NÁMOŘNÍ TECHNIKA

Bitevní lodě: Minulost, nebo budoucnost?

HMS Ramillies (07)

Bitevní lodě (anglicky „battleships“) představovaly největší druh válečných plavidel, který se do boje zapojoval pomocí svých vlastních zbraní, nikoli pomocí letadel na palubě. Jejich „zlatou érou“ byla druhá polovina 19. a první polovina 20. století, ale dnes už ve službě není žádná bitevní loď. Proč? Standardní zdůvodnění zní zhruba tak, že bitevní lodě jako kategorie prostě zastaraly, změnily se v nepotřebné, zranitelné a neohrabané dinosaury a logicky musely uvolnit místo pro mnohem účinnější letadlové lodě. To se nejčastěji ilustruje skutečností, že největší (a možná i nejlepší) bitevní lodě všech dob, úžasné japonské Jamato a Musaši, byly obě potopeny bombardéry a torpédovými letouny z letadlových lodí amerického námořnictva. Jinými slovy, „hloupí Japonci“ pořád stavěli ty obrovské pitomé bitevní lodě, kdežto „chytří Američané“ se soustředili na letadlové lodě, což způsobilo, že Japonci na moři prohráli.

Takové názory jsou ovšem naprosto nepravdivé a vznikly až řadu let po válce. Američané i Japonci konstruovali jak bitevní, tak letadlové lodě. Naneštěstí pro Japonce však byl americký průmyslový potenciál nesrovnatelně větší, takže i kdyby Japonci stavěli jenom letadlové lodě (což ostatně ke konci války dělali), stále by to byl jen zlomek toho, co mohly vyprodukovat USA. Jamato i Musaši byly nasazeny za nevhodných podmínek. Američané proti nim poslali letadla nikoli proto, že by pokládali bitevní lodě za zastaralé, nýbrž proto, že sami nevlastnili bitevní lodě, které by se mohly rovnat japonským kolosům. A sami Američané byli upřímně překvapeni tím, že jejich letouny pronikly palebnou smrští z desítek rychlopalných kanonů na palubách japonských bitevních lodí a dokázaly obě lodě vyřadit. Jejich pancíř se totiž ukázal být slabším, než Američané předpokládali.

Jamato (1940)

Na lodě Jamato a Musaši (výtlak 73 000 tun, devět děl ráže 457 mm) nestačila ani největší bitevní plavidla US Navy, lodě třídy Iowa (výtlak 58 000 tun, devět děl ráže 406 mm). USA ovšem pilně pracovaly na adekvátní reakci v podobě lodí třídy Montana (výtlak 70 000 tun, dvanáct děl ráže 406 mm). Ovšem Japonci už měli v plánech skutečně ohromující odpověď, předběžně nazvanou Super Jamato (výtlak 90 000 tun, devět děl ráže 508 mm). Jinými slovy, ti „chytří Američané“ se v té době ani náhodou nedomnívali, že bitevní lodě jsou principiálně zastaralé. Nasazení letadel proti Jamato a Musaši byla spíše „z nouze ctnost“.

Poslední americkou třídou bitevních lodí nakonec zůstala Iowa. Byly postaveny čtyři kusy, a to BB 61 Iowa, BB 62 New Jersey, BB 63 Missouri a BB 64 Wisconsin. Nejslavnější z nich je nepochybně plavidlo Missouri, na jehož palubě byla podepsána japonská kapitulace a kde se odehrává děj skvělého akčního filmu se Stevenem Seagalem Přepadení v Pacifiku (Under Siege); faktem ovšem je, že se natáčelo převážně na palubě lodě BB 60 Alabama. Po skončení druhé světové války byly tři z lodí vyřazeny a Missouri sloužila jako výcviková. Záhy ovšem byly všechny reaktivovány a nasazeny v korejské válce, ale poté byly opět vyřazeny. Za války ve Vietnamu následovala druhá reaktivace a posléze třetí zakonzervování. Na počátku 80. let se americké námořnictvo rozhodlo, že je nutné čelit novým sovětským obřím křižníkům třídy Kirov, a prosadilo třetí reaktivaci a modernizaci všech čtyř lodí třídy Iowa.
 

Iowa (BB-61)

Staronové bitevní lodě poté poskytly neocenitelnou palebnou podporu americkým vojákům v Libanonu a v roce 1991 se účastnily války v Perském zálivu. Všechna čtyři bojová nasazení po reaktivacích (Korea, Vietnam, Libanon i Záliv) dokonale demonstrovala, že bitevní lodě představují vskutku mimořádně účinný prostředek námořní dělostřelecké podpory pozemních a výsadkových operací. Jejich gigantická 406mm děla byla schopná pálit na vzdálenost okolo 38 km s přesností na několik desítek metrů a mohla systematicky demolovat i ty nejodolnější a nejlépe chráněné cíle. V polovině 90. let však administrativa Billa Clintona odmítla přidělit námořnictvu finance na údržbu plavidel a poměrně náročný výcvik posádek, takže US Navy muselo všechny čtyři lodě vyřadit. Missouri a New Jersey se změnily v muzea, zatímco Iowa a Wisconsin byly až do roku 2006 ponechány v rezervě. Až poté byly uvolněny pro přeměnu na plovoucí muzea, ale námořnictvo stále velmi pečlivě dbá na to, aby všechny čtyři lodě byly v případě potřeby schopné již čtvrté reaktivace a bojového nasazení.

A proč? Protože námořnictvo postrádá palebnou podporu pozemních operací. Po vyřazení lodí Iowa a Wisconsin z rezervy se zvedla silná vlna kritiky z řad námořní pěchoty, protože ta tento nedostatek pociťuje nejcitelněji. Nové torpédoborce třídy DD(X) Zumwalt pro údery na pozemní cíle totiž budou k dispozici nejdříve za sedm let, pravděpodobně později. Projekt je navíc doprovázen řadou technických a finančních potíží. Naprosto vážně se proto diskutovalo o tom, že by bylo vhodné znovu reaktivovat bitevní lodě Iowa a Wisconsin a nechat je projít velkým modernizačním programem. Analýzy ukazují, že tento proces by trval dva až tři roky. A jak by mohla tato modernizace vypadat?

Primární výzbroj lodí třídy Iowa tvoří tři dělové věže, každá se třemi 406mm kanony. Pro tyto zbraně by bylo třeba vyvinout novou, účinnější munici. Pravděpodobně nejlepší řešení by představovaly podkaliberní granáty. Uvážíme-li, že 155mm děla na torpédoborci DD(X) mají mít s podkaliberní municí dostřel asi 180 km, pak podobně konstruovaný granát pro 406mm děla by musel mít dostřel snad přes 300 km. Za použití inteligentní munice (např. s laserovým či družicovým naváděním) by bylo možné na uvedenou vzdálenost pálit s přesností několika metrů. Bylo by vhodné vyvinout širokou škálu munice od průbojných granátů proti kovovým pancířům lodí i betonovým stěnám bunkrů až po kontejnerové střely se submunicí. Konečně je také známo, že pro 406mm děla byla v 50. letech vyvinuta i taktická nukleární střela Mk 23 Katie o ekvivalentu 15 kilotun. Také tento nápad by stál za oživení.

Sekundární výzbroj představovalo deset dělových věží se 127mm dvouhlavňovými kanony proti letadlům a menším lodím, ovšem při modernizaci v 80. letech byl jejich počet snížen na šest. V současné době už jsou tyto zbraně zastaralé a bylo by nejlepší nainstalovat místo nich čtyři až osm věží s moderními děly ráže 127 či 155 mm. V 80. letech získaly lodě třídy Iowa také reaktivní výzbroj. Byla namontována odpalovací zařízení pro šestnáct protilodních střel Harpoon a 32 střel s plochou dráhou letu Tomahawk, jež byly s velkým úspěchem nasazeny v roce 1991. Tyto prvky by určitě měly být zachovány, pokud ne ještě rozšířeny, ale doporučil bych jejich zabudování přímo do konstrukce lodí. Dále bych navrhoval instalaci odpalovacích zařízení pro taktické dělostřelecké rakety ATACMS.
 

A snad bych byl dokonce ochoten uvažovat o tom, že bych se vzdal jedné věže se 406mm kanony (asi té prostřední) ve prospěch velkokapacitního univerzálního odpalovacího zařízení pro různé typy reaktivních zbraní. Kromě protizemních střel Tomahawk a protilodních střel Harpoon by to byly nejspíše protizemní střely Sea SLAM, protiponorkové zbraně ASROC a protiletadlové Standard nebo ESSM. Šest 406mm děl by stále představovalo úžasnou ničivou sílu a arzenál řízených střel by poslední trojici děl nahradil více než dostatečně.

Tím se dostáváme k dalšímu důležitému problému, a sice k protivzdušné ochraně bitevních lodí třídy Iowa. Tu dříve zajišťovalo několik desítek rychlopalných kanonů Oerlikon a Bofors ráže 20 a 40 mm. Při modernizaci v 80. letech byly tyto zbraně odstraněny a místo nich přišly čtyři radarem řízené 20mm šestihlavňové kanony Phalanx. Uvažovalo se též o protivzdušných raketách Sea Sparrow, ale zjistilo se, že jejich odpalovače by nesnesly rázy při palbě hlavních 406mm děl. V současné době už se 20mm kanony pokládají za nedostačující. Proto bych pro modernizované bitevní lodě navrhoval trojvrstvou obranu: Její první vrstvu by tvořily rakety Standard či ESSM vypouštěné z vertikálních šachet či jiných zařízení vestavěných v palubě tak, aby je nepoškozoval ráz při střelbě z hlavních děl. Druhou vrstvu by představovaly malé protiraketové střely RAM a konečně třetí vrstvu by vytvářely rychlopalné kanony na hranici malých a středních ráží, to jest 30, 35 nebo 40 mm. V budoucnu by se dalo počítat s instalací obranných laserových, mikrovlnných nebo elektromagnetických zbraní. Pod čarou ponoru by se perspektivně mohly objevit věžičky se superkavitačními zbraněmi zajišťujícími ochranu proti torpédům a námořním minám.

Lodě třídy Iowa vždy disponovaly i leteckými kapacitami. Za druhé světové války to byly tři malé hydroplány OS2U Kingfisher a posléze SC Seahawk. Za studené války je vystřídaly vrtulníky pro pozorovací, hlídkové, protiponorkové či zásobovací úkoly. Na zádi se objevila přistávací plocha a hangár pro tři vrtulníky. Později přibyly bezpilotní letouny RQ-2 Pioneer. K nim se váže dnes již legendární příběh z konfliktu v Zálivu, kdy se skupina iráckých vojáků vzdala bezpilotnímu prostředku Pioneer, který naváděl střelbu z plavidla Wisconsin. Vzdušné kapacity lodí třídy Iowa by nepochybně měly být zachovány a rozšířeny. Do jejich výbavy by měly přibýt modernější typy bezpilotních letadel, např. RQ/MQ-5 Hunter či RQ/MQ-8 Fire Scout, jež mohou kromě senzorů nést i lehkou výzbroj. Zadní paluba by měla být uzpůsobena pro občasné starty a přistání proudových letounů s kolmým startem, tj. AV-8 Harrier a F-35B Lightning II. V této souvislosti stojí za zmínku jeden bizarní návrh konverze lodí třídy Iowa, který se objevil v 80. letech. Počítal s kompletní přestavbou zadní paluby a odstraněním zadní věže, na jejíž místo měl přijít „skokanský můstek“ pro letouny Harrier.

Pravděpodobně by nebylo nutné vůbec měnit pasivní ochranu staronových bitevních lodí. Plavidla třídy Iowa jsou jednoznačně nejlépe pancéřované lodě, jaké kdy Američané postavili, a výrazně překonávají všechna dnes sloužící plavidla. Tloušťka pancíře na některých místech přesahuje 50 cm a málokde je menší než 20 cm. Pokud nepočítáme s užitím jaderných zbraní, jsou tato plavidla prakticky nepotopitelná, snad s výjimkou extrémně nepravděpodobné série přímých zásahů protilodními střelami, torpédy nebo těžkými leteckými bombami.
 

Za zcela samozřejmou pokládám modernizaci, resp. výměnu všech systémů pro sledování a zaměřování cílů, jinými slovy všech senzorů. Velké rozměry lodí třídy Iowa umožňují příliš nehledět na rozměry a hmotnosti, takže by bylo možno instalovat i poměrně velké a výkonné radiolokátory. Za úvahu by rozhodně stála montáž zjednodušené varianty radarového systému Aegis a snad i instalace radaru v pásmu X pro sledování balistických střel. Na stožárech by se měla objevit výkonná televizní, infračervená a laserová čidla. Lodě by nepochybně měly mít kvalitní sonary pro sledování cílů pod hladinou.

Z dalších technických faktorů si zaslouží zmínku pohon. Někoho by mohla lákat přestavba plavidel třídy Iowa na nukleární pohon, ale osobně se domnívám, že výsledek by patrně nebyl ekvivalentní vynaloženým prostředkům. Spíše bych dal přednost kompletnímu přepracování stávající konvenční pohonné soustavy. Lodě třídy Iowa pohánějí čtyři turbíny značky General Electric s mechanickým převodem na hřídele čtyř lodních šroubů. Navrhoval bych nahrazení těchto turbín modernějšími, výkonnějšími a kompaktnějšími jednotkami. Převod na hřídele šroubů by neměl být přímý, nýbrž elektrický prostřednictvím pokročilých indukčních motorů nebo supravodivých synchronních motorů. Lodě třídy Iowa jsou s rychlostí 35 uzlů (65 km/h) nejrychlejší bitevní plavidla všech dob. A domnívám se, že komplexní modernizace pohonné soustavy by mohla posunout nejvyšší rychlost výrazně přes 40 uzlů (74 km/h).

Ze čtyř lodí třídy Iowa by podle mě měly být reaktivovány a modernizovány dvě, logicky asi ty, které jsou momentálně v nejlepším stavu, což budou pravděpodobně Iowa a Wisconsin. Měl by být obnoven systém skupin BBBG (Battleship Battle Group), který fungoval po třetí reaktivaci plavidel třídy Iowa, tedy v 80. a 90. letech. BBBG byla obdobou operační skupiny s letadlovou lodí (Carrier Battle Group, CBG); kromě „ústřední lodě“ ji tvoří přibližně deset doprovodných plavidel, což bývá nejčastěji pět až osm křižníků, torpédoborců a fregat a dvě jaderné útočné ponorky, popř. i zásobovací plavidlo. Bitevní lodě by se zapojovaly do boje při výsadkových a vyloďovacích operacích, v nichž by zajišťovaly palebnou podporu útočícím jednotkám, a také při úderných operacích proti cílům na pobřeží, což jsou především přístavy a námořní základny. Mimořádný dostřel 406mm děl s přesnou podkaliberní municí a nasazení zbraní Tomahawk, Sea SLAM a ATACMS by samozřejmě umožnilo také účinné využití proti cílům hluboko ve vnitrozemí. Vícevrstvá protivzdušná obrana spolu s doprovodnými loděmi by zajistila ochranu proti většině leteckých a raketových ohrožení.

Bitevní lodě byly dlouho prestižní záležitostí a ukazatelem jakési velmocenské pozice dané země. Tuto jejich úlohu postupně převzaly letadlové lodě a bitevní lodě jsou dodnes nezřídka chápány jako anachronismus, který už na dnešním bojišti nemá co dělat. Čtyři úspěšná použití lodí třídy Iowa během studené války i po ní ovšem svědčí o opaku. Ve skutečnosti neexistuje efektivnější forma palebné podpory vyloďujících se jednotek než velkorážová děla bitevních lodí. Bitevní lodě jsou vhodné i pro ničení pobřežních instalací a za podmínek vlastní letecké převahy by si určitě vedly dobře i při námořních bitvách. Lodě třídy Iowa rozhodně nepatří do starého železa nebo do muzea. Patří na moře. Americký prezident by měl obdržet staronovou audiovizuální diplomatickou pomůcku: „VIDÍTE TU BITEVNÍ LOĎ A SLYŠÍTE, CO ŘÍKÁM?“

(duben 2007)