LETECKÁ TECHNIKA

Aero L-39 Albatros

 Vývoj náhrady za úspěšný cvičný stroj L-29 Delfín začal již v počátcích sériové výroby letounu L-29. Vývoj cvičného letounu druhé generace objednala vláda ČSSR v šedesátých letech pro vnitřní použití i na vývoz, především do SSSR a zamí Varšavské smlouvy. L-39 využil celkem úspěšných základů staršího typu a zároveň byly odstraněny nedostatky, které vyplynuly z jeho používání. Nevýhodou L-29 byl nedostatečně výkoný motor, proto měl nový stroj obdržet nový sovětský motor Ivčenko AI-25. Nový stroj měl být také co nejvíce podobný s bojovými stroji, pro které se cvičili piloti. L-39 tedy měl mít dvoumístnou kabinu s tandemovým uspořádáním a musel být schopen provozu z nezpevněných drah. Prototypy s označením X-01, X-02 a X-03 byly vyrobeny v roce 1968. X-01 a X-03 prošly pevnostními testy a X-02 začal s pojížděcími a letovými zkouškami 28. 10. 1968. První vzlet je pak datován na 4. 11. 1968. Během zkoušek se objevily problémy s přívodem vzduchu do motoru a musely být lehce upraveny sací kanály. Byl také vyměněn motor AI-25W za výkonnější AI-25TL o výkonu 19,9 kN. Zkoušky nový letoun ukončil koncem roku 1970 a sériová výroba v n.p. Aero se rozeběhla o dva roky později. Do výzbroje u československého letectva se nový cvičný stroj dostal v roce 1974.

Technický popis

  nosné a ocasní plochy   L-39 je klasicky řešený dolnoplošník s lichoběžníkovými křídly. Křídlo o rozpětí 9,44 m je průběžné, spojené s trupem čtyřmi závěsy. Náběžná hrana má úhel 2°, odtoková pak -10°, vzepětí křídla je 2,5°. Na koncích křídel jsou pevné palivové nádrže aerodynamického tvaru. V zadní části křídla jsou dvouštěrbinové vztlakové klapky s výchylkou +25°/-44° a křidélka s výchylkou ±16°. Na spodní straně křídla se nachází dvojice aerodynamických brzd s výchylkou 55°. Pod každým křídlem je závěsný bod pro přídavnou výzbroj. Od verze L-39ZO jsou pod každým křídlem závěsné body dva. Svislá směrová ocasní plocha s úhlem náběžné hrany 38°, odtokové pak -16°. Směrové kormidlo se vychyluje o 30° na obě strany. Vodorovné výškové ocasní plochy jsou v hornoplošném uspořádání, těsně pod SOP. Úhel náběžné hrany je 11°, odtokové -5°. Výšková kormidla jsou propojena torzní tyčí, výchylka je +30°/-20°.

Aero L-39ZA - kresba

 trup   Trup je rozdělen na dva konstrukční celky. Zadní část s ocasními plochami je odnímatelná. V přídi je umístěno radiovybavení a další avionika. Přetlaková a klimatizovaná pilotní kabina je dvoumístná, v tandemovém uspořádání, krytá dvoudílným překrytem, ručně odklápěným na pravou stranu. Verze L-39MS (L-59) a novější mají již jednodílný hydraulicky nahoru odklápěný překryt. Osádka sedí na vystřelovacích sedadlech VS-1 BRI umožňujících katapultáž v nulové výšce při 150 km/h, u verzí od L-39MS (L-59) je to pak VS2-A s vlastnostmi 0/0. Řízení je klasické mechanické, novější verze mají digitální avioniku. Za pilotní kabinou se na bocích trupu nacházejí sací kanály, mezi nimiž jsou palivové nádrže. V zadní části trupu je pak uložen motor Ivčenko AI-25TL o výkonu 19,9 kN, u verze L-39MS (L-59) se jedná o výkonnější motor Lotarev DV-2 o výkonu 21,58 kN. Motor je spouštěn pomocí vzduchového generátoru Safír 5. Výstupní tryska motoru je pevně ukotvena v trupu. Pod trupem se nacházejí aerodynamické brzdy, které se automaticky otevírají při dosažení rychlosti Mach= 0,78. Od verze L-39ZO je pod trupem dvouhlavňový 23mm rychlopalný kanon GŠ-23. 

 přistávací zařízení   Trojbodový podvozek příďového typu je plně zatahovatelný. Nebržděná, neřízená příďová noha s jedním kolem se zatahuje dopředu do úzké podvozkové šachty kryté dvoudílnými dvířky. Hlavní podvozkové nohy s jedním kolem se zatahují do šachet směrem k trupu. Kolo je bržděné diskovými brzdami, podvozek je ovládán hydraulicky, tlumení zajišťují olejopneumatické tlumiče.

Výzbroj

Cvičné verze nejsou ozbrojeny, popis výzbroje se týká verzí L-39ZA a L-39ZO, resp. L-139. Letoun nenese pevnou kanonovou výzbroj, pod přídí je u L-39ZA zavěšený 23mm dvouhlavňový kanon GŠ-23. Střelba kanónu je automaticky blokována při vysunutém příďovém podvozku a v letových režimech nepřípustných pro střelbu. Přídavná výzbroj se zavěšuje na 4 podkřídlové závěsníky, vnitřní o nosnosti po 500 kg, vnější 250 kg. Proti pozemním cílům může letoun nést klasické 100kg (6 ks), 250kg (4ks) nebo 500 kg (2 ks) pumy, případně 4 raketnice UB-16-57M s 16 neřízenými 57mm raketami S-5K/M, nebo kontejnery PK-3 s trojicí 7,62mm kulometů. Ke vzdušnému boji je možné použít 2 PLŘS R-3S/U, R-35 a R-60. K průzkumným účelům lze na pravý vnitřní pylon podvěsit pouzdro s kamerami. Pro zvětšení doletu se užívá čtveřice přídavných nádrží po 150 a 350 l.

Uživatelé a bojové nasazení

Během 30 let své existence se stal typ L-39 resp. L-59 nejrozšířenějším a nejúspěšnějším cvičným letadlem. Od roku 1971 bylo vyrobeno 2921 letounů všech verzí pro více než 30 zemí celého světa. 
 čssr/čr/slovensko   Prvním uživatelem strojů L-39 Albatros se stala v roce 1974 ČSSR. První stroje pak směřovaly na základnu Vojenské vysoké letecké školy v Košicích. Postupně L-39 verzí L-39C/V/ZA/ZO a MS(L-59) sloužily na všech větších leteckých základnách. Po rozpadu Československa byla polovina strojů ponechána na Slovensku a polovina připadla ČR.
L-39 sloužily na základnách Čáslav, Pardubice a Náměšť. Koncem 90. let v ČR sloužilo ještě 14 L-39C, 17 L-39ZA a 3 L-59. V současnosti stále slouží stroje verzí C a ZA, přičemž do budoucna se počítá s jejich nahrazením typem L 159B Albatros II. 
Slovensku po rozdělení zůstalo asi 30 letounů L-39C a ZA. Mimo cvičných letek na leteckých základnách slouží L-39 na základně Vojenské vysoké letecké školy v Košicích (dnes Vojenská letecká akadémie gen. M.R. Štefánika). Zde také v roce 1991 vznikla známá akrobatická skupina Biele Albatrosy. Slovenské letectvo plánuje udržovat cvičné L-39 až do konce jejich technické životnosti, tj. někdy po roce 2010.

Aero L-39ZA

Verze

L-39C - základní verze které se z velké části týká popis.
L-39V - jednomístná verze pro vlečení terčových letounů KT-04. Vyvinutá byla na zakázku československého letectva v roce 1976. 
L-39ZO - jedná se o cvičnou verzi s možností omezeného boje. První stroj této verze vzlétl 25. 6. 1975. Verze je vybavena čtyřmi podkřídlovými závěsníky pro nesení výzbroje a palivových nádrží.
L-39ZA - bitevní verze odvozená od L-39ZO. První stroj vzlétl 29. 3. 1976. Novinkou je kanon GŠ-23 pod trupem a zesílený podvozek. Verze z roku 1992 s modernizovanou avionikou od izraelského Elbitu dostala mj. i nový zbraňový a navigační systém WDNS a průhledový displej HUD.
L-39MS (L-59) - značně modernizovaná verze pro výcvik pilotů na bojové stroje 4. generace. První stroj L-39MS (L-59) vzlétl 1. 10. 1989 a bylo vyrobeno 65 kusů - 48 pro Egypt (L-59E), 12 pro Tunisko (L-59T) a jen 5 pro Československo. Nová verze dostala výkonnější motor Lotarev DV-2 o výkonu 21,58 kN a digitální avioniku. Avionika byla modernizována začátkem 90. let za pomoci několika amerických firem. Přepracován a zpevněn byl drak, kokpit rozšířen a místo do strany ručně odklápěného překrytu byl instalován hydraulicky nahoru odklápěný jednodílný. Nové katapultovací sedadlo VS2-A umožňuje katapultáž v nulové výšce a za nulové rychlosti. Stroj má schopnost vedení omezeného boje, stejně jako verze L-39ZA.
L-59E - verze pro Egypt.
L-59T - verze pro Tunisko.
L-139 - modernizovaná verze s americkým motorem Allied Signal TFE 731-4-1T o výkonu 18,15 kN a novou digitální avionikou. Bojové možnosti jsou podobné verzi L-39ZA. Stroj poprvé vzlétl 8. 5. 1993.
Aero L-159 Alca - lehký bitevní letoun vycházející z řady L-39/-59

Aero L-39CM Albatros

TTD letounu L-39
země původu	Československo (ČSSR)
výrobce	Aero Vodochody
vyrobené stroje	? (výroba ukončena)
cena jednoho stroje	?
datum vzletu	4. 11. 1968
ve výzbroji od	1974 (ČSLA)
posádka	2 (žák, instruktor / pilot, navigátor)
pohon	1x Ivčenko AI-25TL
max. výkon	1x 19,90 kN
max. rychlost	850 km/h (M=0,80)
max. stoupavost	21,00 m/s
max. dostup	11 500 m
dolet	310 - 600 km (bojový), 1 750 (max.)
délka trupu	12,13 m
rozpětí křídla	9,46 m
nosná plocha	18,80 m²
výška	4,77 m
hmotnost prázdná	3 540 kg
max. vzletová hmotnost	5 600 kg
hmotnost paliva	980 kg