LETECKÁ TECHNIKA

Ruské bojové drony: Staronová supervelmoc stahuje náskok

Suchoj S-70 Okhotnik-B

Na konci srpna se u Moskvy konala výstava letecké a kosmické techniky MAKS 2019, kde se objevila též řada novinek z oboru bezpilotních letadel. Rusko se usilovně snaží dohnat náskok západních zemí a vyvíjí, popř. již provozuje rychle rostoucí počet typů dronů, mezi kterými se nachází nejen průzkumné, ale také bojové prostředky.

Rychlé stroje kanceláře Tupolev

Často se mluví o zaostávání Ruska v oblasti bezpilotních letadel, ovšem tuto situaci je potřeba vnímat v určitém historickém kontextu. Za časů studené války se totiž rozhodně nedalo mluvit o tom, že by SSSR nějak moc zaostával, spíše naopak. Konstrukční kancelář Tupolev vyrobila sérii výkonných proudových bezpilotních letadel, jež byla určena k strategickému průzkumu a mohla se směle měřit s čímkoliv, čím disponoval Západ. Prvním sériovým strojem byl Tu-121 Jastreb alias DBR-1, který nastoupil v roce 1964 a definoval základní koncepci celé této série, která už se poté v zásadě nezměnila. Měl štíhlý trup, trojúhelníkové křídlo, startovací raketové motory a letový proudový motor, se kterým dosahoval rychlosti až Mach 2,5. Svým vzhledem tudíž připomínal spíš řízenou střelu, ale nesl průzkumné přístroje. Na konci 70. let jej nahradil Tu-141 Striž neboli VR-2 a krátce poté následoval Tu-143 Rejs alias VR-3, který byl zaveden i v československé armádě. Posledním sériovým typem se stal Tu-243 Rejs-D, který se ovšem začal vyrábět až roku 1994. Sovětský svaz se však začal zabývat i malými taktickými drony, a to v roce 1982, když na něj značně zapůsobilo nasazení těchto prostředků ze strany Izraele. Za řešitele byla určena kancelář Jakovlev, jež vyvinula malý vrtulový stroj Pčela-1 a posléze jeho zdokonalenou podobu Šmel-1. Z hlediska poslání jde o klasické taktické drony, které zajišťují průzkum bojiště a mají vytrvalost kolem dvou hodin. Do praktické služby se ovšem dostaly až v 90. letech a absolvovaly „ostré“ nasazení v Čečensku.

Tupolev Tu-141 Striž

Produkty spolupráce s Izraelem

V té době prodělával sektor taktických bezpilotních letadel ohromnou expanzi po celém světě, avšak Rusko nedokázalo tento trend zachytit. Vedle ekonomických problémů se na tom hodně podepsalo značné zaostávání v oboru miniaturizace elektroniky, jelikož právě tato technologie byla pro konstrukci lehkých dronů životně důležitá. Zmíněné stroje firmy Jakovlev sice mohly zajistit alespoň elementární průzkumné služby, ale bylo jich málo a svými parametry se vůbec nedovedly měřit s izraelskými, americkými či západoevropskými typy. Některé ruské firmy se opakovaně pokoušely o vývoj nových taktických dronů, výsledky však většinou zklamaly, což přimělo Kreml provést radikální krok, jenž se projevil též v zahraničí politice. Rusko uzavřelo strategické partnerství s Izraelem, na jeho žádost nedodalo Íránu protiletadlové systémy S-300 a v roce 2009 začalo kupovat izraelské drony několika typů. V roce 2010 následovala dohoda, podle níž podnik UZGA v Jekatěrinburgu zahájil licenční výrobu letadel IAI Searcher Mk II a IAI Bird-Eye 400, a to pod názvy Forpost a Zastava. Ze začátku se užívaly i součásti izraelské výroby, ale postupně se přešlo na kompletně domácí výrobu. Forpost se dočkal též vyzbrojené varianty Forpost-M2, která může nést pod křídlem dvě malé naváděné bomby. Letoun Forpost užívá koncepci s trupovou gondolou, jež obsahuje motor s tlačnou vrtulí a k níž jsou připojené dva ocasní nosníky. Má maximální hmotnost 450 kg, létá rychlostí asi 250 km/h a ve vzduchu vydrží 17,5 hodiny. Poprvé byl nasazen na východě Ukrajiny a objevil se též v Sýrii, avšak na obou bojištích již operovaly i další bezpilotní stroje.

Forpost

Nové ruské taktické prostředky

Zkušenosti s výrobou izraelských strojů totiž přispěly k tomu, že se postupně objevovaly další a další ruské drony, v naprosté většině patřící do nejnižší taktické třídy. Jedná se tedy většinou o malé, často jen z ruky vypouštěné průzkumné letounky. Mezi známé evoluční série patří mj. stroje Orlan, Tachion nebo Eleron. Na ruské generály však pochopitelně zapůsobilo i nasazení bezpilotních bojových letounů, které vyslali do akcí Američané a Izraelci, a proto žádali, aby i ruská armáda získala taktické a strategické drony nové generace, které budou schopné nést též výzbroj. Na počátku nového tisíciletí tedy bylo zahájeno několik vývojových programů, jež se zaměřily právě tímto směrem a které již přinesly prakticky použitelné výsledky. Jedním z nich je projekt Korsar, který realizovala konstrukční kancelář Luč. Jedná se o taktický letoun, který využívá podobné základní schéma jako Forpost, má však daleko elegantnější tvary a je o něco menší, protože váží 200 kg, dosahuje rychlosti 150 km/h a ve vzduchu vydrží kolem 10 hodin. Základní vzhled je znám od roku 2015, ale design se od té doby poněkud proměnil, takže jeho sériová obměna, která se ukázala na moskevské přehlídce v roce 2018, vypadá trochu odlišně. Podle sdělení komentátora přehlídky už byl Korsar operačně nasazen v Sýrii, a přestože slouží primárně jako průzkumný, dvojice závěsníků pod křídlem umožňuje rovněž nesení zbraní. Na zmíněné přehlídce u něj byly prezentovány protitankové rakety 9M120 Ataka s naváděním po laserovém paprsku a neřízené projektily řady RPG.

Orlan-10

Vývoj letadel s větší vytrvalostí

O stupeň vyšší úroveň představuje pracovní úkol Inochoděc-BLA, jehož realizací byl pověřen podnik Kronštadt a jehož produktem se stal strategický bezpilotní stroj pro střední výšky, tedy v podstatě protějšek slavného amerického letadla MQ-1 Predator. Není tedy divu, že výsledný stroj využívá stejné aerodynamické schéma jako jeho americký vzor, a tudíž má velice dlouhý trup, dlouhé štíhlé křídlo, ocasní plochy tvaru V a záďovou tlačnou vrtuli. Letadlo nese jméno Orion, prototyp poprvé odstartoval v říjnu 2016 a v následujícím roce se nový letoun předvedl veřejnosti, a to na aerosalonu MAKS 2017, kde se ukázala exportní verze Orion-E. Letoun má hmotnost asi jedné tuny, dosahuje rychlosti až 200 km/h, ve vzduchu vydrží kolem 24 hodin a jeho dva trupové a čtyři křídelní závěsníky unesou 200 kg výzbroje, která obsahuje především malé naváděné pumy. Orion již získal první exportní zakázku od Jordánska a v roce 2019 byla představena zvětšená verze Orion-2 čili Sirius. Ta využívá turbovrtulový pohon, díky kterému dosahuje rychlosti až 350 km/h a vydrží ve vzduchu až 40 hodin. Největším z nových letounů, které si ruské ministerstvo objednalo, je Altius, někdy nazývaný také Altair. Jedná se o letoun, který má být protějškem amerického typu MQ-9 Reaper, ačkoliv na rozdíl od něj má hned dva motory. Projekt původně realizovala kancelář Sokol, ovšem při vývoji se objevily problémy, a proto se program přesunul ke zkušenější firmě UZGA.

Kronshtadt Orion

Letoun Altius a vrtulník Katran

Také Altius, který byl poprvé viděn v roce 2014, posléze vystřídal několik vývojových podob. Nejdůležitějším rozdílem je skutečnost, že se prodloužil trup, na jehož přední části se objevila charakteristická zaoblená část, kterou známe též ze západních strojů a která ukrývá anténu pro družicové spojení. Patrně již finální podoba stroje Altius absolvovala první start v srpnu 2019. Jedná se o značně rozměrný prostředek, jenž má rozpětí křídla kolem 28 m, váží asi sedm tun, dosahuje rychlosti 250 km/h a ve vzduchu vydrží zřejmě až 48 hodin. V této chvíli se o pohon starají dva motory německé výroby, lze ovšem předpokládat, že u sériové podoby bude Rusko požadovat domácí agregáty. Altius má být především strategickým průzkumným letadlem, ale výhledově se předpokládá i nesení naváděných zbraní pod křídlem. Chystá se i námořní verze, která by kromě hlídkování měla provádět rovněž útoky protilodními střelami. Dalším dronem, jenž byl vyvinut podle specifikací ruských ozbrojených sil, je bezpilotní vrtulník Katran, který pochází od závodu KumAPP a zahájil zkoušky v roce 2018. V témže roce byl též prezentován veřejnosti, jelikož se spolu s typem Korsar objevil na květnové moskevské přehlídce. Přestože původní zadání mluvilo jenom o průzkumu bojiště a navádění dělostřelecké palby, Katran pak obdržel i dva zbraňové závěsy pod trupem, kam lze zavěsit protitankové řízené střely Ataka či Konkurs. Stroj Katran se dvěma protiběžnými rotory váží asi 490 kg, dosahuje rychlosti okolo 200 km/h a jeho maximální vytrvalost činí čtyři hodiny.

Katran (© Valeriy Sharifulin/TASS)

Těžká cesta k bojovým dronům

O všech výše zmíněných strojích lze obecně konstatovat, že jde o primárně průzkumné drony, které mohou dodatečně nosit zbraně, ovšem již na konci studené války se začalo pracovat i na strojích zkonstruovaných od počátku pro útočné mise. Kancelář Tupolev vyšla ze své úspěšné řady proudových průzkumných dronů a navrhla obdobně řešený stroj Tu-300 Koršun, který se vyznačoval trupovou pumovnicí a schopností nést tunu zbraní. Poprvé odstartoval v roce 1991 a o čtyři roky později byl předveden veřejnosti, jenže v té době byl vývoj už v podstatě mrtvý, protože stát přerušil financování. V roce 2007 se objevily zprávy, že firma Tupolev chce tento projekt oživit, avšak podrobnosti známy nejsou. V novém století se začaly vývoji bezpilotních bojových letadel s proudovým pohonem věnovat též další ruské letecké firmy. Svého času byl velmi často zmiňován letoun Skat od slavné kanceláře Mikojan-Gurjevič (MiG), která navrhla pokrokový stroj s tvary, které odpovídaly požadavkům na obtížnou zjistitelnost radarem. Jeho max. rychlost měla činit 850 km/h a stroj o rozpětí 11,5 m měl nosit až dvě tuny zbraní, avšak ambiciózní program se nedostal přes stádium makety, jež byla předvedena v roce 2007. Snahu vyvíjet bezpilotní bojová letadla měla i společnost Jakovlev, která navrhla mj. typ Jak-133BR, který měl v zájmu úspory času a financí využívat komponenty z cvičného letounu Jak-130, ale ani tento zajímavý program se nedočkal realizace.

Potenciál typu S-70 Ochotnik-B

Uspěla tedy až společnost Suchoj, která na počátku mluvila o bezpilotní podobě nové stíhačky páté generace Su-57 alias PAK FA, ale potom dostalo přednost poněkud úspornější řešení. Do státního portfolia programů nových dronů totiž patřil i úkol Ochotnik-B, který žádal vytvoření obtížně zjistitelného podzvukového letounu o hmotnosti kolem 20 tun, který bude fungovat de facto jako bezpilotní doprovod stíhaček Su-57. Společnost Suchoj proto zkonstruovala letoun, jenž je dnes znám pod firemním pracovním názvem S-70 a jehož prototyp či demonstrátor byl postaven v roce 2018. Základní koncepce odpovídá samokřídlu se zvětšenou střední částí, tzn. designu, který využívá také např. americký X-47B nebo čínský Li Jian (Sharp Sword). Letoun je opatřený jedním proudovým motorem AL-41F1 (dvojice stejných agregátů pohání i Su-57), se kterým má létat rychlosti až 1000 km/h. Kulatá tryska prvního prototypu naprosto odporuje požadavkům na obtížnou zjistitelnost, ale již byla vystavena maketa sériové podoby s plochou tryskou. S-70 Ochotnik-B je v každém případě opravdu rozměrné letadlo, protože jeho rozpětí činí cca 20 m. První exemplář odstartoval 3. srpna 2019, v roce 2023 by mohly začít zbraňové zkoušky a v roce 2025 by mohly sériové letouny vstoupit do služby. Letectvo předpokládá, že budou fungovat víceméně autonomně, avšak na základě pokynů pilotů Su-57, pro které budou zajišťovat např. předsunutý průzkum, navádění zbraní dlouhého doletu nebo útoky na rizikové cíle, např. postavení nepřátelské protivzdušné obrany.

S-70 Ochotnik-B

Drony k likvidaci jiných dronů

Další pozoruhodný ruský bojový dron vznikl coby soukromý projekt společnosti NPF Mikran, jež se rozhodla vytvořit prostředek určený proti jiným dronům. Její stroj jménem Karnivora se vyznačuje rozpětím cca 5 m, váží 40 kg, dosahuje rychlosti 150 km/h a v trupu má prostor pro dopravu užitečného zatížení. Dá se sice používat i jako průzkumný, ale v základní konfiguraci nese v trupu síť, kterou pak ve vzduchu vrhá za účelem „lovu“ jiných dronů. Vedle toho může pumovnice pojmout též nejrůznější munici, mj. submunici z kontejnerových bomb, granáty do granátometů či obyčejné ruční granáty, takže Karnivora se uplatní také proti pozemním cílům. Výrobce propaguje tento letoun zejména jako nástroj pro ostrahu a obranu důležitých objektů, které se mohou stát terči útoků nestátních ozbrojených skupin. Do konstrukce bojových dronů se ale v Rusku pouštějí též firmy, jež si obvykle spojujeme s jinými kategoriemi techniky. Tak např. zbrojovka Almaz-Antej, která vyrábí zejména komplexy protivzdušné obrany, si nechala patentovat a následně vyrobila zajímavý dron, který je postaven takříkajíc „okolo“ brokovnice Vepr-12 Molot kalibru 12. Letoun s rozpětím 3 m váží 23 kg, ve vzduchu vydrží 40 minut a je určen opět zejména jako nástroj pro zneškodňování jiných dronů, protože rozptyl broků se pro takový úkol pochopitelně velmi hodí. Typ Karnivora i „létající brokovnice“ prodělaly úspěšné firemní zkoušky, ale na komerční úspěch dosud čekají.

Karnivora (© Vadim Zhernov/TASS)

Letadla společnosti ZALA Aero

Mezi důležité hráče na ruském trhu bezpilotních letadel se zařadil i Koncern Kalašnikov, resp. jím vlastněná značka ZALA Aero. Ta nabízí řadu typů bezpilotních průzkumných letadel, a to jak s pevnými křídly, tak s rotory , ale do jejího výrobního programu přibyly také bojové drony. Je však třeba zdůraznit, že jde o prostředky z kategorie, jež stále není zcela jasně definovaná a stojí v podstatě mezi drony a řízenými střelami. Běžně se označuje též jako „vyčkávající munice“ („loitering munition“) a obsahuje létající prostředky, jež mohou působit nad bojištěm delší dobu (třeba i několik hodin) a vyčkávat na nalezení vhodného cíle, aby pak uskutečnily „sebevražedný“ útok. V případě potřeby mohou také přerušit akci, popř. i zaútočit na jiný cíl. Každopádně jsou ale jednorázově použitelné, takže se občas považují za specifický poddruh křižujících střel a jindy za „sebevražedné drony“. Ruská armáda vytvořila úkol zvaný Kub-BLA a firma ZALA Aero jej splnila díky letounku, který předvedla počátkem roku 2019. Zhruba metr dlouhý stroj s tlačnou vrtulí dosahuje rychlosti cca 130 km/h, dopravuje hlavici o hmotnosti 3 kg a dovede napadnout jak cíle o předem známé poloze, tak objekty zjištěné až za letu. Značka ZALA Aero poté představila i další stroje z tohoto oboru, jež se jmenují Lancet-1 a Lancet-3 (číslo sděluje váhu hlavice v kilogramech). Podobně jako letadlo Kub-BLA užívají k pohonu elektromotory a představují další důkazy skutečnosti, že se Rusko snaží o zachycení současných trendů v kategorii bezpilotních prostředků.

KUB-BLA (Zdroj: russiabusinesstoday.com)

Lukáš Visingr

Publikace: Střelecká revue 12/2019