LETECKÁ TECHNIKA

Privátní tryskáče byznysmenů jako tajné stíhačky?

Gulfstream G450

Již dávnou minulostí je doba, kdy jsme obvykle jen ze zahraničních filmů a časopisů znali tzv. business-jety (většinou se užívá zkrácený pojem „biz-jety“) neboli obchodní tryskové letouny. Kompaktní, elegantní a rychlé stroje, jež slouží vesměs miliardářům a manažerům, přepravují je do luxusních letovisek či na obchodní jednání a vlastně jim zajišťují nezávislost na klasické letecké dopravě, s níž se musí spokojit obyčejný smrtelník.

Nad českými zeměmi už létají přibližně čtyři desítky „biz-jetů“ a seznam jejich majitelů se čte jako „Kdo je kdo mezi českými miliardáři“. V jejich čele samozřejmě stojí Petr Kellner, který však nemá svá soukromá letadla zaregistrovaná u nás (nenesou tedy registraci s písmeny OK), nýbrž v zahraničí. Výjimečný je i tím, že vlastní obří Boeing Business Jet, resp. modifikovaný dopravní model 737. Právě tento velký stroj vyvolal nedávno značné kontroverze, když se jím z návštěvy Číny vrátil prezident Miloš Zeman.

Většina „biz-jetů“ má ovšem podstatně menší rozměry. Slouží pro přepravu jen několika osob a stačí jim menší soukromá letiště, což také představuje velikou výhodu. Nejvýkonnější z nich dosahují téměř rychlosti zvuku a dokážou přeletět Atlantik. Mezi hlavní výrobce a typy náleží ty z USA jako Cessna Citation, Gulfstream, Beechcraft či Learjet, z evropských má nejsilnější pozici na trhu francouzská řada Dassault Falcon.

K majitelům takových letounů patří i řada lidí, kteří mají důvody obávat se o svou bezpečnost. Ať už kvůli obyčejné lidské závisti a nenávisti, nebo kvůli tomu, že se sami nezřídka pohybují na hraně zákona nebo za ní. Post-sovětští oligarchové, arabští šejkové, různí balkánští a afričtí byznysmeni nebo jihoameričtí narkobaroni, ti všichni se mohou oprávněně obávat, že se jejich „biz-jet“ někdy stane cílem promyšleného ozbrojeného útoku.

Mezi znalci a fanoušky letectví tedy panuje přesvědčení, že po světě se pohybují desítky, ne-li stovky obchodních „tryskáčů“, jež jsou proti takovým hrozbám chráněné. Tak např. je známo, že na Ukrajině fungovala svého času firma, která do „biz-jetů“ dokázala diskrétně namontovat určité součásti z vyřazených sovětských stíhaček. A nelze pochybovat, že i dnes mají bohaté a vlivné osobnosti na Západě i Východě možnost postarat se, aby jejich soukromá letadla mohla nabídnout nejen luxus a nezávislost, ale také bezpečnost.

Do „biu-jetů“ lze proto umístit mj. detektory ozáření radarem a laserem, vrhače klamných cílů či rozmanité rušičky. Mimochodem, podobnou výbavu mají i linková letadla izraelské letecké společnosti El Al, protože židovský stát se (samozřejmě důvodně) obává teroristických útoků. A již nejméně jednou vrhače klamných cílů na izraelském letounu zafungovaly, jelikož v roce 2002 odvrátily raketový útok nad letištěm v keňské Mombasse.

Ono zmíněné přesvědčení leteckých expertů a fandů ale má ještě jednu rovinu. Proč by se měl majitel „chráněného“ obchodního letounu omezit pouze na pasivní obranu? Ve skutečnosti by nebylo příliš obtížné vyměnit meteorologický radar v přídi za radar střelecký a letadlo vybavit odhazovacími či výsuvnými závěsníky pro zbraně. „Biz-jet“ by se tedy mohl změnit v jakousi improvizovanou, ale docela dobře funkční „stíhačku“.

Také pro to určitý vzdálený precedens existuje. Letouny této kategorie totiž neslouží jen oněm miliardářům a manažerům, ale létají též ve službách některých soukromých vojenských firem, které pro některá letectva zabezpečují např. vlekání cvičných terčů, zkoušky zbraní a simulaci elektronického boje. K majitelům upravených „biz-jetů“ patří rovněž samy ozbrojené síly, kde působí jako štábní, průzkumná a námořní hlídková letadla. Některé z nich tak rovněž obdržely vnitřní prostory nebo vnější závěsníky pro různou výzbroj.

C-20G

Z technického hlediska proto podobná konverze „biz-jetu“ nepředstavuje větší problém. Jinou věcí je pochopitelně právní stránka, jelikož takto vybavené letouny nesmí fungovat v civilním provozu (ostatně také aerolinky El Al mají na části letišť v Evropě problémy). Opět se však dá celkem logicky usoudit, že bohatí a mocní si umějí zajistit, aby se při technických prohlídkách jejich letounů něco „přehlédlo“ nebo „tolerovalo“.

Když tedy někdy spatříte „biz-jet“ s registrací z nějaké exotické země, zkuste se zamyslet, zda třeba nevidíte stroj, který by mohl případného útočníka hodně nebezpečně „kousnout“. Nabízí se tu snad inspirace i pro české miliardáře? Někteří z nich jsou přece také spojováni s velkými aférami a kauzami. Na závěr si tedy položme provokativní otázku: Co když se už někteří čeští majitelé soukromých letadel tímto nápadem opravdu inspirovali?

Lukáš Visingr

Publikace: Echo24.cz, 18. února 2015

Foky: wikipedia.org