LETECKÁ TECHNIKA

Bitevní vrtulníky: Vzdušná podpora do všech konfliktů

V minulém roce se vděčným tématem diskusí staly bitevní vrtulníky. Jednou z příčin je záměr Armády ČR během několika let vyřadit bitevníky Mi-24V (Mi-35) a nahradit je (a stejně tak i lehké stroje W-3 Sokol) novým typem lehké až střední víceúčelové helikoptéry, která by měla být schopna používat i výzbroj. Něco podobného ostatně navrhovala už Bílá kniha, vytvořená za ministra Vondry. V každém případě se jedná o velmi sporný krok, který se setkal i s ostrou kritikou. V polovině ledna 2015 však ministr obrany zmínil, že byla znovu otevřena i možnost pořídit speciální bitevníky. Na hodnocení tohoto záměru, na historii, současnost a perspektivy bitevních vrtulníků se zaměřuje následující text.

Bojové a bitevní helikoptéry

Hned na úvod je třeba objasnit jednu terminologickou záležitost, která bývá zdrojem omylů či nedorozumění. Existují totiž dvě kategorie, které se často zaměňují. Bojové vrtulníky (combat helicopters) představují nadřazenou kategorii, do níž náleží všechny helikoptéry, které mohou používat útočnou výzbroj. Většinu jejích typů proto tvoří průzkumné, dopravní či víceúčelové typy vybavené rozmanitou výzbrojí, která dnes může zahrnovat i protitankové a protiletadlové řízené střely. Mezi nejznámější typy patří AH-6 Little Bird, Bell 206 (známý také jako OH-58 Kiowa), Agusta A109, Eurocopter EC 635, Mil Mi-8/17 nebo UH-60 Black Hawk. Vedle nich ovšem existují i stroje, u nichž je užívání zbraní primárním (resp. vlastně jediným) účelem. Ty se označují jako vrtulníky bitevní (attack helicopters) a většinou mají konstrukci, pro kterou je typický úzký pancéřovaný trup se dvěma (za sebou sedícími) členy osádky, otočný kanon pod přídí a boční nosníky pro raketovou výzbroj. Na tomto místě je nezbytné jasně konstatovat, že ačkoliv mohou některé vyzbrojené univerzální helikoptéry nést působivou výzbroj, po stránce přístrojového vybavení, pancéřové odolnosti a nezřídka také letových charakteristik se zkrátka nemohou měřit se specializovanými bitevníky. Ty lze v podstatě charakterizovat jako „létající tanky“, vytvořené zejména k poskytování přímé letecké podpory, destrukci obrněných vozidel protivníka, přesným úderům proti některým dalším typům pozemních cílů a také (na což by se nemělo zapomínat) pro boj s nepřátelskými vrtulníky. Podobně jako v případě tanků pak platí, že bitevní vrtulník znamená spojení palebné síly, přístrojové výbavy, odolnosti a pohyblivosti, jaké u jiné helikoptéry už z principu existovat nemůže.

Jako první přišla AH-1 Cobra

Vojenské vrtulníky se v malé míře uplatnily už za druhé světové války. Důležité uplatnění pak stroje s rotující nosnou plochou nalezly ve válce Koreji a francouzských koloniálních válkách, tj. v Alžírsku a Indočíně. Premiéra „opravdových“ bitevníků ovšem přišla až během americké intervence ve Vietnamu. Tam se kromě vyzbrojených víceúčelových strojů (zejména slavného UH-1 Iroquois neboli „Huey“) objevil rovněž první sériově vyráběný bitevní vrtulník na světě Bell AH-1 Cobra. Jeho v té době naprosto převratná konstrukce v podstatě definovala podobu bitevních helikoptér, jak ji známe dodnes. Z hlediska taktiky nasazení vlastně o takový převrat nešlo, protože první Cobry bojovaly víceméně podobně jako ozbrojené víceúčelové stroje, ale potom se dostavily změny i zde. Vytvořila se koncepce „lovec a zabiják“ („hunter and killer“) neboli spolupráce lehké průzkumné helikoptéry (tehdy OH-6 Cayuse) a bitevníku AH-1; první z nich vyhledával cíle, aby pak na ně ten druhý soustředil zničující palbu. Je třeba si uvědomit povahu tehdejšího nepřítele Američanů, ze které vyplývala výzbroj prvních AH-1. Ty obvykle nosily rychlopalné kulomety Minigun, automatické granátomety a neřízené rakety, aby mohly efektivně ničit „měkké“ cíle v džungli. Až později se v jejich arzenálu objevily rovněž kanony a protitankové řízené střely, když vyvstala potřeba ničit též odolnější cíle. Z vietnamské války takto vzešly požadavky na druhou generaci amerických bitevních vrtulníků, u kterých už měla mezi klíčové úkoly patřit destrukce obrněných vozidel, a to už nikoliv jen ve dne a za dobrého počasí, ale i v noci a za všech povětrnostních podmínek.

Slavný Apache pořád účinný

Jestliže Cobra byla v podstatě „proti-partyzánský“ vrtulník, jenž by se dal do jisté míry popsat coby „létající dělostřelectvo“, pak nový bitevník byl vytvářen především pro evropské bojiště, resp. pro hypotetický rozsáhlý konflikt mezi NATO a Varšavskou smlouvou. Strašlivá početní převaha východního bloku v obrněné technice vedla k požadavkům na vrtulník, který by mohl tuto přesilu podstatně narušovat. Výběrové řízení vyhrála značka Hughes (později McDonnell Douglas, dnes Boeing) s typem AH-64 Apache, který pořád reprezentuje v kategorii bitevních helikoptér jakýsi standard či etalon. Součástí jeho arzenálu byl od počátku 30mm automatický kanon a protitankové řízené střely Hellfire s laserovým naváděním, jichž dovede nést naráz až šestnáct kusů. Kromě impozantní výzbroje zaujal i pokročilým přístrojovým vybavením, které zahrnovalo kameru s nočním viděním, infračervený senzor a laserový dálkoměr, což vrtulníku umožnilo operovat i v noci a za každého počasí. Jeho ideálním partnerem se pak stal lehký typ OH-58 Kiowa, zajišťující díky podobně špičkové sestavě přístrojů průzkum a (v případě verze Kiowa Warrior) také další palebnou sílu. Apache naplno předvedl své schopnosti v roce 1991, když tyto vrtulníky připravily Irák o více než 270 tanků. Jako velice účinné se ukázaly rovněž v Afghánistánu proti asymetricky bojujícímu nepříteli. To už ale nešlo jen o základní variantu AH-64A, ale i o zdokonalené provedení AH-64D vybavené radiolokátorem Longbow. Dnes je zaváděna verze AH-64E alias Apache Guardian, vyznačující se mj. novými motory a rotory či dále modernizovaným přístrojovým vybavením.

Sovětská legenda Mi-24 Hind

Nasazení vrtulníků AH-1 Cobra hodně zapůsobilo i na sovětskou armádu, jež se také zabývala myšlenkami na podobný stroj. Vedle inspirace americkým bitevníkem však Rusové aplikovali i vlastní originální přístupy. Tak vznikl slavný typ Mil Mi-24, v kódu NATO označovaný jako „Hind“. Od naprosté většiny typů této kategorie se odlišuje možností přepravovat v trupu také výsadek až osmi mužů, což z něj dělá jakýsi létající protějšek bojového vozidla pěchoty. Nese sice i protitankové řízené rakety, ničení tanků ovšem představuje až druhotný úkol, jelikož tím hlavním je mohutná palebná podpora vlastních vojsk. Mi-24 tedy užívá nejen neřízené rakety, ale též kontejnery s kulomety, granátomety a kanony a (což je vrtulníků velmi vzácné) letecké bomby. Jeho další zvláštností je rozměrné křídlo, jehož aerodynamický profil hodně vylepšuje letové vlastnosti Mi-24, který je tedy pozoruhodně rychlý („papírově“ až 335 km/h) a obratný. Během války v Afghánistánu se ukázal jako vynikající podpůrný prostředek (a nebýt faktu, že mudžáhedíni začali používat protiletadlové rakety Stinger, mohl se stát i zbraní, která by Rudé armádě tento konflikt fakticky vyhrála), současně však vyšly najevo i některé jeho nedostatky, zejména absence přístrojů pro boj v noci či za každého počasí. „Hind“ je určitě nejrozšířenější bitevní vrtulník světa, je však také předmětem největšího počtu modernizačních programů, jež se obvykle soustřeďují právě na jeho senzorové vybavení, případně i výzbroj. Modernizované verze (jako ruský Mi-35M3 či jihoafrický ATE Super Hind) tak mohou i na současném bojišti představovat vysoce efektivní bojové prostředky. Stejně jako v případě AH-64 Apache se tedy dá předpokládat, že Mi-24 bude sloužit ještě mnoho let.

Ruské stroje druhé generace

Zkušenosti z Afghánistánu se však v Sovětském svazu, potažmo Rusku promítly i do projektů zcela nových bitevních vrtulníků. Firma Mil navrhla stroj Mi-28, v podstatě klasický bitevník, který lze popsat jako přímý ekvivalent „Apače“. Naopak konstrukční kancelář Kamov kráčela zcela odlišnou cestou, když vytvářela převratný stroj Ka-50. Ten dosud představuje specifický případ, a to z několika důvodů. Využívá koncepci dvou souosých nosných rotorů (a proto není potřeba ocasní vyrovnávací rotor), 30mm kanon nese na boku a má jen jediného člena osádky, jenž sedí na vystřelovací sedačce. To vše jsou však ve skutečnosti „jen“ produkty principiálně odlišné konstrukční filozofie, která dosud zůstává nedoceněna. Firma Kamov totiž nepojímala svůj stroj jako bitevník v užším slova smyslu, protože vyrobila cosi jako vrtulníkový protějšek víceúčelového bojového letounu. Při vývoji Ka-50 se od začátku předpokládalo, že bude vést i boj s vrtulníky nepřítele, bude zajišťovat průzkumné mise atd. Sovětská armáda mu proto dala přednost před konvenčním Mi-28, ale po rozpadu SSSR se nakonec vše vyvinulo jinak. Ruská armáda se rozhodla, že jejím základním bitevním vrtulníkem bude zdokonalený Mi-28N (alias Night Hunter), kdežto pro některé speciální mise budou používány stroje Ka-52 Alligator, což je úprava Ka-50 se dvěma sedadly vedle sebe. Klíčovým faktorem byly určitě náklady, jelikož cena opravdu špičkově vybaveného Ka-52 se blíží nadzvukovému bojovému letounu. To bude nejspíše i značnou překážkou na světovém trhu. Pro zajímavost lze doplnit, že stroje Mi-28NE nyní v barvách Iráku bojují proti Islámskému státu.

Příspěvky od dalších mocností

Stranou nezůstala ani západní Evropa, kde se zrodily hned dva typy bitevních helikoptér. Jako produkt spolupráce Německa a Francie vznikl bitevní vrtulník Eurocopter EC 665 Tiger, který se ve Francii a Španělsku označuje též jako Tigre. Z hlediska výkonů jej lze řadit do víceméně stejné kategorie jako AH-64 nebo Mi-28. Daleko lehčím typem je původně italský stroj A129, který je známý i pod jménem Mangusta. V současné době jej nabízí italsko-britská společnost AgustaWestland ve spolupráci s tureckou firmou TAI rovněž pod označením T129. A posléze se přidaly i další státy. V Jihoafrické republice vznikl hodně ambiciózní AH-2 Rooivalk, který ale (navzdory zajímavým technickým parametrům) skončil jako zklamání, protože jej pořídilo jen vojsko samotné JAR a na světovém trhu se vůbec neprosadil. Japonské ozbrojené síly mají primárně průzkumný stroj OH-1 alias „Ninja“, který ale svou koncepcí jednoznačně odpovídá stroji bitevnímu. Hned dva typy bitevníků jsou známé z Čínské lidové republiky, ale ani jeden není úplně původní konstrukcí. WZ-10 Thunderbolt vznikl na základě designu, který pro Čínu vytvořila firma Kamov (to však vyšlo najevo až na jaře 2013), zatímco lehčí typ WZ-19 Black Cyclone je v podstatě bitevní úprava lehkého víceúčelového vrtulníku Z-9, tedy licenční kopie francouzského stroje AS 365 Dauphin. Dosud nejnovějším reálně existujícím typem bitevníku je indický LCH (Light Combat Helicopter), dá se však předpokládat, že se zapojí i další země. Přinejmenším by to mohly být Jižní Korea a Indonésie, v jejichž společném velkém programu vojenských helikoptér figuruje také bitevní stroj.

Krátce o výzbroji a senzorech

Po tomto stručném přehledu typů lze pojednat rovněž o možnostech, které dnes nabízí výzbroj bitevních vrtulníků. Její základní součástí zůstávají protitankové řízené střely, jež ovšem samy o sobě prodělávají značný vývoj. Dříve nejčastější poloautomatické navádění po záměrné linii se už pokládá za zastaralé a současné typy obvykle spoléhají na navádění pomocí laserů, popř. milimetrových radiolokátorů, případně i na pasivní infračervené navádění, které konečně dává schopnost „vystřel a zapomeň“. Pořád se samozřejmě rozsáhle uplatňují i neřízené rakety jako americké Hydra 70 ráže 70 mm, ale ty už existují i v podobě APKWS s jednoduchou naváděcí hlavicí. Běžnou součástí výzbroje vrtulníků se staly též protiletadlové řízené rakety, odvozené buď ze střel leteckých, nebo (a to je častější) z přenosných pozemních typů (jako Stinger nebo Igla). Hlavňovou výzbroj tvoří i nadále rychlopalné kanony ráže 20 až 30 mm. Ale aby mohly položky arzenálu bitevníků opravdu efektivně plnit svou funkci, potřebují kvalitní senzorovou podporu ve formě přístrojového vybavení vrtulníků. To tak prochází vývojem možná i větším, než jaký zaznamenávají samy zbraně. Neustále se zlepšují optické i infračervené systémy a ve výbavě helikoptér se objevují též kvalitativně nové prvky, zejména radiolokátory milimetrové vlnové délky. Úplnou samozřejmostí se stávají komunikační a informační systémy, díky nimž se vrtulník plně začleňuje do „digitálního bojiště“, a tak může předávat a získávat data vlastně v reálném čase. Mezi nejnovější trendy patří zkoušky a zavádění přístrojů, pomocí nichž může osádka vrtulníku ovládat doprovodná bezpilotní letadla.

Nástin budoucnosti bitevníků

Ani nejlepší výzbroj a senzory ale nemohou zakrýt prostý, třebaže málo zdůrazňovaný fakt, že klasicky pojaté vrtulníky (tj. typy s nosným a vyrovnávacím rotorem, popř. se dvěma nosnými rotory) již dorazily prakticky na hranici svých možností. Dosahují největší rychlosti něco přes 300 km/h, ale armády žádají vyšší hodnoty, stejně tak vyžadují také větší dolet. To všechno se samozřejmě netýká jen bitevníků, ale helikoptér obecně, a to je také důvod, proč se již řadu let pracuje na úplně jiných koncepcích strojů s rotující nosnou plochou. Tou určitě nejznámější je konvertoplán čili stroj s překlopnými rotory; jeho pořád jediného sériově vyráběného zástupce V-22 Osprey mohli v loňském roce vidět návštěvníci ostravských Dnů NATO. Pro menší typy létajících prostředků se ale počítá i s jinými koncepcemi. Hodně se mluví o systému X2, který prosazuje zejména společnost Sikorsky a jehož podstatou je kombinace dvou nosných rotorů a tlačné vrtule. Další možností je umístit na záď helikoptéry vrtuli se soustavou žaluzií, díky níž bude tato vrtule současně plnit funkci vyrovnávacího rotoru; firma Boeing navrhuje, aby takto byly upraveny „Apače“ (verze AH-64F). Byla odzkoušena a navržena i řada dalších koncepcí, např. pomocné tažné vrtule nebo dokonce pomocné proudové motory, zatím se ovšem nejvíce sází na princip X2, s nímž pro perspektivní ruský bitevní vrtulník počítá i firma Kamov. Podle požadavků ruského letectva by měl takový stroj dosahovat rychlosti až 600 km/h, měl by mít i prodloužený dolet, charakteristiky „stealth“ a schopnost bojovat i s proudovými letouny. Také US Army chce v rámci programu FVL (Future Vertical Lift) vyvinout mj. nástupce helikoptér AH-64 Apache a očekává od něj podobné parametry.

Univerzální vzdušná podpora

Je tedy evidentní, že armády světových mocností s bitevními vrtulníky i nadále pevně počítají a přikládají jim velkou roli ve svých taktických a strategických plánech. Koneckonců se tomu nelze divit, protože bitevníky v řadě konfliktů přesvědčivě prokázaly svou vysokou efektivitu. Ve prospěch vyřazení bitevních vrtulníků z Armády ČR se argumentuje mj. tím, že se jedná o velmi specializovaný druh techniky s úzkým využitím, ale ve skutečnosti platí spíše opak. Jak ukázala např. loňská analýza prestižní společnosti Jane’s, bitevní vrtulníky představují vlastně nejvíce univerzální prostředek vzdušné podpory vůbec. Jestliže nadzvukové bojové letouny se hodí hlavně do intenzivních symetrických mezistátních válek, zatímco bezpilotní útočné stroje nacházejí největší uplatnění v asymetrických konfliktech nízké intenzity, pak bitevní vrtulníky mohou účinně působit v nejširším spektru konfliktů. Zjednodušeně řečeno, bitevní helikoptéra může efektivně ničit jak tanky na poušti, tak partyzány a teroristy v pralese, horách a městech, což lze ostatně doložit např. na úspěších amerických nebo izraelských „Apačů“. A jak již bylo vysvětleno, vyzbrojené dopravní nebo průzkumné typy nedokážou poskytovat plnohodnotnou náhradu. Tvrzení o zastaralosti, nevhodnosti a omezeném potenciálu bitevních helikoptér jsou nápadně podobná tomu, co se již roky opakuje také o tancích, ačkoliv zkušenosti z nedávných konfliktů obvykle ukazují pravý opak. A podobně jako u tanků také neexistuje žádná rozumná odpověď na otázku, co by tedy mělo plnit role, které nyní přísluší bitevním vrtulníkům. Pokud v případě tanků Západ trochu „přešlapuje na místě“, zatímco Rusko i asijské země je rozvíjejí, pak v oboru bitevních vrtulníků je situace (naštěstí) odlišná.

Vrtulníkové plány Armády ČR

Většina vojensky významných západních států bitevní vrtulníky vlastní, a dokonce lze říci, že jejich uživatelů přibývá. Vyřazení českých Mi-24 a pořízení jen lehkých víceúčelových strojů by tak fakticky znamenalo krok proti stávajícímu trendu. Velmi ostře by to kontrastovalo také se záměry sousedního Polska, které rovněž „zdědilo“ sovětské Mi-24, ale určitě nikdy nemělo v úmyslu se této kategorie techniky naprosto zbavit. Právě naopak, v současné době probíhá u našich severních sousedů výběrové řízení, z něhož má vzejít nový typ bitevníku jako nástupce Mi-24. Mezi kandidáty jsou, jak se dá asi očekávat, AH-64E, AH-1Z, Tiger a T129. Také toto by měl být důvod pro opětovné přezkoumání koncepce českého vrtulníkového letectva. Vedle bitevníků je totiž nutno zohlednit i dlouhodobější perspektivy Mi-171, které nepochybně stále odvádějí skvělé služby, ovšem ani jejich životnost pochopitelně není nekonečná. Navíc se zde rýsuje určité riziko situace, že by další zhoršení vztahů s Ruskem mohlo ohrozit provoz těchto strojů kvůli nedostupnosti náhradních dílů. Také proto ve střední Evropě značně roste zájem o americké UH-60 Black Hawk, které by si mohlo pořídit Polsko (které se již ostatně podílí i na jejich sériové výrobě) a Slovensko. Vrtulníkový park české armády by měl v ideálním případě zahrnovat tři typy. Prvním by měl být lehký víceúčelový stroj (o těch se nyní nejvíce hovoří) a druhým střední transportní helikoptéra, tzn. typ v kategorii Mi-171 či UH-60; oba by měly mít i schopnost nést výzbroj. A třetím by měl být „skutečný“ bitevník jako nástupce Mi-24, neboť navzdory různým spekulacím jde pořád o velmi perspektivní prostředky, jež mohou zajišťovat vzdušnou ochranu a podporu v téměř každé situaci.

Lukáš Visingr
Autor je spolupracovníkem redakce časopisů ATM a Střelecká revue.

Publikace: NATOaktual.cz, 23. února 2015