POZEMNÍ TECHNIKA

Když tanky dostaly křídla… (1) - Inženýr Christie a jeho projekt

Kresba tanku Christie M1932 z dobového tisku

Dvacátá a třicátá léta 20. století byla obdobím bouřlivého rozvoje tankové a letecké techniky. Celá řada tehdy vynalezených řešení se později uplatnila na slavných strojích z druhé světové války. Do této éry spadají i úporné snahy „naučit tanky létat“, tedy vyvinout účinnou metodu vzdušné dopravy obrněných vozidel. Více i méně známé epizody této kuriózní, avšak zajímavé historie vám představí nový seriál ATM.

První světová válka uvedla na scénu vojenské letectvo a tanky. Dvacet následujících let (která ale někteří historici považují jen za „příměří“ v jediné třicetileté válce) bylo typických snahou rozvíjet oba tyto nové druhy techniky a vytvořit taktiku pro jejich nejlepší nasazení. Zrodila se manévrová „blesková válka“, tedy průniky silných tankových svazů se vzdušnou podporou do hloubky nepřátelského území. Objevily se první výsadkové jednotky. A zvláštním propojením všech těchto myšlenek byla vize „létajícího tanku“. Přestože ve své doslovné původní podobě nakonec uplatnění nenašla, položila ideový základ pro vývoj výsadkových obrněných vozidel, s nimiž se dnes v některých armádách setkáváme.

Tanky pro bleskový útok

Mezi stoupence teorie „manévrové války“ se řadil také americký inženýr John Walter Christie (1865-1944). Původně se zabýval vývojem lodí, ponorek a námořních děl, ale později se začal zajímat rovněž o pozemní techniku a navrhoval závodní auta, hasičské stříkačky a zemědělské traktory, aby po první světové válce zakotvil u vojenských pancéřovaných vozidel. Prosazoval tezi, že budoucí konflikty budou rozhodovat sice lehce obrněné, ale rychlé a hbité tanky, které bleskově prolomí linie protivníka a rozvrátí jeho infrastrukturu a logistická a velitelská centra. V Evropě by nebyly takové názory žádnou vzácností, zatímco americká armáda chápala tanky pouze jako prostředek podpory pěchoty. Výjimku tvořila kavalerie, která ale zase hájila názor, že pro rychlé hloubkové průniky jsou vhodnější kolová obrněná auta. Inženýr Christie nabízel své projekty tanků různým armádním komisím, ale většinou se setkával s odmítáním; hlavním důvodem bylo právě jejich slabé pancéřování (jež samozřejmě představovalo cenu za vysokou rychlost) a malá průchodnost terénem. Posledně zmíněný nedostatek byl ale tehdy typický pro většinu tanků; šlo o důsledek klasického zavěšení pojezdových kol na listových pružinách, jež neumožňovalo větší rozsah pohybu kol při odpružení.

M1928: Převratná řešení

Inženýr Christie se však nehodlal vzdát a v roce 1928 představil další projekt vozidla nazvaný M1928. Lze bez nadsázky říci, že i když zůstal pouze v jediném prototypu, byl to patrně jeden z nejpřevratnějších typů tanků v dějinách. Zejména měl revoluční zavěšení kol, které vynalezl sám Christie; spočívalo v konstrukci samostatného závěsu každého kola na vinuté pružině, jež byla připojena k mechanismu, který měnil vertikální pohyb na horizontální. Rozsah pohybu se tak náhle ohromně zvýšil. Tank Christie M1928 měl navíc rozměrná pojezdová kola, opatřená gumovými pneumatikami; v terénu jezdil na pásech, ale na silnici je mohl bleskově „shodit“ a pohybovat se výrazně vyšší rychlostí na kolech. Kromě toho se vyznačoval skloněným čelním pancířem, jenž měl částečně kompenzovat menší tloušťku. Prototyp tanku M1928 už kavalerii zaujal podstatně více, i když nakonec znovu převládly sympatie k obrněným autům. Vytvořila se ovšem i skupina nadšených důstojníků, která od té doby Christieho podporovala; její hlavní postavou byl jistý plukovník George S. Patton.

M1932: Tank ze sci-fi příběhů

Tři roky po prototypu M1928 přišla malá série devíti prototypů tanku M1931. A následujícího roku se objevilo vyvrcholení Christieho vývojové řady, tank M1932, jenž tehdy musel působit jako vytržený z příběhů science-fiction. Při hmotnosti pouhých pěti tun nabízel odolnost skoro shodnou jako vozidla dvakrát těžší. Měl totiž „dvojitou“ svařovanou korbu, jejíž vnitřní vrstva byla vyrobena z tehdy supermoderního duraluminia, kdežto vnější byla vyrobena z oceli o síle  půl palce; obě vrstvy oddělovala vzduchová mezera a v případě potřeby bylo možno montovat rovněž desky přídavného pancíře. M1932 vlastně předznamenal nejen komorové pancéřování, ale také dnes obvyklý modulární pancíř. Díky dvanáctiválci Hispano-Suiza s tehdy výjimečně vysokým výkonem 550 kW dosahoval M1932 rychlostí, které vzbuzují údiv i dnes. Na pásech jezdil rychlostí přes 80 km/h a po pevném povrchu se na kolech mohl řítit rychlostí 160 km/h, což nebylo daleko od výkonů závodních automobilů. Pojezdová kola měla rozsah vertikálního pohybu cca 60 cm. Osádka měla být tříčlenná (řidič, střelec a velitel), výzbroj by tvořil 75mm kanon umístěný v čele korby a několik kulometů.

Montáž prototypu tanku Christie M1932

Okřídlený obrněnec

Nejrevolučnější myšlenka M1932 však měla spočívat v jeho schopnosti létat. Inženýr Christie nejprve uvažoval, že díky nízké hmotnosti by se tank mohl dopravovat v závěsu pod letadlem, což tehdy ostatně navrhovalo více tankových i leteckých konstruktérů, ale dosti vysoký výkon motoru přivedl inženýra Christieho k tomu, že tento motor by mohl docela dobře pohánět také vrtuli, jež by spolu s příslušně velkými nosnými plochami mohla obrněnec udržet ve vzduchu. Navrhl pro M1932 jakýsi „létací aparát“, který měl sestávat z vrtule, dvojice křídel a ocasních ploch. To všechno by se snadno připojovalo ke korbě tanku pomocí několika pevných úchytů, táhel řízení a pochopitelně hřídele propojené s motorem v zádi vozidla. Ke vzletu by tank měl dosáhnout rychlosti asi 130 km/h. Řidič (nebo vlastně „pilot“) by měl k dispozici přístroje pro měření rychlosti a výšky letu. Později se Christie vrátil ke koncepci „nosiče“, ovšem poněkud ji upravil. Tank by nebyl nesen pod letounem, nýbrž tažen za ním; poté by se oddělil a pomocí křídel by přistál jako kluzák. Před přistáním by se každopádně spustil pohon podvozku, aby se kola či pásy mohly „roztočit“ na potřebnou dopadovou rychlost. Po přistání by se mohl „létací aparát“ odhodit a M1932 by začal plnit bojové úkoly.

Prototyp tanku Christie M1932 při zkouškách

Obchod se Sovětským svazem

Výsledky armádních testů M1932 byly však poněkud rozpačité. Pokud vozidlo zrovna nemělo nějakou poruchu, jeho výkony všem přihlížejícím braly dech. Ale ony poruchy se dostavovaly až příliš často na to, aby US Army pokračovala v podpoře. I koncept „létacího aparátu“ přitáhl jakýsi zájem, ale celá myšlenka se zdála až příliš revoluční na to, aby mohla fungovat. K tomu lze poznamenat, že nedávné simulace ukázaly, že ony obavy nebyly na místě, protože „létající tank“ by s určitým rizikem (hlavně při přistání) nejspíše skutečně létal. US Army tedy M1932 odmítla, ale to už se objevili jiní zájemci. Vedení Sovětského svazu, také se zabývající tezemi „bleskové války“, se rozhodlo získat Christieho výrobky a služby. SSSR odkoupil dva M1931 (oficiálně jako „zemědělské traktory“), později i jediný M1932 a k tomu ještě práva na výrobu Christieho vozidel po dobu deseti let. Řada jeho řešení (např. systém závěsů, jízda na kolech a skloněný pancíř) se objevila na sovětských rychlých tancích rodiny BT, jejichž potomkem byl legendární T-34. Rusům však učaroval i projekt „létajícího tanku“, jelikož sami měli podobné plány. O nich však více až v následujícím díle seriálu.

Lukáš Visingr
Foto: archiv