LETECKÁ TECHNIKA

Agusta A-129 Mangusta

Dvoumístný dvoumotorový bitevní a především protitankový vrtulník.
  Strach z tisíců valících se komunistický tanků překvapivě v evropských zemích NATO nevedl k masovému zavádění bitevních vrtulníků, jak by se dalo předpokládat. Geografická poloha Itálie hrozbu masového tankového útoku snižuje, přesto se stala jedinou zemí NATO, kromě USA, která začala s vývojem skutečně bitevního vrtulníku. Požadavek na bitevní vrtulník byl předložen v polovině 70. let a zvažovaly se 2 možnosti: nákup AH-1 Cobra nebo vyzbrojení již existujícího vrtulníku, jímž se nakonec stal A-109. A-109A-TOW však nesplňoval požadavky armády, zahrnující rychlost 250 km/h, vytrvalost 150 minut, max. vzletovou hmotnost 3 800 kg, a výzbroj tvořenou 8 PTŘS TOW. Proto předložila firma Agusta v březnu 1978 návrh nového protitankového vrtulníku podobného zmenšenému AH-64. Vývoj byl schválen v prosinci 1981 a ásledující rok vznikla maketa pro testy elektroniky. Objednávka na čtveřici prototypů přišla v březnu 1983 a první z nich, P1, vzlétl 15. 9. 1983. V roce 1986 podepsali představitelé Itálie, Nizozemska, Španělska a Velké Británie smlouvu o budoucím vývoji společného bitevního vrtulníku na základě A-129. Krátce nato však byl projekt, kvůli příliš rozdílným požadavkům a obnovení programu vrtulníku Tiger, zrušen. Po testech obdržela v roce 1987 Agusta objednávku na 15 strojů počáteční série A-129, dodávaných od 6. 10. 1990 na základnu Viterbo.

Vzhledem k rozpadu SSSR a Varšavské smlouvy byla výroba po 45. stroji v roce 1992 ukončena. V srpnu téhož roku byla trojice A-129 vyslána jako součást italského kontingentu do občanskou válkou zmítaného Somálska. Zde Mangusty prováděly ozbrojený průzkum, ochranné a doprovodné operace. Další čtveřice A-129 dorazila na palubě letadlové lodi Garibaldi v roce 1995 pro krytí stahování jednotek OSN. Nasazení vrtulníků bylo velkým úspěchem, přesto se ukázalo, že Mangustám citelně chybí kanon. Armáda se rozhodla zakoupit dalších 15 strojů standardu A-129 International, ale s původními motory. Další nasazení Mangust přišlo v roce 1997 běheem evakuace západoevropských občanů z nepokoji zmítaného Kosova. Šestice A-129 sloužily jako doprovod transportním vrtulníkům z Brindisi, dalších 13 se později přesunulo do Albánie a po ukončení náletů na Srbsko kryly přesun vojsk NATO do Kosova.

Technický popis

 trup   Drak vrtulníku je vyroben z 55% z klasických a ze 45% z kompozitních materiálů, takže je velice lehký. Trup je minimálně pancéřovaný kvůli požadavku nízké hmotnosti stroje. V přední části je umístěn dvoumístný tandemový kokpit pro zbraňového operátora a za ním sedícího pilota. Střední část trupu je věnována motorpřevodové skříni a samozacelitelným palivovým nádržím. Na každém boku se nachází motorová gondola s motorem Piaggio RR1004 (licenční Rolls Royce) s maximálním jednotkovým výkonem 772 kW. Mezi motory se nachází pancéřová protipožární přepážka. Na bocích trupu jsou umístěna krátká křidélka pro nesení protitankové výzbroje.
 avionika a výstroj   Oba členové osádky mají k dispozici víceúčelový černobílý displej MFD pro ovládání většiny palubních systémů. Hlavním elektronickým systémem je IMS (Integrated Multiplex System) založený na dvojici počítačů a datové sběrnici MIL STD 1553B. Tento systém zahrnuje dopplerovský radiovýškoměr, navigační a spojovací systémy, a je propojen i se zbraňovým systémem. Pro různé režimy letu od kopírování krajiny po let ve velké výšce je k dispozici digitální systém automatického řízení AFCS (Automatic Flight Control System). K ochraně slouží radarový varovný systém RWR Elettronica ELT156-05, laserový varovný systém LWR Marconi RALM-01, radarový rušič EL T554 a IČ rušič AN/ALQ-144V1. K letu a útoku na cíle je k dispozici optický zaměřovací a naváděcí systém HeliTOW propojený se systémem FLIR. Vrtulníky druhé série mají optický systém HeliTOW, schopný pracovat i v noci, se systémem FLIR 2. generace a laserovým značkovačem. Pilot má k dispozici vlastní FLIR umístěný na přídi ve stabilizované hlavě firmy Ferranti/OMI, který je součástí systému HIRNS (Helicopter Infra-Red Navigation System). Informace ze systému HeliTOW se zobrazují střelci na palubní displeji a přilbovém zaměřovači IHADSS (Integrated Helmet and Display Sighting System), obraz HIRNS vidí oba členové osádky.

Výzbroj

Hlavní výzbrojí prvních dvou sérií, tedy 45 vrtulníků, je až 8 PTŘS BGM-71 TOW všech verzí. Rakety jsou naváděny opticky střelcem pomocí drátu odvíjeného z rakety. Vrtulník je v té době (až 20 s) velice zranitelný. Další výzbroj tvoří neřízené 70mm rakety Mk 40, Mk 66 Hydra nesené ve 4 raketnicích po 19 raketách, a SNIA BPD Medusa ráže 81 mm ve 4 raketnicích po 7 nabo 12 raketách, maximálně však 38, a kontejnery s 12,7mm kulomety FN HMP-50 se zásobou 250 nábojů. Vylepšená verze A-129 International má pod přídí nainstalovánu otočnou věž firmy OTOBreda s 20mm kanonem TM 197B, což je v licenci vyráběný kanon M197 firmy General Electric. Na levém boku trupu se nachází schránka s celkem 300 náboji. Účinný dostřel kanonu je 1 100 metrů. Navíc je tato verze schopná odpalovat laserem naváděné PTŘS AGM-114L, jichž unese celkem 8, v budoucnu bude možné vrtulník vyzbrojit až 4 PLŘS AIM-92 Stinger k vlastní obraně.

Verze

A-129 - základní verze, jíž se týká popis.
A-129 International - firma Agusta připravila modernizační program se zpevněným drakem, výkonnějšími motory, novou elektronikou a vylepšenou výzbrojí, označovaným jako A-129 International, dříve neúspěšně nabízený do zahraničí. Díky pětilistému kompozitovému nosnému rotoru Penta a motorům Allison/Allied Signal LHTEC CTS800-2 se systémem řízení FADEC vzrostla maximální vzletová hmotnost na 5 100 kg. Palivové nádrže byly zvětšeny a vrtulík může nést o 1 000 l paliva více. Pod přídí byla nainstalována otočná věž firmy OTOBreda s 20mm kanonem TM 197B (licenční GE M197). Modernizovány byly varovné systémy ELT156(XV)2 a RALM-01, systém FLIR, sběrnice MIL STD 1553B, v kokpitu přibyly barevné multifunkční displeje a systém nočního vidění. Schopnost nést až 8 PTŘS AGM-114L Hellfire vysoce zvyšuje bojovou hodnotu vrtulníku.