POZEMNÍ TECHNIKA

Duel: PzKpfw III vs. SOMUA S35: Vítězství taktiky nad technikou

Tank PzKpfw III Ausf. H s kanonem ráže 50 mm v pouštní kamufláži

Porážka Francie v roce 1940 bývá obvykle líčena jako triumf skvělých německých tanků nad zastaralými francouzskými vozidly. Toto pojetí je však poněkud zkreslující, protože nejméně jeden typ francouzského tanku svoje německé soupeře převyšoval. Jeho kvality ale kvůli zastaralé doktríně nemohly vyniknout.

Tanky přivedla na scénu první světová válka. Již krátce po jejím konci se objevily myšlenky o potenciálu nové zbraně, jež by měla hrát ústřední roli při budování moderních armád. Nejvíce pozornosti se těmto idejím věnovalo v Sovětském svazu a Německu. Nacistický režim poskytl hlasatelům „tankové války“ podporu a pod vedením mužů, jako byl Heinz Guderian, se začaly rodit legendární pancéřové divize. Ve Francii byl nejvýraznějším propagátorem tanků Charles de Gaulle (přezdívaný „Generál Motor“), jemuž ale konzervativní a jen na obranu orientované velení nedopřálo sluchu. Když se pak v květnu 1940 německá armáda, jejímž hlavním tankem byl tehdy Pz III, střetla s francouzskou, slavila obrovský úspěch. Francouzům tehdy nepomohl ani vysoce kvalitní střední tank SOMUA S35.

Optimistická kresba útoku tanku SOMUA S35 s podporou pěchoty

Jak se rodil tank PzKpfw III

Německá armáda v roce 1934 stanovila požadavky na dva typy středních tanků, které se měly stát základem výbavy pancéřových divizí. První z nich měl ničit především nepřátelské tanky, zatímco druhý měl likvidovat spíše opevnění. Poměr počtů obou typů měl činit 3:1. Lehčí typ měl vážit cca 15 tun a mít kanon ráže 37 mm, ale s tím, že věž měla umožnit pozdější instalaci zbraně kalibru 50 mm. Armáda oslovila čtyři velké zbrojovky, z nichž Krupp a Daimler-Benz dodaly prototypy. Na počátku roku 1937 byl coby vítězný vybrán obrněnec od druhé značky a na jaře téhož roku se rozběhla sériová výroba pod jménem Panzerkampfwagen III Ausführung A, zkráceno na PzKpfw III Ausf. A. V systému řazení německých vojenských vozidel obdržel tank jméno SdKfz 141. V rychlém sledu pak následovaly verze Ausf. B, C a D, avšak všechny vznikly jen v počtech řádově desítek kusů. Odlišovaly se hlavně provedením podvozku a silou pancéřování. Bojový křest prodělaly v Polsku a bojovaly i v Norsku, potom však začalo jejich stahování od bojových útvarů, protože přicházely kvalitativně nové tanky PzKpfw III Ausf. E, F a další. Teprve od verze E, vyráběné od léta 1938, lze hovořit o definitivní a vyzrálé podobě konstrukce. Měla typický podvozek se šesti páry pojezdových kol, který zkonstruoval geniální Ferdinand Porsche. Změnily se i některé prvky pancéřování a byl použit nový motor Maybach HL 120 TRM s výkonem 300 koní (u dřívějších verzí to bylo 250 koní). Následovala verze F, jež přinášela další drobná vylepšení. Hlavní výzbroj tanku PzKpfw III tvořil od začátku kanon KwK 36 L/45 ráže 37 mm se zásobou 120 nábojů, kromě toho měl tank zpočátku tři kulomety MG 34 ráže 7,92 mm, z nich jeden v čele korby a dva ve věži vedle kanonu, avšak od verze E se instaloval jen jeden věžový kulomet. Zásoba 7,92mm munice čítala 4425 nábojů. Tank měl i střílny pro ruční zbraně. Ochraňoval jej ocelový pancíř, jehož síla činila na začátku 14,5 mm, ale počínaje variantou D se zvětšila na 30 mm. Pětičlennou osádku tvořili řidič a radista sedící v čele korby a velitel, střelec a nabíječ ve věži.

Nejlepší střední tank světa?

Francouzská armáda se (podobně jako britská) zarytě držela podivné doktríny, jež dělila tanky na dvě speciální kategorie. „Pěchotní“ tanky měly podporovat pěšáky při prolamování obrany nepřítele a do tohoto průlomu pak měly pronikat pohyblivé „křižníkové“ tanky; ve Francii byl pro ně užíván i pojem „tanky pro kavalerii“. Výsledkem každopádně bylo, že každá kategorie měla fatální koncepční slabinu, protože „pěchotní“ tanky byly pomalé, kdežto ty „křižníkové“ obvykle postrádaly silnější pancíř. Roku 1934 zadala francouzská armáda specifikace nového obrněnce, jenž měl spadat mezi „tanky pro kavalerii“, ale měl disponovat kvalitním pancířem. Šlo vlastně o první univerzální střední tank francouzské výroby, který se prakticky vymaňoval z oné doktríny dvou zvláštních kategorií. Zakázku získala jedna z poboček hlavní francouzské zbrojovky Schneider, a sice Société d’Outillage Mécanique et d’Usinage d’Artillerie (obvykle jen SOMUA). Prototyp byl zkoušen od léta 1935, po několika vylepšeních byla v březnu 1936 dokončena v podstatě sériová podoba a obrněnec byl oficiálně zařazen do francouzské armády pod jménem Automitrailleuse de Combat modèle 1935 S neboli AMC 1935 S. Obecně byl ale znám jako SOMUA S35; dnes často psaná podoba se spojovníkem (S-35) se vůbec neužívala. Bez ohledu na jméno ale šlo o velice podařené vozidlo, které mnohé dnešní analýzy pokládají za nejlepší meziválečný střední tank světa. V konstrukci se uplatnila řada pokrokových prvků. Namísto tehdy běžného nýtování pancíře se korba i věž S35 vyráběly odléváním. Síla pancíře na čele byla až 55 mm, zajímavé byly i kryty pásů, které chránily zranitelný podvozek. Tanky standardně nesly radiostanice a díky výkonnému motoru byly i vysoce pohyblivé. S35 měl ve věži výborný 47mm kanon, pro který se převáželo protitankové i protipěchotní střelivo; vedle děla byl instalován 7,5mm kulomet. Obrněnec měl vlastně jedinou konstrukční slabinu, a sice rozmístění osádky, neboť v korbě seděli řidič a radista, kdežto jediný muž ve věži plnil funkci velitele, střelce i nabíječe, což na něj kladlo velké nároky.

Hořká porážka zastaralé taktiky

Ze strategického hlediska se dá za slabinu S35 pokládat i skutečnost, že byl poměrně složitý a drahý, takže jeho sériová produkce běžela pomalu. Za tím ovšem stál také celkově špatný stav francouzského zbrojního průmyslu. Do německé invaze v květnu 1940 bylo zhotoveno zhruba 430 strojů, avšak jenom necelé tři stovky vstoupily do francouzské armády. Ještě zásadnějším problémem byl ale způsob zařazení a použití francouzských tanků. S35 směřovaly přednostně k útvarům DLM (Divisions Légères Mécaniques, lehké mechanizované divize), z nichž každý zahrnoval tabulkově 88 obrněnců. A to byly vůbec největší francouzské tankové jednotky, jež takto společně operovaly, protože ostatní tanky již byly sestavovány pouze do malých skupin, přibližně o velikosti praporu, jež měly primárně podporovat pěchotu. Nepružnost a zastaralost této koncepce vynikne ještě více, srovnáme-li ji s německou Panzerdivision, která tehdy měla přes tři stovky tanků. Názory vizionářů, jako byl de Gaulle, narážely na konzervativní povahu většiny francouzské generality, která myšlenkově ustrnula v zákopových bojích první světové války, soustředila se čistě na obranu a útočný potenciál tanků nerozpoznala. A když pak přišel ohromující nápor německých tanků, bylo již zkrátka pozdě. Francouzské DLM byly okamžitě po překvapivém zahájení německého útoku vyslány na území Belgie a Nizozemí, kde se měly pokusit zbrzdit postup nepřátelských pancéřových divizí. Ve dnech 13. až 15. května 1940 tak proběhla do té doby největší tanková bitva v historii, tzv. bitva o Hannut, v níž bojovalo okolo 1700 tanků. Z čistě technického hlediska si S35 nevedly vůbec špatně, na několika místech se jim podařilo způsobit Němcům nepříjemné ztráty, avšak neúčinná francouzská taktika celkově zakusila krutou porážku. Stejně skončila zhruba za týden bitva u Arrasu, po níž DLM de facto přestaly existovat jako reálně bojeschopná síla. Menší počty S35 bojovaly i v sestavách jiných jednotek včetně provizorní 4. obrněné divize (4 DCR), které velel Charles de Gaulle, avšak na celkový výsledek již neměly prakticky žádný vliv.

Jeden z francouzských tanků SOMUA S35 v době porážky Francie

Tanky po kapitulaci Francie

Tanky PzKpfw III, jichž bylo tehdy použito kolem pěti stovek, představovaly hrot německého útoku. Francouzské tankové jednotky (včetně těch s obrněnci SOMUA S35) se pokoušely vést obrannou válku podle klasických taktických příruček, zatímco v rámci německého Blitzkriegu byla tankům přisouzena v zásadě strategická útočná role, jelikož měly bleskově prolomit slabé místo obrany nepřítele, zamířit do jeho týlu a vyřadit vojenská, politická a ekonomická centra. Francouzské tanky, jakkoliv si mohly v jednotlivých případech vést dobře, se tedy záhy ocitly obklíčené a odříznuté, takže jim zbývala jen kapitulace nebo útěk. Tanky SOMUA S35 ale na Němce silně zapůsobily, o čemž snad nejvíc vypovídá fakt, že po porážce Francie je německá armáda zabavila a přibližně tři stovky zavedla do služby jako Panzerkampfwagen 35-S 739(f). Francouzské tanky nesoucí německé kříže se potom uplatnily v SSSR, Jugoslávii a ještě v létě 1944 v Normandii. Další obrněnce byly předány spojencům Německa, a sice Itálii, Maďarsku a Bulharsku.

Tank SOMUA S35 zavedený v německé armádě jako PzKpfw 35-S 739(f)

Armádě francouzského vichistického režimu zbylo pouze pár desítek exemplářů, které putovaly do severní Afriky. Po spojenecké invazi do Afriky znovu změnily strany, když se objevily v silách Svobodné Francie, v nichž bojovaly až do konce války. Koncem 30. let se plánoval další vývoj tanku do podoby S40 se svařovanou věží, výkonnějším dělem a silnějším motorem, ale ta v důsledku válečných události zůstala už jen na úrovni prototypu. Pokud jde o německý PzKpfw III, ten tvořil páteř německých pancéřových divizí ještě při invazi do SSSR, ale poté jej čekal rychlý ústup ze slávy. Sice byl nadále modernizován, od Ausf. G se konečně instaloval 50mm kanon, vzrůstala tloušťka pancíře a poslední verze Ausf. N obdržela dokonce 75mm dělo, ale bylo zřejmé, že se vývojový potenciál vyčerpal. Sériová produkce PzKpfw III skončila v létě 1943 po zhotovení necelých 5800 kusů, nasazován byl ovšem až do posledních dnů bojů. Ve své době šlo o vcelku kvalitní stroj, avšak jeho úspěchy z počátku války je nutno vždy vnímat ve spojení s pokročilou strategií a taktikou.

Tank PzKpfw III Ausf. E typicky na čele útoku německých jednotek

Měření sil

Německý PzKpfw III byl prvním německým středním tankem a jeho nasazení hodně ovlivnilo další vývoj tanků, a to nejen v Německu. Z technického hlediska ovšem určitě nepředstavoval nějaký „zázrak“, spíše byl ve všech ohledech slušně nadprůměrný. Francouzský SOMUA S35 je nutno hodnotit jako technicky jednoznačně lepší vozidlo. V hypotetickém souboji „jeden na jednoho“ by německý tank měl jen minimální šance, jelikož jeho 37mm kanon by mohl probít čelní pancíř francouzského vozidla teprve na 100 metrů, zatímco francouzský 47mm kanon by si s německým pancířem uměl poradit na vzdálenost asi desetkrát větší. SOMUA S35 se mohl chlubit i vyšší pohyblivostí. Jedinou technickou slabinu reprezentovala jednomístná věž, která kladla velkou zátěž na velitele, střelce a nabíječe v jedné osobě. Tehdy se totiž předpokládalo, že tito tankisté obdrží špičkový výcvik a budou svoji „trojitou“ roli zvládat, což bude nakonec účinnější než koordinování činnosti tří mužů ve věži německého vozidla. Kvalitní výcvik však byl právě to, čeho se francouzským tankistům nedostávalo. Ústředním problémem ovšem byla zastaralá francouzská obranná strategie a nepružná taktika použití tanků. Své nesporné kvality proto tanky SOMUA S35 nemohly příliš prokázat a podlehly sice méně výkonným, ale daleko efektivněji nasazeným německým obrněncům PzKpfw III.

Střední tank PzKpfw III Ausf. F vyzbrojený 37mm kanonem

Hlavní zdroje:
Chris Bishop: Velká encyklopedie – Zbraně druhé světové války
Panzernet.net, Wikipedia.org

Fotografie: Bundesarchiv, archiv autora

Publikace: Extra Válka – II. světová 5/2013