POZEMNÍ TECHNIKA

Vojenské motocykly

Britské motocykly Clyno vyzbrojené kulomety Vickers

Jednostopá motorová vozidla zřejmě nepatří mezi nejznámější druhy vojenské techniky, avšak faktem je, že ozbrojené síly vždycky byly významnými uživateli motocyklů. Uplatňovaly se a stále uplatňují především pro průzkumné a spojovací účely. Velmi slavné německé a sovětské motorky se sajdkárami a lehkou výzbrojí se za druhé světové války mnohdy používaly i přímo k bojovým operacím. Dnes jsou výkonné terénní motocykly běžnou součástí výbavy jednotek zvláštního určení nebo výsadkářů. Tento text vám nabízí seznámení s některými významnými epizodami historie armádních motocyklů.

Americké a britské typy

Motocykly (stejně jako letadla) vzbudily zájem armád téměř okamžitě po svém vzniku a první z nich pronikly do výbavy ozbrojených sil už před první světovou válkou. Tento konflikt poté logicky přispěl k masivnímu nástupu jednostopých vozidel do vojenských služeb; např. v roce 1917 směřovala celá třetina všech vyrobených motocyklů značky Harley-Davidson do výbavy amerických ozbrojených sil a v roce 1918 to byla téměř polovina. Není náhodou, že nejvíce se o motocykly zajímaly armády zemí, jež byly na počátku 20. století strojírenskými velmocemi, tedy USA a Velké Británie. Američané pod vedením generála Johna Pershinga nasadili v roce 1916 motorky mj. na pronásledování mexického vzbouřence Pancho Villy a den po podepsání příměří (tj. 12. listopadu 1918) byl prvním americkým vojákem na teritoriu Německa desátník Roy Holtz, který přijel na motocyklu Harley-Davidson. Armádní motocykly dodávala i slavná americká firma Indian. Mezi britskými výrobci lze zmínit mj. značky Triumph, Royal Enfield, BSA nebo Clyno. Objevily se i motorky s postranními vozíky (sajdkárami), na které se mohly instalovat kulomety. Američané i Britové pochopitelně rozsáhle nasadili motocykly i ve druhé světové válce; mezi nejslavnější patřil Harley-Davidson XA 750, který byl vyvinut pro použití v severoafrických pouštích. V armádních službách se objevily dokonce i skútry jako americký Cushman či britský Excelsior, které se uplatnily při některých výsadkových operacích. O tom, jaký rozmach armádní motocykly prodělaly, asi nejvíce vypovídají dvě čísla: Za první světové války sloužilo v amerických ozbrojených silách přibližně 20 000 motocyklů Harley-Davidson, ale ve druhé světové válce jich bylo zhruba 90 000.

Americký motocykl Harley-Davidson WLA

Motocykly pro Blitzkrieg

Proč si vůbec vojáci motocykly tak oblíbili? Bylo to hlavně díky jejich pohyblivosti, která jim dovoluje rychlou jízdu po silnici i v terénu. Motocykly jsou rovněž kompaktní, úsporné a mají v poměru ke své velikosti značnou nosnost, jsou laciné a jednoduché. Mohou se též vysazovat na padáku. Motorky lze velice dobře využívat např. pro průzkum, hlídkování, útočné operace, zásobování, spojovací a štábní úkoly a pro vojenskou policii. Všechny tyto vlastnosti zákonitě způsobily velkou oblibu motocyklů v německé armádě ve 30. letech, jelikož k útočnému stylu Wehrmachtu se taková vozidla pochopitelně výborně hodila. Německé stroje se sajdkárami se poté staly jedním ze symbolů „bleskové války“; hrot německého útoku tvořily tanky, za nimiž následovaly rychlé kolony vojáků na motorkách. Mezi nejznámější typy vybavené postranním vozíkem patřily BMW R-75 a Zündapp KS750; oba poháněly motory s výkonem cca 19 kW a na sajdkáry se mohly instalovat 7,92mm kulomety (zpočátku MG34, později MG42). Dalšími významnými producenty motorek pro německou armádu byly značky DKW či NSU; poněkud paradoxně provozoval Wehrmacht i mnoho strojů značky Triumph, na něž Němci před válkou koupili licenci. Během války bylo v Německu a na obsazených územích vyrobeno údajně přes 200 000 vojenských motocyklů. Za dosti specifický druh motocyklu se dá považovat i vozidlo SdKfz 2 Kleines Kettenkrad, což byl vlastně malý polopásový stroj, jenž se řídil podobně jako motorka (měl jedno přední kolo s řidítky a vzadu dvojici pásů). Kromě řidiče dokázal dopravit dva vojáky a používal se k tažení lehkých dělostřeleckých zbraní, převážení zásob a pokládání kabelů polních telefonů. Motor o výkonu 27 kW mu dával rychlost až 80 km/h, ale SdKfz 2 se ukázal jako příliš nákladný, a tak vzniklo jen několik set kusů.

Německý motocykl BMW R-75 s kulometem MG42 (foto: Lukáš Visingr)

Pod sovětskou hvězdou

Také ozbrojené síly Sovětského svazu jevily zájem o motocykly, ale tamní průmysl nedokázal produkovat příslušně moderní a výkonné typy. To se pak projevilo v „zimní válce“ s Finskem, v níž sovětské armádní motocykly totálně zklamaly. Na sovětské velení navíc silně zapůsobily výkony německých strojů při útoku proti Polsku, takže přišlo rozhodnutí některý německý typ zkopírovat. Byl vybrán typ BMW R-71 a přes švédské prostředníky bylo v roce 1940 koupeno pět exemplářů, na jejichž základě byly zhotoveny první prototypy motocyklu. Josif Stalin poté schválil jejich sériovou produkci, jež měla běžet v Moskvě, Leningradu a Charkově. V červnu 1941 ovšem přišla německá invaze, takže se rozestavěné továrny musely spěšně odstěhovat na východ, konkrétně do měst Irbit a Gorkij (dnes Nižnij Novgorod), kde následně začala výroba strojů nazvaných Ural M-72. První se dostaly k jednotkám v říjnu 1942 a do konce války bylo zhotoveno 9799 kusů. Po válce produkce pokračovala a rozšířila se také o civilní verze; v roce 1950 byl vyroben stroj s pořadovým číslem 30 000 a v roce 1957 byla licence prodána Čínské lidové republice. Čínská kopie je známa pod jménem Chang Hong a v modernizované podobě se pořád vyrábí. Druhým největším producentem sovětských vojenských motocyklů byl závod KMZ v ukrajinském Kyjevě, v němž od roku 1946 vznikaly motocykly Dněpr, které byly také příbuzné německým BMW. Některé vojenské verze Uralů a Dněprů měly (stejně jako některé německé typy) pohon 3×2, takže hnané nebylo jen zadní kolo motorky, ale také kolo sajdkáry, což dávalo motocyklům mimořádnou průchodnost v nejtěžším terénu. Výrobkům značek Ural a Dněpr se souhrnně přezdívá „kozácké motorky“.

Sovětský motocykl Ural M-72 (foto: Přemysl Liška)

Československé úspěchy

Stranou výroby vojenských motocyklů samozřejmě nemohlo zůstat ani Československo, které ve svojí době patřilo k průmyslově nejvyspělejším zemím světa (např. úroveň motorizace naší armády v roce 1938 byla výrazně větší než u německého Wehrmachtu). Hlavními producenty motocyklů v ČSR (a fakticky v celé středovýchodní Evropě) byly pochopitelně známé značky Jawa a ČZ, které za první republiky dodávaly motorky pro domácí ozbrojené síly i pro export. Jednalo se zejména o motocykly Jawa 175, Jawa 250 (model z roku 1934) a ČZ 350. Po druhé světové válce se pak Jawa stala monopolním výrobcem jednostopých motorových vozidel pro Československou lidovou armádu. Nejrozšířenější byly zpočátku motocykly Jawa 350 modelů 12 a 18, ovšem od roku 1962 se vyráběla velmi podařená „třistapadesátka“ modelu 360, jež se pak stala nejrozšířenějším motocyklem v ČSLA.

Československý motocykl ČZ 350 (foto: Přemysl Liška)

V menších počtech sloužily i některé modely „dvěstěpadesátek“ (např. 559) a „padesátky“ Jawa 23 Mustang. Málo známým faktem však je, že ČSLA provozovala i oblíbené skútry Jawa 50 Pionýr; používaly se na vojenských středních školách pro výukové a přehlídkové účely. Produkty značky Jawa se dostaly i do výzbroje řady zahraničních armád, a to zdaleka ne jen těch „socialistických“. Patrně největším úspěchem byl kontrakt pro Švédsko, jehož ozbrojeným silám Jawa prodávala motocykly od roku 1959 až do počátku 70. let. Jednalo se o typy Jawa 250 model 553/03 a 579/09 a Jawa 350 model 554/05. Získaly společnou přezdívku „Švéďák“ a od obyčejných motorek se lišily hlavně tím, že měly po stranách sklopné lyže pro jízdu po sněhu; kromě toho dostaly také infračervené světlomety a speciální zapalování do arktických podmínek. Tyto zvláštní prvky výbavy zhotovila švédská značka Fleron AB, která odpovídala i za servis „Švéďáků“.

Československý motocykl Jawa 250-579 „Švéďák“ (foto: Lukáš Visingr)

Unikát jménem Rokon

Mezi nejzajímavější konstrukce motocyklů vůbec bezesporu patří americký stroj Rokon, který se někdy označuje i jako „moto-traktor“. V roce 1958 jej zkonstruoval Charlie Fehn a od roku 1964 se bez větších změn vyrábí pod jménem Rokon Trail-Breaker. Základním rysem Rokonu je fakt, že jeho hliníkový motor (objem 135 cm3, výkonu 6 kW) pohání přes hřídele, kuželové převody a řetězy obě kola; jde tedy v podstatě o motocykl s pohonem 2×2. Zvláštní nízkotlaké pneumatiky s extrémně hlubokým vzorkem nahrazují pérování; disky kol jsou duté, takže jsou schopné udržet motocykl na vodní hladině, při čemž vzorky pneumatik „veslují“. Alternativně lze dutiny v discích využít také jako zásobníky vody nebo paliva. Rokon vyjede svah o sklonu 45 stupňů (tj. stoupání 100 %) a na silnici dosahuje rychlosti 70 km/h. Není divu, že se takový výjimečný dopravní prostředek velmi záhy dostal do „hledáčku“ ozbrojených sil. Menší počty si koupily americké speciální jednotky, které nasadily Rokony ve Vietnamu a v Pouštní bouři; vedle toho je známo, že jsou v provozu i u britské a brazilské námořní pěchoty. Nedávno byly zařazeny do výzbroje jordánských speciálních jednotek, pro které značka Rokon ve spolupráci s jordánskou zbrojovkou KADDB vyvinula novou variantu jménem AB23 Desert Ranger. Pro Jordánce je důležitá nejen schopnost jízdy po měkkém povrchu, ale i možnost dopravit zásobu paliva a vody. Motocykly AB23 už byly patrně exportovány rovněž do dalších států Středního východu a severní Afriky. Pro Rokon je k dispozici také rozměrná sajdkára, která se dá použít pro transport i poměrně velkých a těžkých nákladů.

Americký motocykl Rokon Mk 3 s pohonem 2×2 (foto: Lukáš Visingr)

Motocykly speciálních sil

Ve výbavě zvláštních jednotek vyspělých států jsou ale dnes nejrozšířenější terénní motocykly kategorie „enduro“ od světoznámých značek jako Suzuki, Honda, Kawasaki nebo Cagiva. Jde obvykle o nepříliš upravené varianty komerčně běžně dostupných motocyklů, např. Kawasaki KLR250-D8 z výzbroje americké námořní pěchoty. Jednu z nemnoha výjimek představuje typ M1030, který náleží do arzenálu amerických jednotek zvláštního určení. Konstrukčně vychází z civilního typu Kawasaki KLR650, avšak jeho zvláštností je dieselový motor, který vyvinula univerzita Cranfield ve spolupráci se společností Hayes Diversified Technologies. Fakticky se jedná o odpověď na požadavek NATO jménem One Battlefield Fuel, tedy používání jen jedné pohonné hmoty pro všechny dopravní prostředky v běžném provozu na bojišti. Onou látkou je letecký petrolej (kerosin, JP), kvůli čemuž se od současných vojenských automobilů žádá, aby jejich naftové motory fungovaly i na toto palivo. Dieselový (resp. „kerosinový“) motocykl tak byl jen dalším logickým krokem. Motor M1030 o objemu 611 cm3 dodává výkon asi 22 kW a díky nízké spotřebě paliva má motocykl pozoruhodný dojezd 650 km, což je přibližně dvakrát více než u původní benzinové verze. Občas padají otázky, zda i současné vojenské motocykly nesou výzbroj. Ve známém akčním filmu The Delta Force se Chuck Norris proháněl na stroji, který měl na přední vidlici dvojici kulometů a dvě malé rakety a pod sedačkou dva vzad pálící granátomety. To byla sice nejspíše filmařská licence, nicméně lafety pro lehké kulomety nebo automatické granátomety na některých armádních motorkách opravdu jsou. Proběhly dokonce testy malé terénní sajdkáry Sidestrider, kterou lze připojit ke strojům značky Kawasaki a která může sloužit jako nosič různých typů lehké výzbroje.

Japonský motocykl Kawasaki M1030 speciálních sil USA

Tříkolový lovec tanků

V posledních letech se hodně hovoří o novém ruském vojenském motocyklu, jenž navazuje na tradice slavných Uralů. Vyrábí jej i tentýž závod v městě Irbit, který nese název IMZ (Irbitskij motocikletnyj zavod). Stroj IMZ-8.1030 Gear-up je terénní motorka s pevnou sajdkárou, která má hnané kolo. Pohon zajišťuje motor o objemu 745 cm3 s výkonem 26,5 kW. Na sajdkáře se nachází lafeta pro lehkou výzbroj, což může být 7,62mm kulomet PKMB (v sajdkáře se vezou tři náhradní zásobníky po 100 nábojích) nebo 30mm automatický granátomet AGS-17, popř. i modernější AGS-30. Největší pozornost ovšem přitáhla speciální protitanková verze, která má název IMZ-8.1030 ATGM a veze odpalovací zařízení pro protitankové řízené střely kompletu 9K111-1M Konkurs-M. Rakety mají poloautomatické navádění po záměrné linii, max. dostřel 4000 m a schopnost probít pancíř o tloušťce 800 mm. Jedna raketa je umístěna přímo v trubici a druhá je uložena v sajdkáře. Motocykly IMZ-8.1030 již byly zkušebně zařazeny do výzbroje ruských výsadkových vojsk, obdrželi je i ruští příslušníci sil KFOR v Kosovu. Objevil se také zájem ze zahraničí, zejména z Číny, Vietnamu a zemí Středního východu a Latinské Ameriky. Úspěšně se prodává také civilní verze Ranger 750, kterou lze koupit i v České republice. Další zemí, která rozsáhle využívá vojenské motorky, je Írán. Jedná se o komerčně dostupné terénní stroje, na nichž zpravidla jezdí dva muži, řidič a střelec. Kromě běžných samopalů nebo pušek mohou střelci mít též lehké reaktivní zbraně (pancéřovky RPG-7 nebo přenosné protiletadlové rakety). V každém případě je nesporné, že jednostopá vojenská vozidla prokazují svoji velkou užitečnost a budeme se s nimi nadále často setkávat, jelikož charakter soudobých ozbrojených konfliktů armádním motocyklům rozhodně vyhovuje.

Nejmodernější ruský motocykl IMZ-8.1030 Gear-up

Publikace: Střelecká revue 10/2012