POZEMNÍ TECHNIKA

Vozidla řady BMD: Štít a meč ruských výsadkářů

Malba zachycující útok sovětských výsadkářů s vozidly BMD-1P

Sovětská, resp. ruská Vzdušná výsadková vojska (VDV) vždy představovala opravdovou elitu ozbrojených sil. K tomu přispívá i špičková výzbroj, jejíž součástí jsou již řadu let i speciální obrněná vozidla rodiny BMD. Jejich pohyblivost, odolnost a palebná síla z nich dělají vysoce účinný nástroj pro útočné operace.

Zkratka BMD znamená „bojevaja mašina děsanta“, tedy bojové vozidlo výsadku. Tento název vznikl vlastně jako analogie známějšího bojového vozidla pěchoty čili BMP (bojevaja mašina pěchoty). Ale na rozdíl od BMP, jež bylo konstruováno coby prostředek pro motostřelce, tedy mechanizovanou pěchotu, představuje BMD specifičtější konstrukci vytvořenou speciálně pro ruské výsadkáře, známé i pod přezdívkou „Modré barety“.

Shození výsadkového vozidla BMD-4 pomocí soustavy padáků

Předchůdci, vznik a vývoj

Úsilí vybavit výsadkáře vozidly a těžšími zbraněmi sahá v Sovětském svazu až do roku 1930, kdy začalo systematické budování výsadkových vojsk. A již následujícího roku začaly pokusy s přepravou nejrůznější vojenské techniky vzduchem a následným vysazováním tak, aby měli vojáci k dispozici prostředky pro zvýšení své pohyblivosti, ochrany a palebné síly. Nejprve se vysazovaly automobily a motocykly, aby se poté přešlo k obrněným vozidlům včetně lehkých tanků, jako byly obojživelné T-37A. Výsledky byly vesměs dobré, ale potíž byla pochopitelně v tom, že výsadkáři jako výslovně útočná složka ozbrojených sil neměli v obranné válce proti Německu mnoho šancí k uplatnění. Elitní výsadkářské divize z větší části „vykrvácely“, když musely bojovat jako klasická pěchota. Po válce začalo nové budování VDV, nyní provázené i snahou vyzbrojit je lehkou obrněnou technikou. Tak vznikla lehká výsadková samohybná děla ASU-57 a ASU-85 (číslo odpovídá ráži v milimetrech); druhý jmenovaný typ byl nasazen mj. při invazi do Československa v srpnu 1968. V té době už ale rovněž probíhal intenzivní vývoj nového obrněnce, o němž tehdy asi nikdo netušil, že se stane takřka symbolem VDV a že jeho další modifikace budou páteří arzenálu „Modrých baretů“ ještě za půl století. O vznik vozidla se významně zasloužil legendární velitel VDV Vasilij Filipovič Margelov, na něhož zapůsobil tehdy chystaný obrněnec BMP-1 pro pěchotu a který se rozhodl, že pro „své“ výsadkáře musí získat podobný stroj. A pak opravdu prosadil, aby ministerstvo obrany zadalo vývoj obrněnce, který bude mít podobné bojové možnosti jako BMP, avšak zároveň bude natolik lehký, aby se dal dopravovat taktickými transportními letadly a shazovat na padácích. Vývojem byl pověřen Volgogradský traktorový závod (VTZ), jenž nedávno prohrál ve výběrovém řízení na vozidlo, z něhož se potom stalo BMP. Projekt oficiálně běžel od roku 1965, ale inženýři VTZ nemuseli začínat „od nuly“, protože měli k dispozici své „poražené“ vozidlo Objekt 914. Zjednodušeně lze říci, že výsadkový obrněnec BMD (alias Objekt 915) vznikl coby jeho zmenšenina. V roce 1967 začaly zkoušky prototypu, v následujícím roce se rozběhla sériová výroba a vozidlo bylo oficiálně zavedeno do výzbroje pod označením BMD-1.

Konstrukce, výkony a zbraně

Vzhledem k požadavkům na malé rozměry a hmotnost bylo nutno navrhnout BMD-1 opravdu výjimečně kompaktně. A to se podařilo, neboť vznikl prostředek, který má vzhledem ke svým malým rozměrům vskutku impozantní možnosti. Na pohled vzdáleně připomíná BMP, ovšem jeho vnitřní uspořádání je značně odlišné. Vpředu uprostřed má své sedadlo řidič, po jeho levé straně sedí velitel a po pravé straně první ze členů roje. Následuje sekce s věžičkou, v níž sedí střelec, třetí sekce vozidla je prostor pro další tři příslušníky roje a konečně v zádi je umístěný motor. Jedná se o šestiválcový dieselový agregát 5D20 s výkonem 180 kW, jenž pohání hnací pár kol v zadní části pásů. Kromě toho má BMD pár nosných kol v přední části pásů, pět párů pojezdových kol a čtyři napínací kladky. Zajímavostí je hydraulické zavěšení, které umožňuje měnit světlou výšku v rozsahu od 10 do 45 cm. Vozidlo dosahuje max. rychlosti přes 60 km/h a může překonat 70 cm vysokou kolmou překážku a 2,5 m široký příkop. Bez přípravy je plně obojživelné a se dvěma vodomety dokáže plavat rychlostí cca 10 km/h. Věžička BMD-1 byla po nutných úpravách převzata z většího obrněnce BMP-1 a hlavní zbraní je 73mm nízkotlaký kanon 2A28 Grom vybavený poloautomatickým nabíjením. Protipancéřovým střelivem může pálit na dálku 1300 m ve dne a 400 m v noci, pomocí tříštivo-trhavé protipěchotní munice lze střílet na plošné cíle vzdálené až 4400 m. Zásoba čítá 40 kusů munice. Vedle děla je umístěný 7,62mm kulomet PKT s 2000 náboji a na věžičce se nachází kolejnička k odpalování řízených protitankových raket 9M14 Maljutka. Ty mají manuální navádění a dosah cca 3000 m. Kromě „věžové“ výzbroje má ale BMD-1 ještě dvojici 7,62mm kulometů PKT (každý s 1000 náboji), jež jsou umístěny v předních rozích korby, kde je ovládá velitel a první člen roje. Pokud jde o tři další příslušníky roje ve třetí sekcí, ti mohou pálit svými osobními zbraněmi ze tří střílen, a to jedné v každém boku a jedné v zádi. Vozidlo však nemá zadní dveře, takže prostor je nutno opustit průlezem ve stropě korby za věží. BMD je chráněno hliníkovým pancířem o síle od 10 do 23 mm, který má zastavit munici z pěchotních zbraní.

Bojové vozidlo výsadku BMD-1 kdesi v afghánském Kábulu

Modernizace a změny výzbroje

Jistě nebude příliš překvapivé, že od podařené konstrukce BMD-1 byla odvozena řada dalších vozidel. Nedlouho po spuštění sériové výroby základního provedení se začala stavět velitelská verze BMD-1K s rozšířeným spojovacím vybavením a detektory chemického zamoření. Roku 1978 začala výroba zdokonalené úpravy BMD-1P, která místo kolejničky pro rakety Maljutka nese trubicové odpalovací zařízení pro modernější střely 9M111 Fagot nebo 9M113 Konkurs, jež mají poloautomatické navádění a max. dosah 2500, resp. 4000 m. Také od této modifikace byla odvozena velitelská verze, označená BMD-1PK. Kromě toho je nutno uvést fakt, že byla zaznamenána i řada různých „polních“ úprav BMD-1, nejčastěji s odlišnou výzbrojí, do níž se tak dostal např. 30mm granátomet AGS-17 Plamja nebo 82mm minomet 2B9 Vasiljok. Patrně nejzajímavější modifikací tohoto druhu je ale samohybný raketomet RSZO Grom, jenž vznikl tak, že z věžičky byly odstraněny původní zbraně a na jejich místo přišla hranatá raketnice pro dvanáct 80mm neřízených (původně leteckých) raket S-8. Celkem bylo zhotoveno okolo 3780 kusů BMD-1 všech verzí a výroba skončila v roce 1987. Počínaje rokem 1985 se však sériově vyrábělo také vozidlo, které už se zpravidla pokládá za samostatný typ, přestože de facto jde o odvozeninu BMD-1. Nese jméno BMD-2 a v podstatě představuje obdobný krok, který byl již dříve proveden od bojového vozidla pěchoty BMP-1 k typu BMP-2. Projevily se totiž některé slabiny kanonu 2A28, zejména nízká přesnost a nemožnost palby na rychle se pohybující cíle, a proto bylo rozhodnuto vybavit vozidla jinou zbraní. BMD-2 (podobně jako BMP-2) tak nese jako svou hlavní výzbroj 30mm automatický kanon 2A42 s kadencí až 550 ran za minutu. Pro kanon je k dispozici zásoba 180 protipancéřových a 120 tříštivých nábojů. Vedle toho BMD-2 nese opět věžový 7,62mm kulomet PKT a trubici pro protitankové střely, avšak jeden ze dvou kulometů PKT v přední části korby byl odstraněn. Rovněž BMD-2 se dočkalo velitelské verze BMD-2K a celkově bylo postaveno několik set kusů.

Bojové vozidlo výsadku BMD-2 se vyznačuje odlišnou věží a výzbrojí

Transportér a jeho varianty

Výraznější zásah do konstrukce BMD znamenalo vytvoření obrněného transportéru, který pak dostal označení BTR-D (bronětransporťor děsantnyj) a sériově byl vyráběn od roku 1974. Má korbu prodlouženou asi o 50 cm, v podvozkové soustavě má navíc jeden pár pojezdových kol (celkem tedy šest) a postrádá věž, místo které je poněkud zvýšená korba. V přední části znovu sedí uprostřed řidič, vlevo velitel a vpravo jeden z příslušníků roje, kteří ovládají dva 7,62mm kulomety PKT v rozích korby. Hned za touto trojicí pak následuje prostor pro roj, do něhož se vejde deset vyzbrojených mužů, takže celková kapacita transportéru BTR-D činí třináct osob. Výzbroj se dá rozšířit o kulomety nebo granátomety na vnějších lafetách. Pohybové vlastnosti se oproti BMD-1 výrazněji nezměnily, ale čelní část vozidla je lépe pancéřována. Typ BTR-D se pak stal základem řady dalších podpůrných vozidel, která lze fakticky pokládat za protějšek pestré škály variant většího obrněnce BMP. Existují dvě varianty velitelské a spojovací; první slouží pro úroveň pluk-brigáda a nazývá se BMD-1KŠ, BMD-KŠM, KŠM-D či Soroka, druhá se stará o velení na úrovni praporu a má názvy BMD-1R, BMD-KŠ nebo Sinica. Vozidlo typu BTR-RD (alias Robot) slouží coby mobilní odpalovací zařízení pro protitankové řízené rakety Fagot a Konkurs. Vozidlo BTR-ZD (alias Skrežet) je zkonstruováno jako protivzdušné a nese střeliště ZU-23 (tj. dvojici 23mm rychlopalných kanonů) a zásobu přenosných protivzdušných raket Strela-3. Kromě toho existuje vyprošťovací a opravárenská verze BREM-D, vozidlo pro navádění dělostřelecké palby 1V119 Reostat, prostředek NPDU Stěrch fungující jako mobilní startovací a ovládací zařízení pro bezpilotní průzkumný letounek Pčela či vozidlo ODB Fobos se satelitním komunikačním systémem R-440 Kristall-BD. Vzniklo rovněž vozidlo k přepravě nákladů označené BTR-DG, jež nemá výzbroj a střílny. Zcela specifickou odvozeninu BTR-D pak představuje samohybný minomet 2S9 Nona. Využívá upravený podvozek transportéru, na němž se nalézá velká otočná věž se 120mm univerzální zbraní, která vlastně spojuje vlastnosti minometu, houfnice a kanonu. Může vést nepřímou palbu na vzdálenost až 12,8 km či přímou palbu na obrněné cíle a veze zásobu 25 kusů munice.

Výsadkový obrněný transportér BTR-D se vyznačuje prodlouženou korbou

Nová generace obrněnců

Vozidla BMD-1, BMD-2, BTR-D a všechny jejich odvozeniny lze pokládat za první generaci „rodiny“ výsadkových obrněnců BMD. V polovině 80. let se však rozběhly vývojové práce na kvalitativně zcela novém typu, jenž vstoupil do výzbroje v roce 1990 pod názvem BMD-3. Na první pohled jej lze od předchozích obrněnců rozeznat podle jiného tvaru čela korby, které má jakoby „prolomený“ tvar. Celkově je značně větší a těžší a změnilo se i vnitřní uspořádání. Na sedačce vpředu uprostřed sedí řidič a vlevo a vpravo od něj vždy jeden člen roje s tím, že muž sedící vpravo vede střelbu z 5,45mm kulometu RPKS-74, zatímco muž sedící vlevo obsluhuje 30mm granátomet AGS-30. Vozidlo se vyznačuje větší věží, která je dvoumístná, tedy určená pro velitele a střelce. Nese identickou výzbroj jako u BMD-2, tj. 30mm kanon 2A42, 7,62mm kulomet PKT a trubici pro rakety Fagot nebo Konkurs, zásoba munice čítá 500 nábojů ráže 30 mm a 2000 nábojů ráže 7,62 mm. Pro zbraně v korbě je k dispozici 2160 střel ráže 5,45 mm a 290 granátů ráže 30 mm. O pohon se stará dieselový agregát 2V06-2 o výkonu 330 kW, který zajišťuje rychlost více než 70 km/h. Vozidlo pochopitelně může i plavat. Místo hydraulického zavěšení kol je použito hydropneumatické a opět lze měnit i světlou výšku, nyní v rozsahu od 13 do 53 cm. Rovněž typ BMD-3 se stal základem pro široké spektrum odvozených obrněnců, které čítá přes dvě desítky projektovaných verzí, ovšem jen menší část z nich se zatím dočkala realizace aspoň do úrovně prototypu. Nejdůležitější odvozeninou je nesporně vozidlo BMD-4, jež nabízí vskutku výjimečnou palebnou sílu, protože používá věžový modul příbuzný vozidlu BMP-3. Hlavní výzbroj tak tvoří 100mm kanon 2A70 (schopný vystřelovat také po laserovém paprsku naváděné protitankové střely), vedle něhož je umístěný 30mm kanon 2A72 a 7,62mm kulomet PKTM; v přední části korby se nachází jeden 5,45mm kulomet. Z konstrukce BMD-3 vychází i velitelská verze BMD-3K a transportér BTR-MD (čili Rakuška), který se vyznačuje zvýšenou korbou. Slouží i coby základ onoho spektra pomocných variant, které zahrnuje např. stroje velitelské, průzkumné, spojovací, ženijní či sanitní.

Vozidlo BMD-3 předvádí minimální světlou výšku podvozku

Bojové nasazení a uživatelé

Vozidla řady BMD lze dopravovat v transportních letounech nebo těžkých vrtulnících, kromě toho je vrtulníky mohou nést i jako externí závěs. Pokud jsou vozidla vysazována ze vzduchu, děje se tak pomocí platformy s několika padáky. U pozdějších verzí jsou platformy opatřeny i brzdícími raketovými motory. Osádka vozidel první generace skákala z letounů samostatně na vlastních padácích a do obrněnců nasedala až na zemi, což ale občas znamenalo potíže, pokud vojáci přistáli příliš daleko od obrněnců. Prováděly se proto experimenty se shazováním mužů přímo ve vozidlech a počínaje typem BMD-3 se to stalo standardním režimem. Obrněnce řady BMD prodělaly nejrozsáhlejší bojové nasazení v Afghánistánu v 80. letech. Přestože se u nich projevily i některé slabiny, např. co se týče pancéřování, celkově se vozidla velice osvědčila a zkušenosti z Afghánistánu se významně promítly do konstrukce BMD-3. V období SSSR byla vozidla řady BMD exportována na Kubu, která je pak nasadila při intervenci v Angole. Určitý počet exemplářů od Kubánců posléze převzala angolská armáda. Dalším zákazníkem byl Irák, který svoje vozidla neúspěšně použil ve válce v Zálivu v roce 1991. Část zdrojů uvádí, že jistý počet obrněnců řady BMD odebrala také Indie a Írán.

Obrněnce BMD-2 vjíždějí do těžkého dopravního vrtulníku Mi-26

Největším uživatelem však samozřejmě zůstává Ruská federace, která má ve službě zhruba 800 kusů všech verzí a kolem 2400 dalších ve skladech. Menší počty získaly další nástupnické republiky SSSR, a to Bělorusko, Ukrajina, Moldávie, Uzbekistán, Arménie a Ázerbajdžán. Jistý počet dostaly od Rusů dvě separatistické republiky na území Gruzie, tedy Abcházie a Jižní Osetie. Válka o Jižní Osetii v létě 2008 byla dalším konfliktem, kterého se obrněnce BMD zúčastnily. Kromě toho byly nasazeny ve druhé čečenské válce (1999-2009) a užívají je ruské síly KFOR v Kosovu. Vývoj ovšem pokračuje a v současnosti se zájem soustřeďuje zejména na nejnovější vozidlo BMD-4M. To si ponechává věž i výzbroj obrněnce BMD-4, avšak má novou korbu a podvozek, a to s účelem dosažení co největší unifikace s obrněncem BMP-3. Důmyslná konstrukce výsadkových vozidel BMD tak nadále prokazuje svoje kvality a lze očekávat, že tato řada obrněnců zůstane základem výbavy ruských výsadkových jednotek ještě mnoho úspěšných let.

Soudobé bojové vozidlo výsadku BMD-4, za ním starší typ BMD-2

Lehký tank 2S25 Sprut-SD

Jedním z nejzajímavějších členů „rodiny“ vozidel BMD je prostředek 2S25 Sprut-SD, který je oficiálně označován jako samohybný protitankový kanon. Fakticky se ale jedná o lehký tank a ve své kategorii patří k nejvýkonnějším typům vůbec. Je postaven na prodlouženém podvozku z BMD-3, který má sedm párů pojezdových kol. V otočné věži se nalézá 125mm kanon 2A75, což je příbuzný kanonu 2A46, který najdeme v takřka všech moderních ruských tancích. Díky kvalitnímu systému řízení palby dokáže přesně střílet na vzdálenost nejméně 2500 m, navíc je možno z něj odpalovat laserem naváděné protitankové rakety 9M119 Invar, jejichž nejnovější verze má dosah až 5000 m. Kanon má automatické nabíjení se zásobníkem na 22 střel, dalších 18 střel je převáženo v korbě. Doplňkovou výzbroj tvoří kulomet PKT ráže 7,62 mm. Vozidlo Sprut-SD má tříčlennou osádku a váží 18 tun. Dosahuje rychlostí přes 70 km/h, je obojživelné a samozřejmě může být shazováno na padácích.

2S25 Sprut-SD

Lukáš Visingr

Hlavní zdroje:
Michail Barjatinskij: Bojevyje mašiny děsanta
Christopher Foss: Jane’s Tanky – Příručka pro rozpoznávání
Desantura.ru, Warfare.ru, Wikipedia.org

Fotografie: VTZ, MO RF, US Army, archiv autora

Publikace: Válka Revue 1/2013