POZEMNÍ TECHNIKA

Když tanky dostaly křídla… (3) - Výsadkářské experimenty

Plovoucí tank T-37A v závěsu pod letounem TB-3

V předchozích dvou dílech seriálu jsme se věnovali snahám vytvořit motorizované „okřídlené tanky“, resp. jakési hybridy tanků a letounů. Třetí část bude věnována dalším pokusům, které proběhly ve 30. a 40. letech minulého století. Ačkoliv jejich technologické ambice byly trochu skromnější, tanky se díky nim skutečně dostaly do vzduchu.

„Létající tank“ Christie M1932 existoval jen v jediném prototypu, a to ještě v „pozemní“ verzi bez „létacího aparátu“. Technicky příbuzné návrhy sovětských konstruktérů ze začátku 30. let neopustily fázi výkresů, popř. modelů pro aerodynamické tunely. Jenže v té době už Sovětský svaz zkoušel sice poněkud konzervativnější, ale rozhodně spolehlivější a méně riskantní cesty, jak letecky dopravit obrněná vozidla přímo do místa boje. A tato myšlenka nezapadla, protože jejími přímými potomky jsou výsadková bojová vozidla.

Parašutisté, padáky a potíže

Sovětský svaz (jako jeden z mála států) už ve 20. letech rozpoznal potenciál výsadkářů a začal budovat mohutné parašutistické síly, jež perfektně zapadaly do útočné doktríny Rudé armády. Počátkem 30. let měl Sovětský svaz více výsadkářů než zbytek světa dohromady, ovšem tento působivý rozvoj nebyl bez problémů. Výcvik parašutistů byl zdlouhavý a náročný, mnohdy se nepodařilo provést seskok přesně nad určeným místem a projevoval se i nedostatek kvalitních padáků, resp. hedvábí pro jejich výrobu. SSSR je musel kupovat v zahraničí za „tvrdé“ valuty, jichž samozřejmě také nebylo nazbyt. Další problém se vztahoval k činnosti po přistání, neboť parašutisté na zemi odpovídali pouze lehké pěchotě bez dopravních prostředků a větší palebné síly. Začaly se tedy hledat cesty, jak zjednodušit trénink a vysazování parašutistů, jak je dostat na zem přesněji a ve větších počtech (a snad i bez padáků) nebo jak poskytnout výsadku lehká vozidla či podpůrné zbraně. Sice nebyla k dispozici těžká transportní letadla, ale zato už létaly jiné stroje, které se daly uzpůsobit pro dopravu nákladů. Jednalo se o průzkumný dvouplošník Polikarpov R-5 a dvoumotorový bombardér Tupolev TB-1.

Co unesly letouny R-5 a TB-1

Hlavní roli při zkouškách speciálních výsadkových systémů sehrálo tzv. Oskonbjuro (Zvláštní konstrukční kancelář), jehož vedoucím byl Pavel Ignaťjevič Grochovskij (1899-1946). Začaly se vyvíjet a testovat různé kontejnery, jež se zavěšovaly pod trup nebo křídla letounů a mohly pojmout výsadkáře či náklad. Některé se jednoduše otevíraly nad místem shozu, jiné se přímo vypouštěly na padácích, další byly shazovány na zem v nízkém pomalém letu bez padáku. Do poslední skupiny patřila koncepce zvaná „aviabus“, se kterou přišel sám Grochovskij. Jednalo se o lehký kontejner pro několik osob (popř. náklad), který byl opatřen koly nebo lyžemi a byl shozen z letounu letícího ve výšce několika metrů. Na hladinu se zase spouštěl „gidroaviabus“ (něco jako výsadkový motorový člun) a pro podobné shazování bez padáku se počítalo rovněž s aerosaněmi či miniaturním tančíkem PTG (Podvěsnaja tanketka Grochovskogo) pro jednoho vojáka. Vznikly také závěsy, jež umožnily letecky dopravit a pak vysadit na padáku (nebo bez něj) např. 76mm horský kanon, motocykly Harley-Davidson nebo lehké nákladní vozy značek GAZ či Ford. V roce 1932 byl vyzkoušen závěs TB-D, díky kterému byl pod bombardér TB-1 umístěn i britský tančík Carden-Loyd, resp. jeho ruská modifikace T-27 vážící 2,7 tuny. To už však vyžadovalo úpravy a odlehčení letounu. TB-1 s tančíkem se nakonec vznesl a dokázal jej vysadit, ale bylo zřejmé, že jde o hranice jeho možností.

Tančík T-27 zavěšený pod bombardérem TB-1

TB-3 s T-37A aneb „tank-žabka“

V té době už ale létal mnohem větší čtyřmotorový bombardér Tupolev TB-3, který mohl unést dvakrát větší zátěž. Stejně jako v případě typu TB-1 se pod trup (mezi podvozkové nohy) daly montovat závěsy pro nejrůznější náklady. Opět se vysazovaly lehké dělostřelecké zbraně, auta a tančíky, ovšem vzhledem k nosnosti TB-3 si inženýři Oskonbjura v roce 1934 troufli také na lehké tanky. Byl vybrán plovoucí tank T-37A o hmotnosti 3,2 tuny a byl pro něj zkonstruován závěs PG-12 pro vysazení bez padáku, resp. PG-12P pro shoz na padáku. Výsadek bez padáku se prováděl při rychlosti 160 km/h z výšky několika metrů, a to obvykle do vody (ačkoliv tank mohl přečkat i dopad na pevnou zem), po ale čemž leckdy docházelo k tomu, že tank „skákal“ po hladině jako „žabka“. Vysazení T-37A z letounů TB-3 se provedlo na několika vojenských cvičeních v letech 1935-1937 a podle některých zdrojů bylo jednou uskutečněno i bojově, a to při sovětské okupaci Besarábie v roce 1940. V roce 1938 byl zkonstruován závěs DPT-2, jenž měl sloužit mj. pro tank T-38, obrněný tahač T-20 Komsomolec či obrněný automobil BA-20. Počítalo se i s využitím gigantického šestimotorového letadla TB-4, jež mělo být schopné nést dokonce čtyři tančíky nebo dva lehké tanky.

Shození T-37A z bombardéru TB-3 do vody

„Okřídlený tank“ Antonov KT

Výsledky shazování vozidel z bombardérů byly ovšem velice proměnlivé. Někdy šlo všechno podle plánu, ale jindy byla vozidla po dopadu poškozena či úplně zničena. Proto byla oživena myšlenka „okřídleného tanku“, jenž by byl opatřen nosnými plochami a kormidly. Roku 1940 byl tímto úkolem pověřen Oleg Konstantinovič Antonov, který měl zkušenosti s konstrukcemi kluzáků. Prostředek KT (krylatyj tank) totiž neměl mít vlastní pohon; mělo se vlastně jednat o spojení tanku a kluzáku, které by bylo taženo za letounem. Ve vzdálenosti okolo 20-25 km od cíle by byl KT vypuštěn, přistál by a po odhození křídel a kormidel by mohl začít plnit bojové úkoly. Pro přestavbu na pokusný „okřídlený tank“ byl nakonec vybrán lehký tank T-60 o váze 5,8 tuny. Antonov zkonstruoval „létací aparát“, resp. kluzák jménem A-40 (občas označovaný také AT). Šlo o jednoduchý dvouplošník postavený převážně ze smrkového dřeva a překližky, který byl připojen k zádi T-60; dozadu pak vybíhaly dva dlouhé nosníky s ocasními plochami. Originálně bylo řešeno ovládání; táhla byla spojena s hlavní kanonu, takže „pilot“ mohl měnit směr a výšku letu otáčením věže a změnou náměru zbraně.

„Okřídlený tank“ Antonov KT / A-40

První a poslední zkušební let

Práce na projektu KT byly ovšem přerušeny německým útokem 22. června 1941 a obnovily se na počátku roku 1942. V srpnu 1942 byl v Letecko-zkušebním ústavu (LII) u Moskvy zahájen program zátěžových testů prototypu, jež měly prověřit, jestli podvozek tanku vydrží dosednutí na zem. Tyto zkoušky byly úspěšné, takže 7. září 1942 mohl následovat i první opravdový let. KT pilotoval zkušený letec Sergej Nikolajevič Anochin a k tažení byl vybrán letoun TB-3. Po startu se ale okamžitě zjistilo, že tank klade příliš velký odpor; bombardér stoupal mimořádně neochotně, začaly se mu přehřívat motory a nedařilo se dosáhnout rychlosti nutné k vypuštění. Nakonec byl KT uvolněn spíše nouzově, ale díky Anochinovým schopnostem pak bez větších potíží přistál. (Velké potíže nastaly paradoxně po přistání, neboť Anochina zajali příliš horliví vojáci Rudé armády, kteří jej pokládali za vysazeného špiona.) Z hlediska samotného KT byla zkouška vlastně úspěšná, ale zjevně byl nutný výkonnější tažný letoun (v úvahu připadal např. Pe-8). Ještě vznikl návrh okřídlené varianty T-34, ale poté byl program KT ukončen. Podobné studie se objevily i v dalších zemích, ale i tam se postupně přešlo ke konvenčnějším metodám. Tomu bude věnována závěrečná část našeho seriálu.

„Okřídlený tank“ Antonov KT / A-40

Lukáš Visingr
Foto: RGVA a archiv