LETECKÁ TECHNIKA

AIM-120 AMRAAM

AIM-120C jako výzbroj českých Gripenů

V únoru 2008 získalo letectvo Armády České republiky novou, velice účinnou zbraň. Arzenál letounů JAS-39 Gripen obohatila americká naváděná raketa vzduch-vzduch středního dosahu AIM-120 AMRAAM, která je rozhodně jednou z nejlepších (pokud ne vůbec nejlepší) zbraní této kategorie na světě. Díky střelám AMRAAM získaly české Gripeny možnost ničit vzdušné cíle mimo vizuální kontakt, což samozřejmě znamená významné posílení ochrany vzdušného prostoru České republiky i našich spojenců v NATO.

Vznik a vývoj

Historie zbraně AMRAAM (Advanced Medium-Range Air-to-Air Missile) sahá do poloviny 70. let, kdy americké letectvo a námořnictvo začaly hledat nástupce tehdejší standardní střely vzduch-vzduch středního dosahu AIM-7 Sparrow. Ta se totiž během vietnamské války příliš neosvědčila, zejména kvůli svému poloaktivnímu navádění, které vyžadovalo ozařování cíle palubním radarem letounu po celou dobu letu střely. Bylo zřejmé, že nástupce střely Sparrow musí mít schopnost „vystřel a zapomeň“ (fire and forget), čili plně aktivní radarové navádění pomocí miniaturního radiolokátoru v samotné raketě. Tento princip navádění navíc umožňuje vypálit více raket na více cílů současně.

Americké zbrojovky tedy předložily návrhy podle specifikací Pentagonu. V únoru 1979 byly pro užší výběr zvoleny projekty firem Hughes a Raytheon a v prosinci 1981 bylo oznámeno, že kontrakt na raketu označenou AIM-120 AMRAAM získal Hughes. (V této souvislosti lze doplnit poněkud paradoxní fakt, že v důsledku mnoha fúzí amerických zbrojních a leteckých společností v 90. letech se Hughes stal součástí korporace Raytheon.) Nedlouho předtím bylo navíc podepsáno memorandum o společném americko-evropském projektu, v jehož rámci se USA měly postarat o zbraň středního doletu, zatímco evropské zbrojovky by vyvinuly novou leteckou raketu krátkého doletu AIM-132 ASRAAM. Tato dohoda byla později zrušena a na obou stranách Atlantiku se rozběhly nezávislé projekty raket krátkého i středního dosahu, jež si nyní na světovém trhu tvrdě konkurují.

Projekt AMRAAM doprovázela řada technických a finančních problémů, což však u takové vyspělé a náročné zbraně nemůže být nikterak překvapivé. První pokusné odpálení produkční střely AMRAAM se odehrálo v únoru 1984 (nosičem byl letoun F-16) a v září 1987 konečně uspělo vypuštění při nadzvukové rychlosti. První sériové rakety byly dodány letectvu v říjnu 1988 (obdržely je stíhací letouny F-15 Eagle), ale není bez zajímavosti, že počáteční operační způsobilost byla oficiálně dosažena až v září 1991, tedy dost dlouho poté, co se střely dostaly na bojiště nad Perským zálivem (ani jedna ovšem nebyla použita). V roce 1993 získaly rakety AIM-120 i námořní letouny F/A-18 Hornet. Poprvé byl AMRAAM nasazen v boji v prosinci 1992, kdy s ním F-16C sestřelil irácký MiG-25.

Odpálení AIM-120A AMRAAM z letounu F-16

Technický popis a verze

V těle střely AIM-120 AMRAAM jsou umístěny tyto komponenty: Ve špici se nalézá anténa radiolokátoru, následuje zdroj radarového signálu, elektrické baterie, blok elektroniky (včetně autopilota), bojová hlavice a raketový motor WPU-6/B na tuhé palivo. Střela má celkem osm aerodynamických ploch, z toho čtyři pevné zhruba uprostřed délky a čtyři pohyblivá kormidla na zádi. Navádění rakety lze popsat jako dvoufázové. Před odpálením dodá letoun do počítače rakety informace o pozici cíle a směru a rychlosti letu. Po odpálení střela směřuje do prostoru předpokládaného výskytu cíle pomocí inerciálního navigačního systému. V určité vzdálenosti od vypočítané polohy cíle se teprve spustí autonomní radarové navádění, pomocí něhož zbraň vyhledá cíl, zaměří jej a uskuteční finální fázi útoku.

Zavěšování střely AIM-120A AMRAAM

Výše popsaný režim činnosti lze skutečně charakterizovat jako „vystřel a zapomeň“. Část střel AMRAAM však disponuje datalinkem, jež umožňuje během letu přijímat aktualizované údaje o poloze a rychlosti cíle (tzv. mid-course update system). Zdrojem těchto informací může být nejenom mateřský letoun, ale i letadla včasné výstrahy a vzdušného řízení (AWACS). Je však známo, že tato pokročilá technologie nebyla některým zahraničním uživatelům střely dodána. V případě potřeby se může AMRAAM přepnout do pasivního režimu, díky němuž může ničit nepřátelské letouny AWACS či zdroje radarového rušení. Zbraň je zřejmě schopna navést se i na protiletadlové rakety mířící na mateřský letoun, neboli fungovat jako „aktivní ochrana“, ale tato schopnost nikdy nebyla oficiálně potvrzena.

První střely ze sériové produkce odpovídaly provedení AIM-120A. Od konce roku 1994 byly dodávány zbraně AIM-120B se zdokonalenou naváděcí soustavou, jejíž součástí je i digitální letový procesor; počínaje touto verzí byly rakety vybavovány datalinkem. Další změna přišla v roce 1996, kdy k útvarům dorazily první rakety AIM-120C. Základní odlišností je možnost skládat pevné i pohyblivé plochy, díky čemuž lze střely zavěsit do vnitřních pumovnic letadel kategorie stealth, jako je stíhač F-22 Raptor. Rakety standardu AIM-120C-5 mají lehčí, avšak účinnější bojovou hlavici, což umožňuje nést více paliva pro motor, takže se výrazně zvyšuje dostřel. Současné varianty C-6 a C-7 disponují opět vylepšeným naváděním, které je mnohem odolnější proti elektronickému rušení a dalším protiopatřením.

Raketa AIM-120C AMRAAM

Nosiče a uživatelé

Vzhledem k původně zamýšlené spolupráci s Evropou není příliš překvapivé, že AMRAAM byl integrován s téměř všemi moderními víceúčelovými bojovými letouny v západním světě (s celkem pochopitelnou výjimkou francouzských). Z amerických je to klasická čtveřice F-14 Tomcat, F-15 Eagle (samozřejmě včetně úderných F-15E Strike Eagle), F-16 Fighting Falcon a F/A-18 Hornet a též novější typy F/A-18E/F Super Hornet, F-22 Raptor a F-35 Lightning II. Po adekvátní modernizaci mohou střely AMRAAM používat také starší stroje F-4 Phantom II a F-5 Tiger II. Mezi evropskými typy se mezi nosiče AIM-120 řadí letouny Panavia Tornado, Eurofighter Typhoon, Saab J37 Viggen, JAS-39 Gripen a moderní verze populárního letounu s kolmým startem Harrier. Pro zajímavost lze dodat, že existují i úvahy o možnosti integrovat AMRAAM s letounem Aero L159 ALCA.

Hlavními uživateli raket AIM-120 AMRAAM jsou pochopitelně státy NATO, tj. kromě USA i Kanada, Spojené království, Belgie, Nizozemí, Norsko, Dánsko, Německo, Itálie, Španělsko, Portugalsko, Řecko, Turecko, Česko, Polsko a Maďarsko. Dále k nim patří trojice evropských neutrálních zemí (Švédsko, Finsko a Švýcarsko), někteří dobří spojenci Ameriky na Blízkém a Středním východě (Izrael, Jordánsko, Saúdská Arábie, Bahrajn a Omán), další asijské země (Pákistán, Korejská republika, Tchaj-wan, Malajsie, Singapur a Thajsko) a konečně Austrálie a Chile. Lze očekávat, že AMRAAM se dostane do výzbroje dalších zemí, které se rozhodnou zakoupit americká nebo západoevropská bojová letadla.

Česká republika vyjádřila vážný zájem o rakety AIM-120 již v roce 2004 a dne 6. dubna 2005 byla podepsána smlouva o dodávce 24 exemplářů střel AIM-120C-5. První rakety dorazily na 21. základnu taktického letectva v Čáslavi v roce 2007, v lednu 2008 se objevily první zprávy v médiích a v únoru 2008 byly rakety AMRAAM oficiálně zařazeny do služby. Nyní již tvoří standardní výzbroj Gripenů hlídkujících v českém vzdušném prostoru. Cena 24 raket a dalšího podpůrného vybavení činí přibližně 700 milionů Kč; koncem 90. let byla udávaná cena rakety AIM-120C AMRAAM asi 340 000 amerických dolarů.

AIM-120C jako výzbroj českých Gripenů

Současnost a budoucnost

Na přelomu let 2007 a 2008 byly americkému letectvu předány zbraně nejnovější modifikace AIM-120D (původně AIM-120C-8). Ta přináší zvýšení dosahu o 50 %, tedy nad hranici 150 km, čímž se AMRAAM v podstatě zařazuje už mezi zbraně dlouhého dosahu. Dlouhodobě se plánuje provedení s náporovým motorem (neoficiálně nazývané AIM-120R), jež by znamenal další zvýšení dostřelu. Firma Raytheon nabídla tuto střelu pod názvem FMRAAM evropským zemím, které ale daly přednost vlastnímu programu Meteor. V prosinci 2007 byla vyzkoušena střela NCADE (Network Centric Airborne Defense Element), což je speciální verze AIM-120 s infračerveným senzorem a druhým stupněm s motorem na kapalné palivo. Měla by napadat balistické rakety ve startovací fázi letu, ale podle nejnovějších zpráv by mohla sloužit též pro likvidaci družic na nízkých oběžných dráhách.

Firma Raytheon přikládá velkou důležitost programu SL-AMRAAM (Surface-Launched) čili systému země-vzduch využívajícímu upravené střely AIM-120 (neoficiálně se pro ně používá název MIM-120). Kromě samotných raket tvoří tento komplex i odpalovací zařízení, naváděcí radiolokátor MPQ-64 Sentinel a řídicí středisko FDC (Fire Distribution Center). K odpalování slouží několik možných typů statických i mobilních zařízení; pro testy sloužila rampa vzniklá z rampy pro starší rakety HAWK a schopná pojmout osm raket AIM-120, Norsko zařadilo do služby systém NASAMS (Norwegian Advanced Surface-to-Air Missile System) s kontejnery pro šest střel a americká armáda a námořní pěchota právě nyní zavádějí do výzbroje komplety HUMRAAM na podvozku automobilu HMMWV. Původní varianta byla určena pro pět raket, ale sériové provedení jich má šest. Předpokládá se, že na rampy HUMRAAM budou umístěny také střely krátkého dosahu AIM-9X Sidewinder.

Komplet země-vzduch HUMRAAM

V polovině roku 2007 bylo vyrobeno 12 000 kusů raket AMRAAM a výroba stále pokračuje. Díky tomuto počtu a 32 uživatelským zemím je AIM-120 bezesporu nejrozšířenější moderní raketou vzduch-vzduch středního dosahu na světě. Její vývoj dále běží a význam rakety ještě podtrhují slibně se rozvíjející programy NCADE a SL-AMRAAM. Závěrem je možné dodat, že vzhledem ke stále naléhavější potřebě české armády zmodernizovat protivzdušnou obranu není vyloučeno, že za několik let se některý komplet z rodiny SL-AMRAAM stane i výzbrojí jednotek protivzdušné obrany České republiky.

Zkušební odpalovací rampa SL-AMRAAM

Publikace: Střelecká revue 10/2008