NÁMOŘNÍ TECHNIKA

Jaderné ponorky: Rozšiřování exkluzivního klubu zbraní „posledního soudu“

Ponorky s nukleárním pohonem bezpochyby představují jednu z nejvýkonnějších zbraní, které mají současné ozbrojené síly k dispozici. Jejich obtížná zjistitelnost, velká rychlost, vytrvalost a ničivá síla (včetně atomových zbraní) z nich dělá výjimečně účinné nástroje nejen pro války, ale i pro odstrašování. Donedávna byly jaderné ponorky jen výsadou pětice hlavních mocností světa (neboli pěti stálých členů Rady bezpečnosti OSN), počet jejich majitelů se ovšem začíná pomalu rozrůstat. Dosavadní provozovatelé se ale pochopitelně nehodlají vzdávat a intenzivně pracují na zdokonalování svého ponorkového arzenálu.

Krátce z historie a typologie

Myšlenka atomového pohonu lodí se objevila už ve 30. letech, avšak její realizace byla možná samozřejmě až po druhé světové válce. Američané zahájili projekt ponorky hnané nukleárním zdrojem v roce 1951 a za čtyři roky toto plavidlo se jménem SSN-571 Nautilus vyplulo. Šlo o jednu z nejpřevratnějších lodí v dějinách, protože nukleární ponorky zřetelně změnily taktiku i strategii námořnictev. Jaderný reaktor je totiž zbavil závislosti na atmosférickém kyslíku, jenž byl dříve potřeba pro spalovací motory, jež nabíjely elektrické baterie. S nukleárním pohonem může ponorka zůstat pod hladinou celé měsíce. Není tedy divu, že nedlouho po USA začali na atomové ponorce pracovat i v Sovětském svazu. Do služby vstoupila roku 1959 a nesla jméno K-3 Leninskij Komsomol. Stejně jako Nautilus představovala tzv. stíhací či útočnou ponorku, tj. loď stavěnou zejména pro torpédové útoky na nepřátelská plavidla. Postupně se však úkoly těchto ponorek rozšiřovaly; dnes zahrnují rovněž vypouštění protilodních a protizemních střel, kladení min, podporu operací speciálních jednotek apod. Proto se tyto ponorky dnes zpravidla označují už ne jako stíhací, ale spíše jako víceúčelové. Pořád se ale pro ně užívá zkratka SSN, Submersible Ship Nuclear; ekvivalentní pojem v ruštině je PLA (podvodnaja lodka atomnaja).

SSN-571 Nautilus

Druhou kategorii, která se zrodila krátce po stíhacích, představují ponorky raketonosné neboli SSBN (Submersible Ship Ballistic Nuclear), resp. rusky PLARB (podvodnaja lodka atomnaja, raketnaja ballističeskaja), jež nesou svislé šachty pro balistické rakety s jadernými hlavicemi a představují mimořádně účinný nástroj nukleárního odstrašování. Jejich ničivá síla a vytrvalost jim propůjčila přezdívku „zbraně posledního soudu“ a zároveň úlohu „pojistky“ pro případ, že by nepřítel prvním úderem zničil pozemní balistické rakety; vyřadit ponorky by bylo mnohem těžší a jen jediná přeživší by stačila na drtivou odvetu. Třetí kategorie jaderných ponorek stále nemá ustálený český název, anglicky se označuje SSGN (Submersible Ship Guided Nuclear) a rusky PLARK (podvodnaja lodka atomnaja, raketnaja krylataja). Jde o třídy, které slouží coby nosiče většího počtu okřídlených střel s plochou dráhou letu. SSSR je vyvinul jako nástroj pro ničení amerických letadlových lodí, kdežto dnešní americké ponorky tohoto druhu slouží jako platformy pro slavné střely Tomahawk. Konečně čtvrtá (a velice obskurní) kategorie zahrnuje speciální malé ponorky pro hloubkové operace, popř. větší ponorky, jež vlastně plni roli jejich „mateřských lodí“. Celkově se o nich ví málo, existují jen v malých počtech a v současnosti je provozuje už pouze námořnictvo Ruské federace.

Ponorkové flotily zemí NATO

Páteř podmořského arzenálu United States Navy dnes reprezentují čtyři desítky víceúčelových ponorek třídy Los Angeles. Jejich nástupcem měla původně být špičková třída Seawolf, ale po škrtech po skončení studené války byly postaveny jen tři kusy této extrémně drahé konstrukce a skutečnou náhradou se staly trochu méně ambiciózně řešené ponorky třídy Virginia, kterých slouží již devět. Základem atomového odstrašujícího potenciálu USA je čtrnáct raketonosných ponorek třídy Ohio, z nichž každá přepravuje 24 balistických raket Trident D5. Lodí této třídy původně existovalo osmnáct, ale první čtyři byly přestavěny na provedení SSGN; každá může odpálit až 154 střel s plochou dráhou letu typu Tomahawk, kromě toho mají velký prostor pro podporu operací zvláštních jednotek Navy SEAL.

USS Ohio (SSGN-726)

V současné se době se velmi intenzivně řeší otázka nástupců raketonosných plavidel třídy Ohio, označovaných pracovně SSBN-X či Ohio Replacement Submarine. První z nich by mělo být bojeschopné po roce 2030, zatím však není jisté, jak vlastně SSBN-X vznikne. Jednou z možností je třeba raketový „plug-in“ integrovaný do konstrukce třídy Virginia, ale možná vznikne i zcela nová třída ponorek; v každém případě se počítá s nesením šestnácti vyvíjených balistických střel Trident E6. Je dost pravděpodobné, že stejné střely bude mít také perspektivní britská raketová ponorka. Dnes vlastní Royal Navy čtyři raketonosné ponorky třídy Vanguard (každá má šestnáct raket Trident D5) a také již běží práce na jejich nástupci. Vzhledem k napjatému britskému obrannému rozpočtu by mohlo být připojení k americkému programu lákavé. Co se týče univerzálních či útočných ponorek, dnes mají Britové pět kusů třídy Trafalgar a dvě ponorky nové třídy Astute, do kterých se vkládaly velké naděje, ale zatím je provázejí četné technické problémy. Třetí velmocí, která konstruuje atomové ponorky, je pochopitelně Francie. V současné době provozuje čtyři raketonosné lodě třídy Triomphant (každá má šestnáct raket M45 či M51) a šestici víceúčelových ponorek třídy Rubis, což jsou nejmenší bojové atomové ponorky světa. Jejich náhradou se mají stát plavidla třídy Barracuda, na jejichž vývoji se nyní pracuje.

Plavidla euroasijských mocností

Dá se říci, že ruské námořnictvo již definitivně překonalo krizi, která ho zasáhla v 90. letech a která zvláště těžce postihla ponorky. Nyní má Rusko v provozu celkem něco přes čtyři desítky jaderných ponorek, z nichž čtvrtinu tvoří raketonosná plavidla Projekt 667BDR a 667BDRM, v kódu NATO značená Delta III a Delta IV a vyzbrojená šestnácti raketami. Rusko provozuje i ponorky s okřídlenými střelami Projekt 949A (kód Oscar), mezi něž spadal rovněž nešťastný Kursk, ztracený při havárii v roce 2000. A pokud pomineme několik výše zmíněných ponorek pro speciální hloubkové operace, zbytek ruského arzenálu představují útočné víceúčelové lodě Projekt 671, 945 a 971, pro něž existují západní jména Victor, Sierra a Akula. Faktem však je, že ruská ponorková flotila těžce zastarala. Ponorky třídy Oscar jsou dnes jen těžko využitelné, jejich provozní náklady jsou obrovské, a tudíž se počítá s jejich přezbrojením novými střelami Kalibr, které by značně rozšířily možnosti jejich nasazení. Hlavní naděje se ovšem vkládají do dvou zcela nových tříd ponorek čtvrté generace, kterými jsou raketonosná Projekt 955 Borej a víceúčelová Projekt 885 Jaseň. První plavidlo první třídy Jurij Dolgorukij vstoupilo do služby v lednu 2013. Slabinou této ponorky je však její základní výzbroj, balistická střela Bulava, jež se dosud potýká s vývojovými problémy. Co se týče víceúčelových ponorek třídy Jaseň, první exemplář Severodvinsk má být zařazen do výzbroje letos, také jej však stíhají potíže. Navíc se nedá vyloučit, že tuto třídu potká osud americké třídy Seawolf, protože náklady jsou skutečně gigantické (plánovaných deset kusů by „spolklo“ téměř celý jeden ruský obranný rozpočet!) a již se hovoří o nutnosti vyvinout menší a levnější atomovou ponorku. Poměrně velice málo se zatím ví o ponorkách čínských. ČLR vlastní plavidla univerzální (Type 091 Han a 093 Shang) a raketová (Type 092 Xia a 094 Jin) a vyvíjí i nové třídy, ale obecně se předpokládá, že oproti západním státům i Rusku technicky ztrácí nejméně jednu generaci. Zatím poslední zemí, která provozuje atomové ponorky, je Indie. Již počátkem 90. let měla od SSSR pronajatou jadernou ponorku, nedávno si od Ruska zapůjčila druhou (a to víceúčelové plavidlo třídy Akula, jež má jméno Chakra) a intenzivně zkouší první raketonosnou ponorku vlastní stavby Arihant, po níž mají záhy následovat další zdokonalená plavidla. Indické jaderné ponorky mají odstrašit nejen Pákistán, ale rovněž (nebo spíše zejména) Čínu.

Ambice a záměry dalších států

Indie je tedy první zemí mimo pětici stálých členů Rady bezpečnosti OSN, která má nukleární ponorky. Existuje však i celá řada dalších zemí, jež mají ambice tohoto druhu. Očekává se, že se mezi provozovatele plavidel s jaderným pohonem v dohledné době zařadí Brazílie, která už v roce 2011 rozběhla s francouzskou asistencí projekt stavby takového plavidla, které by mělo vyplout po roce 2020. Zájem o atomové ponorky již několikrát vyjádřila i Argentina, která by se snad mohla připojit k brazilskému programu. (Je logické, že tyto zprávy hodně znepokojují Velkou Británii, protože jihoamerické jaderné ponorky by jistě zásadně změnily situaci kolem sporných Falklandských ostrovů.) Prohlášení o záměru postavit vlastní jaderné ponorky přišla také z Venezuely a Íránu, ale v případě těchto dvou států není zdaleka jisté, zda byly skutečně myšleny vážně, nebo zda šlo jenom o součásti propagandy tamních nedemokratických režimů. V každém případě je ale třeba uznat, že stavba atomové ponorky je v zásadě technicky možná pro jakýkoli stát, jenž má civilní nukleární program a rozvinutý loďařský průmysl. Teoretický potenciál pro atomové ponorky má tedy nejméně dvacet států světa včetně několika členů EU. (Poměrně málo známým faktem je, že Itálie v 60. letech plánovala stavbu své jaderné ponorky se zamýšleným jménem Guglielmo Marconi.) Mezi dalšími státy, o nichž se někdy spekuluje, že by skutečně mohly atomová plavidla postavit, je třeba na prvním místě jmenovat Japonsko. Podle některých expertů je to dokonce jen otázka času, neboť po letadlových nosičích to bude zkrátka jen další logický krok Japonců směrem k návratu mezi vojenské mocnosti s globálním dosahem. Stavbu atomové ponorky údajně připravuje též Pákistán, jehož plavidlo by mělo být ve výzbroji ještě před rokem 2020. Jak ovšem napovídá Indie, jaderné ponorky se dají získat i jinak než vlastní stavbou. V tomto kontextu je nutno zmínit dvě mocnosti, které již delší dobu uvažují o nákupu plavidel tohoto druhu. Austrálie by mohla zakoupit několik amerických lodí třídy Los Angeles a v Kanadě se od 80. let objevují i oficiální návrhy, že by možná stálo za to pořídit útočné jaderné ponorky od USA, Británie či Francie. Je ale nutno dodat, že zakoupit si atomové ponorky samozřejmě nestačí, protože se pro ně také musí vycvičit posádka. Jedná se o nesmírně náročný proces, který kvalitně zvládá jen málo zemí, takže lze předpokládat, že to pro „nováčky v klubu“ bude značně limitující faktor.

Perspektivy jaderných ponorek

Můžeme tedy předpokládat, že se počet uživatelů jaderných ponorek zhruba v horizontu jedné dekády dále rozšíří. K tomu se musí dodat, že se očekává též několik důležitých kvalitativních technických posunů. Výzbroj ponorek se patrně rozšíří o hypersonické protizemní a protilodní střely, jež budou létat rychlostí přes Mach 3. Značná důležitost se přikládá prostředkům, které by měly ponorkám poskytnout schopnost protivzdušné obrany, jelikož právě hlídkové letouny a vrtulníky dnes pro ně představují asi největší zdroj hrozeb. Pracuje se také na zbraních, které využívají princip tzv. superkavitace, díky němuž lze pod vodou dosahovat značných rychlostí; nejznámější superkavitační zbraň představuje ruské torpédo s raketovým motorem (nebo spíše „podvodní raketa“) Škval s rychlostí přes 360 km/h. Výbavu dnešních ponorek obohacují také bezpilotní průzkumná letadla a dálkově ovládaní podmořští roboti, jež se dají využívat mj. pro vyhledávání min. Skutečně fundamentální zvrat by mohly přinést nové sonary na principu tzv. akustického světla. Problém totiž spočívá v tom, že současné atomové i konvenční ponorky už dosahují tak nízké úrovně hlučnosti, že jsou tišší než zvukové pozadí oceánu, a tudíž vytvářejí jakousi „díru ticha“, která se klasickými pasivními sonary už zkrátka nedá zachytit. Sonary na bázi akustického světla (ADI, Acoustic Daylight Imaging) by měly ovšem využívat právě ono pozadí jako zdroj dat, jejichž zpracováním bude možné vytvořit kompletní trojrozměrný obraz okolí ponorky. Díky zavedení těchto novinek by se střety ponorek mohly stát jakousi obdobou leteckých soubojů. Začíná se mluvit i o velkých ponorkách bez osádky; podle ruského loďstva by se příští (pátá) generace atomových ponorek mohla obejít již bez lidí na palubě. Je to určitě velká technická výzva, jež ale může znamenat i značný přínos, neboť by už nebylo nutné klást ohledy na výdrž lidské posádky. Takové plavidlo by samozřejmě eliminovalo zmíněný vysoce náročný výcvik a bylo by ještě účinnějším odstrašujícím nástrojem. Dnes jsou podobné úvahy zřejmě spíše spekulativní, ale každopádně to dokazuje, že jaderné ponorky představují vysoce významnou a efektivní zbraň, která bude i nadále rozvíjena. Musíme ale počítat s tím, že se do tohoto vývoje postupně zapojí další státy, jež i přes značné náklady na stavbu a provoz (jenom sám atomový reaktor stojí přes miliardu dolarů) o nukleární ponorky usilují, jelikož je vnímají nejen jako účinnou zbraň, ale i jako důležitý příznak získané či obnovené velmocenské pozice a silný nástroj vlivu na dění ve světových oceánech.

Publikace: NATOaktual.cz, 9. dubna 2013