LETECKÁ TECHNIKA

Lockheed SR-71 Blackbird

Konstrukce, která byla vyvinuta týmem v čele s Kellym Johnsonem v tzv. "Skunčích dílnách", měla za úkol mezi strategickými průzkumnými letouny nahradit starší U-2. Nový letoun měl být mnohem rychlejší a měl mít mnohem větší dostup. Práce na konstrukci začaly sice již roku 1959, americká vláda se ale o existenci nového typu formálně až do roku 1964 nikdy nezmínila. Právě roku 1964 byl stroj zkoušen jako možný experimentální přepadový stíhací letoun pro každé počasí a to v programu vylepšené pilotované přepadové stíhačky (Improved Manned Interceptor). Tři letouny byly tehdy dočasně převedeny pro potřeby USAF a později byly pod označením YF-12A testovány odborníky z USAF a NASA. Program těchto zkoušek se oficiálně nazával AST (Advanced Supersonic Technology - pokročilá nadzvuková technologie). Sériová výroba letounů SR-71 začala roku 1963 a prvním uživatelem se stal 4200. strategický průzkumný wing, který letouny dostal roku 1966.

Letoun je schopný vyvinout rychlost přes 3000 km/h a vystoupat do výšky 30 km. Z důvodů vysokých teplot při této rychlosti musely být na SR-71 použity nové konstrukční postupy. Drak letounu je vyroben z titanových slitin, protože povrchové teploty při rychlostech okolo 3 M dosahují hodnot 230°C až 593°C. Trojúhelníková křídla přecházejí plynule do plochého trupu, úhel náběžných hran je 60°. Na vztlaku letounu má podíl celý trup, protože se působiště vztlaku při vysokých rychlostech posunuje na zadní část letounu a stroj by byl v předu příliš těžký. Pro pohon letounů byly vyvinuty speciální motory Pratt & Whitney JT11D-20, které kombinují funkci proudových motorů s motory náporovými a pracují při stále zapnutém přídavném spalování. V letounu jsou nádrže pro 36 280 kg paliva JP-7. Jde o speciální uhlovodíkovou směs se sníženou odpařivostí. Palivo se na své cestě k motoru využívá pro chlazení některých částí letounu.

Prototypy stíhací verze s označením YF-12 nesly pulzní dopplerovský radar AN/ASG-18 a infračervené detektory. Aby se do přídě mohl radar umístit, musely být příďové části nosných ploch odstranit. To ale snížilo stabilitu stroje natolik, že musela být pod záď instalována sklopná pomocná svislá plocha, která se napřimovala po startu stroje. Hlavní výzbroj tvořilo osm ŘS AIM-47A, které byly uloženy v trupu a před odpálením byly vysouvány ven. Přes vynikající výkony nemělo o tyto letouny USAF praktické použití, a tak po řadě zkoušek byly prototypy předány NASA k výzkumným účelům. Během zkoušek bylo dosaženo několika světových rekordů, například rychlostní rekord 3356 km/h a maximální dostup 26 212 m.

Verze:

A-12 -
SR-71 - průzkumný letoun (viz text)
YF-12 - přepadový stíhací letoun (pouze prototypy; viz text)

Uživatelé:

(v aktivní službě u NASA jsou 2 letouny, dalších 27 je uloženo v rezervě)

Bojové nasazení:

Průzkumné lety nad územím východního bloku

Výzbroj:

• letoun nenese pevnou kanonovou výzbroj
• SR-71 pouze elektronické, optické, infračervené senzory
• YF-12 měl ve výzbroji osm ŘS AIM-47A