LETECKÁ TECHNIKA

HAWKER HUNTER

Jednomotorový jednomístný stíhací a taktický útočný letoun.
  V roce 1948 požadovalo britské ministerstvo letectví nový proudový stíhací letoun schopný dosáhnout rychlosti M=0,95. Úkol vyvinout stroj s požadovanými parametry byl svěřen firmám Hawker a Supermarine. Firma Hawker vycházela ze svého projektu P.1040 s rovným křídlem a motorem Rolls-Royce Nene. Vzniklý projekt P.1052 měl již šípové křídlo a na něho navazoval P.1067 se šípem 40° a motorem Rolls-Royce RA-7 Avon 104 o tahu 33,35 kN. Design byl připraven již koncem roku 1948, ale stavba prototypu byla připravena až o dva roky později. 
  První prototyp vzlétl 20. 7. 1951, v květnu 1952 následovaný druhým prototypem s úpravami proti třepetání ocasních ploch. Pro případ potíží s vývojem motoru Avon byl třetí prototyp, který vzlétl 30. 11. 1952, vybaven motorem Armstrong-Siddeley Sa-6 Sapphire 101 o tahu 35,59 kN. V dubnu 1952 překonal jeden z prototypů rychlost zvuku.

  V roce 1952 byla objednána výroba první série 400 letounů, z nichž polovina měla mít motor Avon (verze Hunter F.1) a polovina motor Sapphire (Hunter F.2). Objednávka strojů verze F.2 byla však po 45. postaveném stroji zrušena. První sériový stroj vzlétl 16. 5. 1953 a v červenci 1954 vstoupil typ do služby u 43rd Squadron RAF. Stroje těchto verzí však trpěly mnohými problémy. Klapky, použité jako vzdušné brzdy, způsobovaly propadání letounu ve vysokých rychlostech a motor Avon ve velkých výškách nasával spaliny ze střílejících kanonů v přídi a často vynechával. Motory Sapphire výše zmíněné problémy neměl, potíže s klapkami byly vyřešeny přidáním klasické sklopné brzdy na břicho trupu.

  Letouny starších verzí začaly od února a od března 1955 nahrazovat nové verze Hunter F.5, resp. Hunter F.4. Tyto stroje byly nasazeny v roce 1956 během Suezské krize a na Kypru útočily proti postavením povstalců EOKA. V roce 1957 začala ve službě u RAF nahrazovat verze F.4 a F.5 nová verze Hunter F.6, kterých nakonec sloužilo 415 strojů. V červenci o rok později vstoupila do služby cvičná verze T.7, resp. T.8 u Royal Navy, kde později sloužil také menší počet strojů verzí GA.11 a PR.11A.

  V roce 1963 byl Hunter v roli denního stíhacího letounu RAF nahrazen typem Lightning a jeho novým posláním byl útok na pozemní cíle. Pro tuto úlohu byla většina starších strojů přestavěna na verzi FGA.9, z nichž první vstoupil do služby v lednu 1960. Část těchto strojů byla nasazena proti rebelům v jemenském Adenu a na Borneu. Do služby byla poté zařazována již jen průzkumná verze FR.10 zařazená především na základnách RAF v Německu a na dálném východě. Od roku 1970 začalo vyřazování letounů Hunter z aktivní služby a nahrazování typy Buccaneer, Harrier a Phantom. Nejdéle setrvaly ve službě cvičné verze Royal Navy T.8M (do roku 1979) a několik T.8C převedených k RAF a vyřazených až v roce 1993. Do roku 1999 pak vyřazené, převážně cvičné, stroje sloužily Obranné zkušební a výzkumné agentuře (DERA) a Imperiální škole pro testovací piloty (ITSP).

  S Huntery létaly některé akrobatické skupiny, nejznámějšími byly Black Arrows a Blue Diamonds. Black Arrows ve Farnborough v roce 1958 ohromili svět akrobacií ve formaci s 22 Huntery. V současnosti ještě několik Hunterů létá, jsou pravidelnými účastníky leteckých show, ale jedná se převážně o soukromé stroje nebo majetek leteckých muzeí.

Technický popis

  nosné a ocasní plochy   Letoun je ve středoplošné konfiguraci s jedinou SOP. Náběžná hrana křídla s úhlem 35° je od verze Hunter F.6 vybavena tzv. psím zubem. Ve vnější polovině odtokové hrany s úhlem 65° se nachází klapky. Uvnitř vnitřní poloviny křídla jsou umístěné palivové nádrže a šachty hlavního podvozku. V kořenu křídla se nachází trojúhelníkové nasávací otvory pro motor s oddělovačem mezní vrstvy. Svislá ocasní plocha, která plynule přechází z hřbetu trupu, má úhly náběžné hrany 42° a odtokové 55° a na vrcholu je mírně zakulacená. V první třetině SOP je umístěna výšková ocasní plocha se shodnými úhly jako křídlo, zbylé dvě třetiny odtokové hrany zabírá směrové kormidlo. 

 trup   Trup má tvar doutníku s krátkou zakulacenou přídí a tryskou motoru na opačném konci, která přečnívá za ocasní plochy. V přídi je umístěný jednoduchý radiolokátor. Překryt pilotní kabiny je dvoudílný tvořený pevným předním sklem s čelním štítkem a vzad odsouvatelným zadním krytem, který plynule přechází v trup. Pilot sedí na vystřelovacím sedadle Martin-Baker Mk. 3H. Na spodní straně přídě je pod kokpitem umístěn blok 30mm kanonů s nábojovými schránkami těsně za sedadlem. Od verze F.6 byly letouny vybaveny charakteristickým kulovitým sběračem článků nábojových pásů. Mezi hlavněmi kanonů se nachází šachta přední podvozkové nohy. Ta je vybavena jedním kolem a sklápí se směrem vpřed. Hlavní podvozkové nohy jsou také jednokolové. Umístěné jsou v první třetině křídla a sklápí se směrem k trupu. Za kabinou se nachází blok avioniky a za dvojitou přepážkou hlavní palivová nádrž. Pod trupem je na zádi umístěna výklopná vzduchová brzda, která u prvních verzí chyběla. Pohon zajišťuje jeden motor Avon 104/113/115/200/207 (dle verze). Verze Hunter F.2 a F.5 měly motor Sapphire 101 o výkonu 35,59 kN.

Výzbroj

Pevnou výzbroj tvoří čtveřice 30mm kanonů Aden na spodku přídě, které jsou vestavěny jako kompaktní zbraňový komplex, který lze snadno demontovat, opravit nebo vyměnit. Pod křídla je možné na 2 nebo 4 (dle verze) závěsníky umístit protizemní výzbroj včetně klasických 450kg pum, raketnic a 24 neřízených raket ráže 76,2 mm. Některé stroje verze Hunter F.6 byly uzpůsobeny pro nesení PLŘS AIM-9 Sidewinder.

Zahraniční uživatelé

 Belgie   Firmou SABCA bylo pro belgické letectvo licenčně vyrobeno 128 strojů Hunter F.4, dalších 12 F.4 a 56 F.6 bylo dodáno z Nizozemska. První stroje vstoupily do služby v roce 1956. Na standard verze F.6 pak bylo dodatečně upraveno 92 strojů verze F.4, ale už v roce 1957 začalo vyřazování Hunterů a nahrazování typem F-104 Starfighter. Poslední belgický Hunter dolétal v roce 1963. Protože měly nalétáno jen málo hodin a byly v dobrém stavu, firma Hawker je idkoupila a pod označením Hunter F.50 odprodala dalším uživatelům. 
 Dánsko   Pro dánské letectvo vyrobila firma Hawker 30 letadel Hunter F.51 a dvojici T.53, které byly ve službě v letech 1955 až 1974. 
 Chile   V chilském letectvu v letech 1966 až 1996 sloužily letouny FGA.71, FR.71 a T.72. 11. 10. 1973 se Huntery účastnily vojenského převratu, když bombardovaly palác prezidenta Allendeho a jemu věrná postavení. 
 Indie   V letech 1957-61 bylo indickému letectvu dodáno 160 Hunterů F.6 pod označením Hunter F.56, FGA.9 pod označením FGA.56 a cvičné T.66. Tyto stroje zasáhly do bojů během indicko-pákistánské války v září 1965 jak proti pozemním cílům, kdy zničily spoustu pákistánských tanků, tak v roli stíhačů. V útočných misích, plně naložené pumami, se Huntery stávaly snadným cílem pro pákistánské F-86 Sabre vyzbrojené Sidewindery. Jako stíhače již byly v mnohem vyrovnanější pozici, ale pákistánští piloti je vtahovali do soubojů v nízkých výškách a rychlostech, kde znovu získávaly navrch Sabre. Ztraceno bylo 8 Hunterů oproti 6 F-86. Do dalšího konfliktu s pákistánci se Huntery dostaly v roce 1971. Tehdy se utkal Hunter s pákistánským F-104, ale pákistánský pilot se ze souboje odpoutal kvůli výrazně lepší menévrovatelnosti Hunteru. V bitvě o Longewalu zničila čtveřice Hunterů desítky pákistánských tanků M4 Sherman a Type 59, a téměř stovku dalších vozidel. Během tohoto konfliktu ztratili Indové 13 Hunterů. 6 si na konto připsaly F-86, 3 další Migy-19 a 4 byly sestřeleny letouny Mirage. Přesto si indická letadla dokázala vybojovat vzdušnou převahu. Začátkem 80. let byly indické Huntery vyřazovány, ale ještě v roce 2000 sloužily jako terčové letouny.
 Irák   Pro irácké letectvo bylo vyrobeno 15 strojů Hunter F.6, dodaných v roce 1958 a později bylo dodáno 44 strojů FGA.9 pod označením FGA.59 a několik T.69. V polovině 80. let je ve službě nahradily strroje Su-7 a Su-20.
 Jordánsko   V jordánském letectvu v letech 1958 až 1974 sloužily stroje F.6, FGA.73, FR.73 a T.66B. Během Šestidenní války Huntery útočily na izraelská postavení, ale velká část jich byla zničena izraelskými letadly ve vzduchu i na letištích. Přeživší stroje v 70. letech nahradily letouny F-5.
 Katar   Od roku 1969 do poloviny 80. let v katarském letectvu sloužily Huntery FGA.78 a T.79.
 Keňa   Zde sloužily od roku 1974 letouny FGA.80 a T.81. V roce 1979 byly nahrazeny stroji F-5.
 Kuvajt   V roce 1965 bylo kuvajtskému letectvu dodáno několik strojů Hunter FGA.57 a T.67. Brzy je nahradily stroje Lightning, ale vzhledem k problémům s tím o letounem byly Huntery navráceny do služby. Definitivně je v roce 1977 nahradil typ A-4 Skyhawk.
 Libanon   Letectvo Libanonu obdrželo 6 letadel Hunter F.6 a několik FGA.70 a T.66C. Všechny libanonské Huntery byly zničeny, převážně při izraelských útocích.
 Nizozemsko   Pro RNAF bylo licenčně vyrobeno 96 Hunterů F.4, 93 F.6 a několik T.7 firmou Fokker a dalších 12 F.4 a 52 F.6 pro belgické letectvo. Do služby tyto stroje vstupovaly od roku 1956 a Hawkery T.7 sloužily i pro výcvik belgických pilotů, kteří cvičné stroje neměli. Začátek vyřazování je datován na rok 1968, kdy je postupně nahradily letouny F-104.
 Omán   V ománském letectvu od roku 1975 sloužilo celkem 30 Hunterů vyřazených od RAF a kuvajtského letectva. V polovině 80. let je nahradil typ Jaguar.
 Peru   V roce 1956 bylo peruánskému letectvu dodáno 16 Hawkerů F.4 z výzbroje RAF pod exportním označením F.52 a několik strojů T.62. Ve službě je v roce 1980 nahradily Su-22.
 Saúdská Arábie   Saúdské letectvo od roku 1966 do poloviny 70. let užívalo menší počet strojů Hunter F.60 a T.7 jako přestupné cvičné stroje z typu Jet Provost na Lightning.
 Singapur   Singapurské letectvo od roku 1970 do služby zařazovalo Huntery verzí FGA.74, FR.74 a T.75.
 Somálsko   Během občanské války koncem 80. let byly Huntery použity režimem Siada Barreho.
 Spojené arabské emiráty   Od roku 1970 sloužily v letectvu Abu Dhabi Huntery FGA.76, FR.76 a T.77, a to až do nahrazení stroji Mirage 5. 
 Švédsko   V letech 1955-56 bylo švédskému letectvu dodáno 120 strojů Hunter F.50, Švédy označovaných jako J-34. Tyto stroje byly vybaveny PLŘS AIM-9 Sidewinder a sloužily až do roku 1967, kdy je nahradil letoun J-35 Draken. 
 Švýcarsko   Pro švýcarské letectvo bylo nově vyrobeno 88 strojů Hunter FGA.9 a společně s 12 staršími dodáno jako Huntery F.58 a F.58A. K výcviku pak sloužily stroje T.68. Ve službě byly švýcarské Huntery v letech 1958 až 1995 a mimo jiné s nimi létala skupina Patrouille de Suisse.
 Zimbabwe   V roce 1963 byly, tehdy ještě rhodéskému letectvu, dodány stroje Hunter FGA.9 a T.80. Koncem 60. a během 70. let Huntery útočily na postavení rebelů ZANU/ZAPU. Poté se účastnily vojenské podpory režimu L. Kabily během války v Kongu a pravděpodobně také při bojích v Mosambiku. Ve službě je z části počátkem 80. let nahradily letouny Hawk a zbylé stroje jsou uzemněny pro nedostatek náhradních dílů.

Verze

Hunter F.1 - základní verze čítající 139 strojů s motorem RA-7 Avon 113 o tahu 33,35 kN. 
Hunter F.2 - základní verze čítající 45 strojů s motorem Sa-6 Sapphire 101 o tahu 35,59 kN. 
Hunter F.3 - veze vycházející z F.1, upravená podle pravidla ploch a vybavená motorem Avon RA-7R o tahu 42,70 kN. Prototyp překonal řadu rekordů, včetně světového rychlostního rekordu 1 170,959 km/h 7. 9. 1963. Tato verze se nikdy sériově nevyráběla kvůli pozdnímu dokončení vývoje a příchodu typu Lightning. 
Hunter F.4 - stroje se zdokonaleným motorem RA-21 Avon 115, úpravami odstraňujícími potíže u předchozích verzí, většími palivovými nádržemi a dvojicí závěsníků pro přídavné nádrže pod křídly. Postaveno bylo 349 strojů.
Hunter F.50, F.51, F.52 - označení exportních strojů F.4 pro Švédsko, Dánsko a Peru.
J-34 - švédské označení strojů F.50 (F.4). 
Hunter F.5 - 105 vyrobených strojů podobných F.4, ale s motorem Sapphire 101. 
Hunter F.6 - verze s výkonějším motorem Avon 203 o tahu 44,5 kN, plovoucími vodorovnými ocasními plochami, psím zubem na náběžné hraně křídla, které odstranily zdvihání přídě při vysokých rychlostech, a deflektory plynů na ústích kanonů. Celkem bylo vyrobeno 593 strojů této verze.
Hunter F.56, F.58, F.60 - exportní označení verze F.6 pro Indii, Švýcarsko a Saúdskou Arábii. 
Hunter FGA.9 - nově postavených 109 strojů a starší F.6 upravené pro lety v nízkých výškách k plnění taktických úkolů. Stroje obdržely motor Avon 207 s tahem 45,16 kN, brzdící padák, zesílená křídla a závěsníky pro těžší náklady, a větší přídavné palivové nádrže, kvůli nimž byly upraveny i vztlakové klapky.
Hunter FGA.56, FGA.57, F.58A, FGA.59, FGA.70, FGA.71, FGA.73, FGA.74, FGA.76, FGA.78, FGA.80 - exportní označení verze FGA.9 pro Indii, Kuvajt, Švýcarsko, Irák, Libanon, Chile, Jordánsko, Singapur, Spojené arabské emiráty, Katar a Keňu. 
Hunter FR.10 - taktická průzkumná verze s dvojicí kamer vycházející z FGA.9. Ze strojů F.6 bylo přestavěno 34 letadel pro RAF a 17 na export. 
Hunter FR.59, FR.71, FR.73, FR.74, FR.76 - exportní označení verze FR.10 pro Irák, Chile, Jordánsko, Singapur a Spojené arabské emiráty. 
Hunter GA.11 (GR.11) - podpůrná verze pro britské námořnictvo s přistávacím hákem a bez kanonové výzbroje. Verze vychází z typu F.4 a byla vyrobená v počtu 40 strojů.
Hunter PR.11A - průzkumná verze pro Royal Navy.
Hunter T.7 - cvičná verze se sedadly instruktora a žáka vedle sebe a aerodynamickým hrbem na hřbetě trupu. Toto verze měla pouze jediný kanon umístěný na pravé straně přídě, brzdící padák a maximální rychlost byla kvůli tvaru překrytu kabiny omezena na M=0,88. Prototyp P.1101 vzlétl v červenci 1955. 
Hunter T.7A - verze pro výcvik pilotů Buccaneerů.
Hunter T.53 - označení verze T.7 určené pro Dánsko, ale oproti standardu T.7 měla křídla shodná s verzí F.4. 
Hunter T.62, T.66, T.66B, T.66C, T.67, T.68, T.69, T.72, T.75, T.77, T.79, T.80, T.81 exportní označení verze T.7 pro Peru, Indii, Jordánsko, Libanon, Kuvajt, Švýcarsko, Irák, Chile, Singapur, Spojené arabské emiráty, Katar, Zimbabwe a Keňu. 
Hunter T.8 - cvičná verze pro britské námořnictvo s přistávacím hákem. Subverze T.8B a T.8C měly vylepšené navigační systémy, světlo na přídi a odstraněný kanon. Vyrobeno bylo 41 strojů. 
Hunter T.8M - cvičná verze s přídí převzatou z letounu Sea Harrier a určená k výcviku pilotů na tento letoun, včetně ovládání nového radaru Blue Fox.
Hunter T.12 - plánovaná cvičná verze pro piloty letounu TSR.2. Po jeho zrušení byl zrušen i projekt této varianty a jediný prototyp sloužil k nejrůznějším testům.

Hunter FGA.9

země původu	Velká Británie
posádka	1 (pilot)
výrobce	Hawker
vyrobené stroje	1 927 (výroba ukončena)
cena jednoho stroje	?
datum vzletu	20. 7. 1951
ve výzbroji od	červenec 1954 (RAF)
pohon	1x Rolls-Royce Avon RA.28 Mk 207
max. výkon	1x 45,15 kN
max. rychlost	Mach=0,96 / 1 144 km/h
max. stoupavost	40,63 m/s
max. dostup	15 240 m
dolet	713 km (bojový), 2 961 (max.)
délka trupu	13,98 m
rozpětí křídla	10,26 m
nosná plocha	32,42 m²
výška	4,01 m
hmotnost prázdného stroje	6 532 kg
max. vzletová hmotnost	11 158 kg
hmotnost paliva	1 426 kg