LETECKÁ TECHNIKA

Západoevropské letecké kanony

Hlavní typy západoevropských leteckých revolverových kanonů

Jak známo, existují tři základní principy rychlopalných leteckých kanonů. První užívá rotující svazek hlavní (systém Gatling) a je především doménou USA a Ruska, zatímco druhý pracuje se dvěma sdruženými hlavněmi a závěry (koncept Gast) a představuje takřka výhradně ruskou záležitost. Konečně třetí princip je vlastně automatickou obdobou bubínkových revolverů, což vede k označování těchto zbraní za „revolverové kanony“. Letecké kanony západoevropských zbrojovek využívají prakticky jenom tento systém.

První německý vzor

Vůbec první zbraň, kterou bychom dnes označili jako revolverový kanon, přihlásil jako patent již v roce 1905 americký inženýr Charles M. Clarke. Jeho nápad ale zůstal právě jen nápadem pro patent, nebyl realizován a upadl v zapomnění. Myšlenka se znovu objevila za čtyři dekády v Německu, když se hledala výzbroj pro nová proudová stíhací letadla. Jejich vysoká rychlost zákonitě znamenala kratší čas pro palbu na nepřítele, což logicky vedlo k požadavku na kanon s vyšší rychlostí střelby. Klasický funkční princip (tj. zbraň s jednou hlavní, jednou nábojovou komorou a jedním závěrem) se zdál být již nedostačující, a tak firma Mauser přišla s radikálně odlišným řešením. V podstatě zautomatizovala osvědčený princip bubínkového revolveru, což v praxi znamenalo, že současně probíhaly funkční cykly více nábojů současně. Jedna z komor prováděla výstřel, zatímco ostatní komory nabíjely nebo vyhazovaly. O pohon mechanismu se staraly prachové plyny odebrané z hlavně. Výsledkem byla zbraň, jež vznikla ve dvou verzích s různými rážemi, a to jako 20mm kanon MG213C/20 a 30mm kanon MK213C/30. Oba měly bubny s pěti komorami; v horní komoře probíhal výstřel, druhá a třetí se účastnily nabíjení, ze čtvrté se vyhazovalo a pátá byla prázdná. 20mm zbraň dokázala střílet kadencí asi 1500 ran za minutu, 30mm verze pak zhruba 1200 ran za minutu. Ve své době šlo o patrně nejpokrokověji řešené letecké automatické zbraně na světě. Očekávalo se, že budou montovány do pozdějších verzí legendární stíhačky Messerschmitt Me 262 Schwalbe, popř. do reaktivních letounů nové generace, na nichž Německo horečně pracovalo. Do sériové produkce již tyto kanony nestihly vstoupit, hodně však ovlivnily poválečný vývoj, neboť pracovníci firmy Mauser se pak rozešli do zahraničí, kde evoluce těchto zbraní pokračovala.

Německý 20mm kanon Mauser MG213C/20 z druhé světové války

Švýcaři a Američané

Lze bez nadsázky říci, že všechny poválečné revolverové kanony představují vlastně potomky „dvě stě třináctky“, a sice bez nějakých větších koncepčních změn. Německý inženýr Fredrick Linder zamířil do švýcarské zbrojovky Oerlikon, která již tehdy patřila k největším výrobcům automatických kanonů na světě. Velice ochotně proto převzala i revolverový princip, vyvinula řadu typů takto koncipovaných zbraní ráže od 20 do 35 mm a stále patří (dnes již jako součást nadnárodní společnosti Rheinmetall Defence) k nejvýznamnějším dodavatelům rychlopalných zbraní. Její hlavní oblast působení ovšem představuje pozemní a námořní protivzdušná obrana a v letadlech se poválečné kanony Oerlikon (navzdory velkému úsilí společnosti) uplatnily jen omezeně. Většího významu dosáhl fakticky jen jediný typ, a sice 30mm kanon KCA, jenž měl buben se čtyřmi komorami; výstřel probíhal v komoře ve spodní poloze. Kanon byl montován do švédského stíhacího letadla JA37 Viggen, ale pozdější pokusy prosadit jej také do arzenálu mezinárodního bojového letounu Tornado již úspěšné nebyly. Po úplnost se dá dodat, že se do vývoje revolverových kanonů pustili též Američané, neboť do USA zamířil další z pracovníků firmy Mauser, Otto von Lossnitzer. Výsledkem prací byl 20mm kanon M39, který měl (stejně jako německý typ) buben s pěti komorami. Byl umístěný v několika amerických letadlech, mj. F-86 Sabre, F-100 Super Sabre nebo F-5 Freedom Fighter. Do pozdějších verzí F-5 Tiger II se montoval modernizovaný M39A2. Američané poté vyrobili ještě zajímavý revolverový kanon Mk 11 Mod. 5 ráže 20 mm, jenž se vyznačoval dvěma hlavněmi (vlastně by se dalo říci, že šlo o dva kanony s jedním společným bubnem); objevil se však jen v externím pouzdru a nikdy se nestal příliš rozšířeným ani oblíbeným. Američané nakonec vsadili na zbraně principu Gatling a revolverovým kanonům se potom již nevěnovali.

Švýcarský 30mm kanon Oerlikon KCA ze švédského letadla JA37 Viggen

Úspěšná série DEFA

Další z německých konstruktérů Anton Politzer zamířil do Francie, kde záhy našel zaměstnání v tamním státním zbrojním průmyslu, a sice ve zbrojovce Direction des Études et Fabrications d’Armement. Její zkratku DEFA dodnes nosí velmi úspěšná řada 30mm kanonů, které se coby výzbroj (nejen) francouzských letounů rozšířily do celého světa. Jako první byl vyvinut kanon DEFA 552, jehož sériová výroba se rozběhla v roce 1954. Měl znovu pět nábojových komor a lze jej v zásadě označit jen za mírně inovovanou variantu německého MK213C/30. Odlišnosti se týkají zejména poněkud jednoduššího a spolehlivějšího fungování, na což Francouzi dávali důraz kvůli očekávanému použití v koloniálních válkách, tzn. v prostředí džunglí nebo pouští. Následoval typ DEFA 553, který se vyznačoval robustnější konstrukcí a rovněž faktem, že byl opatřen omezovačem, díky němuž bylo možno střílet dávkami o délce 0,5 nebo 1 sekunda.

Nabíjení francouzského kanonu DEFA 553 v letounu Alpha Jet

Za vrchol vývojové řady DEFA pak platí kanon DEFA 554, jenž vlastně stále zachovává původní konstrukci německé „dvě stě třináctky“, ale odlišuje se procesem nabíjení. Jestliže u německé zbraně i předchozích kanonů řady DEFA probíhalo nabíjení každé rány „na dvakrát“ (ve dvou z pěti komor), pak u kanonu DEFA 554 je to „na třikrát“, resp. je zapojena také pátá (původně prázdná) komora. Díky tomu se podařilo zřetelně zvětšit kadenci. Kanony série DEFA tvořily, resp. stále tvoří výzbroj mnoha typů francouzských bojových letadel, např. Mystère, Ouragan, Vautour, Étendard a celé slavné rodiny stíhaček Mirage. Ve svých letadlech je ovšem použili i Italové (FIAT G.91), Izraelci (Nesher, Kfir, Lavi) nebo Jihoafričané (Cheetah, Impala). Vedle toho vzniklo několik typů externích kontejnerů obsahujících kanony série DEFA, které se dají zavěšovat pod nejrůznější západní letouny i vrtulníky.

Francouzský 30mm kanon DEFA 554 použitý v typu Mirage 2000

Nový kanon GIAT

V polovině 80. let začaly ve Francii první vývojové práce na dvou kvalitativně nových typech letecké techniky, a sice stíhacím letounu Rafale a bitevním vrtulníku Tiger. Pochopitelně byla řešena i otázka jejich výzbroje a vznikl konsensus, že série DEFA už vyčerpala svůj potenciál. Zbrojovka GIAT byla tedy pověřena, aby zkonstruovala zcela nové kanony, jež sice zachovají výhody kanonů řady DEFA (tedy zejména jednoduchost s spolehlivost), ale zároveň se budou vyznačovat podstatně vyššími palebnými výkony. Výsledkem projektu, který začal roku 1988, jsou dva kanony, jež se souhrnně označují i jako GIAT 30, protože sdílejí základní konstrukci, která se vyznačuje bubnem se sedmi nábojovými komorami. Podobně jako i v případě kanonu DEFA 554 byl zvýšen počet fází zasouvání náboje, což umožňuje dále zvýšit kadenci. Opět je k dispozici i omezovač a do konstrukce bylo integrováno mnoho zlepšení, např. naprosto nově řešené automatické napínání pro případ selhání náboje. Prvním kanonem je typ M781, který je určen pro vrtulníky a instalace na vozidlech či lodích. Používá stejnou munici jako DEFA, ale právě z důvodu určení primárně pro helikoptéry (a tedy kvůli nutnosti omezit účinky zpětného rázu) střílí relativně pomalu. Druhým typem je kanon M791, zkonstruovaný pro bojový letoun Rafale, který nyní představuje jeho jedinou praktickou aplikaci. Z hlediska ničivé síly se jedná o zřejmě nejvýkonnější revolverový kanon na světě, neboť pro něj byla vyrobena nová silnější munice a kadence dosahuje hodnoty až 2500 ran za minutu (lze ale nastavit také hodnoty 300, 600 či 1500 výstřelů za minutu). Nevýhodou jsou velké rozměry a hmotnosti kanonu, který se proto nehodí pro instalaci do menších typů letounů.

Francouzský 30mm kanon GIAT M791 pro bojový letoun Rafale

Britský systém ADEN

Čtvrtým „emigrantem“ z firmy Mauser byl Werner Jungmann, který odešel pracovat do Velké Británie. Také tam se záhy rozběhly práce na revolverových zbraních, jež se jasně inspirovaly německou konstrukcí. Hlavním záměrem bylo nahradit osvědčený, ale prostě již nevyhovující 20mm kanon Hispano-Suiza, známý z řady britských letounů z éry druhé světové války. Nový kanon byl designován ve vývojovém ústavu Armament Development Establishment a sériová produkce zbraně se rozběhla ve zbrojovce Royal Small Arms Factory ve městě Enfield. Podle jména ústavu a sídla zbrojovky dostal 30mm kanon název ADEN. Do služby byl zařazen roku 1954 coby výzbroj stíhačky Hawker Hunter. Opět se jednalo fakticky o zdokonalení koncepce původní německé zbraně s pěti nábojovými komorami a na tutéž munici, jakou používají také francouzské kanony DEFA. Zbraně řady ADEN se objevily mj. v britských letounech Javelin, Scimitar, Gnat či Lightning, ale užívaly je také např. kanadské verze americké stíhačky Sabre a švédské stroje J32 Lansen a J35 Draken. Dále byly zabudovány i do několika typů externích kontejnerů, z nichž asi nejznámější je ten, který je ve dvojici zavěšen pod trupem populárního bojového letadla s kolmým startem Harrier. V tomto případě jde o zdokonalenou verzi kanonu s označením ADEN Mk 4. Později byla vyvinuta ještě obměna s názvem ADEN Mk 5, u které se zvýšila kadence; žádná nová sériová zbraň tohoto provedení však postavena nebyla a místo toho se modernizovaly existující kanony, jež mají jméno Straden Mk 5. Britové poté pracovali i na variantě ADEN 25 na moderní 25mm munici, avšak původně dosti slibný projekt nesplnil očekávání ohledně výkonů a v roce 1999 byl zastaven.

Britský letoun Sea Harrier se dvěma 30mm kanony ADEN pod trupem

Kanon Mauser BK-27

Na přelomu 70. let zahájily Velká Británie a Německo vývoj nového bojového letadla, jež pak dostalo jméno Tornado a slouží jako stíhací bombardér i přepadový stíhač. Společnost Mauser obdržela kontrakt na vývoj hlavňové výzbroje pro tento stroj. Nebylo zřejmě překvapením, že sáhla po osvědčeném revolverovém principu, neobvyklá však byla munice, protože pro kanon s označením Mauser BK-27 bylo vytvořeno zcela nové střelivo do té doby neexistující ráže 27 mm. Samotný kanon opět kopíruje původní německou konstrukci, do které ale přidává mnoho drobných vylepšení, mj. lépe řešené otáčení bubnu nebo vyhazování nábojnic. Pozoruhodná je i tzv. plovoucí lafeta, která snižuje účinky zpětného rázu na letadlo. Sériová výroba kanonu se rozběhla v roce 1977 a jako první jím byl vyzbrojen zmíněný letoun Tornado, jenž má dvojici zbraní. Následovala jedna z verzí lehkého francouzsko-německého cvičného letadla Alpha Jet a posléze kanon BK-27 dosáhl i velkého úspěchu v podobě montáže do dvojice víceúčelových bojových letadel 4,5. generace.

Průřezová kresba německého 27mm leteckého kanonu Mauser BK-27

Prvním je Eurofighter Typhoon, jenž je produktem spolupráce Velké Británie, Německa, Itálie a Španělska, a druhým je původně jenom švédský, ale později švédsko-britský stroj JAS-39 Gripen. Díky tomu patří kanon BK-27 také do výzbroje Armády ČR. Letoun Gripen nese jeden BK-27 se 120 náboji, což se však týká jen jednomístných verzí (JAS-39A a C), kdežto dvoumístné cvičně-bojové varianty (JAS-39B a D) hlavňovou výzbroj postrádají. Pro kanon se vyrábí několik typů střeliva, a to průbojné AP, tříštivo-trhavé-zápalné HEI, univerzální APHEI, cvičné TP-I a cvičné s barvivem TP-DS. Kanon Mauser BK-27 tedy pořád dokazuje, že konstruktéři firmy Mauser v období druhé světové války vyvinuli skutečně mimořádně povedenou a nadčasovou konstrukci.

Nejmodernější německý 27mm letecký kanon Mauser BK-27

Sada čtyř britských 30mm kanonů ADEN pro stíhací letoun Hunter

Publikace: Střelecká revue 11/2013