NÁMOŘNÍ TECHNIKA

Duel: Fletcher vs. Akizuki: Noční bitvy torpédoborců

USS Fletcher (DD-445) v roce 1942

V době propuknutí bojů v Tichomoří disponovali Američané a Japonci velkými flotilami torpédoborců, ovšem každá ze zemí vnímala jejich roli jinak. Na počátku se těšili zřejmé výhodě Japonci, jejichž lodě vyhrály několik střetnutí u Šalamounových ostrovů, ale pak se převaha postupně dostala na stranu US Navy.

Není vzácný názor, že Japonsko disponovalo v letech 1941 a 1942 asi nejlepšími torpédoborci na světě. Rychlé a dobře vyzbrojené lodě s dlouhým dosahem měly zajišťovat hlavně oslabení hladinových sil Američanů, jejichž námořnictvo nejdříve pojímalo torpédoborce zejména jako obranné a průzkumné nástroje. Ve prospěch Japonců hrály i výtečně vycvičené posádky, které dobře zvládaly noční boje, kdežto „esem“ na straně Američanů byly radiolokátory. Jak se tedy torpédoborce obou mocností osvědčily ve velkých bitvách?

Hledání vyvážené konstrukce

Na vývoj a stavbu torpédoborců měly velký vliv námořní smlouvy z Washingtonu a Londýna, jež se sice primárně týkaly bitevních lodí a křižníků, ale obsahovaly i limity pro torpédoborce. Londýnská smlouva stanovila maximální celkovou tonáž lodí, což dávalo admirálům na výběr ze dvou alternativ. Buď mohli chtít menší počty velkých a dobře vyvážených lodí, nebo mohli vsadit spíše na kvantitu a poptávat menší plavidla, jež by v některých parametrech zaostávala. Lze tedy říci, že US Navy po celou meziválečnou éru hledalo správnou cestu, jenže tu v rámci smluvních limitů zkrátka nikdy nenalezlo. Začalo u třídy Farragut, pak přišla větší třída Porter (první třída řazená do kategorie zvané „Destroyer Leader“) a poté zase menší třída Mahan. Do služby poté vstoupily lodě třídy Gridley, u kterých se kladl větší důraz na torpédovou výzbroj, a po nich takřka identická třída Bagley.

Torpédoborec USS McCall (DD-400) patřící do třídy Gridley.

Konec platnosti Londýnské smlouvy v roce 1937 vedl ke vzniku větších tříd torpédoborců Sims a Benham a ještě před vstupem Ameriky do bojů šly do služby lodě třídy Benson. Již během válečných akcí se přidala plavidla třídy Bristol, ovšem skutečný zlom nastal až koncem roku 1942, kdy vyrazila do boje první plavidla třídy Fletcher. Předchozí lodě měly standardní výtlak většinou mezi 1500 a 1800 tunami, kdežto u nové třídy to bylo přes 2000 tun. Díky tomu nabízela tato konstrukce podstatně výkonnější stroje, silnější pancéřování i mohutnější výzbroj, navíc disponovala potenciálem pro přidávání dalších zbraní (zejména těch protiletadlových) a na třech exemplářích se objevil také katapult pro letoun. US Navy zavedlo do služby působivých 175 jednotek, tzn. daleko více než všech předchozích tříd dohromady. Primární výzbroj amerických torpédoborců (včetně třídy Fletcher) tvořila výtečná děla ráže 5 palců (127 mm), která dokázala efektivně střílet na hladinové i vzdušné cíle a měla kvalitní zaměřovače Mark 33 a Mark 37, k nimž se u pozdějších tříd přidaly též radiolokátory, od kterých si US Navy slibovalo triumf v nočních bitvách.

Třída Fletcher - kresba

Problémy s taktikou a torpédy

Naneštěstí se však dopustilo fundamentální chyby, která se týkala taktiky torpédoborců. Podle americké námořní doktríny totiž této kategorii plavidel příslušela zejména pomocná úloha, jež zahrnovala převážně průzkumné a obranné akce. US Navy v meziválečné éře očekávalo, že se námořní konflikt (a to patrně proti Japonsku) odehraje téměř výhradně jako sekvence střetnutí svazů bitevních lodí a křižníků, jimž budou asistovat torpédoborce. Od těch se tak požadovalo sledování a stopování nepřátelské flotily a následně působení na obranném perimetru hlavního bojového svazu, kde měly torpédoborce zajistit i protiponorkovou a protivzdušnou obranu. To všechno zákonitě vedlo k upřednostnění dělostřelecké výzbroje torpédoborců, kterou Amerika dopracovala na opravdu výtečnou úroveň, ovšem za cenu zanedbání torpédové výzbroje, která naopak svého času představovala spíše tragikomický odstrašující příklad.

5-inch/38-caliber gun Mk30 na torpédoborci USS David W. Taylor (DD-551) patřícího do třídy Fletcher

Jestliže 127mm děla byla tehdy patrně nejlepšími univerzálními námořními kanony na světě, pak americká 533mm torpéda Mark 15 mohla usilovat naopak o pochybný post nejhorší zbraně své kategorie. Vedle nepříliš oslnivých výkonů se nechvalně proslavila enormní nespolehlivostí, za níž stály hlavně problémové zapalovače hlavic. Aby toho nebylo málo, americká taktika řadila mezi „správné“ cíle pro torpédové útoky jen největší plavidla nepřítele, tzn. bitevní lodě a křižníky, a proto při střetnutích torpédoborců tyto zbraně často zahálely. Jako velmi nevhodná se projevila i taktika US Navy pro noční bitvy, jež ve skutečnosti probíhaly úplně jinak, než se předpokládalo. Jako určité zklamání se zpočátku ukazovaly i radary, jenže to bylo spíše následkem faktu, že s nimi nezkušení námořníci ještě nedokázali dobře zacházet. Každopádně to ale byla souhra několika faktorů, co způsobilo, že z většiny bitev torpédoborců, jež proběhly u Šalamounových ostrovů v roce 1942, vyšla vítězně plavidla japonského námořnictva. To ale nemělo trvat věčně, neboť na japonských obzorech se již rýsovala temná mračna.

Mark 15 torpedo

Sázka na mohutnou výzbroj

V letech 1941 a 1942 ale ještě císařské námořnictvo mohlo tvrdit (a zřejmě oprávněně), že má nejlepší torpédoborce na světě. Také Japonci samozřejmě podléhali smlouvám, které určovaly limity pro stavbu námořních válečných lodí, avšak jejich praktický přístup k plnění se od toho amerického výrazně odlišoval. Japonci totiž zkoušeli stavět jak velké torpédoborce s výtlakem asi 2000 tun, tak i velmi malé lodě s výtlakem pod 1500 tun, na kterých se nacházela enormně mohutná sestava zbraní. První koncepci zastupovaly nejprve třídy Fubuki a Akatsuki, zatímco příkladem druhé byla třída Hatsuhara. Extrém posléze představovala plavidla tříd Tomozuru a Otori, jejichž standardní výtlak nedosahoval ani 1000 tun. Japonci však poté pochopili, že toto není správná cesta, a začali torpédoborce znovu zvětšovat. Z třídy Hatsuhara se takto vyvinula silnější třída Shiratsuyu, ale skutečně vyvážený design se dostavil až ve druhé polovině 30. let s třídou Asashio. Na její bázi poté vznikly dvě pokročilejší třídy Kagero a Yugumo, z nichž se ta první dostala celá do služby ještě před propuknutím bojů s Amerikou, kdežto první plavidlo druhé třídy bylo dokončeno dva dny před útokem na Pearl Harbor.

Asashio (1936)

Vrcholem vývoje se ovšem stala třída Akizuki se standardním výtlakem okolo 2700 tun, což byl výrazný posun, protože u starších japonských torpédoborců se jednalo o hodnotu nejvýše zhruba 2000 tun. Bylo dodáno celkem dvanáct jednotek této konstrukce, jenže za třídu Akizuki se někdy pokládá jen prvních sedm, jelikož u osmého kusu se design značně zjednodušil, a proto se tato loď i další tři někdy pokládají za jinou třídu Fuyutsuki. Byla zhotovena ještě jedna dále zjednodušená loď, jež byla nazvána Harutsuki a měla sloužit jako velitelská, jenže ta už nezasáhla do boje a po válce byla předána Sovětskému svazu. Konstrukce Akizuki, vyzbrojená zcela novými děly ráže 3,9 palce (100 mm) s vyšší úsťovou rychlostí (zatímco starší třídy nesly 127mm děla), byla nepochybně vrcholem japonské evoluce oceánských torpédoborců.

Hatsuzuki

Obávané „kyslíkové torpédo“

Vedle už zmíněného přístupu k výtlaku a celkovému vyvážení plavidel se japonská cesta od té americké výrazně lišila pohledem na výzbroj. Japonci samozřejmě chápali důležitost kanonů a přikládali velký význam kvalitní optice, dokonce se dá říci, že jejich optické zaměřovače měly tehdy úroveň absolutní světové špičky, což se v nočních bitvách projevilo, avšak hlavní zbraní japonských torpédoborců měla být vždy torpéda. Od roku 1928 bylo vyvíjeno nové torpédo se zcela výjimečnými parametry, které bylo zařazeno do služby v roce 1935 pod názvem Typ 93. Nejznámější se stalo pod americkou přezdívkou „Long Lance“ („Dlouhé kopí“), zatímco sami Japonci mu říkali také „Sanso gyuorai“ („kyslíkové torpédo“), což odkazovalo na jeho systém pohonu, který coby okysličovadlo nepoužíval jinak běžný vzduch, nýbrž stlačený kyslík. Díky tomu torpédo disponovalo nejvyšší rychlostí okolo 50 uzlů a při nižší rychlosti nabízelo dosah přes 40 kilometrů, což byla tehdy hodnota téměř neuvěřitelná (a dokonce i dnes by šlo o velmi dobrý výkon).

Type 93 torpedo Long Lance

Japonci proto taktiku svých torpédoborců vybudovali právě na základě toho, že měly vrhače 610mm torpéd Typ 93. Kromě toho nechápali torpédoborce jenom jako podpůrné lodě, nýbrž též jako plavidla schopná fungovat samostatně, popř. v kombinovaných skupinách s křižníky. Císařské námořnictvo vypracovalo taktický postup, jenž začínal vypuštěním torpéd z křižníků z větší dálky, načež měly torpédoborce proniknout do blízkosti nepřátelských lodí a napadat je střídavě dalšími salvami torpéd a palbou děl. Japonské posádky zvládly tuto taktiku nočních bitev při enormně náročných cvičeních před válkou a potom ji praktikovaly při bojích s US Navy u Šalamounových ostrovů. Klíčový prvek reprezentoval moment překvapení, který poskytovala drtivá japonská převaha v torpédech, a dokonalá koordinace činnosti plavidel, jež nejvíc závisela na kvalitě velitelů a posádek. Právě tyto dva faktory však působily ve prospěch Japonců jen do doby, než se americké námořnictvo poučilo.

Jižní Pacifik 1942

Parametry třídy Fletcher
Posádka: 329 mužů
Standardní výtlak: 2050 tun
Plný výtlak: 2500 tun
Celková délka: 114,8 m
Celková šířka: 12,0 m
Standardní ponor: 5,3 m
Výkon turbín: 44 800 kW
Max. rychlost: 36,5 uzlu
Plavební dosah: 8850 km při 15 uzlech
Kanony: 5×127 mm, 6–10×40 mm, 7–12×20 mm
Torpédomety: 10×533 mm

Parametry třídy Akizuki
Posádka: 285 mužů
Standardní výtlak: 2700 tun
Plný výtlak: 3700 tun
Celková délka: 134,12 m
Celková šířka: 11,6 m
Standardní ponor: 4,11 m
Výkon turbín: 38 800 kW
Max. rychlost: 33 uzlů
Plavební dosah: 14 825 km při 18 uzlech
Kanony: 8×100 mm, 4–47×25 mm
Torpédomety: 4×610 mm

Měření sil

Japonci v meziválečném období lépe odhadli potenciál torpédoborců, které pokládali za jednu z významných zbraní pro zlomení americké početní převahy v Pacifiku. Sázeli tedy na kvalitu a postavili několik tříd skutečně špičkových plavidel, jejichž hodnotu ještě zvyšovala výborná výzbroj ve formě torpéd Typ 93. Američané dlouho přisuzovali torpédoborcům jen pomocnou roli, a tak byli velmi nepříjemně překvapeni tím, co japonské lodě dokázaly u Šalamounových ostrovů v prvních nočních bitvách v roce 1942. Americké loďstvo se navíc trápilo s problémy, které se týkaly torpéd Mark 15. Dokonce i kdyby tyto zbraně pracovaly přesně podle plánů, za těmi japonskými by stále dramaticky zaostávaly, jelikož Typ 93 nabízel prakticky třikrát vyšší rychlost, popř. třikrát delší dosah. Potíže se zapalovači amerických torpéd se podařilo úspěšně vyřešit až v létě 1943.

USS Newcomb (DD-586) po útoku několika kamikaze

V té době již US Navy aplikovalo i poučení v oblasti taktiky a výsledky přinášel také fakt, že velitelé a mužstvo získali cenné zkušenosti. Američané již uměli správně uplatňovat svou hlavní technologickou výhodu, tedy radiolokátory, které umožňovaly přesnou palbu i v noci. Stále silněji se projevoval též průmyslový a lidský potenciál USA, jenž dokázal rychle nahrazovat ztráty, čehož Japonsko prostě nebylo schopné. Od léta 1942 do jara 1943 se u Šalamounových ostrovů těšilo císařské námořnictvo zdánlivě jasné převaze, avšak US Navy se rychle učilo a v dalších bitvách v průběhu roku 1943 se tyto změny projevily. Japonci navíc podcenili protiletadlovou obranu svých torpédoborců, což se v podmínkách americké vzdušné nadvlády mělo ukázat jako fatální chyba. V roce 1943 přišli o skoro tři desítky torpédoborců a císařská flotila se z toho vlastně už nikdy nevzpamatovala.

Postaveno kusů
Třída Fletcher: 175
Třída Akizuki: 12

Lukáš Visingr

Hlavní zdroje:
Chris Bishop: Velká encyklopedie – Zbraně druhé světové války, Praha 2004
Mark Stille: USN Destroyer vs IJN Destroyer – The Pacific 1943, Oxford 2012
Válka.cz, Wikipedia.org

Publikace: Extra Válka ­– II. světová 1/2018