LETECKÁ TECHNIKA

Transportní letouny

Transportní letouny tvoří základ logistiky letectva. Dopravují osoby, materiál, zásoby i celé vojenské jednotky. Nabídka sahá od lehkých stojů s nosností několik tun až po strategické obry schopné převézt přes sto tun nákladu.

Mezi vojenské transportní letouny se řadí stroje zkonstruované pro vzdušnou dopravu vojáků i různého vojenského materiálu. Je zajímavé, že americká terminologie používá pro tuto kategorii oficiální pojem Transport, avšak americká transportní letadla mají ve svém oficiálním označení zásadně písmeno C, tj. Cargo neboli „nákladní“. Písmeno T totiž už totiž dříve sloužilo pro označování cvičných letadel (Training). Ruské názvosloví užívá pro tyto letouny zkratku VTS, vojenno transportnyje samoljoty. V současné době bývají transportní letouny nazývány také těžko přeložitelným slovem „airlifters“.

Při vymezování kategorie vojenských transportních letounů není zcela jasné, kde se nachází její dolní hranice. Letectva běžně provozují menší letouny, které často dopravují důležité osoby, ale také lehké náklady, někdy třeba i automobily. Vesměs jde o modifikace civilních obchodních nebo dodávkových letounů. O ne zcela jasném postavení těchto strojů svědčí například fakt, že některým Američané přidělili písmeno C, zatímco jiné zařadili do „pomocné“ série U (Utility).

Pro dělení kategorie transportních letounů je nejdůležitějším kritériem nosnost čili nejvyšší hmotnost nákladu, s nímž může ten který stroj bezpečně vzlétnout a přistát. Podle toho jsou za nejmenší vojenské transportní letouny v pravém slova smyslu pokládány typy, které dokážou dopravit například lehký obrněný transportér, čemuž odpovídá nosnost okolo pěti tun. Tento druh se označuje jako lehká transportní letadla. Příkladem může být ruský Antonov An 72, který současně i ukazuje, že letouny této kategorie často disponují schopností relativně krátkého startu a přistání. Silnější lehké transportní typy jako C 27 Spartan uvezou zátěž přibližně deseti tun.

Další úroveň představují taktické transportní stroje, jejichž nosnost dříve začínala někde okolo 15 tun, ale nyní je patrná tendence posunout ji na hodnotu minimálně 20 tun. Letoun této kategorie by měl být schopen převézt obrněný transportér nebo bojové vozidlo pěchoty. Nesporným „králem“ taktických letounů je legendární Lockheed C 130 Hercules. Na horní hranici tohoto druhu letadel už ale nepanuje shoda. Je zajímavé, že Evropa má určitou tendenci označovat všechna letadla s větší nosností za „strategická“. Nákup strojů C 17 pro NATO (viz ATM 10/2006) je oficiálně veden jako „Strategic Airlift Capability“ a některá média prohlašují za „strategický“ dokonce i připravovaný stroj Airbus A400M s nosností 37 tun.

Američané a Rusové mají na věc dost odlišný názor. Podle obou supervelmocí musejí strategická transportní letadla přepravit náklad těžší než 100 tun, takže lze mezi ně řadit jen giganty jako C 5 Galaxy a An 124 Ruslan. Je samozřejmě otázkou, co si počít s letouny, jež zvládnou mnohem větší zátěž než taktické, ale výrazně méně než sto tun. USA a Rusko pro ně mají označení „střední transportní letouny“. Příkladem může být již zmíněný C 17 Globemaster III s nosností 78 tun. Stále ovšem platí, že hranice mezi jednotlivými podskupinami nejsou ostré. Například stroje jako Antonov An 70 či Iljušin Il 76, jejichž nosnost se blíží 50 tunám, mohou být docela dobře pojímány jako mimořádně výkonné taktické letouny, ale také jako příklady spodní úrovně středních transportních typů.

Lukáš Visingr

Vývoj transportních letounů

Kategorie vojenských transportních letounů se zrodila v období mezi světovými válkami a největší rozvoj zaznamenala za války studené. Hlavními výrobci těchto strojů jsou USA a Rusko, ale na tento lukrativní trh pronikla i Evropa.

Vojenské transportní letouny jako speciální kategorie techniky vznikly v éře mezi světovými válkami, kdy zaznamenala obrovský rozmach i civilní letecká doprava. Transportní stroje významně zasáhly do druhé světové války a většiny konfliktů, jež po ní následovaly. V dnešní době, kdy se klade stále větší důraz na expediční operace v zahraničí, získává kategorie transportních letounů ještě větší důležitost.

První legenda: Dakota

Z první světové války vyšlo vojenské letectvo jako nová, avšak nesmírně respektovaná zbraň. Odlišily se jednotlivé kategorie vojenských letounů, bylo teoreticky zpracováno možné nasazení letectva v budoucích válkách a vyspělé země se snažily zavádět do výzbroje stále výkonnější typy letounů. 20. a 30. léta však byla i obdobím vzestupu civilního letectví, především dopravy. Do vojenských vzdušných sil si pak našly cestu vojenské verze mnoha civilních letadel, např. Junkers F.13 či Ford Tri Motor. Brzy se požadavky letectev začaly promítat i do vývoje nových typů.

S ohledem na vojenské využití byl vyvinut např. německý třímotorový Junkers Ju 52/3m.
Prvním konfliktem, jehož průběh zásadně ovlivnily transportní letouny, byla občanská válka ve Španělsku. Krátce po zahájení povstání nacionalistů se totiž zdálo, že nebude úspěšné, avšak tehdy se do konfliktu vložily Německo a Itálie. Byly to právě jejich transportní stroje, které převezly z Maroka asi 10 000 vojáků na pomoc nacionalistům. Hlavní roli sehrál výše zmíněný Ju 52/3m, který zůstal hlavním dopravním letounem Luftwaffe po celou dobu druhé světové války.

Za jeden ze zlomových okamžiků v dějinách transportních strojů lze pokládat 17. prosinec 1935, kdy vzlétl prototyp amerického letounu Douglas DC 3. V dalších letech se stal standardem pro civilní dopravu a v roce 1940 jej objednalo americké letectvo, jež mu dalo název C 47 Skytrain. Je však znám hlavně pod svou přezdívkou Dakota. C 47 se podílely na téměř všech výsadkových operacích Spojenců. Vzniklo přes 10 000 kusů, další dva tisíce vyrobil SSSR jako Lisunov Li 2 a několik stovek kusů zhotovila japonská Showa. O kvalitě C 47 asi nejvíce svědčí to, že stále létá a modernizuje se. Například americká firma Basler prodává turbovrtulový typ BT 67 Turbo Dakota.

Druhá legenda: Hercules

Jiným významným transportním letounem druhé světové války byl Curtiss C 46 Commando, který se proslavil především při letech přes „Hrb“ (Himaláje) při podpoře spojeneckých vojsk na Dálném Východě v bojích proti Japonsku. Na základě zkušeností z druhé světové války byl ještě v její konečné fázi zahájen vývoj nové generace transportních letounů. Byl to například Douglas C 74 Globemaster I či Iljušin Il 12. Konec války a první poválečná léta přinesla také trend úpravy bombardérů na dopravní stroje. Například známý letoun Avro Lancaster se dočkal modifikace na transportní Lancastrian a firma Boeing použila konstrukci B 29 jako základ nákladního modelu 367 neboli C 97.

Dalším zlomovým dnem v historii vojenských dopravních letadel byl 23. srpen 1954. Tehdy vzlétl první prototyp nového letounu Lockheed C 130 Hercules, který se v následujících letech stal standardem v kategorii taktických transportních strojů. Dosáhl úžasného věhlasu a desítky jeho variant létají v mnoha státech světa. V loňském roce opustil továrnu 2300. exemplář. Současné letouny C 130J Super Hercules samozřejmě mají s prvními stroji C 130A společných jen málo částí, ale základní koncepce „Herky Birda“ se prakticky nezměnila.

Krátce po zahájení produkce C 130 objednalo americké letectvo jeho „většího bratra“ čili typ se zhruba dvojnásobnou nosností oproti Herculesu, tedy cca 40 tun. Stal se jím Lockheed C 141 StarLifter, který byl teprve nedávno vyřazen ze služby. A brzy následovala objednávka na skutečně gigantický letoun, který by unesl více než 100 tun. Také tentokrát uspěla značka Lockheed, jejímž největším výrobkem je letoun C 5 Galaxy.

Evropa získává místo na trhu

Úspěchu se dočkala i společnost Boeing, když nabídla letectvu svůj model 717, jež byl částečně odvozen od nesmírně úspěšného civilního dopravního typu 707. Model 717 byl zařazen do služby jako C 135 Stratolifter a tankovací KC 135 Stratotanker. Zcela nový střední transportní stroj, který by stál mezi taktickými a strategickými letouny, začalo americké letectvo hledat v 80. letech. Šanci dostala firma McDonnell Douglas (nyní Boeing) a tento typ známe jako C 17 Globemaster III.

Vojenské transportní letouny pochopitelně vznikaly i v Evropě, ale starý kontinent se soustředil zejména na výrobu lehkých a taktických typů. Francie a Německo dlouho váhaly, zda nakoupit Herculesy, ale nakonec se rozhodly pro vývoj vlastního stroje, jež dostal jméno Transall C.160. Oproti C 130 je poněkud menší a má jen dva motory. Itálie si sice pořídila stroje C 130, ale doplnila je lehčím typem vlastní výroby G.222. Ten se skutečně povedl, protože jeho inovovaná verze C 27 Spartan stále sbírá úspěchy na světovém trhu. Stranou nezůstala i španělská firma CASA, jež v rámci nabídky nadnárodní korporace EADS propaguje dva lehké typy CN 235 a C 295.

Hlavním představitelem evropské spolupráce v oboru dopravních letadel je samozřejmě konsorcium Airbus. Vzniklo původně jako snaha konkurovat nadvládě amerických firem Boeing a McDonnell Douglas na trhu civilních letadel, ovšem průlom do vojenského sektoru se mu dlouho nedařil. Úspěch přišel až s novými stroji řady MRTT (Multi Role Tanker Transport), jež zdatně konkurují americkému letounu Boeing KC 767 (více o obou typových řadách najdete v ATM 11/2005).

V současné době se konsorcium Airbus soustřeďuje na nový stroj A400M, jež má představovat přechod mezi taktickými a středními dopravními letouny. Zálet prvního prototypu je plánován na rok 2008 a společnost Airbus už eviduje přes 180 objednaných kusů. A400M bude na trhu soutěžit nejen s americkým C 130J, ale lze očekávat i tvrdý boj s novými typy z Ruska a Ukrajiny, jejichž letecký průmysl se vrací na výsluní.

Nabídka Ruska a Ukrajiny

Za železnou oponou dominovaly kategorii transportních letounů známé sovětské značky Antonov a Iljušin. Sovětským protějškem amerického C 130 byl jednoznačně An 12, zatímco těžšímu C 141 se blížil spíše Iljušin Il 76. Skupinu menších typů zastupují An 26/32 a An 72/74, jež vynikají zejména schopností krátkého vzletu a přistání a funkčností i v extrémních podmínkách. Mezi výslovně vojenskými stroji ze SSSR je největším typem obrovský čtyřmotorový Antonov An 124 Ruslan; ještě větší šestimotorový An 225 Mrija sloužil hlavně pro podporu kosmického programu a zatím létá pouze jeden kus. Zajímavým výrobkem je An 22 Antěj s nosností asi 80 tun; jde totiž o největší vojenský dopravní letoun s turbovrtulovými motory.

„Klenotem“ dnešní nabídky Ruska a Ukrajiny je bezesporu An 70, letoun s nosností 47 tun, možností krátkého startu a poháněný převratnými motory s tzv. volnými dmychadly (neboli prop fan). Má potenciál stát se možná nejlepším nestrategickým dopravním letounem světa, ale provází jej velké množství problémů, které jeho šance snižují. Firma Iljušin nabízí kromě Il 76 též menší turbovrtulový Il 114T a spolu s Indií připravuje nový proudový typ Il 214T TTS/MTA (viz ATM 11/2006). Zmínku si dále zaslouží japonský letoun Kawasaki C 1 a jeho chystaný nástupce C X (viz ATM 2/2007). Nový střední transportní letoun připravuje rovněž Čína, ale její typ nyní existuje jen ve formě modelu pro testy v aerodynamickém tunelu.

Přijdou nové koncepce?

A jaká je budoucnost transportních letounů? Dá se očekávat, že poroste zájem o výkonnější taktické a střední typy, které mají nosnost mezi 30 a 70 tunami, protože tato letadla budou tvořit páteř logistiky expedičních operací. Velké strategické letouny jako An 124 bude nadále vlastnit jen málo států, ale v případě potřeby bude stále možné si tyto obry pronajmout. Zřejmě bude růst počet uživatelů ruských a ukrajinských strojů. Budoucnost evropských typů je kvůli momentální krizi firmy Airbus poněkud nejistá, ačkoli A400M si patrně najde zákazníky mezi některými bohatými a náročnými zeměmi.

Kategorie lehkých a taktických letounů možná budou muset čelit nástupu strojů s kolmým nebo velmi krátkým startem, například konvertoplánů nebo hybridních vrtulníků, jak ukazuje současný americký program Joint Heavy Lift (viz ATM 12/2006). Možná se prosadí i některé nové koncepce letadel s pevným křídlem jako „Box Wing“ (tj. dvě tandemová křídla spojená krátkými svislými plochami) a „Blended Wing Body“ (spojení samokřídla a širokého trupu). Na různých podobách budoucího taktického stroje, který by měl po roce 2020 nahradit legendární C 130, pracují zejména firmy Lockheed a Boeing. Přesto je už dnes prakticky jisté, že stroje C 130 budou v řadě zemí létat i v polovině 21. století. Hercules je pokládán za asi nejvážnějšího kandidáta na letoun, který má šanci na dosažení sta let provozu.

Lukáš Visingr
Prameny:
Jane’s, David Donald: Encyklopedie letadel světa, Oružie Rossii 2004, Airforce-Technology.com, podklady výrobců

Transportní letouny jsou v kurzu

Význam transportních letounů se odráží v zájmu vzdušných sil o tento druh techniky. Mezi letecké síly, které hodlají zakoupit moderní vojenské transportní letouny, patří i letectva České a Slovenské republiky.

Lehké a taktické dopravní letouny patří k nejžádanějším typům vojenské techniky. Tento trend nepochybně souvisí s rostoucím významem mezinárodních operací na prosazení nebo udržení míru. Státy západní Evropy musejí nahradit starší techniku americké i vlastní výroby, zatímco země bývalého východního bloku nutně potřebují náhradu za starší letouny ruského původu. A dokonce i Američané hledají lehký transportní letoun, jež by vyhovoval potřebám tamního letectva a armády.

Pět typů od čtyř výrobců

O úspěch v sektoru lehkých a taktických transportních letounů dnes soupeří pět hlavních typů. Na prvním místě je nutno uvést americký stroj Lockheed Martin C 130J Super Hercules. Výsledek evropské mezinárodní spolupráce představuje Airbus A400M, jež má vzlétnout v příštím roce. Italská společnost Alenia nabízí lehký letoun C 27J Spartan a konečně španělská CASA, která je součástí korporace EADS, vyrábí dva lehké typy CN 235 a C 295. Každý z nich už má na kontě řadu úspěchů.

C 130J vznikl primárně pro potřeby ozbrojených sil USA a Velké Británie, ale objednala jej rovněž Austrálie, Itálie, Kuvajt a Dánsko. Hlavními uživateli A400M budou vyspělé evropské státy, a to Velká Británie, Německo, Francie, Španělsko, Lucembursko, Belgie a Turecko. Kromě nich podepsaly smlouvy o nákupu A400M další tři země, Jižní Afrika, Chile a Malajsie. Italský C 27J pochopitelně používá Itálie, ale našel si cestu i do vzdušných sil Řecka a zakoupí jej také hned tři země bývalého východního bloku: Bulharsko, Rumunsko a Litva.

CASA CN 235 je už starší typ a létá v barvách více než 20 zemí světa, např. Španělska, Francie, Malajsie, Indonésie, Maroka a Pákistánu. Modernizovaná verze CN 235 300 je konkurenceschopná i na dnešním trhu, o čemž svědčí fakt, že ji nakupuje Pobřežní stráž USA. Úspěchy slaví rovněž novější C 295M, který si kromě Španělska vybralo mj. Polsko, Finsko, Brazílie, Švýcarsko nebo Portugalsko. Oba letouny značky CASA jsou víceúčelové a mohou sloužit jak pro dopravu, tak i pro námořní hlídkování, průzkum nebo elektronický boj.

USA vybírají letoun JCA

O letounech C 130J, C 27J, CN 235 300 a C 295M se mluví rovněž v souvislosti s náhradou zastaralých An 26 ve vzdušných silách České a Slovenské republiky. Ani jedna ze zemí dosud nevypsala oficiální výběrové řízení, protože stále není zcela jisté, jak se bude potřeba dopravních letadel řešit. Kromě nákupu jednoho z uvedených typů se totiž hovoří také o možnostech leasingu či pronájmu. Letouny by mohla provozovat i komerční firma, která by pak nevyužívané stroje mohla pronajímat soukromým zájemcům. V úvahu připadá též spolupráce obou zemí při nákupu i provozu. Dříve byl určitou možností rovněž An 70, avšak ten se nakonec ukázal jako nevhodný, nehledě k tomu, že jej nyní pronásledují četné technické i finanční problémy.

Zřejmě nejsledovanějším výběrovým řízením v tomto sektoru trhu je ale konkurz Joint Cargo Aircraft, který probíhá v USA. Jeho iniciátory byly americká pozemní armáda a letectvo. Potřebují nové transportní letouny, které by operovaly převážně nad USA a zajišťovaly by dopravu mezi základnami US Army, US Air Force a Národní gardy. Počáteční objednávka by měla zahrnovat asi 30 kusů, ale celkový počet by se nakonec mohl vyšplhat snad až na 145 letounů za 6 miliard dolarů.

O kontrakt se ucházely tři týmy. Lockheed Martin pochopitelně nabídl C 130J Super Hercules, zatímco Alenia (trochu paradoxně ve spolupráci s firmou Lockheed) navrhla C 27J. Značka CASA se spojila s americkou zbrojovkou Raytheon a předložila Pentagonu svoje typy C 295M i CN 235 300. V říjnu 2006 bylo oznámeno, že do druhého kola postupují dva stroje s nosností zhruba 10 tun, což jsou C 27J a C 295M. Nejmenší CN 235 300 neuspěl kvůli své příliš malé nosnosti, zatímco čtyřmotorový C 130J byl hodnocen naopak jako příliš rozměrný a nákladný. Letectvo potřebuje mít nový transportní letoun v roce 2010, ale armáda už o dva roky dříve, tedy v roce 2008. Rozhodnutí o vítězi konkurzu by mělo padnout v polovině letošního roku.

Lukáš Visingr
Prameny:
Airforce-Technology.com, WWW stránky výrobců a ozbrojených sil

Publikace: Armádní technický magazín 4/2007