LETECKÁ TECHNIKA

AIM-9 Sidewinder

Nadzvuková střela vzduch-vzduch krátkého doletu s aktivním infračerveným naváděním.
  Vývoj této střely byl zahájen na konci 40. let americkým námořnictvem (US Navy) k protiletadlové obraně flotily. Vývojem se zabývalo pracoviště NOTS (Naval Ordnance Test Station) v China Lake a v konstrukci bylo použito mnoho nových technologií, díky nimž vznikla malá a lehká střela, mnohem jednodušší a spolehlivější než PLŘS AIM-4 Falcon vyvíjená letectvem (USAF). Prototyp, označený XAAM-N-7 (po sloučení značení s letectvem AIM-9A), byl poprvé odpálen v září 1953. Střela byla pojmenována Sidewinder, podle pouštního chřestýše, který své oběti hledá podle jejich tepleného záření. Střely počáteční produkce nesly označení AAM-N-7, později AIM-9B, a od roku 1956 je, pod označením GAR-8 (později AIM-9E), začalo zařazovat do služby také USAF místo zmíněných problémových AIM-4. Během 60. let US Navy a USAF vyvíjeli Sidewinder nezávisle, ale nakonec došlo kvůli finanční náročnosti ke sjednocení vývoje.

  První bojové odpálení Sidewinderu však neprovedli Američané, ale letectvo nacionalistické Číny v září 1958. Během leteckých soubojů nad Taiwanským průlivem bylo s AIM-9 sestřeleno 11 komunistických MiGů-15 a -17. Při jednom z odpalů střela nevybuchla, zasekla se v trupu komunistického MiGu, jehož pilot dokázal přistát, a posloužila jako vzor pro sovětské kontruktéry. Další historka uvádí, že přeběhlý západoněmecký důstojník umožnil agentům GRU odvézt několik Sidewinderů ze základny Luftwaffe za Železnou oponu. Ať to bylo jakkoli, kopie Sidewinderu K-13/R-3S (AA-2 Atoll) spatřila světlo světa v polovině 60. let. Střela Sidewinder byla velice úspěšně nasazena USAF a US Navy během války ve Vietnamu. V letech 1965-68 například ze 175 AIM-9B vypálených z námořních F-4 Phantom sestřelilo svůj cíl 28, tedy s 16% úspěšností. V té době konečně vytlačila z výzbroje USAF střelu AIM-4 Falcon. Dalšího bojového nasazení se Sidewinder dočkal ve službě u IDF/AF v roce 1973 během

Jomkippurské války a během operace Peace for Galilea v roce 1982. V témže roce sestřelovaly britské Sidewindery argentinské letouny nad Falklandami. Nad Perským zálivem se střela proháněla za Irácko-íránské války, v roce 1991 při osvobozování Kuvajtu, k ochraně bezletových zón nad Irákem v 90. letech a během operace Iraqi Freedom. Dosud bylo vyrobeno okolo 110 000 střel Sidewinder všech verzí, které byly zavedeny do výzbroje 28 států. Licenčně byla střela vyráběna v Japonsku, Německu a Švédsku. Sidewinder má prozatím na kontě kolem 270 sestřelených letounů.

Technický popis

 Ve skleněné 2,5" vypouklé přídi střely se nachází vyhledávací IČ hlava složená z otočné mřížky, zrcadla, pětice CdS článků, u AIM-9X je to pan-and-scan CCD, a zdroje. Vyhledávací hlava a řídící elektronika, umístěná za ní, tvoří naváděcí a řídící jednotku GCU. Za GCU se nachází odpalovač vyvedený na povrch, chladící jednotka elektroniky (k chlazení se používá argon nebo u AIM-9X tekutý dusík), dvojice servomotorků ovládajících přední řídící plochy a akumulátor. 
  Na konci přední části se nachází 10kg střepinová bojová hlavice WDU-17B s IČ detektorem reagujícím na blízkost cíle. Před verzí AIM-9L byly střely vybaveny detektorem magnetického pole, ale současné letouny mají odstíněnou kabeláž a nemagnetické části draku, proto tento detektor rychle zastaral. Hlavice má ocelový obal obsahující 4 kg výbušniny PBXN-3. 
  Střelu pohání raketový motor na tuhé pohonné látky se sníženou kouřivostí. Na motorové části se nachází zařízení na uchycení střely v odpalovací kolejnici, dvojice kontaktních tlačítek aktivujících hlavici a motor, a stabilizační plochy na zádi. Verze AIM-9X je vybavena vektorovatelnou výtokovou tryskou motoru tvořenou čtveřicí lopatek pohybujících se podle řídících ploch.

Verze

 AIM-9A (XAAM-N-7) - označení prototypů a předsériových střel.
AIM-9B (AAM-N-7) - základní verze, která však byla účinná jen na krátké vzdálenosti, nepoužitelná v noci a nemohla zasahovat cíle v blízkosti země nebo ve vstřícném letu.
AIM-9C (AAM-N-7 IB) - verze pro US Navy s poloaktivním radarovým naváděním určená pro F-8 Crusader. Vyrobilo se jen asi kolem 1 000 střel a většina byla později přestavěna na protiradarové AGM-122A Sidearm.
AIM-9D - verze US Navy s chlazením pomocí dusíku, překonstruovaným optickým systémem a výkonnějším motorem. Výroba začala na konci 50. let a vyrobeno bylo okolo 1 000 raket.
AIM-9E (GAR-8) - označení AIM-9B určené pro USAF s upraveným optickým systémem a řídícími a stabilizačními plochami. Vyrobeno bylo kolem 5 000 raket.
AIM-9G - verze se schopností navedení na cíl mimo osu vlastního letounu vycházející z AIM-9D. 
AIM-9H - verze US Navy s turboalternátorem místo akumulátoru a dále upraveným naváděcím systémem kompletně z polovodičů, který je mnohem spolehlivější. Vyrobeno bylo přes 3 000 raket této verze. 
AIM-9J - vylepšená verze AIM-9E s většími manévrovacími schopnostmi, novým raketovým motorem, prodlouženým doletem a vyšší rychlostí. Tato verze se vyráběla od roku 1972 v počtu 6 700 raket. 
AIM-9L - verze představená v roce 1976, která vychází z AIM-9H, se schopností útoku na cíl ze všech úhlů, včetně vstřícného kurzu. Úspěšnost této verze je udávána na 80%, což je o 10 až 15% více, než předchozí verze. Vyrobeno bylo kolem 5 500 raket, z nichž velké množství putovalo do zahraničí. Licenční výroba také probíhala v německém Bodenseewerk a japonské Mitsubishi. 
AIM-9M - dále vylepšená verze AIM-9L z roku 1982 s motorem se sníženou kouřivostí, vylepšeným IČ vyhledávačem odolnějším proti flérám a rozšířenou schopností rozpoznávání cíle.
AIM-9N - verze USAF odvozená z AIM-9J, která se dříve označovala AIM-9J-1, s upravenými plošnými spoji pro úpravy vyhledávací hlavy, a výkonnějším motorem. Vyrobeno bylo na 7 000 raket. 
AIM-9P - vylepšená verze AIM-9J se zvýšenou vzdáleností zachycení cíle, zlepšenou manévrovatelností a spolehlivostí. Tato verze začala vstupovat do služby v roce 1978. Subverze AIM-9P-1 měla aktivní detektor cíle, AIM-9P-2 sníženou kouřivost motoru a AIM-9P-3 kombinuje obojí se zesílením sekce GCU a hlavice. AIM-9P-4 má navíc možnost útoku na cíl ze všech úhlů a AIM-9P-5 rozšířenou schopnost odolávat protiopatřením. Celkem bylo vyrobeno kolem 21 000 těchto raket.
AIM-9R - verze vycházející z AIM-9M s novou vyhledávací hlavicí WGU-19 s CCD snímačem o rozlišení 256x256 bodů, který je mnohem odolnější vůči protiopatřením a má větší schopnost rozlišení cíle na pozadí země. 
AIM-9X - nejnovější verze s ohniskovým IČ vyhledávačem, CCD snímačem, vektorovatelnou tryskou motoru, zmenšenými řídícími a stabilizačními plochami. Střela je kompatibilní s přilbovým zaměřovačem JHMCS a kvůli odpalování z pumovnice F-22 nebo F-35 je schopná zaměřit se na cíl i po odpálení.
AGM-122A Sidearm - protiradarová střela využívající základ AIM-9C s GCU upravenou pro vyhledání a navádění na pozemní radiolokátory. V současnosti již žádné střely Sidearm ve službě nejsou. 
Rb-24 - švédské označení střely Sidewinder.
K-13/R-3S (AA-2 Atoll) - sovětská kopie AIM-9B.