NÁMOŘNÍ TECHNIKA

Duel: Northampton vs. Mjókó: Těžké křižníky u Guadalcanalu

Kromě letadlových a bitevních lodí hrály v bojích v Tichomoří nesmírně důležitou úlohu křižníky. Americké a japonské třídy této kategorie byly silně ovlivněny Washingtonskou smlouvou a císařské námořnictvo se v křižnících vypracovalo na absolutní špičku, ovšem US Navy ho nakonec z tohoto trůnu dokázalo sesadit.

USS Chester (CA-27)

Když se řekne Guadalcanal, zřejmě si vybavíme zejména kruté boje v džungli. Někdy se proto zapomíná, že v údobí od srpna 1942 do února 1943 proběhlo u tohoto ostrova také sedm bitev mezi námořnictvy USA a Japonska. Ve dvou se utkaly svazy letadlových lodí, kdežto zbylých pět vybojovaly především křižníky a torpédoborce. Na počátku se projevovala jasná technická i taktická převaha Japonců, kteří měli svého času asi nejlepší křižníky na světě, ale Američané se uměli velice rychle učit. Vedle zlepšování konstrukce lodí a způsobů jejich nasazení se pak projevila i efektivnější americká metoda doplňování posádek, neboť ta japonská prostě nebyla schopna pokrývat ztráty v dlouhodobém konfliktu.

Zrození „křižníků podle smlouvy“

Dne 6. února 1922 byla podepsána Washingtonská námořní smlouva, jež měla zásadní vliv na vývoj válečných plavidel až do konce 30. let. Definovala omezení především pro bitevní lodě, o něco méně pro ty letadlové, ale v kategorii křižníků byl jen určen největší výtlak 10 000 tun a max. ráže děl 8 palců (203 mm). Počty křižníků nebyly omezeny vůbec a neuspěla v tom ani další taková konference v Ženevě v roce 1927. Následné konference v Londýně v letech 1930 a 1935 sice omezení počtu křižníků přinesly, ale v té době už se z procesu odzbrojení fakticky stahoval jeden z hlavních „hráčů“, a sice Japonsko, které tak formálně učinilo v roce 1938. Co bylo nepochybné, to bylo zahájení „závodů“ ve stavbě křižníků, jež pro Američany a Japonce představovaly jeden z úhelných kamenů námořnictev, jež se někdy v budoucnu měla střetnout ve velké bitvě kdesi v západním Pacifiku. Aspoň tak nějak si to admirálové představovali, byť reálná historie kráčela odlišnou cestou.

Podpis Washingtonské námořní smlouvy

Z loděnic na obou stranách Tichého oceánu tak začaly vycházet lodě nazývané „Treaty Cruisers“, volně přeloženo „křižníky podle smlouvy“, jejichž základní úkol reprezentoval průzkum. Nezapomínejme, že do výbavy plavidel dosud nepatřily radary, a proto měly jádro nepřátelské flotily nalézt rychlé křižníky s dlouhým dosahem, které by se do následné generální bitvy zapojily po boku bitevních lodí. Počítalo se s nimi navíc pro některé úkoly, při nichž se bitevní lodě neměly vystavovat riziku. Šlo mj. o doprovod konvojů výsadkových i obchodních lodí. Je třeba zdůraznit, že Japonci a Britové byli životně závislí na zásobování po moři, ale jen Britové si tuto slabinu dostatečně uvědomovali. Naopak Japonsko se dopustilo zásadní chyby, když preferovalo ničení válečných lodí protivníka před potápěním obchodních plavidel a ochranou vlastních obchodních lodí.

Silná výzbroj, avšak slabá ochrana

První americké „křižníky podle smlouvy“ reprezentovaly dvě lodě třídy Pensacola. Projevil se u nich přístup, jenž charakterizoval také následující americké třídy této kategorie, a sice sázka primárně na palebnou sílu na úkor ochrany. Tyto křižníky tedy nesly celkově deset děl kalibru 203 mm (dvě věže po třech a dvě věže po dvou), avšak pancíř nikde nebyl silnější než 4 palce (101 mm). Následovalo šest plavidel třídy Northampton, u kterých byla max. tloušťka pancíře pásu dokonce ještě menší, byť celkově byla úroveň odolnosti vyšší, jelikož se zvýšila ochrana dalších částí lodě. Toho bylo dosaženo zejména snížením počtu 203mm děl, kterých bylo nyní montováno jen devět ve třech věžích. Kontrast mezi velikou palebnou silou a slabou ochranou jim pak získal přezdívku „eggshells with hammers“ („vaječné skořápky vyzbrojené kladivy“). Američané chápali, že tyto designy jsou nevyvážené, a tudíž navrhovali stavbu dalších 15 lodí s vyšší odolností, jejichž výtlak dosahoval takřka přesně onoho limitu, zatímco první dvě výše popsané třídy se pohybovaly kolem 9000 tun.

USS Pensacola (CA-24)

Tak vznikly třídy Portland a New Orleans, které lze charakterizovat jako odolnější evoluci třídy Northampton. Do stavby plavidel však zasáhly výsledky konference v Londýně, a tudíž po dvou lodích třídy Portland a sedmi křižnících třídy New Orleans přebíralo US Navy především lehké křižníky tříd Brooklyn a St. Louis, jež nesly jako hlavní výzbroj děla ráže 6 palců (152 mm). Posledním „křižníkem podle smlouvy“ se stal unikátní křižník Wichita, v podstatě modifikace třídy Brooklyn s děly ráže 8 palců, jež se stala základem pro vysoce úspěšnou třídu Baltimore. Sekundární výzbroj křižníků US Navy tvořily standardně kanony ráže 127 mm, kdežto k protiletadlové obraně sloužily převážně zbraně ráže 40 a 20 mm, jejichž počet se za války průběžně zvyšoval.

USS Helena (CL-50)

Jak Japonsko porušovalo regulace

Již v průběhu jednání o Washingtonské námořní smlouvě byly v Japonsku dokončovány těžké křižníky, jež prakticky odpovídaly jejím limitům. Jednalo se o celkově čtyři lodě tříd Furutaka a Aoba, které nesly po šesti dělech ráže 7,9 palce (200 mm). Také u nich sice dostala přednost ničivá síla před ochranou, ale nikoli tak extrémním způsobem jako u amerických lodí. Japonci totiž zpočátku stavěli menší křižníky než Američané, a proto museli pancéřovat menší objem, takže mohli použít silnější pancéřové desky. Prvním „křižníkem podle smlouvy“, jehož design vznikl po podepsání dohody, se stal křižník Mjókó, po němž následovala ještě tři plavidla této třídy. Tu charakterizoval větší důraz na ochranu, jelikož se požadovalo, aby klíčové části lodě odolávaly zásahům amerických 6palcových děl.

Myōkō

Původní design třídy Mjókó však byl posléze přepracován. Zvýšil se počet sekundárních kanonů kalibru 4,7 palce (120 mm) a torpédometů, což znamenalo, že se výtlak dostal zřetelně přes 10 000 tun, jenže zatímco Američané se vždy úzkostlivě snažili onen limit dodržovat, Japonci jeho překročení prostě zatajili. Tato praxe pak trvala i u dalších tříd těžkých křižníků, z nichž první byla třída Takao. Ta nabízela větší objem nástavby, aby lodě mohly sloužit i jako vlajkové (velitelské), a ačkoli se v konstrukci rozsáhle uplatnilo pokročilejší svařování (místo staršího nýtování), jejich výtlak činil okolo 11 350 tun. Po čtyřech plavidlech této třídy postavili Japonci čtyři lodě třídy Mogami, jež nosily děla ráže 6,1 palce (155 mm), před válkou však prošly modernizací a dostaly 8palcové zbraně. Poslední třídu japonských předválečných těžkých křižníků představovala dvě značně nezvyklá plavidla třídy Tone, jež měla hlavní výzbroj (osm 200mm děl) soustředěnou vpředu, protože zadní část lodě nesla dva katapulty pro celkem sedm plovákových letadel.

Křizník Takao

Střetnutí křižníků v nočních bojích

V době propuknutí bojů v Pacifiku vlastnila námořnictva USA i Japonska shodně po osmnácti těžkých křižnících, zapojení US Navy do bitvy o Atlantik však znamenalo, že část lodí musela operovat tam, a proto se Japonsko těšilo v Pacifiku zjevné početní převaze. Američané to však mohli částečně kompenzovat přesilou v lehkých křižnících, byť na straně Japonska zase ležela převaha v torpédoborcích. Tyto poměry se posléze zajímavě projevily např. v nočních bitvách během bojů o Guadalcanal. V noci z 8. na 9. srpna 1942 proběhla bitva u ostrova Savo, do níž se na straně Spojenců (tedy USA a Austrálie) zapojilo celkově osm křižníků (z nichž bylo šest těžkých) a patnáct torpédoborců, kdežto Japonci nasadili sedm křižníků (z toho pět těžkých) a jeden torpédoborec. Podařilo se jim ale soupeře téměř perfektně takticky překvapit a výsledek bývá popisován jako nejhorší americká porážka v hladinové bitvě, protože Spojenci přišli o tři potopené křižníky (a další utrpěl takové poškození, že jej museli brzy sami potopit) a více než tisíc mužů.

Poškození křižníku USS Chicago (CA-29) po bitvě u ostrova Savo

Japonský viceadmirál Mikawa se pak ovšem dopustil fatální chyby, neboť se stáhl a nezaútočil na spojenecké výsadkové lodě. Kdyby učinil opak, boje o Guadalcanal by nejspíš měly výrazně odlišný průběh. Již za dva měsíce však Američané prokázali, že se umějí poučit, jelikož v noci z 11. na 12. října to byli oni, kdo s čtyřmi křižníky a pěti torpédoborci překvapil třináct japonských lodí v noční bitvě u mysu Esperance. Američané sice přišli o jeden křižník, jenže císařské loďstvo muselo odepsat jeden křižník a tři torpédoborce. Dne 30. listopadu sice ještě dokázaly japonské torpédoborce porazit Američany v noční bitvě u Tassafarongy, kde se potopil křižník Northampton, avšak poté už císařská flotila přecházela do strategické obrany a stále výrazněji se projevovala převaha amerických plavidel.

Bitva u mysu Esperance

Parametry křižníků třídy Northampton
Posádka: 1200 mužů
Standardní výtlak: 9300 tun
Plný výtlak: 12 350 tun
Celková délka: 183 m
Celková šířka: 20,1 m
Standardní ponor: 4,95 m
Výkon turbín: 80 000 kW
Max. rychlost: 32,5 uzlu
Pancéřování: pás 95 mm, paluba 51 mm, věže 64 mm
Kanonová výzbroj: 9×200 mm, 8×120 mm, 24×40 mm, 28×20 mm
Další výzbroj: šest 533mm torpédometů, dva plovákové letouny

Děla ráže 203 mm typ 8"/55 caliber gun Mark 9 USS Portland (CA-33)

Parametry křižníků třídy Mjókó
Posádka: 780 mužů
Standardní výtlak: 11 630 tun
Plný výtlak: 14 980 tun
Celková délka: 201,7 m
Celková šířka: 20,7 m
Standardní ponor: 6,3 m
Výkon turbín: 97 000 kW
Max. rychlost: 33,5 uzlu
Pancéřování: pás 100 mm, paluba 37 mm, věže 25 mm
Kanonová výzbroj: 10×203 mm, 8×127 mm, 8×25 mm
Další výzbroj: dvanáct 610mm torpédometů, tři plovákové letouny

Měření sil

Ačkoliv obě strany u svých křižníků preferovaly palebnou sílu před odolností, Američané tuto sázku dovedli do extrému a jejich první „křižníky podle smlouvy“ byly naprosto nedostatečně chráněné. To se poté projevilo v bitvách u Guadalcanalu, kde japonské 200mm granáty mohly prorážet americké pancíře i na poměrně velkou vzdálenost. Značně důležitý rozdíl však ležel i v přístupu k výzbroji a taktice nasazení, neboť důraz USA na ničivou sílu 8palcových děl vedl k téměř absolutní preferenci dělostřelecké palby. Některé třídy „křižníků podle smlouvy“ tedy vůbec nenesly torpédomety. Američané považovali za hlavní schopnost křižníků vést přesnou palbu děly v denních bitvách, takže nedoceňovali význam nočních střetnutí a možnosti torpéd.

USS Louisville (CA-28)

Naopak Japonci považovali těžká torpéda za druhou nejsilnější námořní zbraň hned po dělech bitevních lodí, a proto opatřovali svoje těžké křižníky vícenásobnými (a někdy i pohyblivými) vrhači torpéd ráže 610 mm. Ty odpalovaly výborné zbraně Typ 93, tehdy nepochybně nejlepší torpéda na světě, známá i pod americkým jménem „Long Lance“ („Dlouhé kopí“). Právě těmi Japonci zahajovali střety, navíc měli v oblibě noční bitvy, při kterých na začátku hrála v jejich prospěch kvalitnější optika (dokud se nezačala projevovat převaha amerických radiolokátorů). Pomáhaly jim i lépe vycvičené, ačkoli méně početné posádky, což byla dost možná nejsilnější a současně nejslabší stránka císařské flotily. Japonský výcvik byl mimořádně náročný (tvrdilo se, že cvičení mnohdy znamenala větší zátěž než reálné bitvy) a produkoval opravdu špičkové mužstvo, poddůstojníky i důstojníky, jenže v relativně malých počtech. Japonci totiž sázeli na krátkou válku, takže v delším konfliktu jejich systém výcviku nemohl kompenzovat ztráty. Na závěr lze ještě dodat, že z osmnácti předválečných amerických „křižníků podle smlouvy“ bylo ztraceno sedm, kdežto ze stejného počtu japonských plavidel této kategorie přečkala válku jen dvě, která se vzdala těžce poškozená a neschopná boje.

Těžký křižník Ashigara patřící do třídy Mjókó

Lukáš Visingr

Hlavní zdroje:
Chris Bishop: Velká encyklopedie – Zbraně druhé světové války, Praha 2004
Mark Stille: USN Cruiser vs IJN Cruiser – Guadalcanal 1942, Oxford 2009
US Navy, Wikipedia.org

Publikace: Extra Válka – II. světová 9/2016