POZEMNÍ TECHNIKA

Když tanky dostaly křídla… (2) - Sovětský svaz přebírá vedení

Model létajícího prostředku Smalko MAS-1

O vyspělosti meziválečného Sovětského svazu v oblasti tankové techniky bylo napsáno mnoho. Asi tedy není překvapivé, že se sovětští konstruktéři zapojili i do tehdejších snah „naučit tanky létat“ a že v nich brzy získali vedoucí pozice. Tato část seriálu se věnuje sovětským projektům „okřídlených tanků“ z první poloviny 30. let.

V minulém čísle ATM byly představeny projekty amerického inženýra Christieho, jenž velmi významně přispěl k rozvoji technologií tanků. Mezi jeho největší sny patřil létající tank, který ovšem neopustil kreslicí prkno. O Christieho práci ale projevil velký zájem Sovětský svaz, do kterého se dostaly hotové tanky značky Christie i nejrůznější nerealizované projekty. A ačkoli není zcela jisté, zda americký vynálezce prodal Moskvě i výkresy létajícího tanku (část zdrojů uvádí, že je odmítl prodat a že Sověti se jich zmocnili až špionáží), nesporné je, že v září 1932 sovětský Lidový komisariát vojenských a námořních záležitostí (tj. ministerstvo obrany) zadal konkrétní příkaz k vývoji vlastních létajících obrněnců.

Náročné specifikace

Myšlenka vzdušné dopravy vozidel vlastně nebyla v Sovětském svazu novinkou. Je známo, že SSSR se už ve 20. letech stal světovým pionýrem výsadkových sil a postupně vytvořil zdaleka nejpočetnější a nejefektivnější parašutistické jednotky světa. A už od konce 20. let se zkoušela i doprava bojové techniky pro výsadkáře v závěsu pod těžkými bombardéry (tomuto tématu se bude blíže věnovat příští část seriálu); nosnost tehdejších letadel však umožňovala nosit pouze ta nejlehčí vozidla. Proto padl návrh inspirovat se Christieho projektem, tj. vytvořit opravdový „okřídlený tank“. Lidový komisariát vojenských a námořních záležitostí vydal specifikace, jež by měl tento prostředek splňovat, jako rychlost jízdy nejméně 70 km/h na kolech a 50 km/h na pásech, rychlost ve vzduchu 150 km/h, instalace létajícího aparátu za 15 minut, demontáž za 5 minut, max. dráha pro vzlet a přistání 500 m, max. hmotnost celého prostředku 6 tun. Celková koncepce mohla být buďto podobná jako u Christieho návrhu (neboli pevné křídlo, kormidla a vrtule), nebo mohlo jít o kombinaci tanku a vírníku.

Okřídlený BT-2

Jako odpověď na požadavky dorazily tři návrhy, z nichž dva se v zásadě podobaly projektu od inženýra Christieho, kdežto třetí představoval „tank-vírník“. Za favorita však od počátku platil návrh první, s nímž přišel inženýr Aram Nazarovič Rafaeljanc ze známého Centrálního ústavu aerodynamiky a hydrodynamiky (CAGI). Šlo o speciální verzi rychlého tanku BT-2, který byl od roku 1931 zařazován do výzbroje sovětských obrněných sil. Návrh se v celku dost podobal tanku Christie M1932, ale současně existovalo několik významných odlišností. Rafaeljancovo vozidlo mělo mít jednodušší přenos výkonu; přímo na zádi měla být umístěna dvoulistá tlačná vrtule, kterou by poháněl motor M-17 o síle asi 480 kW. Na rozdíl od amerického tanku by se létající BT-2 obešel jen s jednou nosnou plochou se vzpěrami. Rafaeljanc si byl zřejmě vědom i pravděpodobného rizika při přistávání Christieho tanku, takže vybavil „létací aparát“ pro své vozidlo také podvozkem se dvěma masivními koly a záďovou ostruhou. Po přistání by se tank spustil (resp. byl by shozen) na zem z výšky cca 1,5 m.

„Létající tank“ BT-2 inženýra Rafaeljance

Úspěšné zkoušky makety

Osádka tanku měla být dvoučlenná; výzbroj by tvořil buďto 20mm kanon s 500 střelami, nebo 7,62mm kulomet DT s 3000 náboji. Síla pancíře by se pohybovala mezi 4 a 8 mm. Vozidlo by vážilo necelé 4 tuny na zemi, vzletová hmotnost by činila max. 5,5 tuny a výškový dostup měl být až 3000 m. 24. ledna 1933 byla odevzdána hotová dokumentace a komise pak vyhodnotila projekt jako proveditelný a doporučila v něm pokračovat. Rafaeljancův tým, do kterého patřili rovněž inženýři Nikitin, Gosudarev, Flerov, Švarc, Jermonskij, Kurguzov, Astachov, Asachin a Grišin, vyrobil v únoru 1933 dřevěnou maketu, jež v březnu téhož roku prošla zkouškami ve velkém aerodynamickém tunelu CAGI. V omezeném měřítku se rozvíjel i konkurenční návrh, s nímž přišli inženýři Dobrovolskij a Samsonov; na rozdíl od Rafaeljancova obrněnce počítali nikoli s modifikací existujícího tanku, nýbrž s výrobou nového vozidla. Tak jako u Christieho projektu tanku lze říci, že tyto návrhy by byly principiálně funkční. Někdy se poukazuje na to, že pomalý a neohrabaný „okřídlený tank“ by byl snadným terčem pro protivníkovo letectvo či protivzdušnou obranu, ale tato (teoreticky správná) připomínka poněkud zapomíná na fakt, že sovětské velení počítalo s drtivou „bleskovou válkou“ při totální vzdušné nadvládě, takže tuto slabinu létajících tanků mohlo klidně ignorovat.

„Létající tank“ BT-2 inženýra Rafaeljance

Kamovův „tank-vírník“

Konečně třetí reakce na specifikace Lidového komisariátu vojenských a námořních záležitostí se zrodila v kanceláři známého tvůrce vrtulníků Nikolaje Iljiče Kamova. Komisi odeslal návrh něčeho, co lze při troše představivosti označit za vzdáleného předka bitevních vrtulníků. Šlo o „tank-avtožiro“, tedy hybrid tanku a vírníku, resp. obrněný vírník s pásovým podvozkem. Pro pohon prostředku o hmotnosti 4,5 tuny měl sloužit agregát M-34 s výkonem 630 kW, který by roztáčel dvoulistou tlačnou vrtuli na zádi vírníku, přesněji mezi samotným trupem a vertikální ocasní plochou pro řízení směru letu. Vztlak by obstarával třílistý rotor o průměru 20 m, který by byl konstruován jako skládací, takže by se všechny tři listy mohly sklopit dozadu. Pro vzlet měla stačit dráha 50 m, minimální rychlost stabilního letu by činila asi 40 km/h a nejvyšší 150 km/h. Velmi originálně byla vyřešena hlavní výzbroj, resp. její umístění. 7,62mm kulomet DT se měl nalézat v malé věžičce nad rotorem; ložisko rotoru by tedy bylo jakoby „trojité“, neboť jeho první část by obstarávala otáčení věžičky, druhá běžnou letovou funkci rotoru a třetí jeho skládání. Kamovův „tank-vírník“ měl mít kromě toho ještě několik dalších kulometů; ocelový pancíř stroje by měl tloušťku přibližně 4 mm.

Obrněný „tank-vírník“ konstruktéra Kamova

Bizarní projekt MAS-1

Všechny tři projekty létajících tanků však byly v létě 1933 zastaveny. Hlavním důvodem byly četné problémy při vývoji, zejména s narůstající hmotností a nedostatečným výkonem motorů. V té době už byly k dispozici nové těžké bombardéry TB-3 a TB-4, které mohly transportovat i těžší vozidla (včetně plovoucích tanků), a proto se sovětský rozvoj letecké dopravy obrněnců nadále orientoval tímto směrem. Ovšem ještě v květnu 1937 se objevil jeden návrh, jenž by se asi mohl ucházet o cenu za nejbizarnější létající stroj všech dob. Autorem byl inženýr Michail Smalko a při pohledu na maketu jeho stroje MAS-1 (alias LT-1) se takřka nechce věřit, že byl odvozen od lehkého tanku BT-7. Prapodivně tvarované vozidlo mělo rozkládací a vysunovací nosné plochy o rozpětí 16,2 m a výsuvná ocasní kormidla. Motor M-17BI (výkon 527 kW) by poháněl vrtuli, jejíž dva listy by se mohly složit k přídi obrněnce. Dvoučlenná osádka by měla obsluhovat 12,7mm kulomet ŠKAS a 7,62mm kulomet DK se 3000, resp. 2000 náboji. Patrně není překvapivé, že MAS-1 zůstal jen na úrovni modelu, jelikož v té době už se Sovětský svaz mohl pochlubit prověřenými způsoby přepravy tanků v závěsu pod bombardéry. Ale o nich už se dočtete více ve třetí části našeho seriálu.

Model létajícího prostředku Smalko MAS-1

Lukáš Visingr
Foto: RGVA