POZEMNÍ TECHNIKA

Ikona jménem Abrams: Deset věcí, které (možná) nevíte o slavném americkém tanku

M1A2 SEP Abrams TUSK

Skoro 70 tun oceli, uranu a moderní elektroniky, výkonné dělo, plynová turbína a samozřejmě i čtyři tankisté, ale v případě tanku Abrams bez toho psa.

Letošní Dny NATO v Ostravě se řadily mezi vůbec nejúspěšnější ročníky této populární akce, na čemž měl velký podíl i speciální partnerský stát, jímž byly letos USA. Americká armáda se pochlubila mj. svým legendárním tankem M1 Abrams, který tak mohla česká veřejnost spatřit vůbec poprvé. Ačkoli vznikl již před víc než čtyřiceti lety, zůstává Abrams jedním z úhelných kamenů americké vojenské síly a zdá se, že to tak zůstane ještě řadu let, protože jde o opravdu velmi podařenou konstrukci bojového vozidla. To pochopitelně neznamená, že by Abrams byl dokonalý či nezničitelný, je však naprosto nepochybné, že Alláhových hochů, kteří se pokusili tyhle ocelové bestie zastavit, jsou v Iráku plné hřbitovy. V dnešním příspěvku vám nabídneme pár zajímavých skutečností, které se Abramsu týkají.

1. Abrams má jméno po generálovi, kterého chválil Patton

Americké tanky nejčastěji nosí jména významných vojevůdců z historie USA a výjimkou není ani slavný Abrams. Onen muž se jmenoval Creighton William Abrams Jr. a narodil se 15. září 1914 v rodině chudého železničního dělníka. Jeho kariéra představuje typický příklad toho, že i člověk z ne právě ideálních sociálních poměrů může v armádě vystoupat velmi vysoko, když má talent a snahu. Creighton Abrams spadal mezi tisíce mladých Američanů, kteří se rozhodli pro „zelenou“ dráhu kvůli hospodářské krizi ve 30. letech, jelikož US Army pro ně znamenala dobře placenou a perspektivní práci. Mladý Abrams tak v roce 1936 promoval na West Pointu a nastoupil k 1. jízdní divizi, ale následně byl převelen k 1. obrněné divizi a pak ke 4. obrněné divizi, kde strávil i druhou světovou válku. Projevil se jako nadaný důstojník, takže stoupal na žebříčku hodností i funkcí. V bitvě v Ardenách velel praporu, válku zakončil jako plukovník a dočkal se pochvaly od samotného George Pattona, který s příznačným sebevědomím tvrdil, že Abrams je jediný tankový velitel, který se vyrovná jemu samotnému. Abrams se krátce zapojil i do korejské války, potom velel štábu Střediska obrněných sil ve Fort Knoxu a zastával i řadu jiných velitelských funkcí. Roku 1964 dostal generálské hvězdičky a byl jmenován zástupcem náčelníka štábu US Army, avšak už tehdy se o něm spekulovalo jako o budoucím náčelníkovi. V červnu 1968 převzal velení ve Vietnamu, kde zaznamenal řadu úspěchů, a v červnu 1972 se opravdu stal náčelníkem štábu, jenže tuto pozici zastával jenom dva roky, protože 4. září 1974 podlehl rakovině plic. Založil i jakousi „armádní dynastii“, jelikož všichni tři jeho synové jsou dnes generály a všechny tři dcery se provdaly za důstojníky.

Creighton William Abrams Jr

2. Abrams byl kdysi vyvinut vlastně jako nouzové řešení

Generál Creighton Abrams vystoupal na vrchol své kariéry dva roky poté, co Kongres zastavil projekt tanku nové generace MBT-70, na němž USA pracovaly se Západním Německem. Měl to být supermoderní nástupce typu M60 Patton, ale řada jeho technologií se ukázala jako příliš problémová, projekt se protahoval a prodražoval, až byl nakonec ukončen. Německo následně rozběhlo program Leopard 2, kdežto USA ještě zkusily vytvořit zjednodušenou verzi MBT-70 pod jménem XM803, ovšem ani tento koncept neuspěl a Kongres provedl realokaci financí na úplně nový typ. Současně došlo k „resetu“ číselné řady, takže nový obrněnec obdržel pracovní označení XM1. V roce 1976 zahájily zkoušky dva prototypy, jeden od firmy Chrysler Defense a druhý od General Motors. Zpočátku se sázelo spíš na ten druhý, ale Chrysler nakonec vyhrál tak trochu díky tomu, že naprosto záměrně nesplnil specifikace, které žádaly dieselový pohon. Chrysler vsadil na své zkušenosti s plynovými turbínami a osadil svůj tank tímto tehdy značně nezvyklým typem agregátu, což propůjčilo jeho XM1 skvělou rychlost. V roce 1980 tedy byla zahájena sériová výroba základní podoby obrněnce M1 Abrams. Výzbroj tvořil 105mm kanon M68 (tj. licenční kopie britské drážkované zbraně L7) a tři kulomety, a sice dva M240 kalibru 7,62 mm a jedna „padesátka“ M2HB. V roce 1982 firmu Chrysler Defense koupila společnost General Dynamics Land Systems, takže Abrams od té doby nosí tuto značku. Roku 1985 bylo zavedeno do služby provedení M1A1 nesoucí 120mm dělo M256A1 (to je pro změnu licenční kopie německého hladkého kanonu Rheinmetall), ale již v následujícím roce se začala vyrábět i varianta M1A2 s výrazně zdokonalenou elektronikou.

3. Čelní pancíř „uranového“ Abramsu nikdy nic neprobilo

Právě mimořádně vyspělé (a průběžně modernizované) senzorové, výpočetní a řídicí systémy, jimiž se Abrams chlubí, představují jednu z jeho nejsilnějších stránek, jelikož mu umožňují se zapojit do boje na obrovskou vzdálenost. Vedle toho však Abrams nabízí opravdu výjimečnou úroveň ochrany, jež nenalézá mnoho rovnocenných konkurentů. Američané se rozhodli udělat vše pro zvýšení šance osádky na přežití, takže od samého začátku vybavili M1 kompozitovým pancířem, jenž obsahuje důmyslnou sestavu oceli, hliníku, plastů a keramiky. Některá vozidla verze M1A1 (známá rovněž jako M1A1HA, Heavy Armor) navíc dostala desky z ochuzeného uranu a vyspělejší verze tohoto prvku se stala u varianty M1A2 standardem. Ochuzený uran je ve vojenské sféře známý především jako materiál pro výrobu protipancéřových střel, současně je však i vhodným doplňkem pancéřování, protože je opravdu mimořádně tvrdý, byť nesmírně těžký, takže hmotnost posledních verzí Abramsu už není daleko od 70 tun. Stojí za zmínku, že patrně žádný zahraniční odběratel nezískal (ani v případě nákupu verze M1A2) uranové desky pancíře, a tudíž tuto ochranu mají pouze vozidla v US Army a US Marine Corps. Přesné údaje jsou samozřejmě přísně utajovány, ale odhaduje se, že ekvivalentní odolnost čela „uranového“ M1A2 se pohybuje okolo 1600 mm oceli, což je opravdu ohromující. Faktem je, že není znám ani jediný případ, že by čelo „uranového“ M1A2 něco v boji prorazilo. Abramsy pochopitelně utrpěly v boji ztráty, avšak zpravidla šlo o útoky na slaběji pancéřované boky a zádě, případně o exploze velkých improvizovaných výbušných náloží.

4. Díky plynové turbíně může Abrams překonat 100 km/h

Zmíněná extrémní hmotnost Abramsu samozřejmě představuje problém kvůli dopravě, jelikož s těmi skoro 70 tunami zkrátka nemůžete jezdit všude. Během misí na Balkáně či na cvičeních v Pobaltí je proto třeba dávat pozor mj. na nosnost mostů, protože se již nejméně jednou stalo, že se pod Abramsem most propadl. Jde také o komplikaci při transportu vzduchem. Rozhodně by ale neměl vznikat dojem, že super-těžký Abrams je pomalý a nepohyblivý, jelikož pravdou je pravý opak. Konstruktéři firmy Chrysler totiž patrně tušili, že jejich konstrukce bude potom výrazně přibírat (XM1 vážil „jen“ okolo 54 tun), takže jí dali opravdu velkou rezervu výkonu. Plynová turbína Honeywell AGT1500C produkuje impozantní výkon přes 1100 kW, ačkoli za to platí obrovskou spotřebou, takže operační dosah Abramsu činí jen asi 420 km, což je jenom polovina toho, co zvládají tanky s dieselovými motory. Mezi výhody turbíny však náleží tichý chod (díky kterému se Abramsu jednu dobu přezdívalo i „Šeptající smrt“) a rychlá akcelerace. Navzdory své váze je tudíž americký tank mimořádně pohyblivý, byť o jeho reálné maximální rychlosti oficiální údaje neexistují. Standardně uváděné číslo 45 mil za hodinu neboli 72 km/h je pouze totiž hodnota omezovače, který se při zkouškách či ve válce může deaktivovat. Podle sdělení veteránů dovede Abrams na rovné pevné ploše uhánět rychlostí přes 70 mil za hodinu, tedy přes 110 km/h! Stojí za zmínku, že US Army dosud používá i starší vozidla M1 a M1A1, která jsou o něco lehčí. Ta nacházejí uplatnění mj. u jednotek OPFOR (Opposing Forces), kde při výcviku vystupují v úloze „nepřátelských“ obrněnců.

Honeywell AGT1500

5. Jediným státem NATO s tanky Abrams zůstávají USA

Použití plynové turbíny u tanku stále představuje kontroverzní řešení, které se uplatnilo jenom u tří sériových tanků (kromě Abramsu je to ruský T-80 a starý švédský Strv 103, který ale měl současně i diesel). Zřejmě jde i o jeden z hlavních důvodů značně paradoxní skutečnosti, že se Abrams nalézá ve výzbroji jen jediné země NATO, a to samotných USA. Na rozdíl od vozidel řady Patton, která se stala skoro „bestsellery“, si nedokázal Abrams připsat v Evropě ani jeden kontrakt a pozici hlavního tanku evropských zemí Aliance získal přesvědčivě Leopard 2. Jako jednoznačně nejsilnější region z hlediska prodejů se však pro USA ukázal arabský svět, neboť Abrams zakoupilo hned pět arabských zemí, a to Egypt (cca 1000 tanků, z nichž část tam byla vyrobena licenčně), Saúdská Arábie (442 kusů), Irák (přes 140 kusů), Maroko (cca 220 tanků) a Kuvajt (objednáno 218 kusů). Vedle těchto zemí a samotných USA (kde slouží údajně okolo 8100 vozidel M1 všech provedení) zbývá už jen jediný uživatel, a to Austrálie s 59 tanky. Lze však očekávat, že v dohledné době přibude nejméně jeden nový zákazník, neboť Tchaj-wan se rozhodl pro odkoupení 108 zánovních M1A2. Hlásí se i řada jiných zájemců, jenže od nákupu nově vyrobených Abramsů mnohé státy odrazuje ne právě lidová cena, protože Abrams přijde na více než 10 milionů dolarů. Další příčinou je výše zmíněná plynová turbína, jelikož většina armád preferuje úspornější diesely. Zbrojovka General Dynamics Land Systems však na to již reagovala nabídkou exportní varianty s dieselovým motorem Tognum America 12V883, takže seznam odběratelů Abramsu se možná ještě rozroste, k čemuž nejspíše přispěje i fakt, že USA budou spojencům levně odprodávat starší exempláře.

M1A1 Abrams ve službách Iráku

6. Na základě Abramsu byly vytvořeny ženijní obrněnce

Jak již bylo uvedeno, Abrams se průběžně modernizuje, zejména z hlediska elektroniky, takže seznam jeho verzí je překvapivě dlouhý. Kromě těchto modernizací ale vznikla i další vozidla, která plní odlišná poslání. Svého času se často mluvilo např. o ženijním tanku M1 Grizzly, ale nakonec vznikl pouze jeden prototyp. Ženijní modifikace Abramsu ovšem nakonec do sériové produkce postoupila, byť jde o poněkud méně ambiciózní vozidlo, které (na rozdíl od Grizzly) nemá bagrové rameno. Nese jméno M1150 ABV (Assault Breacher Vehicle) a slouží zejména k odminování, k čemuž nese rozměrnou radlici a odpalovače táhlých náloží; kupodivu se však nalézá jenom ve výzbroji námořní pěchoty. Další sériovou účelovou verzí Abramsu je vozidlo M104 Wolverine, které transportuje dvoudílný most posuvné konstrukce, ale podle aktuálních plánů zůstane jen u nižšího počtu a zakoupí se jiná mostní vozidla JAB (Joint Assault Bridge), která budou kombinovat podvozek Abramsu a „nůžkový“ most. Americká armáda si pořídila i šest obrněnců M1 Panther II, což je modifikace bez věže, jež nese na přídi odminovací válce a dá se ovládat též dálkově. Pouze v jednom prototypu zůstalo vyprošťovací vozidlo M1 HARV (Heavy Armored Recovery Vehicle), jelikož US Army dospěla k (pořád velmi kritizovanému) závěru, že postačuje modernizované vozidlo M88A2 Hercules, které má ovšem mnohdy velké potíže s vyproštěním Abramsu ve složitém terénu. Objevily se rovněž návrhy nosičů zbraní na šasi Abramsu, např. zajímavý obrněnec Liberty nesoucí dva 25mm kanony a dvanáct řízených střel Crotale/Shahine, ale žádný neopustil kreslicí prkno.

M104 Wolverine Heavy Assault Bridge

7. Vzniklo pokusné provedení Abramsu s věží bez osádky

Další členy „rodiny“ tanku Abrams reprezentují zajímavé experimentální obrněnce, které byly vytvořeny za účelem vývoje a testování nových technologií. Zřejmě nejznámější z nich je kus, který dostal kompaktní věž bez osádky s nabíjecím automatem, kdežto tři členové osádky byli umístěni v obrněné „kapsli“ v korbě. Vlastně šlo o něco vzdáleně podobného tomu, co se nyní v Rusku zkouší pod jménem T-14 Armata, ale americký tank M1 TTB (Tank Test Bed) vznikl už v první polovině 80. let. Nakonec ale zůstal jen demonstrátorem, protože US Army dospěla k závěru, že toto řešení sice přináší některé výhody, je však prostě příliš riskantní (resp. citlivé na selhání), znemožňuje použití záložního optického zaměřovače kanonu a nezajišťuje osádce dostatečné povědomí o aktuální situaci na bojišti. Poněkud méně futuristicky působilo vozidlo M1 CATTB (Component Advanced Technology Test Bed), které sice mělo klasickou věž, ale díky nabíjecímu automatu v zádi věže mohl být z osádky odstraněn nabíječ. Použilo se rovněž nové dělo a výkonnější motor. Obrněnec se testoval na konci 80. let a občas se mu neoficiálně říkalo „M1A3“. V situaci pokračování studené války by se dost možná stal i základem dalšího sériového provedení, k čemuž nedošlo, ačkoliv (jak se za chvíli dozvíte) se zdá, že se CATTB přece jen částečně uplatní. Třetím pokusným derivátem M1 byl impozantní Abrams Thumper, v jehož věži byl umístěn hladký kanon Lockheed Martin XM291 ATACS kalibru 140 mm. Na konci studené války se totiž vesměs předpokládalo, že další generace západních tanků dostane děla větší ráže (zřejmě 140 mm, přestože se spekulovalo také o 155 mm), aby dokázala účinně vzdorovat očekávané nové generaci sovětských vozidel.

M1150 Assault Breacher Vehicle (ABV) v akci

8. Abrams si vede velmi dobře i v asymetrických bojích

Boje na východě Ukrajiny, ať již na ně máme jakýkoli politický názor, měly jeden zcela jasný důsledek v oboru vojenské techniky. Definitivně rozbily na padrť tvrzení, které se velmi často objevovalo v mnohých médiích, byť většinou z per a úst laiků, nikoli odborníků. Šlo o tvrzení o zastaralosti tanků, jež jsou prý jen „ocelovými rakvemi“ a nehodí se do moderních konfliktů na bojišti 21. století. Předpoklad, že už se budou řešit jen expediční mírové či protiteroristické operace, se však ukázal jako mylný a armády NATO začaly opět posilovat tanková vojska. Co je ale přinejmenším stejně důležité, to je skutečnost, že si tanky vedou dobře i v asymetrickém boji proti „nepravidelným“ partyzánům, povstalcům a teroristům, což přesvědčivě dokázal mj. právě Abrams v Iráku (a vedle něj také izraelské Merkavy v Palestině). Tank stále představuje unikátní kombinaci palebné síly, odolnosti a pohyblivosti, což platí i v městském boji. Jestliže je tank vhodně upraven a správně nasazen s podporou pěšáků, reprezentuje ve městě nesmírně efektivní prostředek. Abramsy byly v Iráku používány velice intenzivně a samozřejmě utrpěly i ztráty, je však nutné hledět na povahu těchto ztrát. Jedna věc totiž je tank poškodit, vyřadit či zastavit, ale jiná věc je jeho úplné zničení a usmrcení osádky. To druhé je u Abramsu opravdu hodně složité. Za první tři roky asymetrického konfliktu v Iráku bylo posláno do opravy okolo 530 Abramsů, úplně zničeno však bylo jen několik jednotlivých kusů, v naprosté většině kvůli nástrahám se stovkami kilogramů trhaviny. Účinnost Abramsu v městském boji následně ještě zvětšila sada TUSK (Tank Urban Survival Kit), která obsahuje mj. dynamický pancíř, dálkově ovládané kulomety či telefon pro komunikaci s pěšáky.

9. Porovnávání Abramsu s ruskými obrněnci je zavádějící

Odborníci zpravidla jenom velmi neradi odpovídají na otázky typu: „Který tank je nejlepší? Je lepší americký Abrams nebo ruský T-90?“ Pomineme-li skutečnost, že takové dotazy mnohdy bývají kladeny s ideologickou motivací, pak z hlediska striktně technického se na ně odpovídá hodně obtížně. Já zpravidla reaguji protiotázkou: „V jaké situaci? V jakém prostředí? V jakém konfliktu?“ Samozřejmě lze srovnávat jednotlivé parametry různých tanků; např. je zjevné, že obrovský rozdíl rozměrů a hmotností mezi vozidly M1A2 Abrams a T-90S se zákonitě projeví tím, že ruský tank nemá takovou pasivní ochranu a poskytuje menší pohodlí své osádce, avšak zároveň má méně nápadnou siluetu a snadněji se přepravuje. Z hlediska dostřelu a přesnosti se americké tanky dlouhodobě pohybují na absolutní špičce, ty nejmodernější ruské však za nimi nejspíše nebudou nijak katastrofálně zaostávat. V letech 1991 a 2003 si sice Abramsy připsaly oslnivá vítězství, ale nesmí se zapomínat, že bojovaly proti iráckým tankům, jež byly fakticky o generaci starší (a navíc šlo o „osekané“ exportní modely) a měly mizerně vycvičené osádky. To, jak moc záleží na kvalitě osádek, ostatně dokazují též značně variabilní výsledky nasazení Abramsů v irácké armádě proti Islámskému státu. Faktem je, že Abrams (ale ani T-90S) nikdy nebojoval v opravdu „férovém“ střetu proti aspoň přibližně srovnatelnému protivníkovi, takže o výsledcích takového souboje se dá jen spekulovat. Také platí, že USA a SSSR (resp. Rusko) navrhovaly své tanky podle naprosto odlišných filozofií a v rámci jiné taktiky, a tak se zkrátka nedá obecně a jednoduše říct, který z obrněnců je „lepší“.

10. S Abramsem se počítá nejméně do poloviny 21. století

Ony zmíněné průběžné modernizace Abramsu se vesměs realizují formou „balíčků“ série SEP (System Enhancement Package). Nejmodernější varianta zavedená ve službě se nazývá M1A2 SEP v2, ale již se zkouší prototypy verze SEP v3 a během příští dekády má přijít varianta SEP v4 (o těchto dvou se nově mluví i jako o M1A2C a M1A2D). Zlepšování se pochopitelně týká především elektronické výbavy, ale zvyšuje se též úroveň ničivé síly (např. se počítá s novými typy střeliva) a odolnosti. Nejnovějším ochranným prvkem, jenž se již testuje a v roce 2020 se má objevit na Abramsech umístěných v Evropě, je izraelský komplex aktivní ochrany Trophy, který samočinně likviduje blížící se protitankové rakety. Izraelská armáda jej několik let užívá na svých vozidlech s obrovským úspěchem, takže lze očekávat, že i pro Abrams půjde o velký přínos. Někdy na konci příští dekády by pak mohla přijít asi poslední varianta Abramsu, jež se označuje „staronovým“ názvem M1A3. V této chvíli se teprve rodí koncept, a proto lze zmínit jen nápady, o nichž se debatuje. Abrams by měl dostat nové dělo XM360 a možná též nabíjecí automat (pamatujete na CATTB?), lehčí pancéřování, nový motor (a zde opět připadá v úvahu nahrazení turbíny moderním dieselem, nelze vyloučit ani hybridní pohon, tj. elektrický přenos výkonu) a nové pásy. Vedle nárůstu palebné síly a odolnosti by se tím vším mělo dosáhnut též výrazného snížení hmotnosti (snad na 55 až 60 tun). Kolem roku 2040 má vstoupit do služby i úplně nové vozidlo NGT (Next-Generation Tank) o váze menší než 50 tun, ale navzdory tomu US Army předpokládá, že opakovaně modernizované tanky Abrams nových provedení mohou zůstat sloužit v první linii přinejmenším do roku 2050.

Lukáš Visingr

Publikace: RadioDixie.cz, 28. září 2018