíle a vést vzdušný boj mimo vizuální kontakt s protivníkem za ztížených meteorologických podmínek a v noci. Tato verze byla vybavena novým víceúčelovým radarem AN/APG-68 s větším dosahem, lepší rozlišovací schopností a odolností proti rušení, který je určen především pro vyhledávání a použití výzbroje proti vzdušným, pozemním i námořním cílům. Modernizovaná pilotní kabina má nově řešenou přístrojovou desku, opatřenou čelním průhledovým a dvěma víceúčelovými displeji. Má i lepší avioniku, výkonnější řídicí počítače s vyšší kapacitou paměti, nový radiolokační výškoměr, terminál družicového navigačního systému NAVSTAR/GPS, nové motory General Electric F110-GE-100 s maximálním výkonem 105,7 kN nebo 128,8 kN s přídavným spalováním a může být vyzbrojena nejmodernější výzbrojí. Podstatně zdokonalen byl systém řízení palby, který zejména s navigačním a střeleckým zařízením LANTIRN umožňuje automatické navádění několika protizemních řízených střel AGM-65D/G MAVERICK současně a navíc dovoluje používat i pumy a další munici s laserovou naváděcí soustavou (např. řady GBU). 
F-16D - dvoumístná cvičně bojová verze vycházející z F-16C.
F-16C/D Block 50 - série F-16C Block 50 má již provedeny systémové i konstrukční úpravy pro začlenění protiradioelektronické ŘS AGM-88 HARM (High Speed Anti-Radiation Missile) a umožňuje další využití pro úkoly ničení prvků systémů PVO protivníka, které byly doposud doménou speciálních letounů elektronického boje, přičemž data o elektronických cílech letoun přejímá z jiných zdrojů (např. z typu F-4G Wild Weasel). Tato verze je vybavena motorem General Electric F110-GE-129 s max. tahem 131,6 kN, výkonnějším radarem AN/APG-68(V) s programovatelným počítačem a výstražným radiolokačním přijímačem.
F-16C/D Block 60 - série pro export, u které byly provedeny zásadní změny v konstrukci draku přidáním odnímatelných neodhazovatelných přídavných nádrží CFT (Conformal Fuel Tanks) umístěných na trupu nad křídly, které mají velmi nízký aerodynamický odpor. Díky těmto nádržím a přídavným nádržím o obsahu 2270 l budou mít stroje dolet srovnatelný s typem F-15 Eagle. Verze má výrazně zdokonaleny elektronické a radiotechnické vybavení a veškerou avioniku. Je osazena kvalitativně novým radarem nové generace s elektronickým vychylováním vícenásobného svazku, pokročilými senzory a prostředky EB vlastní ochrany letounu. Tato dokonale propracovaná série, která konstrukčně vychází ze série Block 50 a částečně z verze F-16ES, je vyvíjena podle požadavku vojenského letectva Spojených arabských emirátů, které požadují 40 dvoumístných plně bojových verzí této nové série. Tuto verzi si objednalo i Řecko (F-16C/D Block 50+) a Izrael (F-16I).
F-16I - exportní verze pro izraelské letectvo odvozená z Block 60.
F-16N - verze pro účely výcviku imitováním nepřátelských letadel. 
F-2 - F-2 je letoun určený především k pozemním útokům. Je vyvíjený firmou Mitsubishi za výrazného přispění amerických firem, jehož konstrukce vychází z verze F-16C. Na rozdíl od této verze má typ F-2 o 0,24 m prodloužený trup a zvětšené křídlo z původních 10,14 m na 11,14 m, čímž se o 25% zvětšila nosná plocha. Stroj je vybaven motorem General Electric F110-GE-129 o výkonu 131,6 kN a novým japonským radarem. První prototyp vzlétl 7. října 1995.

F-16C

země původu	Spojené státy americké (USA)
posádka	1 (pilot)
výrobce	General Dynamics/Lockheed Martin
vyrobené stroje	>3 950 (výroba pokračuje)
cena jednoho stroje	25,67 mil. USD
datum vzletu	8. 12. 1976
ve výzbroji od	1978 (USAF)
pohon	1x General Electric F110-GE-100
max. výkon	1x 128,90 kN
max. rychlost	Mach=2,00 / 2 386 km/h
max. stoupavost	300,00 m/s
max. dostup	15 300 m
dolet	645 - 1370 km (bojový), 3900 km (max.)
délka trupu	15,03 m
rozpětí křídla	10,14 m
nosná plocha	27,87 m²
výška	5,09 m
hmotnost prázdného stroje	8 640 kg
max. vzletová hmotnost	19 187 kg
hmotnost paliva	?