LETECKÁ TECHNIKA

Turecké bojové drony: Bezpilotní zbraně nového sultána

Anka-S

Intenzivní boje v okolí syrského Idlibu na přelomu února a března 2020 připomenuly, že se Turecko zařadilo mezi země, které vyrábějí a užívají bezpilotní bojové letouny. Stroje Bayraktar a TAI Anka způsobily velké ztráty syrské armádě a prezident Erdoğan s nimi při velmocenském vzestupu Turecka zjevně počítá.

Tradiční velmoci v oboru bezpilotních bojových letadel představují Izrael a USA, jimž ovšem v posledních letech začíná velmi vážně konkurovat Čína. Technologie bojových dronů už není čímsi exkluzivním, čím disponují pouze nejvyspělejší státy světa, neboť dosavadní producenti rozsáhle exportují a nové země přibývají také do seznamu výrobců. O slovo se velice důrazně hlásí mj. Turecko, které nasadilo vyzbrojené drony vlastní výroby nad Sýrií či Libyí a dosáhlo s nimi také prvních exportních úspěchů. Bezpilotní bojová letadla se v Turecku stala i velkým zdrojem národní hrdosti a hodně na ně sází také prezident Recep Tayyip Erdoğan, pro kterého se jedná o záležitost takříkajíc rodinného charakteru.

Bayraktar Akıncı

Zahraniční drony nestačí

Turecko v oboru dronů nejdříve kráčelo v podstatě stejnou cestou jako další země NATO, což znamenalo nákup amerických a izraelských bezpilotních průzkumných letadel. V polovině 90. let zakoupilo americké prostředky General Atomics GNAT-750, které užívalo k monitorování aktivit PKK (Kurdské strany pracujících), jež se v Turecku považuje za teroristickou skupinu. Drony dokázaly dodávat obrazová data v reálném čase, jenže zpracování samozřejmě zabíralo nějakou dobu, takže než byly speciální jednotky na zemi připraveny zareagovat, často již bylo pozdě. V roce 2006 si Turecko pořídilo stroje Heron od izraelské společnosti IAI, jež nabízely lepší výkony, onen elementární problém s reakčním časem však přetrvával. V té době se navíc začínaly kazit dlouho skvělé vztahy Ankary s židovským státem, neboť islamistický prezident Erdoğan stále častěji kritizoval Izrael. Turci pak začali Izrael obviňovat, že drony dodal pozdě a záměrně zdržoval údržbu, nebo že dokonce cíleně poškozoval motory a přístrojové vybavení letounů, aby omezil jejich reálné operační schopnosti. V každém případě sílilo přesvědčení, že Turecko potřebuje vyzbrojené drony, které dokážou nejen získávat informace z bojiště, ale též okamžitě útočit na cíle. Jelikož se ale zhoršovaly i vztahy s USA, nepodařilo se získat letouny Predator americké výroby, a proto turecké ozbrojené síly žádaly domácí produkty. Společnost TAI (Turkish Aerospace Industries) sice již nějakou dobu pracovala na svých dronech, ovšem tato iniciativa dříve neměla velkou prioritu, jelikož armáda dlouho preferovala nákupy typů ze zahraničí. V roce 2010 se vztahy s Izraelem ještě zhoršily po incidentu na lodi, jež se pokusila prorazit blokádu Pásma Gazy a kde zemřelo devět Turků. Firma TAI zanedlouho prezentovala dron Anka, jenž patřil do stejné kategorie jako Heron, avšak stále postrádal výzbroj. Vojáci se tedy konečně rozhodli dát šanci jednomu mladému vědci.

Anka

Kariéra nadaného inženýra

Jmenuje se Selçuk Bayraktar a narodil se 7. října 1979. Jeho rodina se zabývá strojírenstvím a firma Bayraktar Makina funguje jako důležitý producent součástek pro turecký automobilový průmysl. Nekonvenční Selçuk ale projevil zájem i o letectví a umělou inteligenci, jíž se týkaly také jeho studijní práce. Studoval na americkém MIT a dospěl k závěru, že budoucnost letadel představují bezpilotní prostředky, takže přesvědčil otce, aby do tohoto oboru investoval. První snahy rodiny Bayraktarů ale mnoho ovoce nenesly, což souviselo s tehdejší politickou situací. Rodina se totiž nikdy netajila hlubokou oddaností islámské víře, zatímco turecká armáda měla desítky let vyhraněně sekulární charakter. Selçuk Bayraktar v roce 2007 odešel z MIT a vrátil se do Turecka, kde se pustil do vývoje a stavby prototypů dronů. Politická situace mu začínala nahrávat, protože Erdoğanova strana AKP nejdříve nenápadně, ale poté stále výrazněji měnila charakter země i armády. Mnozí sekulárně smýšlející důstojníci odešli nebo „byli odejíti“, což zákonitě zlepšovalo pozice rodiny Bayraktarových a jejího byznysu. Selçuk Bayraktar se stále častěji setkával s generály či politiky včetně prezidenta Erdoğana. Posléze se seznámil i s jeho nejmladší dcerou Sümeyye, kterou si v roce 2015 vzal za manželku. Samozřejmě ale nepřestal vyvíjet drony, které vznikají pod značkou Baykar Technologies. Ta již roku 2006 získala svůj první úspěch, když u ní armáda objednala průzkumné drony Bayraktar Mini UAV, ale Selçuk Bayraktar se chtěl prosadit s větším ozbrojeným strojem. Dne 8. června 2009 vyzkoušel první prototyp letounu Bayraktar Block A, který upoutal pozornost armády, a tak byl mladý inženýr v již zmíněném roce 2010 osloven, aby vyvinul sériovou podobu. Jeho projekt dostal přednost před návrhem firmy Vestel a v roce 2011 vzniklo partnerství společností Baykar Technologies a Kale Group, z něhož vzešel stroj Bayraktar Block B.

Bayraktar Mini UAV

Zrod stroje Bayraktar TB2

Prototyp poprvé vzlétl 29. dubna 2014 a již v srpnu téhož roku předvedl autonomní fungování včetně startu a přistání. Turecké ozbrojené složky samozřejmě neskrývaly potěšení, a proto se k zájemcům přidala také policie. V roce 2015 mohl Selçuk Bayraktar oslavit nejen svatbu, ale i velký pracovní úspěch, jelikož jeho letoun demonstroval schopnost nosit a vypouštět zbraně, konkrétně malé laserem naváděné pumy MAM-L. V téže době se již vyskytovalo i standardní označení letounu Bayraktar TB2, který směřoval do výzbroje turecké armády. Konstrukčně se jedná o letoun v zásadě odpovídající koncepci, jež dosud dominuje mezi taktickými drony pro fungování nad bojištěm. Má centrální trupovou gondolu s tlačnou vrtulí a dva ocasní nosníky, avšak na rozdíl od mnoha jiných typů má vzhůru zalomenou ocasní plochu a celkem elegantní hladké tvary trupu (kdežto většina dronů této kategorie má spíš „krabicový“ design). Křídlo je vybaveno čtyřmi závěsníky, které mohou přepravovat výzbroj o max. hmotnosti 55 kg. Pohon zajišťuje čtyřválec Rotax 912 o výkonu 75 kW, s nímž může Bayraktar TB2 létat rychlostí asi 250 km/h a ve vzduchu vydrží okolo 24 hodin. Tato jeho vytrvalost spolu s poměrně velkými rozměry jej řadí na horní hranici kategorie taktických dronů. Podle obecných zvyklostí se měl řadit spíše do kategorie MALE (Medium-Altitude Long-Endurance), kam patří také americký Predator, turecká armáda jej však oficiálně pokládá za taktický stroj. Dron nadaného inženýra totiž nemá vypadat jako konkurent letounu Anka od výše zmíněné značky TAI, který naprosto nepochybně patří do kategorie MALE. Ostatně trochu vypadá jako vzdálený příbuzný letounu Predator, protože kombinuje dlouhý trup, štíhlé křídlo, tlačnou vrtuli a ocasní plochy ve tvaru V. Prototyp poprvé odstartoval 30. prosince 2010, a přestože po 15 minutách havaroval, firma TAI se rozhodla v ambiciózním programu pokračovat.

Bayraktar TB2

Varianty letadla TAI Anka

Úsilí se vyplatilo, jelikož letoun, jehož jméno znamená v turečtině „Fénix“, nakonec přece jen uspěl. Vývojová varianta Anka-A v roce 2013 prošla zkouškami u tureckého letectva, které se rozhodlo pro pořízení těchto dronů. Požádalo ovšem i o některé změny, z nichž vzešla sériová obměna Anka-B, jež poprvé vzlétla 30. ledna 2015. O pohon se stará německý turbodieselový motor Thielert Centurion 2.0, jenž vychází z agregátů Mercedes-Benz a produkuje výkon 114 kW, ovšem u pozdějších sérií se přešlo na domácí turbodiesel Tusaş Engine Industries PD170, který zajišťuje výkon 127 kW. Sériové „béčko“ nabízí oproti původní podobě větší nosnost, a proto vedle optických a infračervených přístrojů dopravuje rovněž radiolokátor se syntetickou aperturou pro sledování země. Již během zkoušek letadla Anka-A se uvažovalo též o instalaci závěsníků pro výzbroj, zřejmě však na to nakonec došlo až u verze Anka-B, která v roce 2018 absolvovala zkoušky s lehkou municí MAM-L a laserem řízenými raketami Cirit ráže 70 mm. V té době již běžela sériová produkce pro turecké letectvo a také vývoj další varianty, která se představila veřejnosti v téže době jako vyzbrojená podoba „béčka“. Nová obměna nese jméno Anka-S, kde ono písmeno vypovídá o možnosti ovládání přes satelit, což se koneckonců lehce pozná už na pohled, protože na přídi se nachází nápadná „boule“, jež kryje anténu pro satelitní spojení. Jestliže se letoun Anka-B dá ovládat na vzdálenost „jen“ cca 200 km, v případě verze Anka-S se již dá řízení provádět teoreticky globálně, resp. z kteréhokoliv místa na světě. Také tato varianta může nést výzbroj, většinou čtyři malé naváděné pumy MAM-L. Sériová výroba se rozběhla v roce 2016 a kromě turecké armády si letouny série Anka pořídilo i námořnictvo. Dalším zákazníkem se stala zpravodajská služba MIT, pro kterou vzniklo provedení Anka-I se systémy pro elektronický průzkum a elektronický boj.

Anka-B

Tržní úspěchy a ostré akce

Turecké drony však začaly sbírat i komerční úspěchy. Jako první zabodoval Selçuk Bayraktar, jenž evidentně dost vydělává na snahách svého tchána posilovat vliv Turecka v dalších státech u Černého moře. V lednu 2018 byla podepsána dohoda s ukrajinskou značkou Ukrspecprojekt o dodávce dvanácti letounů Bayraktar TB2 a tří pozemních řídicích stanovišť a první dodávky pro Ukrajinu dorazily na místo určení v březnu 2019. Dalším zákazníkem je Katar, který si již dříve objednal miniaturní taktické letounky Bayraktar Mini UAV a nově si koupil šest letounů Bayraktar TB2. Tento počet (resp. násobky šesti) je standardní, protože jedno řídicí stanoviště slouží k ovládání maximálně šesti dronů. Také firma TAI se již může pochlubit první exportní zakázkou, protože v březnu 2020 si šest letounů Anka-S objednalo Tunisko. Komerční úspěch tureckých dronů čerpá mj. z dobrých zkušeností z intenzivního bojového nasazení, jelikož typ Bayraktar TB2 zaznamenal první bojovou akcí již dne 8. září 2016, když vypustil zbraně proti ozbrojencům z PKK. Podobné operace nad územím Turecka poblíž hranic s Irákem a Sýrií se pak staly takřka rutinními a následně začalo přibývat přeletů hranic, jelikož tyto drony útočily na objekty Islámského státu a Kurdů na severu Sýrie. V září 2018 tedy bylo oznámeno, že typ Bayraktar TB2 má nalétáno 60 000 hodin v aktivní službě. V létě 2019 se objevily informace, podle nichž tato letadla působí nad Libyí ve službách vlády v Tripolisu, která údajně obdržela dvanáct kusů. Většinu ale postupně zničily síly maršála Haftára, takže Turecko údajně poslalo dalších dvanáct exemplářů. Dosud největší nasazení prodělaly drony Bayraktar TB2 a Anka-S během operace Bahar Kalkani (Jarní štít) v okolí Idlibu na přelomu února a března 2020, když masivně útočily na síly syrského režimu. Připravily jej o desítky bojových vozidel, ale několik tureckých dronů sestřelila Asadova protivzdušná obrana.

Bayraktar TB2 - snímek z propagačního videa výrobce

Nové dvoumotorové typy

Zkušenosti z bojového nasazení se pochopitelně odrážejí také ve vývoji dalších typů bojových dronů, na kterých intenzivně pracuje tým Selçuka Bayraktara i značka TAI. V obou případech se jedná o větší dvoumotorové stroje, jejichž pohon zajišťují agregáty s tažnými vrtulemi. Zeť tureckého prezidenta stojí v čele projektu, jehož výsledek nazvaný Akinci poprvé vzlétnul dne 6. prosince 2019. Elegantně řešené letadlo může dopravit zátěž 450 kg ve vnitřních prostorech a 900 kg na vnějších závěsech, což mu umožní vypouštět i mnohem výkonnější zbraně včetně velkých naváděných pum a řízených střel. Součástí výbavy má být také radar s elektronickým směrováním paprsku (AESA) či pokročilý systém elektronického boje. O pohon se starají dva ukrajinské turbovrtulové motory Ivčenko AI-450T s výkonem po 335 kW. Do stejné kategorie spadá i letoun Aksungur, který společnost TAI původně vyvíjela pod označením Anka-2. Jeho nosnost má sice činit „jen“ 750 kg, ale zato by se měl chlubit vytrvalostí přes 40 hodin. Pohon letounu řízeného přes satelitní síť zajišťují dva turbodieselové motory Tusaş Engine Industries PD170 s výkonem po 164 kW, zatímco šest závěsníků pod křídlem má nosit různé kombinace naváděných zbraní. První start stroje Aksungur se odehrál 20. března 2019 a sériová produkce se má rozběhnout v letošním roce. Společnost TAI vyvíjí také nový bojový dron s proudovým motorem Goksungur, jež by měl dosahovat nadzvukové rychlosti a měl by mít charakteristiky obtížné zjistitelnosti (stealth), avšak ten se dosud nachází ve fázi návrhu. Prosadit se ale hodlá také zmíněná firma Vestel, která prezentovala vyzbrojenou modifikaci svého taktického dronu Karayel, jež se nazývá Karayel-SU a nabízí nosnost asi 170 kg. Vzhledem k ambicím Turecka je vysoce pravděpodobné, že se jeho bojové drony objeví i nad dalšími oblastmi konfliktů a že budou získávat komerční úspěchy, byť velkou otázkou zůstává, jestli Turecko opravdu dokáže držet krok s hlavními hráči v tomto lukrativním oboru.

Bayraktar Akıncı

Bayraktar Akıncı

Lukáš Visingr

Hlavní zdroje:
Baykar
TAI
TheIntercept.com
DefenseNews.com
Janes.com
Wikipedia.org

Publikace: Extra Válka – Zbraně 4/2020