NÁMOŘNÍ TECHNIKA

Almirante Grau: Poslední dělový křižník světa

Almirante Grau na fotce z roku 1973

Dne 26. září 2017 symbolicky skončila jedna éra námořního válčení, jelikož námořnictvo Peru poslalo do výslužby loď Almirante Grau. Svou dlouhou kariéru skončilo plavidlo, o němž se už dlouho mluvilo hlavně jako o reliktu historie, neboť navzdory modernizaci se jednalo o poslední „pravý“ dělový křižník na světě.

Význam pojmu „křižník“ (cruiser) se průběhu staletí měnil. Poslední generace křižníků, jež se zrodila po konci éry bitevních lodí, tzn. během studené války, se stala po letadlových nosičích největšími loděmi námořnictev velmocí. Velké křižníky, obvykle již vybavené raketami, měly samostatně napadat hladinová plavidla protivníka, zabezpečovat protiletadlovou obranu a vést útoky na pobřeží. V současnosti již křižníky provozují jen námořnictva USA a Ruska, ačkoliv teprve nedávno opustil aktivní službu poslední člen kategorie dělových křižníků, a to původně nizozemské plavidlo používané loďstvem jihoamerického Peru.

Stavba a provoz v Nizozemí

Nizozemí, svého času nepochybná globální námořní velmoc, začalo roku 1939 stavět první ze sedmi nových lehkých křižníků třídy De Zeven Provinciën a stačilo rozestavět také druhý kus. Začátek války a následná okupace však způsobily zpomalení tohoto projektu, ačkoli Německo jevilo zájem o dostavění křižníků. Druhé plavidlo tudíž bylo spuštěno na vodu v prosinci 1944 ještě pod diktátem Němců, kteří plánovali jeho nasazení v úloze blokádní lodě. Po osvobození Nizozemí získalo název De Ruyter. Pokračovala i stavba prvního, které bylo spuštěno na vodu v srpnu 1950 jako De Zeven Provinciën. Obě lodě byly oficiálně přijaty do služby v roce 1953 a další se už nestavěly, protože bylo zřejmé, že kategorie dělových křižníků zastarává. Křižník De Zeven Provinciën prodělal modernizaci, při které byly dvě z jeho čtyř věží odstraněny, aby uvolnily místo pro odpalovací zařízení protivzdušných řízených raket RIM-2 Terrier, ale kvůli nedostatku financí již nebyl stejně přestavěn De Ruyter. Ten byl roku 1972 vyřazen a po třech letech jej následovala také loď De Zeven Provinciën, avšak ani jednu ještě nečekalo rozřezání, protože je zakoupilo námořnictvo Peru. Ze staršího z plavidel byly odstraněny rakety Terrier a na jejich místo přišel hangár pro helikoptéru, načež křižník obdržel i nové jméno Aguirre, pod nímž sloužil mezi roky 1976 a 2000. Plavidlu De Ruyter dali Peruánci jméno Almirante Grau, zařadili ho do služby 23. května 1973 a přidělili mu úlohu vlajkové lodě flotily. Nabízí se jistě otázka, k čemu tato jihoamerická země potřebovala tak velké lodě. Odpovědí je prestiž, neboť stále existovaly „ozvěny“ dřívějších „námořních závodů“ států Latinské Ameriky, jež si svého času pořizovaly dokonce i extrémně nákladné bitevní lodě.

HNLMS De Ruyter na fotce z roku 1962

Výzbroj, pohon a odolnost

Původním nositelem jména nové lodě byl admirál Miguel Grau Seminario, patrně nejslavnější námořní velitel v historii Peru, který velel mj. v tzv. pacifické válce mezi Peru, Bolívií a Chile (1879–1884). Jevilo se tedy správné pojmenovat po něm nejmocnější válečnou loď, jakou kdy země vlastnila, protože i navzdory koncepční zastaralosti byl nizozemský křižník dosud velice impozantní bojovou platformou. Hlavní výzbroj tvořila čtveřice věží (dvě přední a dvě zadní), každá se dvěma 152mm kanony Bofors s hlavněmi o délce 53 násobků ráže. Kanony dokázaly střílet s kadencí 15 ran za minutu na max. vzdálenost 26 km a každý granát vážil 46 kg. Vedle toho mělo plavidlo silnou protiletadlovou výzbroj, která také pocházela od zbrojovky Bofors a sestávala ze čtyř dvojkanonů ráže 57 mm a osmi kanonů ráže 40 mm. Tyto zbraně mohly pálit na vzdušné cíle do vzdálenosti kolem 12 km. Plavidlo, jehož plný výtlak činil přes 12 000 tun, poháněly dvě parní turbíny De Schelde (licenční verze strojů od slavné značky Parsons), které dodávaly výkon asi 62 500 kW, díky čemuž loď dovedla plout nejvyšší rychlostí 32 uzlů, tedy skoro 60 km/h. Chránilo ji ocelové pancéřování, které na bočním pásu dosahovalo tloušťky až 76 mm, zatímco na věžích a můstku až 125 mm. V nizozemském námořnictvu sloužilo na lodí 973 mužů, ovšem v Peru se potom jejich počet snížil o dvacet, protože stárnoucí loď prodělala v letech 1985–1988 rozsáhlou modernizaci. Kvůli jejímu provedení odplula tam, kde původně vznikla, tedy do holandského Amsterdamu. Během tohoto procesu s názvem PM-01 (Proyecto de Modernización 01) plnil roli vlajkové lodě křižník Aguirre.

Palba z kanonů ráže 152 mm

Velký projekt modernizace

Modernizace zahrnovala zejména montáž nových senzorů, které pocházely od značek Decca a Singaal (druhá z nich teď náleží pod nadnárodní společnost Thales). Na nástavbě a stěžních se objevil hladinový vyhledávací radar DA-08, přehledový protivzdušný radar LW-08, navigační radar Decca 1226C a radiolokátory pro řízení palby STIR-24 a WM-25. Křižník získal též dva elektrooptické senzorové systémy LIROD-8. Dále byl nainstalován řídicí a informační systém SEWACO Foresee PE a dvojice systémů elektronického boje, a sice typy Rapids ESM (zvaný také RAMSES) a CME Scimitar. Přibyly též celkově tři vrhače klamných cílů od francouzské firmy Matra Defense (dva typu Dagaie a jeden Sagaie) a komunikační zařízení Link Y. Z lodě byly odstraněny 57mm protiletadlové kanony a trupový sonar. V této podobě se tak Almirante Grau vrátil do peruánského přístavu Callao a znovu nastoupil do služby, ovšem to ještě nebyla jeho finální podoba, jelikož v roce 1993 jej čekala modernizace arzenálu. Na místa čtyř z osmi 40mm kanonů přišly moderní věže OTO Melara Compact, každá se dvěma 40mm kanony, ale křižník navíc získal i raketovou výzbroj. Na nástavbě se totiž objevilo celkem osm kontejnerů, jež sloužily k odpalování protilodních řízených střel MBDA Otomat Teseo Mk 2, jejichž dolet činil až 80 km. Poslední změnou byla demontáž radaru LW-08, který vystřídal novější přístroj AN/SPS-6. Čekalo se, že křižník v této podobě zůstane ve službě snad do roku 2010, Peruánci však zjevně měli ke svému vlajkovému plavidlu velice silný vztah, jelikož z něho stáhli vlajku až 26. září 2017. Křižník Almirante Grau putoval do výslužby, čímž definitivně skončila i éra, kdy světovým oceánům vládla děla na impozantních lodích.

BAP Almirante Grau (CLM-81) v roce 1993

Lukáš Visingr

Základní parametry
Posádka: 953 (včetně 49 důstojníků)
Výtlak standardní / plný: 9680 / 12 165 tun
Délkaךířka×ponor: 190,3×17,3×6,7 m
Výkon turbín: 62 500 kW
Max. rychlost: 32 uzlů
Dosah: 7000 námořních mil při 12 uzlech
Max. síla pancéřování: 125 mm

Hlavní zdroje:
Keith Faulkner: Jane’s Válečné lodě současnosti: Příručka pro rozpoznávání, Praha 2003
Stephen Saunders: Jane’s Fighting Ships 2009–2010, Coulsdon 2009
Marina de Guerra del Perú, Válka.cz, Wikipedia.org

Publikace: Válka Revue 3/2018