POZEMNÍ TECHNIKA

B1 bis

Blesková porážka Francie a její mohutné armády na jaře 1940 byla stejně šokující jako neočekávaná. Jedna z vůdčích mocností světa s neprostupnou Maginotovou linií byla během několika týdnů doslova převálcována německým wehrmachtem, což samozřejmě vyvolalo celou řadu otazníků. Byla Francie opravdu tak morálně rozložená a její armáda natolik špatně řízená? Nebo se na porážce podepsaly nedostatky ve výzbroji a její kvalitě? Měli snad Němci tak výraznou technologickou převahu? Ve skutečnosti byla francouzská výzbroj německé přinejmenším rovnocenná, o čemž se lze názorně přesvědčit na příkladu tanků. V květnu 1940 mělo Německo připraveno k tažení do Francie celkem deset tankových divizí, čítajících 2574 tanků. Z toho však bylo jen cca 1100 skutečně plnohodnotných strojů. Naproti tomu Francouzi disponovali 2637 prvoliniovými tanky, z nichž několik set představovalo typy, vůči nimž Němci neměli adekvátní protiváhu. To byl mimo jiné i případ těžkých tanků typu B, vybavených na svou dobu silnou pancéřovou ochranou a disponujících mohutnou palebnou silou.

Vznik tanku typu B (Char B) sahá do druhé poloviny dvacátých let, kdy bylo u firem FAMH, FCM a Renault-Schneider objednáno po jednom prototypu. Původní zadání požadovalo tank o hmotnosti 15 tun, ale skutečná hmotnost zkušebních kusů se vyšplhala až na 25 tun. Výzbroj tvořil kanon ráže 75 mm, lafetovaný v čelní části korby a kulometné dvojče v otáčivé věžičce. Pancíř dosahoval tloušťky 40 mm, nejvyšší rychlost byla 18 km/h. po dokončení v roce 1931 prošel nový tank během manévrů francouzské armády v roce 1932 důkladnými zkouškami a po nezbytných úpravách se v roce 1935 dostal do sériové výroby pod označením Char B1. v tomto provedení s podvozkem systému Holt nesl zesílený pancíř tl. 70 mm a novou standardizovanou otáčivou věž APX1 s kanonem ráže 47 mm a kulometem.

Tanků verze B1 však vzniklo pouze 36 kusů a poté je nahradila zdokonalená verze B1 bis. Ta nesla novou otáčivou věž APX4, používanou rovněž u středních tanků Somua S-35, a byla chráněna 60 mm pancířem, takže celková hmotnost vzrostla na 32 tun. Hlavní kanon měl pevně nastavený odměr a k zamíření na cíl se celý tank natáčel pomocí hydraulického systému Naeder. Ve svislé ose bylo možné nastavit kanon v rozsahu od -15 do + 25 stupňů. Tank byl rovněž vybaven samosvornými palivovými nádržemi, protipožárními přepážkami a gyroskopem. Nouzový průlez na dně korby mohl být využíván pro odhazování prázdných nábojnic.

Ještě v roce 1935 byly zahájeny projektové práce na zlepšené verzi B1ter, vybavené silnějším motorem o výkonu 400k (294kW), pancířem tloušťky 70mm, s možností změny náměru hlavního kanónu o 5 stupňů vlevo a o 10 vpravo a podvozkem systému BDM. Hmotnost se zvýšila na 36 tun a posádku tvořilo 5 mužů. Dokončeno však bylo pouhých 5 kusů. Tanky B1 se vyráběly v závodech Renault, FAMH Saint-Chamond, Schneider, FCM a od roku 1939 vyjížděli navíc i z výrobních pásů závodů AMX a ARL. Ve chvíli německého útoku měla francouzská armáda k dispozici celkem 314 tanků především B1 bis. Během válečného tažení na jaře 1940 se v přímých střetech s německými tanky ukazovala převaha francouzských strojů, které byly lépe pancéřovány i vyzbrojeny. Příznačným se stalo střetnutí 10. června 1940 u Juneville, kde se německý pancéřový sbor generála Guderiana stal terčem jednoho z nemnoha protiútoků 3. pancéřové divize Francouzů. Německé jednotky utrpěly těžké ztráty zejména zásluhou tanků B1 bis, jejichž čelní pancíř byl prakticky imuní vůči německým protipancéřovým granátům ráže 20 a 37 mm. Prakticky jediným způsobem boje s těmito tanky bylo ničení jejich pásů a palba do znehybněných tanků z boku. Němci si byly předností tanků B1 bis dobře vědomi a po porážce Francie začlenily ukořistěné stroje do vlastní výzbroje pod označením Pz.Kpfw B1 bis 740 (f). využili je jednak během tažení na východní frontě a ještě v roce 1944 se několik tanků zúčastnilo bojů proti Spojencům v Normandii.