POZEMNÍ TECHNIKA

Duel: SdKfz 222 vs. Humber Armoured Car: Koloví obrnění průzkumníci

Německá armáda nasadila obrněnce SdKfz 222 i při tažení do SSSR

Každý vojenský velitel ví, že jedním z hlavních prvků úspěšné útočné operace je kvalitní průzkum. Výzvědné jednotky Osy i Spojenců sehrály ve druhé světové válce mimořádně důležitou, ačkoliv dosud ne zcela doceněnou roli. Proto nabízíme srovnání dvou lehkých obrněných automobilů z výzbroje těchto jednotek.

Roli průzkumných vozidel může plnit opravdu široké spektrum obrněnců, což dobře ukázala i druhá světová válka. V úloze „špehů“ získávajících informace o nepříteli se uplatňovaly lehké tanky, polopásová vozidla nebo kolové stroje s rozličným počtem náprav. A právě ta poslední kategorie se stala pro toto poslání zřejmě nejvíce typickou, takže jsme pro dnešní Duel vybrali dvojici čtyřkolových obrněných automobilů. K jejich setkáním docházelo nejprve na bojištích severní Afriky a posléze na západoevropské frontě.

Britská vozidla Humber Armoured Car kdesi v africké poušti

Obrněnec na novém podvozku

Když Německo po nástupu Adolfa Hitlera zahájilo otevřené znovuvyzbrojování, kromě tanků a polopásových transportérů se začala řešit také otázka kolových obrněných vozidel, určených primárně pro průzkum. Stará obrněná vozidla z výzbroje Reichswehru prostě nevyhovovala, a proto se rozběhly práce na kvalitativně nových vozech. Stávající podvozky byly vyhodnoceny jako zastaralé a bylo rozhodnuto vytvořit nový podvozek, které by mohl sloužit pro rozmanité těžké armádní automobily. Ve výběrovém řízení zvítězila v roce 1936 firma Horch, jež dodala dvě verze dvounápravových terénních podvozků, první s motorem vepředu a druhý s motorem vzadu. Právě druhý z nich byl vybrán jako optimální ke stavbě obrněných automobilů a stal se základem prvního moderního kolového obrněnce Wehrmachtu, a sice typu SdKfz 221. Ve své době šlo o poměrně kvalitní stroj, avšak měl slabou výzbroj a některé jiné nedostatky, takže se záhy začalo pracovat na jeho zdokonalené verzi, jež nabyla finální podoby v roce 1938 a nesla oficiální označení „leichter Panzerspähwagen (2cm) SdKfz 222“. Označení říkalo, že se jedná o lehké průzkumné vozidlo opatřené palnou zbraní ráže 20 mm, číslo za zkratkou SdKfz (tedy Sonderkraftfahrzeug, vozidlo zvláštního určení) znamenalo prostě pořadí v sekvenci označení německých vojenských vozidel. Konstrukčně tento obrněnec jasně navázal na SdKfz 221, což se projevilo zejména na tvaru korby s ostře skloněnými pancéřovými pláty, jež zajišťovaly, že málokterá střela dopadne na pancíř kolmo. Pancíř čela korby měl sílu 14,5 mm, zatímco boky a záď přibližně 8 mm. Pancéřování o síle 8 mm měla také otočná věžička, která ale byla shora otevřená a chráněná jenom odklápěcími kryty s drátěným pletivem, jež měly zabránit vhození ručního granátu do věžičky. Tříčlennou osádku stroje tvořil řidič v přední části korby a velitel (a střelec v jedné osobě) a nabíječ ve věžičce.

Obrněný automobil SdKfz 222 z výzbroje jednotek Afrika Korps

Téměř tisícovka exemplářů

Ve věžičce se nacházela také výzbroj vozidla, kterou tvořil 20mm rychlopalný kanon KwK 30 a vedle něj montovaný 7,92mm kulomet MG 34. Vezená zásoba munice čítala 180 nábojů pro kanon a 1050 pro kulomet. SdKfz 222 se rychle rozšířil a stal se jednou ze základních položek výbavy průzkumných praporů, jež tvořily součást každé německé obrněné divize. V této úloze se obrněné automobily značně osvědčily během tažení v Polsku a západní Evropě. Za úspěchy taktiky „bleskové války“ totiž stál i kvalitní průzkum, o který se tyto vozy postaraly. Následné nasazení v severní Africe a Sovětském svazu však brzy upozornilo na nedostatky tohoto typu, jenž byl koncipován zejména pro nasazení v oblastech se silnicemi a pro operace s perfektním zásobováním, a tudíž měl poněkud horší průchodnost v terénu a krátký dojezd. Proto postupně začaly SdKfz 222 opouštět útvary prvního sledu, v nichž je nahradily větší šesti- a osmikolové typy, popř. polopásové obrněnce. Přesto se ovšem i nadále uplatňovaly (např. k nasazení proti partyzánům) a od roku 1942 se vyráběla zdokonalená verze SdKfz 222 Ausf. B (ta původní se označovala Ausf. A), která přinášela četné změny. Výkon motoru se z 60 kW zvedl na 66 kW, takže vzrostla i maximální rychlost. Tloušťka čelního pancéřování se zvýšila na 30 mm, místo kanonu KwK 30 se začal instalovat výkonnější KwK 38 a jeho lafeta byla přestavěna tak, aby umožnila větší náměr, takže kanon mohl střílet i na letadla. Do většiny vozů se zřejmě už dřív začaly montovat malé radiostanice. Sériová výroba SdKfz 222 skončila v roce 1943 a celkově vzniklo 989 kusů, z nichž 32 bylo vyvezeno do Bulharska a Číny. (Paradoxní ale je, že čínská armáda potom tyto obrněnce nasadila proti Japonsku, které bylo spojencem Německa.) Vedle základní průzkumné verze vznikla ještě tři provedení nesoucí výkonné radiostanice a značená SdKfz 223, 260 a 261. Vzájemně se odlišovala typy antén a přesným určením. SdKfz 223 měl pro ochranu kulomet MG 34, kdežto zbylé dvě verze standardně zbraně nenesly, ačkoli vojáci na ně kulomety někdy provizorně montovali.

Vozidlo SdKfz 223 bylo jednou ze spojovacích verzí obrněnce SdKfz 222

Obrněné vozidlo pro Churchilla

Automobilka Humber byla v období druhé světové války největší výrobce kolových obrněnců pro armády Velké Británie a Commonwealthu a její typ Humber Armoured Car byl se zhruba 5400 zhotovenými exempláři vlastně nejpočetnějším britským typem této kategorie. Na těchto dvou skutečnostech je ale poněkud paradoxní, že stroj Humber Armoured Car nepředstavoval originální konstrukci firmy Humber, nýbrž spojení prvků vytvořených původně jinými dvěma výrobci. Zjednodušeně lze říci, že se jednalo o karosérii vozidla Guy Armoured Car usazenou na podvozku dělostřeleckého tahače Karrier KT 4. První zmíněný obrněnec pocházel již z éry před druhou světovou válkou, původně byl označován Guy Wheeled Tank a závod firmy Guy dodal celkem 101 kusů. Hlavním zajímavým rysem tohoto vozidla byla jeho svařovaná korba, jelikož se jednalo o první sériový britský obrněnec postavený touto (tehdy novou) technologií. Guy Armoured Car si vydobyl obrovskou popularitu v době náletů na Londýn během „bitvy o Británii“, jelikož právě v tomto obrněnci jezdil povzbuzovat Londýňany ministerský předseda Winston Churchill. Bezesporu se jednalo o kvalitní konstrukci, slabinou byl ovšem podvozek, jenž neměl právě optimální průchodnost v terénu, navíc značka Guy měla problémy s plněním rozsáhlých objednávek od britské armády. Společnost Humber proto záhy převzala konstrukci korby obrněnce Guy a umístila ji na podvozek vydařeného dělostřeleckého tahače KT 4, který byl produktem firmy Karrier (jež stejně jako značka Humber tvořila součást korporace Rootes Group). Britská armáda si objednala 500 kusů, z nichž první byly předány v roce 1941 a nesly jméno Humber Armoured Car Mk I. Mezi charakteristické znaky patřila značná světlá výška a mohutná otočná věž, v níž seděli velitel a střelec, zatímco řidič měl místo v přední části korby (a měl k dispozici zvláštní odklopný průzor ke sledování dění vzadu). Vozidlo chránil ocelový svařovaný pancíř o maximální tloušťce 15 mm.

Britský průzkumný obrněnec Humber Armoured Car Mk I

Zesilování výzbroje Humberu

Výzbroj tvořily dva kulomety značky BESA, první ráže 15 mm a druhý ráže 7,92 mm; stojí za připomenutí, že tyto zbraně nebyly nic jiného než licenční úpravy československého kulometu ZB-53 (v naší armádě označeného „těžký kulomet vz. 37“). Počínaje rokem 1941 se přešlo na produkci varianty Mk II, jež měla korbu s více skloněným čelním pancířem. Ještě větší změnu přinesla verze Mk III s věží pro celkově tři muže; přibyl tak radista, který se mohl věnovat jen obsluze radiostanice, což u předchozích obměn obstarával velitel. Vozidla Humber Armoured Car poprvé bojovala v severní Africe v roce 1941 a v pouštní válce se osvědčila. Potom se ale dospělo k názoru, že bude vhodné zesílit výzbroj, takže roku 1943 (přesně při invazi do Itálie) přišel na scénu Humber Armoured Car Mk IV. Vrátil se sice k dvoumístné věži, avšak v té byl 15mm kulomet BESA nahrazen americkým 37mm kanonem M6. Obrněný automobil se tímto z hlediska palebné síly dostal na úroveň lehkého tanku a mohl účinně bojovat proti německým lehkým obrněncům. Poslední verzí s původním (tj. průzkumným) posláním byl obrněnec, jenž se vyráběl v Kanadě jako Fox Armoured Car Mk I. Odlišoval se výzbrojí amerického původu, kterou tvořily dva kulomety značky Browning ráží 12,7 a 7,62 mm. Vedle průzkumných verzí je vhodné vyjmenovat i speciální účelové varianty vozu Humber Armoured Car. Z nich patrně nejzajímavější je protiletadlové vozidlo Humber Mark I AA (alias Quad AA), jež mělo novou věž se čtyřmi 7,92mm kulomety BESA. Na základě průzkumné verze Mk II byl zkonstruován obrněnec Mk II OP, jenž fungoval coby pozorovací stanoviště a místo 15mm kulometu BESA měl druhý kulomet ráže 7,92 mm. A konečně lze uvést vozidlo zvané „Rear Link“, jehož úkol tvořila přeprava velkých radiostanic. Vozidla Humber Armoured Car zůstala ve službě dlouho po válce a také se exportovala, avšak jejich největším úspěchem jistě zůstává nasazení v rámci průzkumných útvarů vítězných angloamerických vojsk.

Humber Armoured Car Mk IV byl vyzbrojen 37mm kanonem

Měření sil

Při porovnávání obou obrněnců je nutno mít na paměti poněkud odlišné záměry jejich využití. Německý SdKfz 222 byl skutečně specializovaným průzkumníkem, jenž se pro nic jiného ani neměl používat, zatímco Humber Armoured Car byl řešený více univerzálně. Německý typ se měl boji pokud možno vyhýbat, takže měl slabší pancéřování, a proto i nižší hmotnost a vyšší rychlost. Slabinou byl kratší dosah a omezená průchodnost v terénu, což se projevilo v severní Africe i Sovětském svazu. Britský obrněnec byl o něco pomalejší, ale zato odolnější a mohl se chlubit vyšší průchodností. Německý typ ze začátku dominoval, co se týče palebné síly, neboť disponoval 20mm kanonem, zatímco Humber nesl jen 15mm kulomet, ovšem později Britové tento handicap eliminovali a zcela zvrátili situaci, když nasadili verzi s 37mm dělem. Celkové srovnání obou typů vyznívá asi tak, že SdKfz 222 se hodně osvědčil na počátku války, ale pak začal poměrně rychle ztrácet. Britský nástup byl o něco méně působivý, ale obrněnec Humber se dlouhodobě projevil jako perspektivnější konstrukce.

Taktika kolových průzkumníků

Němci a Britové nasazovali svoje kolové obrněnce podstatně odlišným způsobem. V německé armádě se totiž velmi projevila skutečnost, že taktika Blitzkriegu čerpala z postupů, jež Němci využili už na konci první světové války, takže struktura jejich jednotek fakticky představovala „omlazení“ starší a osvědčené organizace. Lehké obrněné automobily tak přišly na místo, kde dříve sloužila lehká kavalerie, a podle toho se i využívaly. Jejich úkolem tedy bylo postupovat daleko před vlastními jednotkami, získávat informace o nepříteli, ale v případě konfrontace se okamžitě stáhnout, nikoli bojovat. Případy, kdy lehké obrněnce svedly (třeba i úspěšné) přímé souboje s protivníkem, se de facto pokládaly za selhání. Teprve změněná situace za války pak přiměla Němce užívat svá průzkumná vozidla v širším spektru úloh, mj. pro střežení týlu proti partyzánům. Naopak Britové od počátku pojímali své obrněné automobily coby víceúčelovou kategorii, pro kterou je předsunutý průzkum sice hlavní, ale zdaleka ne jediné poslání. Britské lehké obrněnce se proto boji zpravidla nevyhýbaly. Je ostatně příznačné, že např. typ Humber LRC byl vybaven protitankovou puškou Boys. Britská armáda v kampani v severní Africe své obrněné automobily úspěšně využívala pro překvapivé útoky (ve stylu „udeř a uteč“) mj. proti letištím, velitelstvím nebo zásobovacím konvojům Osy.

Hlavní zdroje:
Chris Bishop: Velká encyklopedie – Zbraně druhé světové války
George Forty: World War Two AFVs & Self-Propelled Artillery
Bryan Perrett: German Armoured Cars & Reconnaissance Half-Tracks 1939-45
Panzernet.net, Wikipedia.org

Fotografie: WW2 Database, Imperial War Archive, archiv autora

Publikace: Extra Válka – II. světová 4/2013