LETECKÁ TECHNIKA

McDonnell Douglas F-4 Phantom II

Exemplář vystavený v Kbelech

V srpnu 1953 zahájila firma McDonnell na vlastní náklady další vývoj stroje F3H Demon s cílem prodloužení výroby tohoto letounu. Bylo vytvořeno 5 návrhů označených model 98A-E, které dostaly různé variace motorů a tvarů křídel, včetně deltakřídla. Nejnadějnější koncepce s šípovým křídlem a zádí vhledově připomínající F-101 Voodoo byla 19. 9. 1953 představena úřadu pro letectví, načež byla vyzvána k předložení návrhu jednomístného dvoumotorového bitevního letounu pro každé počasí, jež se měl zapojit do již probíhající soutěže s typy Grumman XF9F-9 a Vought XF8U-1. Po stavbě makety bylo nařízeno přehodnocení programu, z čehož vyplynulo přidání 2. sedadla pro operátora střeleckého radiolokátoru a letoun měl být primárně určen k ochraně svazu letadlových lodí. K pohonu dvou prototypů YF4H-1 byly zvoleny motory J79-GE-2A. 25. 7. 1955 získala firma McDonnell od námořnictva zakázku zmíněné dvojice prototypů a navíc dalších 5 předsériových strojů. Po vyhodnocení zkoušek makety v srpnu 1956 bylo nutné provést několik změn, jelikož letoun byl značně nestabilní při vysokých rychlostech. Konce křídel dostaly 12° vzepětí, na náběžné hraně přibyl "psí zub", sací otvory s měnitelným průřezem obdržely oddělovač mezní vrstvy, a výškové plochy dostaly 23° záporné vzepětí. Tím se posunulo zahájení výroby prototypů a samozřejmě i jejich zkoušky. První let se konal 27. 5. 1958 z Lambert Field v St. Louis. 21. 10. 1959 prototyp havaroval, když se při rychlost M=2,15 utrhl kryt servisního vstupu pravého motoru a ten explodoval. Pilot při nehodě zahynul. Na 4. prototypu se objevily nové úpravy sacích otvorů a přepracovaný radom, pozdější úpravy zahrnovaly přepracovanou kabinu, nový radar i motory.

  V prosinci 1958 byly vyhlášeny výsledky soutěže, v níž F4H-1 zvítězil nad konkurenčním F8U-3, a firma McDonnell získala zakázku na 24 strojů F4H-1. 3. 7. 1959 bylo novému letounu dáno jméno Phantom II, palubní zkoušky úspěšně proběhly v únoru 1960 na palubě USS Independence a sériová výroba začala následující rok. 18. 9. 1962 pak bylo označení kvůli sjednocení s USAF přeznačeno na F-4A, resp. F-4B v případě sériových strojů, z nichž první vzlétl 27. 3. 1961. V letech 1961-1967 bylo US Navy a USMC dodáno celkem 649 strojů F-4B. Prvními letkami vybavenými F-4B se v červenci 1961 staly VF-74 Bedevilers a VF-144 Aardvarks na lodích USS Saratoga a USS Kitty Hawk. USMC si vyžádala speciální průzkumnou verzi RF-4B, jejíž první letoun z celkem 46 dodaných, vzlétl 12. 3. 1965.

  První bojové nasazení prodělaly námořní Phantomy při odvetných náletech po incidentu v Tonkinském zálivu v srpnu 1964. Následoval nespočet akcí během vietnamské války, během níž US Navy přišlo o 125 letounů (71 sestřelených, 54 při nehodách). V polovině 70. let nahrazovaly námořní F-4 ve službě nové F-14 Tomcat a Phantomy dosloužily na letadlových lodích USS Midway, F.D. Roosevelt a Coral Sea, jež byly pro F-14 moc malé. Posldní vzlet podnikly 24. 3. 1986 při vyřazování USS Midway. Od námořních leteckých záloh byl poslední F-4 vyřazen v roce 1988.

  První F-4 dostala USMC v červnu 1962 (letka VMF(AW)-314 Black Knights, MCAS Cherry Point) a v květnu 1965 i první RF-4B (VMCJ-3, MCAS El Toro). Phantomy USMC vzlétaly k bojovým misím ve Vitnamu ze základen Da Nang AB a Chu Lai AB od dubna 1965. Ztráty USMC činily 72 sestřelených a 23 havarovaných Phantomů. Od roku 1983 byly Phantomy nahrazovány novými F/A-18 Hornet a poslední F-4S byl vyřazen v roce 1989, resp. 1991 ze záloh.

  V roce 1961 bylo USAF nařízeno zabývat se letounem F4H-1 a 29 již vyrobených F-4B pro námořnictvo bylo v lednu 1962 propůjčeno pro výcvik instruktorů na základnu MacDill AFB. USAF se nakonec rozhodlo pořídit 310 strojů F-110A, později přeznačených na F-4C, a 26 RF-110A (RF-4C), z nichž prvni vzlétl 27. 5. 1963. Ve službě se poprvé objevily u 4453. perutě bojového výcviku CCTW) na MacDill AFB. Samozřejmě i letouny USAF se účastnily války ve Vitnamu a to od dubna 1965. K bojovým akcím vzlétaly především ze základen Thajského královského letectva Korat a Ubon, a z vitnamských Da Nang a Cam Ranh Bay. 28. 8. 1965 byla letounem F-4D poprvé použita ŘS s televizním naváděním AGM-62A Walleye při náletu na most, 26. 10. pak byla poprvé odpálena AIM-4 Falcon proti MiG-17, 25. 5. 1968 laserem naváděné pumy GBU-10 a 6. 4. 1972 elektroopticky naváděné pumy Mk 84 (EOGB - Electro-Optical Guided Bomb). 15. 8. 1973 vzlétly Phantomy USAF naposledy k bojové akci a následně byly z Vitnamu staženy. Během války ztratilo USAF 442 strojů F-4 a 83 RF-4C, z nichž bylo 379/76 sestřeleno a 63/7 zničeno při nehodách. Během 2. poloviny 70. let začalo Phantomy nahrazovat nové F-15 a F-16. K jejich vyřazení došlo většinou během 80. let s vyjímkou F-4G Wild Weasel, které byly úspěšně nasazeny v operaci Pouštní bouře, a poslední F-4G opustily aktivní službu až v roce 1995.

Výzbroj

Původně byl letoun navržen a v prvních verzích stavěn bez kanonové výzbroje, u verzí F-4E tvoří pevnou výzbroj šestihlavňový kanon M61A1 se zásobou 640 nábojů. Přídavná výzbroj o maximální hmotnosti 7 257 kg může být tvořena kombinací protivzdušné a protizemní výzbroje včetně jaderných pum. Ke vzdušnému boji se užívá PLŘS AIM-7 Sparrow, AIM-9 Sidewinder a u novějších verzí i AIM-120 AMRAAM.

Zahraniční uživatelé

Celkem se vyrobilo 5 197 strojů Phantom všech verzí, z toho pro americké námořnictv a USMC 1 264 letounů F-4 a dalších 2 840 pro USAF, zbytek byl určen pro zahraniční kupce.
 austrálie   kvůli zpoždění dodávek F-111C bylo v červnu 1970 australskému letectvu na 2 roky pronajato 24 strojů F-4E. 1 byl zničen při nehodě, ostatní se v roce 1973 vrátily zpět k USAF.
 egypt   v rámci programu Peace Pharaoh bylo v roce 1980 dodáno Al Kuvvát al Džavvíja I’ll-Misríja 35 letounů F-4E od USAF a v 90. letech byly nahrazeny stroji F-16.
 írán   v roce 1966 objednalo íránské císařské letectvo 32 letadel F-4D, jež byly dodány na základny Teherán-Méhrabád a Dóšen-Toppeh v letech 1968-69. V letech 1974-77 bylo dodáno dalších 177 letounů F-4E a RF-4E na základny Méhrábád, Tabríz a Šíráz. Dalších 31 letounů F-4E a 16 RF-4E bylo po pádu šáha zadrženo v USA. Během války s Irákem v letech 1980-88 prováděly Phantomy nálety na Bagdád, podporu pozemních operací a protivzdušnou obranu. Válka a americké embargo se výrazně projevily na stavu letounů a koncem 80. Let již bylo provozuschopných jen málo.
 izrael   v rámci programu Peace Echo obdrželo IDF/AF v roce 1969 50 strojů F-4E a 12 RF-4E. Poté začala licenční výroba u firmy IAI a Chel Ha\'Avir bylo do roku 1978 dodáno 154 strojů vyrobených IAI a 86 z přebytků USAF. Phantomy byly zapojeny do bojů již od 22. 10. 1969 (do 7. 8. 1970), když útočily na cíle v Egyptě. Dalším konfliktem byla válka Jom Kippur v roce 1973, kdy bylo v důsledku silné dělostřelecké a raketové protiletadlové obrany nepřítele ztraceno 33 Phantomů. Náhradou byla v rámci programu Nickle Grass dodávka 36 strojů F-4E. V roce 1982 Phantomy útočily na syrské cíle v Libanonu. Izraelské Phantomy obdržely nástavec pro tankování paliva za letu a byly upraveny pro nesení domácí výzbroje a výstroje.
 japonsko   v roce 1971 začala firma Mitsubishi Heavy Industries s licenční výrobou 127 strojů F-4EJ pro JASDF. 2 vzorové a 11 dalších byly dodány z USA. Do výzbroje byly zařazeny 1. 8. 1972, 14 průzkumných RF-4EJ, dodaných z USA, v listopadu 1974. Dodávky JASDF skončily 20. 5. 1981, první modernizovaný R-4EJ KAI byl dodán v prosinci 1984.
 jižní korea   V rámci programu Peace Spectator bylo od USAF korejskému letectvu (Hanguk Kong Gun) v roce 1969 dodáno prvních 18 letadel F-4D, dalších 18 bylo dodáno v roce 1972 jako náhrada za F-5 předané jihovietnamskému letectvu. Dalších 6 strojů bylo dodáno během 70. let, v rámci programu Peace Pheasant II v letech 1977-79 37 letounů F-4E, 24 F-4D v letech 1987-88, 76 strojů F-4E a 12 RF-4C v letech 1988-89.
 německo   v lednu 1969 Luftwaffe objadnala 88 letadel RF-4E jako náhradu za stroje R/F-104G, dalších 175 F-4F bylo dodáno v rámci programu Peace Rhine v letech 1973-76. V roce 1982 bylo rozhodnuto o druhotné útočné roli letounů RF-4E, které obdržely termovizní kamery a optické zaměřovače. Phantomy byly od 90. Let nahrazovány novými stroji Tornado.
 řecko   v rámci programu Peace Icarus bylo Elliniki Aeroporia v březnu 1974 dodáno 38 letadel F-4E, v roce 1978 další 2 na doplnění ztrát a k tomu 8 RF-4E. Další dodávky se uskutečnily v letech 1978-79 v počtu 18 strojů F-4E a 69 vyřazených letadel F-4C/D v roce 1988.
 španělsko   jako náhrada za F-104G bylo v letech 1971-72 dodáno 36 strojů F-4C, které prošly generální opravou u firmy CASA (Construcciones Aeronauticas SA). Ve španělském letectvu dostaly označení C.12. V roce 1978 byly dodány 4 F-4C jako náhrada za ztracené při nehodách a 4 RF-4C. Od roku 1988 byly Phantomy C.12 nahrazovány novými EF-18 Hornet, v lednu 1989 bylo dodáno dalších 8 RF-4C, které zůstaly ve službě až do konce 90. let.
 turecko   v rámci programů Peace Diamond III a IV bylo v letech 1974-76 dodáno Türk Hava Kuvvetleri 72 letadel F-4E, dalších 32 F-4E a 8 RF-4E v roce 1977, 45 F-4E od USAF roku 1988, a v následujícím období několik vyřazovaných F-4E opět od USAF.
 velká británie   Jako náhrada letounů de Havilland Sea Vixen u Royal Navy a Hunter, Canberra a později i Lightning u RAF byl v roce 1964, resp. 1965, vybrán F-4 Phantom. V letech 1968-69 bylo RAF a Royal Navy dodáno celkem 170 letadel - 50 Phantom FG. Mk 1 a 116 FGR. Mk 2. V polovině 70. let byly Phantomy RAF modernizovány pro prodloužení životnosti zesílením křídel a navíc dostaly radarový výstražný systém RWR (Radar Warning Receiver). V roce 1984 bylo RAF dodáno dalších 15 strojů, tentokrát vyřazených F-4J od US Navy. Námořní letouny sloužily na letadlových lodích HMS Eagle a HMS Ark Royal a po jejich vyřazení bylo 16 letadel předáno RAF. Část strojů RAF byla dislokována na západoněmecké základně Brüggen. Od října 1982 část strojů Phantom RAF sloužila k protivzdušné obraně Falklandských ostrovů z RAF Stanley, a to až do listopadu 1988. V průběhu 80. let byly Phantomy postupně vyřazovány a letky rušeny nebo přezbrojovány novými stroji Tornado F. Mk 3. Posledním uživatelem Phantomů se stala 74. letka ve Wattishamu, jejíž stroje byly vyřazeny k 1. 1. 1993.

Verze

F-4A/YF-4A - označení strojů předsériové výroby a prototypů.
F-4B - základní verze určená pro US Navy, z níž později vycházejí všechny další verianty.
F-4C (F-110A) - verze pro USAF, která se od F-4B liší tankovacím zařízením na hřbetě trupu, motory J79-GE-15 s max. tahem 75,60 kN, druhým řízením v zadní kabině a odlišným přístrojovým vybavením. První z celkem 583 strojů byl USAF dodán 20. 11. 1963. V roce 1972 bylo 36 strojů darováno španělskému letectvu, kde létaly pod označením C.12.
RF-4C - průzkumná verze pro každé počasí vybavená prodlouženou přídí s dopředným radiolokátorem AN/APQ-99 nebo AN/APQ-162 vpřed a dostran zaměřenými kamerami KS-87, panoramatickou kamerou KA-56 a svislou KA-55 pro snímky z velkých výšek. Dále byl v přídi inerciální navigační systém AN/APQ-102, radar s bočním vyzařováním SLAR (Side-Looking Airborne Radar), IČ kamera AN/AAS-18A, kamera pro elektronický průzkum ALR-17 ELRAC (Electronic Reconnaissance Camera). Pod trupem je možné zavěsit kontejner s radioprůzkumným systémem AIL ALQ-6 (ELINT - Electronic Intelligence). Pro noční snímkování byly k dispozici ze zádě vypalované světlice. První z 498 RF-4C byl dodán v červnu 1964, 4 RF-4C obdrželo španělské letectvo (CR.12) a v roce 1989 bylo 12 RF-4C darováno Jižní Koreji.
DF-4B - malý počet F-4B přestavěných na bezpilotní prostředky řízení dělostřelecké palby.
EF-4B - několik letounů bylo vybaveno podvěsy a elektronikou pro vedení REB.
NF-4B - výzkumné a testovací stroje.
QF-4B/E/G/N - dálkově řízené letouny bez výstoje výzbroje určené k testům řízených střel jako cíl.
EF-4C Wild Weasel - speciální verze určená k ničení protiletadlových postavení nepřítele. Vybavení zahrnovalo radarový lokalizátor RHAWS AN/APR-25, výstražný systém AN/APR-26, aktivní rušící a klamné systémy REB AN/ALR-46 a dálkový zaměřovač AN/ALR-53. K útokům na postavení radiolokátorů sloužily ARM (Anti Radar Missile) AGM-45 Shrike.
F-4D - výrazně upravená verze dle požadavků USAF. Tyto stroje obdržely střelecký počítač AN/ASQ-91 a optický zaměřovač AN/ASG-22 LOSS (Lead Computing Optical Sight System) pro použití laserem naváděných pum, dále inerciální navigační systém AN/ASN-63, střelecký radiolokátor AN/APQ-109 a radiolokátor AN/APA-165. Od března 1966 do prosince 1969 bylo USAF dodáno celkem 793 strojů, 32 IIAF, později 36 letounů ze stavu USAF dostala Jižní Korea a v letech 1989-91 36 strojů obdrželo Řecko.
EF-4D - 4 prototypy pro modernizovanou verzi Wild Weasel.
F-4E - vyráběná od července 1967 do roku 1981, celkem 1 379 strojů. Tato verze se lišila zesíleným centroplánem, zabudovaným kanonem M61A1 Vulcan pod přídí se 640 náboji, motory J79-GE-17 o tahu 79,60 kN, sloty na náběžné hraně křídla, 340l nádrží na zádi, a pulzním dopplerovským radiolokátorem AN/APQ-109 CORDS (Coherent-On-Receive Doppler System - dopplerovský systém s koherentním příjmem). 208 letounů bylo dodáno IIAF, 86 IDF/AF a 12 Luftwaffe.
F-4EJ - verze licenčně vyráběná v Japonsku byla určena především k úkolům PVO, systém AN/AJB-7 pro bombardování nebyl nainstalován, stejně jako zařízení pro tankování za letu, jež přibylo později. Radar AN/APQ-120 později nahradil AN/APG-66J, přibyl i inerciální navigační systém Litton. Po těchto úpravách dostalo 96 vylepšených letounů označení F-4EJ KAI.
RF-4E - průzkumná verze s vybavením RF-4C a trupem F-4E. Celkem bylo vyrobeno 132 strojů, 88 pro Luftwaffe, 16 pro IIAF, 14 pro JASDF (RF-4EJ), 12 pro IDF/AF a 8 pro řecké letectvo.
F-4F - verze pro Luftwaffe dodávaná od června 1973 do dubna 1976 a vybavená motory J79-MTU-17A, zařízení pro tankování za letu chybělo stejně jako vybavení pro útoky na pozemní cíle. Při modernizaci v 80./90. letech bylo tankovací zařízení doinstalováno, radar AN/APQ-120 nahrazen AN/APG-65, přidán byl laserový gyroskopický INS a přibyla schopnost užívat PLŘS AIM-120 AMRAAM.
F-4G - 12 strojů pro US Navy vybavených systémem řízení výkonu motorů při přiblížení, určeným pro režim samočinného přistání na letadlové lodi AN/ASN-54, a systémem obousměrného datového spojení RCA AN/ASW-21/25. Letouny byly přestavěny z F-4B v roce 1963 a o 3 roky později zpět na tento standard.
F-4G Wild Weasel - 116 letadel USAF určených pro útoky na posravení PVO nepřítele. První z nich vzlétl 6. 12. 1975 a byly vybaveny radarem AN/APR-38, "nekouřícími" motory J79-GE-117, systémem zjišťování PLŘS a zaměřování jejich palebných postavení, rušícími podvěsy a dalším speciálním vybavením. Stroje nebyly vybaveny kanonem, k útokům na pozemní cíle využívaly ŘS AGM-45 Shrike, AGM-78 Standard a později AGM-88 HARM, AGM-65 Maverick, pumy Rockeye, CBU-52, CBU-58 a klasické železné Mk84. Pro boj se vzdušnými cíli byly k dispozici PLŘS AIM-7F Sparrow a AIM-9L Sidewinder.
F-4J - námořní verze s nejrůznějšími vylepšeními, z nichž část byla zkoušena na F-4G (AN/ASN-54, AN/ASW-25), včetně zesíleného podvozku a motorů J79-GE-10B o tahu po 79,60 kN. Tyto stroje měly radar AN/APQ-59, pulzní dopplerovský systém řízení palby AN/AWG-10, bombardovací zaměřovač AN/AJB-7, taktický navigační systém TACAN RHAWS AN/APR-32, přilbový zaměřovač VTAS (Visual Target Acquisition System - systém zaměření cíle pohledem), systém REB AN/ALQ-126. Od prosince 1966 do ledna 1972 bylo US Navy a USMC dodáno 552 letadel F-4J. 15 již vyřazených letadel bylo v roce 1982 zrekonstruováno, odstraněny systémy AN/ASN-54, AN/ASW-25, AN/ALQ-126, a na místo nich nainstalovány britské - systém zabezpečeného spojení Telebrief a avionika pro PPŘS Sky Flash. Takto upravené stroje, označené F-4J(UK), přelétly na základnu RAF Wattisham do konce roku 1984.
DF-4J - několik strojů přestavěných na dálkově ovládané naváděcí letouny.
F-4K (FG.Mk 1) - stroje měly motory Rolls-Royce Rb.168-25R Spey 201/2/3 o tahu 54,48 / 91,23 kN. Byly upraveny sací kanály kvůli 20% nárustu průtoku vzduchu, záď vyztužena titanem a přibyly pomocné klapky pro vstup vzduchu při pojíždění, podvozek byl zesílen, systém AN/AWG-10 byl nahrazen AN/AWG-11 a radom byl odklopný kvůli menším rozměrům britských letadlových lodí. První F-4K vzlétl 27. 6. 1966 a dodávky činily 50 strojů.
F-4L - několik modernizovaných verzí, které se však nedostaly do sériové výroby.
F-4M (FGR.Mk 2) - od námořních FG.Mk 1 se letouny lišily systémem řízení palby AN/AWG-12, inerciálním navigačním a zaměřovacím systémem Ferranti, chybějícími sloty stabilizátorů a dalšími menšími odlišnostmi.
F-4N - modernizované stroje pro USMC, určené ke vzdušným soubojům, vybavené manévrovými sloty a digitálním systémem řízení palby AN/AWG-10. 40 strojů F-4N bylo později přestavěno na QF-4N.
F-4S - 248 modernizovaných strojů F-4J se zesíleným drakem a podvozkem, modernizovanou výstrojí včetně systému řízení palby AN/AWG-10B, radiostanice, systému TACAN, dále dvoupolohovými manévrovacími sloty a nekouřícími motory J79-GE-10B. První F-4S byl určen pro USMC a dokončen byl v červnu 1975.
RF-4X (F-4X, RF-4E(S), RF-(X)) - firma General Dynamics z vlastní iniciativy nabídla průzkumnou verzi s kamerou GD HIAC-1 LOROP v pozměněné přídi, se zařízením chlazení vzduchu před kompresorem PCC (Pre-Compressor Cooling), se kterým měl letoun dosahovat max. rychlosti Mach=3,2 a cestovní rychlosti Mach=2,7 po dobu 10 s ve výšce 23 774 m! Izraelské letectvo o projekt orojevilo zájem a poskytlo jeden letoun F-4E(S) k přestavbě, ale z důvodů velké finanční náričnosti byl projekt zastaven a letoun vrácen v původním stavu.

F-4E

země původu	Spojené státy americké (USA)
posádka	2 (pilot, navigátor)
výrobce	McDonnell Douglas
vyrobené stroje	5 197 (výroba ukončena)
cena jednoho stroje	?
datum vzletu	27. 5. 1958
ve výzbroji od	únor 1961 (USN)
pohon	2x General Electric J79-GE-17
max. výkon	2x 79,6 kN
max. rychlost	Mach=2,10 / 2 230 km/h
max. stoupavost	311,90 m/s
max. dostup	16 800 m
dolet	650 - 1 290 km (bojový) 2 817 km (max.)
délka trupu	19,20 m
rozpětí křídla	11,77 m
nosná plocha	49,24 m²
výška	5,02 m
hmotnost prázdného stroje	13 810 kg
max. vzletová hmotnost	28 100 kg
hmotnost paliva	5 469 kg