LETECKÁ TECHNIKA

Námořní hlídkové letouny: Vhodný prostor pro spolupráci členů NATO

Napjaté vztahy mezi NATO a Ruskem se odrážejí také v situaci na severu Evropy. Ačkoliv se většina médií věnuje ponejvíce incidentům ve vzduchu, někdy se vyskytují i zprávy o rostoucí aktivitě ruských ponorek. To koneckonců úzce souvisí s děním v Arktidě, neboť Kreml si činí nároky na velkou část tohoto významného regionu. Mezi hlavní prostředky vyhledávání, popř. i ničení ponorek se řadí námořní hlídkové letouny, např. P-3 Orion, nesporně jedna z hlavních atrakcí letošního ročníku Dnů NATO. Počty letounů této kategorie v Evropě však od skončení studené války výrazně klesly, a tudíž je evidentní, že státy NATO musejí své kapacity v tomto oboru obnovit. Think-tank Atlantic Council proto nedávno předložil návrh, aby nový námořní hlídkový letoun fungoval v rámci konsorcia členů Aliance.

Nasazení v obou světových válkách

Používání letounů k námořnímu hlídkování sahá až do samých počátků vojenského letectví, a sice do první světové války, kdy se průkopníky tohoto způsobu nasazení letounů stali Britové. Němci více spoléhali na vzducholodě, které se vyznačovaly delší vytrvalostí, ale posléze i oni poznali výhody strojů těžších než vzduch. Za první světové války se v tomto oboru všeobecně sázelo na hydroplány, jež se v této roli široce používaly i ve druhé světové válce. Nejznámější typ nepochybně představuje americká PBY Catalina a z USA pocházel také jeden z nejlepších hlídkových letounů operujících ze země, a to modifikace bombardéru B-24 Liberator. Ta však nezískala největší slávu ve službách Američanů, ale u tzv. Pobřežního velitelství, které patřilo britskému letectvu (RAF Coastal Command) a v jehož barvách létala i řada československých osádek. Na straně Osy lze jako patrně nejlepší typ jmenovat Fw 200 Condor, který však nikdy (naštěstí pro svět) nemohl využít svůj plný potenciál, na čemž měla zásadní podíl rivalita mezi nacistickým letectvem a námořnictvem. Chorobně ctižádostivý Hermann Göring systematicky narušoval spolupráci „Kondorů“ s loďstvem a občas se objevuje názor, že pokud by Německo svá námořní letadla nasazovalo účinněji, mohla „bitva o Atlantik“ skončit jinak. Jisté je, že se z této kategorie strojů stal vysoce efektivní nástroj pro vyhledávání a ničení hladinových lodí i ponorek (jelikož tehdejší podmořská plavidla stejně většinu času trávila na hladině). Možnosti hlídkových letounů pak ještě dramaticky zvýšilo zavedení radiolokátorů, které jim dovolovaly zjistit loď či periskop ponorky na další vzdálenost a za špatné viditelnosti. Propuknutí studené války a rozmach ponorek (včetně těch s atomovým pohonem) se staly důvodem, proč námořní hlídková letadla čekal rozsáhlý vývoj a provoz. Do služby je zaváděly nejen největší mocnosti světa, ale také mnoho dalších zemí na všech kontinentech.

Spektrum letounů ze studené války

Je pozoruhodné, že o většině typů ze studené války lze stále hovořit v přítomném čase, jelikož se dosud nacházejí ve službě. Existuje také několik způsobů, jak tato letadla členit. Z hlediska původu se dá konstatovat, že většina vznikla jako deriváty konstrukcí s původně jinými účely. Lehké a střední stroje, které mohou hlídkováním nad mořem strávit několik hodin, se většinou odvozují z užitkových, osobních a štábních letounů s turbovrtulovým či proudovým pohonem. Jako ukázky lze zmínit mj. britské letouny King Air či Britten-Norman Defender, nizozemský Fokker F.27, německý Do 228, francouzský Dassault Falcon, brazilský EMB-110 nebo polský PZL M-28 Bryza, který vznikl vlastně coby evoluce sovětského An-28. Z civilních konstrukcí však vycházejí i některé větší stroje, protože konverzí na námořní hlídkové letouny se dočkaly např. stroje Bombardier DHC-8 nebo ATR 72. Pro tento účel byla upravena i řada vojenských taktických transportních letounů, mj. CASA CN-235 a C-295 nebo Lockheed C-130 Hercules. SSSR konstruoval námořní hlídková letadla zvláště dlouhého doletu i na základě bombardérů, např. Mjasiščev M-4, Tupolev Tu-16 či Tupolev Tu-95 (námořní verze posledního zmíněného nese název Tu-142). Trojice nejznámějších typů z „velké“ kategorie hlídkových letounů, které nabízejí vytrvalost někdy i přes 12 hodin, představuje příbuzné civilních linkových letadel, ale jejich designy prošly skutečně výraznými změnami. Jde o americký P-3 Orion, který vznikl na bázi letadla L-188 Electra, dále britský Hawker-Siddeley (později BAE) Nimrod, jehož původ leží v civilním typu Comet, a konečně sovětský Iljušin Il-38, odvozený z letounu Il-18. Pokud jde o typy, které byly jako námořní hlídkové zkonstruovány zcela speciálně, pak nejdůležitější je nepochybně francouzský Dassault-Breguet Atlantique.

Pro sledování i boj proti ponorkám

Vedle velikosti a původu konstrukce se dá ještě uplatnit členění podle účelu. Na jednom konci se nacházejí námořní pozorovací letouny (maritime surveillance aircraft), které slouží výlučně ke sledování událostí a aktivit na hladině, resp. k potírání těch nežádoucích, jako je pašeráctví, pirátství, ilegální rybolov, průmyslové havárie, přírodní katastrofy atd. Běžně se používají pro monitorování námořní dopravy a těžby a také pro pátrací a záchranné operace (neboť neslouží zdaleka jen u vojenských námořnictev, ale mnohdy i u pobřežních stráží). S tím úzce souvisí i jejich výstroj a výzbroj. Základním senzorem bývá výkonný radiolokátor ke sledování hladiny a také dění ve vzduchu, dále bývají často vybavené velkými kamerami a infračervenými čidly. Samozřejmostí musí být moderní navigační a komunikační vybavení, ale většina lehkých typů nenese zbraně. Pokud jsou nějaké zbraně přítomny, obvykle se jedná o lehké protilodní střely, popř. neřízené rakety a bomby. Kvůli pátracím a záchranným operacím často nesou tyto stroje nouzovou výbavu (včetně nafukovacích člunů), kterou mohou shodit nalezeným trosečníkům. Na vyšším stupni se nalézají protiponorkové hlídkové letouny (anti-submarine patrol aircraft), které dovedou zjišťovat, sledovat a ničit i cíle pod hladinou. Za tímto účelem obvykle nesou a shazují různé druhy pasivních i aktivních akustických bójí, které jim umožňují sledovat pohyb ponorek. Mívají i detektory magnetických anomálií, jež mohou zachytit ocelový trup ponorky a většinou mívají podobu nápadného „žihadla“ na ocase letadla (aby jejich funkci nenarušoval sám kovový trup stroje). Bývají opatřeny rovněž citlivými přístroji pro odposlech elektronické komunikace a ve výzbroji mohou nést široké spektrum protilodních střel, torpéd, hloubkových náloží a námořních min. Některé typy letadel disponují dokonce i obrannou výzbrojí v podobě rychlopalných kanonů či raket vzduch-vzduch krátkého doletu.

Poptávka také po létajících člunech

Speciální kategorii, jež leží vlastně na opačném konci onoho „úkolového spektra“, představují letouny vyvinuté výlučně jako „lovci ponorek“. Tato letadla (anglicky anti-submarine aircraft) zpravidla startují z palub letadlových lodí, což zákonitě znamená, že jde o zvláštní konstrukce pouze s tímto posláním. V současné době ve větších počtech slouží už jen jediný takový typ, a sice americký S-3 Viking, mimo USA pořád dosluhuje jeho předchůdce S-2 Tracker a výzbroj opustily dva evropské typy, francouzský Breguet Alizé a britský Fairey Gannet. Vedle toho je však třeba zmínit ještě jednu specifickou kategorii, které se již spoustu let prorokuje zánik, ale která se dodnes udržuje. Jedná se o hydroplány, resp. létající čluny, jejichž význam za studené války značně poklesl a které výzbroj většiny západních zemí již opustily. Mezi hlavní výrobce patřily americké společnosti Grumman a Martin, z jejichž produkce lze zmínit úspěšná letadla HU-16 Albatross či P5M Marlin. Naopak Sovětský svaz se této kategorie strojů nikdy nevzdal a firma Berijev dosud vyrábí a nabízí typy jako Be-200 nebo A-40 Albatros. Létající čluny má ve výbavě rovněž Čína, která provozuje typ Harbin SH-5, a Japonsko, jehož firma ShinMeiwa vyvinula letouny PS-1, US-1 a US-2. Poslední se nedávno dočkal i exportního úspěchu, neboť má být vyvezen do Indie. Evidentní přednost létajících člunů představuje jejich obojživelnost, resp. schopnost startovat a přistávat i na hladině moře. Díky tomu dokážou přímo zachraňovat trosečníky, zatímco v roli protiponorkových letounů mohou spouštět do vody ponorné sonary, což je schopnost jinak vyhrazená pouze helikoptérám. Naopak nevýhodou jsou většinou slabší letové výkony, neboť člunový trup logicky není aerodynamicky optimální. Každopádně se ale zdá, že poptávka po takových letadlech i nadále existuje.

Ambice námořnictev USA a Ruska

Vlastně všechny jmenované typy hlídkových letadel pocházejí z údobí studené války a většina má za sebou desítky let provozu. Zejména proto zesiluje tlak na jejich nahrazení novými typy. V čele tohoto trendu kráčejí, jak se dá asi očekávat, Spojené státy americké, kde jako nástupce stárnoucích Orionů vznikl stroj P-8 Poseidon, námořní hlídková a protiponorková odvozenina nesmírně úspěšného dopravního letadla Boeing 737. Tento typ zavedou do výzbroje i Britové, Australané a Indové. Rusko již také hledá náhradu svých letadel Il-38 a Tu-142, ovšem v jeho případě existuje široké spektrum možností, protože se zvažují mj. speciální úpravy tryskových dopravních letadel Suchoj SuperJet 100, Irkut MS-21 a Tupolev Tu-214 či hydroplány značky Berijev, ovšem (vzhledem k finančním problémům Ruska) je ve hře i hloubková modernizace typu Il-38 nebo úprava turbovrtulového stroje Il-114. Obrovskou změnu do oblasti námořních hlídkových letadel mohou přinést bezpilotní prostředky, neboť jejich schopnost dlouhodobého působení (nezávislého na schopnostech lidské obsluhy) je činí pro tyto účely velmi vhodnými. Ostatně americké námořnictvo chce současně s pilotovanými letadly P-8 Poseidon provozovat též bezpilotní letadla MQ-4C Triton, jak se označuje námořní modifikace průzkumného stroje RQ-4 Global Hawk. Navzdory velikému náskoku USA v bezpilotních letounech lze očekávat, že se k tomuto trendu postupně připojí i další země. Pokud jde o přístroje a zbraně hlídkových letadel, patrně se postupně rozšíří některé neakustické metody detekce ponorek, např. systémy na bázi modrozelených laserů. Jejich arzenál patrně obohatí superkavitační torpéda, jež budou díky raketovému motoru dosahovat výrazně vyšších rychlostí. V současné době vlastní takové torpédo Rusko, jehož zbraň jménem Škval má zřejmě také svou leteckou verzi, a je známo, že na této technologii intenzivně pracují mj. USA a Německo.

Pokles schopností evropských států

Co se týče dalších mocností, za zmínku stojí Japonsko, které nedávno vyvinulo naprosto nový námořní hlídkový letoun Kawasaki P-1, zatímco Čína sází zejména na deriváty stroje Shaanxi Y-8, což je čínská kopie sovětského letadla Antonov An-12. S úsilím Ameriky, Ruska či zemí východní Asie velmi kontrastuje nejasná situace v západní Evropě, resp. u většiny evropských zemí NATO. Nepočítáme-li Řecko, jehož stroje P-3 Orion se nacházejí ve skladech, pak vedle USA provozuje námořní hlídkové letouny devět států NATO, a to Kanada, Francie, Německo, Norsko, Polsko, Itálie, Španělsko, Portugalsko a Turecko, které mohou celkově vyslat do akce kolem osmdesáti strojů. Vedle zhruba třiceti modernizovaných P-3 Orion zahrnuje tento počet tucet letadel Atlantique a zbytek představují modifikace typů CN-235, ATR 72 a An-28. Snad nejvíce alarmující je v tomto směru fakt, že tradiční námořní velmoc Velká Británie dnes není velkými hlídkovými letouny s protiponorkovými schopnostmi vybavena vůbec. To je zejména důsledkem neuváženého rozhodnutí z roku 2010, kdy byl zrušen velmi slibný program letadla Nimrod MRA4, a tudíž nyní musejí Britové čekat na dodávku amerických Poseidonů. (A jako kuriozitu lze uvést fakt, že se v Londýně vážně diskutovalo o nákupu japonských P-1.) Hodně zaostávají i Francouzi, protože konstrukce letounů Atlantique pochází z konce 50. let a letadla dnes provozovaná byla vesměs dodána počátkem 80. let. Jako možná náhrada se ukazuje stroj A319 MPA, tedy speciální derivát dopravního letounu Airbus A319, který by mohl vystřídat i Oriony u několika dalších zemí NATO, ačkoliv o tyto kontrakty se nejspíše bude ucházet také firma Boeing. Nesporné ale je, že obor námořních hlídkových letounů potřebuje u evropských zemí Aliance velmi naléhavé a velmi důkladné omlazení.

Alianční konsorcium jako odpověď

Hlavním (přestože nikoli jediným) důvodem je zhoršení vztahů s Ruskem, jež se odráží mj. ve zvýšené aktivitě ruských ponorek, zejména pak v Pobaltí, Severním moři a Severním ledovém oceánu. Ruské aktivity v Arktidě pak navíc úzce souvisejí s velkými ambicemi Moskvy, která stále více prezentuje Arktidu jako svůj „zadní dvorek“. Hlídkové a protiponorkové schopnosti evropských zemí NATO zjevně nepostačují na to, aby mohly těmto ambicím čelit, a americká hlídková letadla svou přítomnost v Evropě od konce studené války velmi omezila, jak ukázalo mj. uzavření islandské základny Keflavik v roce 2006. (Letos ale bylo avizováno, že by mohla opět zahájit provoz a sloužit pro letouny P-8.) V každém případě jsou ale hlídkové stroje zemí NATO nasazovány opravdu intenzivně, někdy téměř na hranici možností, což se projevilo mj. v roce 2015, kdy účast na Dnech NATO musel zrušit norský stroj P-3 Orion. Kromě napětí na severu samozřejmě nelze opomenout problematickou situaci na Blízkém a Středním Východě, tzn. hlavně ve Středozemním moři či Perském zálivu. Z uvedených důvodů tedy byla nedávno navržena možnost, aby se právě sektor námořních hlídkových letadel stal námětem spolupráce členů NATO. Na trhu se nalézá široké spektrum platforem, a proto je potřeba rozhodnout, zda Aliance potřebuje spíše více menších strojů (např. C-295 MPA Persuader či Boeing MSA, jak se nazývá varianta typu Challenger 600), nebo menší počet výkonnějších letounů (např. P-8 či A319 MPA). Optimální by bylo zformovat konsorcium zemí (kromě států NATO by se mohly účastnit také např. Švédsko a Finsko), které by společně financovaly vývoj, produkci a provoz jednotky námořních hlídkových letadel. Vedle sledování dění na severu by samozřejmě mohla být nasazena takřka kdekoliv na světě, pokud by se objevila potřeba dlouhodobého hlídkování a udržování bezpečnosti na hladině oceánu i pod ní.

Lukáš Visingr
Autor je spolupracovníkem redakcí ATM, Střelecká revue a Echo24.

Publikace: NATOaktual.cz, 3. října 2016