POZEMNÍ TECHNIKA

Chevrolety proti Rommelovi: Americké vozy britských jednotek LRDG

Chevrolet WB 30 cwt

Mezi nejzajímavější kapitoly historie druhé světové války v Africe zaručeně náleží operace sil LRDG s automobily z druhé strany Atlantiku.

Všichni byli dobrovolníci, ve znaku nosili štíra a jejich nepřáteli nebyly jen armády států Osy, ale i tvrdé podmínky na Sahaře. Řeč je o mužích z útvarů LRDG (Long Range Desert Group), jejichž akce od července 1940 dělaly těžkou hlavu nejen maršálu Rommelovi. Prováděli útoky i průzkum, objevovali se tam, kde je nikdo nečekal, a potom zase bleskově zmizeli v dálavách pouště. Pomáhaly jim při tom speciálně upravené a důkladně vyzbrojené automobily, zejména produkty amerických firem. Nejslavnějšími z nich se staly vozy Chevrolet 1533X2, kterých se do výzbroje jednotek LRDG dostaly zhruba dvě stovky.

Produkce automobilů v Americe

Filozofii speciálních jednotek, jak ji známe dnes, přivedla na scénu druhá světová válka, v níž hlavně Britové, Američané a Němci posílali do boje řadu nekonvenčních útvarů. Pronikaly do týlu nepřítele, cvičily partyzány, prováděly průzkum, diverze či atentáty a staraly se o spoustu dalších nezvyklých záležitostí. Určitě nejznámější z těch, které dosud existují, jsou britské síly SAS (Special Air Service), které tehdy působily především v severoafrických pouštích, kde se věnovaly mj. dálkovému průzkumu a překvapivým útokům na cíle Osy, jimiž byly zásobovací kolony, letiště či velitelské štáby, a to včetně sídla maršála Rommela (který však zrovna nebyl na místě, a tak atentátu náhodou unikl). Mezi časté partnery SAS při těchto operacích se řadila další elitní jednotka, která měla název LRDG (Long Range Desert Group).

Obě spojovala také skutečnost, že pro akce v poušti užívaly upravené užitkové automobily, které lze považovat za předky tzv. rychlých útočných vozidel, která představují významnou součást výzbroje elitních jednotek i dnes. Jednalo se především o Chevrolety, Fordy a Jeepy, tedy automobily dodávané z druhé strany Atlantiku. Tam totiž produkci neohrožovaly nálety Luftwaffe a nacházel se tam obrovský surovinový a průmyslový potenciál Kanady a USA. Část výroby vozidel pro armády členů britského impéria se odehrávala i v Austrálii a celý tento systém byl dobře promyšlený a založený na standardizovaných řadách součástek.

Hledání dobrovolníků na Saharu

Vraťme se ale k jednotce LRDG, která vznikla v červnu 1940 pod pracovním označením LRP (Long Range Patrol). To se ale brzy změnilo na definitivní podobu, když probíhalo formování jednotky a nábor mužů, který měl striktně dobrovolný charakter. Znak LRDG, který tvořil štír v kruhu, nikdy nenosilo víc než 350 mužů, kteří nejdříve pocházeli hlavně z Nového Zélandu, ale pak se přidali i vojáci z Velké Británie a Jižní Rhodesie (dnešní Zimbabwe). Dobrovolnost byla nezbytnou nejen kvůli nebezpečnosti operací, ale rovněž (či spíše především) kvůli jejich velice specifické povaze, jaká by „normálním“ vojákům asi moc neseděla. LRDG potřebovala vojáky vysoce iniciativní, vynalézavé, samostatné a nebojácné, neboť její úkoly představovaly nesmírně vyčerpávající cestování nebezpečnou pouští, dlouhodobý průzkum a riskantní útoky, jež měly vesměs povahu „nájezdů“. Není proto divu, že do LRDG (stejně jako do řady dalších zvláštních jednotek té doby) často směřovali „problémoví“ vojáci, v jejichž záznamech nebyla nouze o různé škraloupy. Důstojníci, kteří žádali hlavně disciplínu a ústrojní kázeň, museli při pohledu na LRDG padat do mdlob, protože tihle vojáci většinou vypadali jako směs beduínů a loupežníků. S jejich vzezřením dobře ladily jejich dopravní prostředky, neboť bylo od začátku jasné, že pro Saharu bude třeba speciální vozový park.

První verze Fordů a Chevroletů

Chtělo to ovšem několik pokusů, než LRDG našla ideální auto. Když jednotka vznikla, tvořily ji tři hlídky (Patrols), každá s jedním velitelským vozem (tzv. Pilot Car) a deseti dalšími vozy. Tabulkový stav každé hlídky zahrnoval třicet mužů včetně dvou důstojníků. Coby vozidla pro velitele se nejdříve zakoupily automobily Ford 01 s motory V8 a nosností 15 cwt. (Tahle stará hmotnostní jednotka, plným jménem „centum weight“ a česky „centýř“, odpovídá 100 librám, takže 15 cwt je asi 680 kg.) V podstatě šlo o variantu běžného valníkového automobilu Ford o nosnosti asi 750 kg, ovšem upravenou podle britských armádních požadavků, aby zapadala do onoho standardního imperiálního systému. Výsledkem se tedy stal podvozek nazývaný CMPC (Canadian Military Pattern Chassis), na který se montovaly různé kabiny a nástavby. Jednotka LRDG koupila vozy základní užitkové varianty, ale odmontovala z nich vše „přebytečné“, mj. střechy, dveře a čelní skla. Stejnou úpravou prošly i „řadové“ hlídkové vozy, jimiž na počátku byly automobily Chevrolet WB 30 cwt. Pár kusů se získalo „soukromě“ od místního dealera a od egyptské armády, až později se kupovalo oficiální úřední cestou. Pro britské vojáky zřejmě muselo být trochu nezvyklé tato auta řídit, jelikož měla volanty na levé straně. Přestože se oba typy automobilů celkově osvědčily, v pouštích se projevily též některé jejich nedostatky, které přiměly vedení LRDG hledat a zkoumat jiné možnosti.

Chevrolet WB 30 cwt

Přednosti i nevýhody „čtyřkolek“

Kromě toho se LRDG rozrůstala, jelikož její úspěchy překonaly počáteční nedůvěru vysokých britských velitelů. Ti pak nařídili sestavení dalších hlídek, kterých bylo nakonec deset, a proto bylo potřeba nakupovat další auta. Ve velitelské roli se tedy objevilo několik automobilů Ford F8 s nosností 8 cwt, kdežto jako „řadové“ se koupily vozy Ford F30A CMP s nosností 30 cwt. Výhodou bylo, že používaly stejné osmiválce jako předchozí velitelské Fordy, a jako přednost byl nejdříve chápán také pohon všech čtyř kol, zatímco původní typy ve službách LRDG měly hnaná jen zadní kola. Záhy se ale ukázalo, že pohon všech čtyř kol není úplně ideální, protože tyto vozy byly těžší a měly podstatně větší spotřebu paliva, což v poušti omezovalo dosah. Do těžkého kamenitého terénu se hodily, jenže na rovném tvrdém povrchu se „čtyřkolový“ pohon příliš neuplatnil.

Každopádně však příchod těchto automobilů znamenal, že se LRDG konečně dostala k vozům s volantem na pravé straně, na které byli britští vojáci samozřejmě zvyklí. Do arzenálu LRDG se kromě těchto lehkých automobilů dostávaly také některé těžší typy, jelikož součástí jednotky se stala tzv. Heavy Section s nákladními auty, jež se starala o dopravu zásob a další logistické úkoly. Provozovala různé vozy s nosností od 3 do 10 tun, z nichž byl nejvíce užíván Ford F60, avšak v pestré sestavě figurovaly také produkty značek Marmon Herrington, White a Mack, a dokonce i kořistní italská Lancia 3RO.

Ford F60

Konečně ten správný Chevrolet!

Opravdový úspěch tak přišel až se třetím pokusem na jaře 1942, kdy LRDG začala užívat svůj určitě nejznámější typ vozu, a to Chevrolet 1533X2 s nosností 30 cwt. Jednalo se o modifikaci civilního užitkového vozu Chevrolet YR, která měla důkladně přepracovaný chladič, zavěšení i ložnou plochu. Kombinace relativně úsporného (samozřejmě na americké poměry) řadového šestiválce a pohonu jen zadních kol dávala vozu velkou rychlost a jízdní dosah a díky nosnosti se daly vozy také silně vyzbrojit. Chevrolety 1533X2 tvořily páteř LRDG až do konce operací v Africe v květnu 1943. V zájmu součástkové kompatibility se k nim koupily i poněkud menší automobily Chevrolet 1311X3 15 cwt. Základem byl opět užitkový vůz, který prodělal úpravy podobného druhu jako jeho větší příbuzný. Menší Chevrolety sloužily zejména jako velitelské vozy, a proto se užívaly mj. pro navigování hlídek v těžkém terénu, kde se dovedly pohybovat obratněji. Nejméně dva kusy byly přestavěny na provizorní sanitky. Pro roli velitelského vozu potom LRDG kupovaly ještě jeden typ, jímž nebylo nic jiného legendární americký džíp, tedy Willys Jeep MB, popřípadě jeho licenční kopie Ford GPW. Útvary LRDG nasadily kombinaci vozidel Chevrolet a Jeep i při své zřejmě nejslavnější akci, jíž byl útok na italské letiště Barce, který v září 1942 připravil Italy zhruba o dvě desítky letadel.

Chevrolet 1533X2 30 cwt

Arzenál kulometů a další zbraně

Kromě úprav pro provoz v poušti prováděla LRDG také vyzbrojení svých vozidel. Obvykle se jednalo o instalaci jednoho až tří kulometů na různých lafetách. Nejvíce se uplatňovaly britské kulomety značek Vickers a Lewis. V případě první z nich šlo o staré, ovšem spolehlivé střední kulomety s vodním chlazením a také novější Vickers K (alias VGO), jež se většinou získávaly vymontováním z letadel. Lehké kulomety Lewis s typickými vzduchovými chladiči také měly svoje léta, pořád však přinášely nezanedbatelnou palebnou sílu. Většina těchto kulometů měla ráži .303 SAA, avšak proti vzdušným cílům se hodně osvědčila modifikace vodou chlazeného kulometu Vickers kalibru 12,7 mm. LRDG navíc zavedla do své výzbroje též slavné americké „třicítky“ a „padesátky“, tedy kulomety Browning ráže 7,62 mm a 12,7 mm. Někdy sáhla také po kořistních kulometech, mezi které patřily německé MG 34 a italské Breda M37. Na vozech LRDG se ale objevovala i těžší výzbroj, zejména britské protitankové pušky Boys ráže 14 mm a minomety OML ráže 51 mm. V každé hlídce působil obvykle i jeden automobil, jehož korba nesla malorážový kanon. Nejdřív se jednalo o Bofors QF ráže 37 mm, výrobek slavné švédské zbrojovky, který ale navzdory názvu (Quick Fire) střílel velmi pomalu. Později se proto přešlo na kořistní italské rychlopalné zbraně Breda M35 ráže 20 mm.

Chevrolet WB s kanonem Bofors ráže 37mm

Dobrodružný a nebezpečný život

Jak vlastně vypadala běžná činnost LRDG? Lze říci, že byla dobrým příkladem slavné poučky o vojenském životě, že ve válce se musí čekat, aby se pak mohlo spěchat. Život vojáka LRDG tvořily v naprosté většině vyčerpávající cesty pouští se všemi „lahůdkami“, které k tomu patří, což obsahovalo mj. všudypřítomný prach a písek, jedovaté hady a štíry, přísné šetření vodou a trvalé riziko bloudění, což se stává i těm nejzkušenějším. Britové samozřejmě museli počítat i s možností, že je zaskočí protivník, obvykle v podobě německých či italských průzkumníků či letounů. Pak docházelo ke krátkým, avšak intenzivním přestřelkám, což byla ostatně i metoda, kterou LRDG využívaly při svých útočných akcích. Kvůli absenci pancéřování vozidel nebylo mnoho šancí čelit třeba tankům Osy, a proto se muselo sázet na taktiku „udeř a uteč“. Ačkoliv právě tyto odvážné útočné mise představují určitě nejznámější úspěchy LRDG, ve skutečnosti nejvíc přispěly k válečnému úsilí Spojenců tím, že přinášely informace. Právě díky průzkumu, který hlídky LRDG zajišťovaly, získávalo spojenecké velení přesné údaje o pozicích jednotek Osy i o místním terénu, což umožňovalo efektivní plánování operací. Jednotka LRDG byla po druhé světové válce rozpuštěna, ovšem její velké zásluhy se stále připomínají a její zkušenosti dosud představují cenný zdroj pro současné speciální jednotky. Ty se koneckonců drží i jejího hesla „Non Vi Sed Arte“, tedy „Nikoli silou, ale lstí“.

Lukáš Visingr

Publikace: RadioDixie.cz, 14. dubna 2017