POZEMNÍ TECHNIKA

Tažené protitankové kanony: Téměř zapomenuté zbraně v bojích na Ukrajině

V bojích na východě Ukrajiny se objevila mimořádně pestrá škála zbraní. Mezi ty méně známé se řadí tažené protitankové kanony MT-12 ráže 100 mm, které dovedou i na současném bojišti způsobit nepřátelům nemalé potíže. A aby toho nebylo málo, ze skladů ukrajinské armády byly vytaženy dokonce i staré kanony kalibru 85 mm.

T-12 (2A19)

Tažené protitankové kanony sehrály významnou úlohu ve druhé světové válce, ale manévrový charakter bojů si postupně vynutil přechod k samohybným provedením, tj. stíhačům tanků. Ve výzbroji řady zemí sice klasické tažené protitankové kanony zůstávaly, avšak jejich důležitost klesala s tím, jak je nahrazovala lehká bezzákluzová děla a posléze protitankové řízené rakety. Prakticky jedinou relevantní výjimku tak představoval Sovětský svaz, kde tažené protitankové kanony klasické konstrukce (tedy nikoli bezzákluzové) nadále vznikaly a užívaly se. Dokonce i dnes mohou být tyto kanony ráže 100 mm překvapivě efektivními dělostřeleckými zbraněmi, pro což poskytl důkazy mj. konflikt na východě Ukrajiny.

Nový kanon s hladkou hlavní

V roce 1955 byl v SSSR zhotoven první sériový kus nového taženého protitankového kanonu, ale oficiální vstup do výzbroje sovětské armády přišel až v roce 1961 pod názvem T-12 neboli 2A19. Zbraň kalibru 100 mm, jež pochází z konstrukční kanceláře Jugrinského strojírenského závodu, začala nahrazovat předcházející kanon této ráže BS-3, od kterého se však zásadně liší tím, že nemá hlaveň drážkovanou, nýbrž hladkou. Toto řešení bylo zvoleno kvůli tomu, že tak lze dosáhnout vyšších tlaků (a tudíž vyšší rychlosti projektilu) a delší životnosti. Také platí, že se hladká hlaveň více hodí pro střelbu kumulativní municí, protože rotace granátu vypáleného z drážkované hlavně zmenšuje efektivitu kumulativního paprsku. Kanon T-12 převzal lafetu a další prvky 85mm protitankového kanonu D-48, od kterého se fakticky odlišuje pouze hlaveň.

BS-3 vystavený v Rusku

Na pohled lze oba typy lehce rozeznat podle úsťové brzdy, jež je u D-48 „krabicovitá“, kdežto u T-12 má tvar válce s mnoha malými otvory. Závěr děla T-12 tvoří vertikálně pohyblivý blok s poloautomatickou funkcí, což znamená, že je třeba ho ručně otevírat pouze před první ranou, ale po každém dalším výstřelu se již otvírá samočinně. K tlumení zpětného rázu slouží (kromě úsťové brzdy) hydraulický nárazníkový tlumič a rekuperátor. V roce 1971 vstoupila do služby nová verze, která dostala označení MT-12 (někdy též T-12A) čili 2A29, ale začalo se používat i bojové jméno Rapira. Balistické vlastnosti se nezměnily, ale kanon byl usazen na nové lafetě s vyšší odolností, což odpovídalo potřebě tahání kanonu v terénu za pomocí obrněnců MT-LB (kdežto původní T-12 tahaly většinou nákladní automobily). Obě zbraně lze na pohled snadno rozeznat podle kol, jelikož na discích kol T-12 se nachází po šesti šroubech, zatímco disk kola MT-12 (převzatého z automobilu ZIS-150) jich má osm.

D-48

Typy munice a speciální verze

Základní přístroj pro přímou palbu z kanonu MT-12 za dobré viditelnosti reprezentuje optický zaměřovač OP4MU-40U, zatímco v noci se standardně používá zaměřovač APN-6-40, známý též jako „Brusinka“. Dělo však lze osadit i jinými nočními zaměřovači, jako jsou typy 1PN35, 1PN53 nebo APN-7. Kanon MT-12 se dá využít i k vedení nepřímé palby, k čemuž se na něm nachází také mechanický dělostřelecký zaměřovač S71-40, panoramatický dalekohled PG-1M a kolimátor K-1. Standardně převážená zásoba střeliva čítá dvacet nábojů, a to deset solidních podkaliberních průbojných nábojů (BPS), šest protipancéřových kumulativních nábojů (KS) a čtyři tříštivo-trhavé náboje (OFS) proti „měkkým“ cílům (typy a parametry najdete v tabulce). Vedle základní podoby MT-12 byly v menších počtech dodávány dvě speciální varianty, které se vyznačují přídavnými senzory.

Zaměřovač na T-12

Dělo MT-12K (2A29K) disponuje laserovým zařízením pro navádění protitankových řízených raket (PTUR) systému 9K116 Kastět. Jeho raketa 9M117 je odpalována za pomoci speciálního náboje a navádí se poloautomaticky po laserovém paprsku. Má max. dosah 4000 m a dokáže prorazit dynamickou ochranu a solidní pancíř o síle přes 550 mm; pro srovnání, klasické průbojné granáty pro MT-12 byly vyvinuty tak, aby na dálku 1000 m prorážely 215 mm oceli, což odpovídá pancíři tanků M60 a Leopard 1. Druhá odlišná verze kanonu se nazývá MT-12R (2A29R) a je vybavena malým radiolokátorem 1A31 Ruta, jenž se používá pro zjišťování a zaměřování pohyblivých cílů na max. dálku až 3500 m. Obě varianty vstoupily do výzbroje v roce 1981 a mimo SSSR se neexportovaly, kdežto základní MT-12 se rozsáhle vyvážel do zemí Varšavské smlouvy a třetího světa. V aktivní výzbroji ruské armády se dnes nachází kolem 520 kusů (a asi dva tisíce jich čeká v záložních skladech) a další stovky figurují v arzenálech nejméně čtrnácti dalších zemí světa.

9M117 Bastion

Kanony v bojích na Donbasu

Náleží mezi ně také Ukrajina, kde se před vypuknutím konfliktu na Donbasu nacházelo kolem pěti stovek kanonů T-12, MT-12 a MT-12R (patrně však nikoli „raketové“ MT-12K). Armáda je samozřejmě použila proti proruským povstalcům na východě země, kde se záhy ukázalo, že navzdory morální zastaralosti mohou být tažené 100mm kanony stále velice účinné. Nemohou sice prorazit čelní pancíř moderních tanků, jenže opravdu „moderních“ vozidel se na Donbasu příliš mnoho neobjevuje. Nejběžnějším tankem obou stran je T-64, jehož čelní pancíř dokážou 100mm granáty na krátkou vzdálenost probít. Navíc samozřejmě zcela stačí na průraz bočního pancíře a bez problémů si poradí se všemi lehčími obrněnými vozidly. Největším nedostatkem MT-12 je jeho nízká pohyblivost, kvůli níž se může v manévrových bitvách uplatnit omezeně, avšak právě proto je příznačné, že se tyto kanony hodně používaly ve střetech od září 2014 do února 2015.

Ukrajinské BTR-80 v roce 2014

Největší tankové bitvy se odehrávaly v létě 2014 a ukrajinská armáda si zpočátku vedla proti separatistům vcelku dobře, avšak následně do střetů ve větších počtech promluvily pravidelné jednotky ruské armády. Na počátku září utrpěla ukrajinská armáda porážku v bitvě o Ilovajsk, načež se fronta víceméně stabilizovala a boje nabraly statický charakter, a proto do nich významněji zasahovalo i tažené dělostřelectvo. Děla MT-12 byla často vidět mj. v bojích o město Debalceve v lednu 2015, kde se již objevila na obou stranách, protože separatisté jistý počet ukořistili (případně je získali z Ruska). Ukrajinská armáda se musela z města stáhnout a v únoru 2015 bylo dojednáno příměří, tzv. dohoda Minsk II, která dosud platí, ačkoli v oblasti dotyku obou stran stále dochází k občasným přestřelkám.

Ukrajinský tank T-64BV za bitvy o Debalceve

Reaktivace zbraní ráže 85 mm

Současně se zahájením platnosti této dohody se ovšem objevily zajímavé zprávy o tom, jak se ukrajinská armáda snaží posilovat svůj dělostřelecký arzenál. Ze záložních skladů se začaly na světlo vytahovat i zbraně, které se jinak vyskytují spíše v muzeích, jelikož jejich kořeny sahají až do přelomu druhé světové a studené války. Kromě houfnic D-20 (index 52-P-546) ráže 152 mm, které se dostaly do řadové služby v roce 1955, to jsou též dva typy tažených kanonů ráže 85 mm, pod nimiž je podepsán slavný F. F. Petrov z Uralského strojírenského závodu. Prvním z nich je divizní kanon D-44 (index 52-P-367), který byl zaveden do výzbroje roku 1946 a stal se i základem pro druhý typ, a to už zmíněný protitankový kanon D-48 (index 52-P-372), jenž byl přijat do služby o sedm let později (jeho lafetu pak převzal typ T-12). Zbraně D-44 a D-48 se vyznačují drážkovanou hlavní, jejíž délka činí 55, resp. 74 násobků ráže, a závěrem opět ve formě vertikálně pohyblivého bloku. Spektrum střeliva znovu zahrnuje podkaliberní průbojné, kumulativní a tříštivo-trhavé granáty s tím, že ty první dovedou na vzdálenost 1000 m probíjet ocel o tloušťce 185 mm.

D-44

Proti starším vozidlům to stále představuje vcelku slušnou efektivitu, nehledě na možnost využít D-48 pro nepřímou palbu do vzdálenosti téměř 19 km. Ačkoliv jde o morálně hodně zastaralé zbraně, jejich ničivou sílu prostě opomíjet nelze, a navíc mají jednu výhodu, která mohla být pro ukrajinskou armádu možná i rozhodující. Smlouva Minsk II totiž nařídila, aby se od linie dotyku na vzdálenost minimálně 50 km stáhlo těžké dělostřelectvo, tj. zbraně ráže od 100 mm výše. Kanony ráže 85 mm logicky tomuto omezení nepodléhají, takže je lze rozmístit v těsné blízkosti fronty. Také tato skutečnost varuje, že situace zůstává napjatá a těžké boje na Ukrajině se mohou kdykoli znovu rozhořet.

BMD-2 za bojů o Kramatorsk

Lukáš Visingr
Publikace: ATM 8/2016