POZEMNÍ TECHNIKA

Ocelové krabice: Německé tanky jako odpověď britské inovaci

Hlavní výzbroj tanku A7V tvořil 57mm kanon Maxim-Nordenfelt v přídi

Úspěchy německých tanků ve druhé světové válce byly bez přehánění legendární. Možná proto působí trochu překvapivě, že se jejich předchůdcům v první světové válce zdaleka nevedlo tak dobře. Těžký tank A7V nebyl právě podařenou konstrukcí, zatímco pozdější a kvalitnější typy už do bojů nestačily zasáhnout.

Jakmile francouzská armáda v roce 1914 zastavila útočící Němce v bitvě na Marně, charakter celé války se změnil na poziční. Z manévrového střetu se stal krutý vyčerpávající konflikt, ve kterém hrály hlavní úlohu linie zákopů s kulomety, jež masakrovaly útočící pěšáky. Překonání „země nikoho“ bylo takřka nemožné, a když se to přece jenom podařilo, nepřítel dokázal útok zastavit rychle přesunutými zálohami. Obě strany začaly usilovně hledat zbraně, které by tuto patovou situaci mohly zvrátit. Velká Británie vsadila na kombinaci motoru, pásů, pancíře, děl a kulometů. Zrodily se první vojensky použitelné tanky.

Nesnadný zrod tanku A7V

Jak známo, bitva na Sommě v září 1916 vešla do historie coby první nasazení tanků. Taktický efekt jejich prvního použití zase tak zásadní nebyl, ale o to větší byl účinek psychologický. Na prvních stránkách německých novin se objevovaly titulky typu: „Ďábel přichází!“ A německé velení pochopitelně muselo na revoluční zbraň zareagovat. Fakt je, že technický základ pro to mělo Německo více než dobrý. Již v roce 1912 si rakouský důstojník Gunther Burstyn nechal patentovat projekt vozidla, které velice připomínalo tank, a sama německá armáda od počátku války podporovala vývoj různých pásových a polopásových obrněných strojů, s nimiž se však počítalo primárně pro dopravu vojáků a materiálu na frontě (vozidla zvaná Marienwagen nebo Bremer-Wagen). V říjnu 1916 se uskutečnila konference, na níž němečtí generálové žádali od zástupců automobilek vývoj obrněných bojových vozidel, ale příliš nadšené odezvy se od nich nedočkali. Na ministerstvu války ovšem vzniknul výbor s krkolomným názvem „Allgemeines Kriegsdepartement, 7. Abteilung, Verkehrswesen“ (tj. Obecné ministerstvo války, 7. oddělení, doprava), v jehož čele stál nadaný konstruktér Joseph Vollmer a jehož úkolem bylo posuzovat různé návrhy vozidel tohoto druhu. Oficiální zadání přišlo v listopadu 1916, a to pod jménem, které v němčině pořád supluje slovo tank: Panzerkampfwagen, neboli obrněné bojové vozidlo. Záhy se vyvíjený prostředek začal označovat zkratkou jména onoho výboru, totiž A7V. Vývoj ale nebyl snadný, jelikož specifikace se několikrát změnily, navíc je zkomplikoval požadavek, aby stejný podvozek jako tank využíval i nepancéřovaný stroj pro dopravu nákladů v prostoru fronty, tzv. Überlandwagen. Přidalo se i velení pěchoty, které také chtělo obrněné vozidlo, ale spíše jen k dopravě vojáků na bojišti. Tanky tehdy navíc nepředstavovaly pro Němce klíčovou prioritu a hrozilo jim „utopení“ v pruské byrokracii. (Ostatně i v Británii by tanky dost možná dopadly takto, kdyby jejich tvůrce Ernest Swinton neměl politickou podporu velmi nadšeného a odhodlaného Winstona Churchilla.) Projekt však přece jen běžel dál a v dubnu 1917 se začal testovat první podvozek, který záhy dostal i dřevěnou maketu korby. Byrokratické i technické potíže (ty druhé se týkaly primárně pásového podvozku) však přetrvávaly a první sériový tank A7V byl hotov až v říjnu. Počet kusů plánovaný pro sériovou výrobu se ale neustále měnil, až se potom na nějakou dobu ustálil na stovce exemplářů.

Tank A7V č. 563 zvaný „Wotan“ se stal předlohou pro jednu dnešní repliku

Masivní pevnost na pásech

Zkoušky podvozku de facto potvrdily záměry německého velení, které chápalo tanky poněkud jinak než Britové. Vozidlo A7V nemělo být prostředkem pro prolamování zákopů, nýbrž něco jako „pohyblivá pevnost“ k podpoře pěšáků ve velkých bitvách. Tomu odpovídala i korba, jež měla charakteristický „krabicový“ tvar, velice odlišný od kosočtvercových profilů anglických tanků, určených pro překračování zákopových linií. Podvozek, který byl dílem německé firmy Daimler-Motoren-Geselleschaft, trochu paradoxně používal housenkové pásy, pocházející od americké značky Holt, resp. její rakousko-uherské pobočky. Uprostřed podvozku se nacházela jakási plošina se dvěma benzínovými čtyřválci Daimler, z nichž každý dodával výkon 75 kW, tj. asi 100 koňských sil. K dispozici byla palivová nádrž o objemu 500 litrů, což ale stačilo jen na dojezd několika desítek kilometrů, a sice rychlostí max. 15 km/h. Uspořádání podvozku se nehodilo pro těžký terén, kde tank snadno zapadal. Na oné středové plošině měli místa velitel a řidič, kteří vyhlíželi ven průzory v malé hranaté nástavbě na horní části korby (je zřejmé, že řízení vozidla z této pozice nebylo jednoduché). Poblíž motorové plošiny na úrovni podvozku pracovala dvojice mechaniků. A zbytek z celkem osmnáctičlenné osádky A7V tvořila obsluha výzbroje. V přídi se nacházela nejsilnější zbraň, a to pevnostní kanon Maxim-Nordenfelt ráže 57 mm, což ale paradoxně nebyl německý, nýbrž britský výrobek. Němci totiž ukořistili velký počet těchto děl v Belgii, později získali i jejich ruské kopie. Na začátku se předpokládalo, že A7V bude mít druhý kanon v zádi, ale tato myšlenka pak byla opuštěna a doplňkovou výzbroj tvořilo šest 7,92mm kulometů MG 08, po dvou v každém boku a dva v zádi. Každou ze sedmi zbraní obsluhoval střelec a nabíječ. Pro kanon bylo „předpisově“ k dispozici 180 nábojů (byla mezi nimi munice šrapnelová, protipancéřová a trhavá), reálně se však vozilo až 300 kusů. Ke každému kulometu patřila zásoba čtyřiceti až šedesáti pásů po 250 nábojích. O odolnost A7V se staraly ocelové desky o síle 30 mm vepředu a 20 mm na bocích; dodávaly je firmy Krupp a Röchling, jejichž výrobní postupy se poněkud lišily, a proto i jednotlivé obrněnce vykazovaly mírné odlišnosti. Nešlo však o speciální tvrzenou pancéřovou, nýbrž běžnou ocel, takže desky chránily jen proti kulkám z lehkých pěchotních zbraní.

Beutepanzerwagen Mark IV neboli ukořistěný britský tank Mark IV

Tanky A7V jdou do boje

29. září 1917 byly německým ministerstvem války zřízeny první tankové útvary, které dostaly název Sturm-Panzerkraftwagen-Abteilung 1 a 2, v listopadu přibyl třetí. Ihned zahájily výcvik a v lednu 1918 byla první z jednotek poslána na terénní cvičení k Sedanu. Výsledky však byly dost rozpačité a potvrdily špatnou pohyblivost tanku. Armádní velení proto doporučilo, aby se prozatím vyrobilo pouze dvacet tanků a aby se s produkci dalších počkalo až na to, jak si nová zbraň povede ve skutečném boji. Následně bylo rozhodnuto, že se zbylé podvozky použijí pro výše zmíněná terénní nákladní vozidla Überlandwagen, což nakonec prakticky znamenalo, že bylo vyrobeno a dodáno skutečně jen dvacet tanků A7V. To byla celá sériová produkce tanků v Německu v první světové válce. Každý tank nesl třímístné číslo v intervalu od 501 do 564 a téměř všechny měly i bojová jména, např. Kronprinz Wilhelm, Alter Fritz, Imperator, Cyklop, Hagen, Herkules nebo Wotan.

Tank A7V č. 503 alias „Schunck“, ukořistěný novozélandskými vojáky

První ostré nasazení „ocelových krabic“ se odehrálo 21. března 1918 u kanálu St. Quentin, nedopadlo však právě slavně, protože z pěti kusů tři do boje vůbec nezasáhly kvůli poruchám a zbylé dva se pouze okrajově podílely na odražení útoku anglické pěchoty. Daleko zajímavější ale bylo další nasazení, k němuž došlo 24. dubna 1918 u vesnice Villers-Bretonneux a které bylo prvním bojem tanků proti tankům v dějinách. Celkově Němci vyslali třináct A7V, aby podpořily snahu o dobytí vesnice, v níž se ale vedle anglické pěchoty nacházelo několik britských tanků. Krátce před polednem se tank č. 516 neboli Nixe dostal do kontaktu se třemi britskými obrněnci Mark IV, z nichž dva zasáhl a vyřadil 57mm dělem, sám ale utrpěl poškození, jeden z členů osádky byl zabit a dalších pět zraněno. Poté většina vojáků tank na příkaz velitele Wilhelma Blitze opustila, ale záhy se muži k poškozenému stroji vrátili a dokázali s ním odjet do bezpečí. Ještě téhož dne došlo i k druhému tankovému souboji, když se A7V č. 525 (čili Siegfried) zapojil do obrany proti britským těžkým obrněncům Mark IV a středním tankům Whippet a celkem pět jich vyřadil. Úspěch byl ale zkalen poruchami dalších exemplářů A7V a tím, že Francouzi jeden kus ukořistili. Němci se snažili zbylé A7V používat v dalších bitvách během léta a podzimu 1918, ale už nikdy nedosáhli významnějšího úspěchu a řada tanků byla zničena, těžce poškozena nebo zajata Spojenci. Vůbec poslední nasazení ve válce proběhlo 1. listopadu 1918 v bitvě u Sebourgu.

Osádka tanku A7V č. 525 čili „Siegfried“ odpočívá na svém obrněnci

Varianty A7V a obří K-Wagen

Nepříliš dobré výkony A7V v těžkém terénu a zároveň dobré zkušenosti s použitím kořistních britských obrněnců vedly ke snaze Němců vyrobit tank s lepší průchodností. Tak vznikl jeden prototyp tanku A7V-U, který svým kosočtvercovým tvarem připomínal britské typy a zkoušel se od května 1918. Nesplnil ovšem očekávání, jelikož se špatně řídil a pásy se rychle zanášely pískem, takže byl tento projekt zastaven. Velice zajímavé ale byly snahy vyrobit na bázi A7V různá pomocná vozidla. Už byl zmíněn pásový nákladní vůz Überlandwagen, který se nazýval také Geländewagen nebo A7V-Raupenlastwagen a přepravil tři až čtyři tuny nákladu. Vzniklo asi třicet kusů, jež byly na podzim 1918 omezeně nasazeny na frontě. Podvozek z A7V měly i dva prototypy s označením A7V-Flakpanzer a A7V-Schützengrabenbagger; první nesl dvojici ukořistěných ruských protiletadlových kanonů ráže 76,2 mm, kdežto druhý představoval stroj pro kopání zákopů. Plánovala se i spojovací verze A7V-Funkpanzer s velkou radiostanicí, ale ta nejspíše realizována nebyla.

Experimentální tank A7V-U dost připomínal britské typy, ale neosvědčil se

Z plánované stovky vozidel řady A7V bylo nakonec postaveno ani ne šedesát a celkově bylo jasné, že se tato neohrabaná konstrukce moc nepovedla. Ale o to podivnější je fakt, že ministerstvo války trvalo na realizaci dalšího projektu, proti němuž A7V vyhlížel takřka jako trpaslík. Návrh z června 1917 dostal název K-Wagen nebo Kolossal, jenž byl opravdu přiléhavý, neboť se jednalo o obrovský tank, jehož hmotnost měla podle různých dokumentů dosahovat 120 až 150 tun. Obrněnec měl na délku měřit bezmála třináct metrů a o pohon se měla starat dvojice leteckých motorů Daimler-Benz o celkovém výkonu téměř 1000 kW, což mělo stačit na rychlost 8 km/h. Osádka 27 mužů měla obsluhovat impozantní arzenál čítající čtyři 77mm pevnostní děla a sedm 7,92mm kulometů, zpočátku se uvažovalo rovněž o plamenometech. Monstrózní K-Wagen by se hodil skutečně jen pro poziční válku, avšak sama poslední německá ofenzíva roku 1918 („Kaiserschlacht“) naznačovala, že budoucnost válčení patří rychlému manévru. Německé velení doufalo, že obří tanky použije na přelomu let 1918 a 1919, ale k tomu už pochopitelně nedošlo a dva rozestavené kusy K-Wagenu (jeden byl téměř hotový, druhý neměl motory) po válce putovaly do šrotu.

Gigantický supertěžký tank K-Wagen zůstal pouze na úrovni prototypů

Podařené lehké tanky LK

Mnohem perspektivnější byly obrněnce z úplně opačného konce typového spektra. Na Němce totiž kromě těžkých anglických tanků zapůsobily také lehké francouzské stroje Renault FT-17 (ty už vzhledově dost připomínaly moderní tanky) nebo britský střední typ Whippet. Německá armáda se proto rozhodla, že kromě těžkých „pojízdných pevností“ pro podporu pěchoty bude potřebovat lehké a pohyblivé tanky, schopné účinně spolupracovat i s jízdou. Joseph Vollmer, který měl hlavní podíl na konstrukci A7V a K-Wagenu, tedy začal pracovat na zcela odlišném designu, který pak dostal název LK čili Leichte Kampfwagen. Výsledkem mělo být vozidlo o váze sedmi až osmi tun, které mělo nést rychlopalný kanon (a)nebo kulomet a mělo dosahovat rychlostí až 18 km/h. Na jaře 1918 začaly zkoušky prvního prototypu LK I a na jejich základě vznikl zdokonalený LK II, s nímž se už počítalo pro sériovou produkci. Měl existovat ve dvou provedeních, z nichž jedno mělo mít otáčivou věžičku se 7,92mm kulometem, kdežto zvýšená nástavba druhého měla nést kanon ráže 57 mm. Projektovaly se i další verze vyzbrojené např. kanony ráže 20 nebo 37 mm, také obrněné tahače na bázi LK II a ještě pokročilejší typ LK III. Vznikaly rovněž další zajímavé projekty tanků, např. typ s krycím názvem Sturmpanzerwagen Oberschlesien. Měl to být střední útočný tank s váhou cca 19 tun a řadou později standardních rysů (mj. motorem vzadu, centrální věží s kanonem a nízkými pásy). Německá kapitulace sice tyto záměry zhatila, avšak některé německé tanky bojovaly dál. Když nacionalistické jednotky Freikorps potlačovaly pokusy o komunistická povstání v Německu, měly k dispozici nejméně dva tanky, jež tvarově dost připomínaly A7V, byly však zkonstruovány na základě nákladních Überlandwagenů. Do dneška se zachoval jeden původní A7V, a sice kus č. 506 čili Mephisto, který ukořistili australští vojáci a dnes je vystaven v Brisbane. Existují také dvě repliky, jedna statická v německém Munsteru a druhá pojízdná v britském Bovingtonu. Zajímavý osud však měly i LK II, neboť švédská vláda v utajení zakoupila součásti na deset kusů, jež poté byly ve Švédsku sestaveny a pod názvem Stridsvagn m/21 sloužily až do roku 1938. Sami Němci pak ve 20. a 30. letech využili zkušenosti se sérií LK pro vývoj nové generace vozidel, jež se stala hlavním prvkem německé tankové taktiky v další válce.

Švédský Stridsvagn m/21 neboli lehký „kavaleristický“ obrněnec LK II

Hlavní zdroje:
Semjon Fedosejev: Pěrvyje germanskije tanki – Tevtonskij otvět, Moskva 2011
Semjon Fedosejev: Tanki Kajzera, Moskva 1995
Fred Koch: Beutepanzer im Ersten Weltkrieg, Friedberg 1994
Wolfgang Schneider a Rainer Strasheim: German Tanks in World War I, Atglen 1990
Steven J. Zaloga: German Panzers 1914-18, Oxford 2006
Achtung Panzer, Wikipedia.org

Fotografie: WWII Vehicles, Bundesarchiv, archiv autora

Publikace: Extra válka – I. světová 1/2013