POZEMNÍ TECHNIKA

Pansarbandvagn 302 (Pbv 302): Spolehlivý obrněnec švédské pěchoty

Švédská armáda nedávno poslala do výslužby poslední obrněné transportéry Pbv 302, jež byly zařazeny do výzbroje v 60. letech. Přestože působily jako jednoduché „krabice“ na pásech, ve skutečnosti šlo o hodně propracovaný design, jenž využíval mnoho neobvyklých prvků a ve své době patřil mezi vůbec nejlepší pěchotní obrněnce na světě.

Podobně jako další švédská obrněná vozidla, jimž jsme věnovali články v některých minulých číslech ATM, vznikl také transportér Pbv 302 coby ryze domácí konstrukce zejména proto, že žádný zahraniční typ nedovedl splnit náročné specifikace švédské královské armády. Ta tehdy žádala vozidlo, které zajistí bezpečnou přepravu pěšáků na bojišti, umožní jim střílet i zevnitř, bude mít pohyblivost jako tank Strv 103 (včetně možnosti plavat bez speciální výbavy) a bude schopné efektivně bojovat proti lehce obrněným vozidlům a pomalým vzdušným cílům. Dá se říci, že armáda žádala už spíš bojové vozidlo pěchoty. Tato kategorie tehdy ještě neexistovala, avšak švédský transportér ji poměrně jasně předznamenával.

Nová konstrukce a srovnání s M113

Na přelomu 50. a 60. let vznikl ve Švédsku malý pásový transportér Pbv 301, jenž byl založen na konstrukci lehkého tanku Stridsvagn m/41, resp. na československé konstrukci TNH. Sama švédská armáda ale pokládala Pbv 301, jenž vstoupil do služby v roce 1961, jenom za dočasné řešení a požadovala nový, výkonnější obrněnec. Byla prostudována řada zahraničních vozidel, avšak žádné nevyhovělo náročným požadavkům. Krátce se zvažovala možnost přestavby typu M113 od USA, ale záhy se dospělo k závěru, že by rekonstrukce byla příliš náročná. Přesto se jeden kus M113 do Švédska dostal, protože byl pronajat kvůli srovnávacím zkouškám v rámci vývoje domácího vozidla. Armáda oslovila podniky Landsverk a Hägglunds & Söner a v říjnu 1961 zadala druhému z nich kontrakt na stavbu dvou prototypů, jednoho pro pojezdové testy a druhého pro bojové zkoušky. Prototypy byly připraveny v roce 1962 a rychle se ukázalo, že se jedná o skutečně kvalitní konstrukci, ačkoli se učinily i některé změny. Tou nejvýraznější byla přestavba zadní části korby, kde se původně nacházela sklopná rampa, avšak sériové obrněnce dostaly odlišné řešení, a sice dvoudílné dveře. V lednu 1963 získala firma Hägglunds & Söner kontrakt na sériovou produkci. Program vývoje, zkoušek a výroby byl poměrně levný, protože se uplatnily prvky civilního původu. Šlo zejména o soustavu pohonu, kam spadal šestiválcový turbodiesel Volvo Penta THD 100B a čtyřstupňová převodovka Volvo Penta R-60 (doplněná i redukcí do terénu, což počet stupňů fakticky zdvojnásobilo). Motor s ležatými válci se nalézal velice nezvykle ve spodku přední části korby (tj. pod podlahou), což bylo řešení tak efektivní, že ho pak firma Volvo běžně používala i u autobusů. Výkon se přenášel na přední pár hnacích kol, vozidlo mělo pět párů pojezdových kol (opatřených pneumatikami) se závěsy na torzních tyčích a záďový pár napínacích kol. Pásy byly na počátku shodné s těmi na M113, ale posléze se montovaly modernější pásy švédské výroby M70.

Povedená věžička s 20mm kanonem

Díky onomu nestandardnímu umístění motoru mohli všichni tři muži osádky sedět vedle sebe, a tudíž měl uprostřed sedadlo řidič, vpravo seděl velitel a vlevo střelec. Velitel měl k dispozici plochou pozorovací kopuli, zatímco střelec ovládal otáčivou věžičku s výzbrojí. Ve věžičce se nalézal 20mm rychlopalný kanon Automatkanon m/47D, tedy licenční verze švýcarské zbraně Hispano Suiza 804. Kanony byly vymontovány ze stíhaček Saab J 29 Tunnan (v každém stroji byly čtyři) a existovaly pro ně dva typy nábojů. Zásobování nejdřív probíhalo tak, že průbojné náboje se nacházely v zásobnících na 10 ran, kdežto tříštivo-trhavé střelivo se podávalo z pásů na 135 ran. Zásoba čítala deset zásobníků a tři pásy, ovšem pásový systém se neosvědčil, a tak se pak u tříštivo-trhavé munice přešlo na zásobníky na 30 nábojů, kterých vezlo každé vozidlo deset. Odměr věže byl kruhový, rozsah náměru byl od –10 do +50 stupňů, kanon mohl vypálit 540 ran za minutu a optický zaměřovač s osminásobným zvětšením dovoloval přesnou střelbu na dálku asi 2000 m. Za zmínku stojí, že ačkoliv se vozidlo Pbv 302 nikdy neexportovalo, tato kompaktní a současně velice efektivní věžička na trhu uspěla, jelikož ji koupilo Švýcarsko pro své M113 a obdržely ji také brazilské obrněnce EE-11 Urutu v armádě Gabunu. Kromě 20mm kanonu dostal Pbv 302 šestici dýmových granátometů na pravou polovinu záďových dveří. Ty sloužily pro nástup a výstup osmičlenného družstva. Šest řadových členů mělo své sedačky po bocích (tj. seděli tvářemi k sobě), kdežto velitel a jeho zástupce byli úplně vzadu na sedadlech obrácených zády k sobě. Ve stropě se nalézala dvojice hydraulicky ovládaných poklopů, které se používaly k vedení palby osobními zbraněmi pěchoty zevnitř vozidla, což byl ostatně jeden z původních základních požadavků. S osmi vyzbrojenými pěšáky (případně s nákladem kolem 1200 kg) dokázal obrněnec bez složitých příprav plavat.

Další vybavení a zkoušky odolnosti

Obojživelnost Pbv 302 zajišťoval sklopný vlnolam na přídi a vestavěná vodní čerpadla, pohyb zabezpečovalo otáčení pásů. Schopnosti plavby dosti napomáhala i dutá kola s pneumatikami. Je ale nutné zdůraznit, že lehké a kompaktní vozidlo mělo pouze malou rezervu výtlaku, takže sice zvládlo náklad až 2000 kg, jenže v takovém případě už neplavalo. Alternativně se prostor pěchoty v zádi dal uzpůsobit i pro dopravu čtyř až šesti raněných na nosítkách. Další možností byl transport družstva šesti mužů s protitankovými řízenými střelami Rbs 56 BILL. Co se týče odolnosti, korba byla svařena z dvojitých ocelových plátů, které mohly ochránit osádku i proti sekundárním účinkům kumulativních hlavic. Čelní pancíř o tloušťce 23 mm zastavil či značně zpomalil také průrazné střely kalibru 20 až 30 mm a zkoušky dokázaly, že na dálku 15 m byla korba schopna spolehlivě odolat střepinám 105mm granátů a zpravidla také střepáním 155mm granátů. Vedle toho se uvádělo, že Pbv 302 měl přečkat výbuch nukleární pumy o ekvivalentu cca 5 kilotun ve vzdálenosti 500 m. S tím souvisí fakt, že se pro obrněnec připravoval filtrační a ventilační systém pro činnost v zamořeném prostředí, ale nakonec nebyl nainstalován; stejný osud potkal i záměr namontovat infračervený systém nočního vidění. Pro komunikaci sloužila jedna až dvě vysílačky Ra 421 či Ra 480 a navíc vnitřní telefonní okruh. Celý předchozí popis se vztahuje k základní variantě Pbv 302A, která byla vyráběna mezi roky 1966 a 1972 v počtu 518 kusů. Dvanáct z nich bylo potom přestavěno do tří speciálních variant. Osm exemplářů se proto změnilo na komunikační obrněnce Rlpbv 3024 (Radiallänkpansarbandvagn), které nesly zvedací anténní stožár radiostanice TS-9000, v jediném kusu vznikla dělostřelecká průzkumná úprava Pjrekpbv 3025 (Pjäsrekognoceringspansarbandvagn) a ze tří kusů se stala zdravotnická vozidla Sjuktppbv 3026 (Sjuktransportpansarbandvagn).

Trojice odvozených účelových verzí

Vedle oněch 518 vozidel základní verze bylo objednáno a dodáno také 156 obrněnců, jež byly určeny k plnění specializovaných zadání. Nejpočetnější bylo s 69 exempláři velitelské vozidlo Stripbv 3021 (Stridsledningspansarbandvagn) pro velitele praporů a brigád. V zádi se nalézala místa pěti až šesti důstojníků (čtyři vlevo a dvě napravo) a čtyři radiostanice Ra 421 a Ra 480, podle jejichž čtyř antén se dal obrněnec na pohled rozeznat. Vedle toho měl též dva konektory pro polní telefony. Pro předsunuté dělostřelecké návodčí bylo vyrobeno 48 vozidel Epbv 3022 (Eldledningspansarbandvagn), která měla těmto specialistům umožnit přesunovat se po bojišti stejně rychle jako mechanizované jednotky, které vyžadovaly podporu dělostřelectva. Vozidlo mělo v zádi prostor pro tři operátory (sedící vpravo), stůl a tři radiostanice Ra 421 a Ra 480 (a tudíž i tři antény), došlo ovšem i k větší konstrukční změně. Velitel dělostřeleckého týmu totiž seděl na sedačce původního velitele vozidla a na místě původní ploché kopule se objevil zcela nový pozorovací komplet s nápadnými kryty objektivů optických senzorů. Mohl se sice otáčet o 345 stupňů, avšak jeho rozměry současně omezily palebné pole věžičky s výzbrojí. Poslední ze tří zvláštních modifikací vznikla v počtu pouze devíti exemplářů, nesla jméno Bplpbv 3023 (Batteriplatspansarbandvagn) a fungovala jako velitelské vozidlo pro baterii samohybných děl Bandkanon 1. Záď obrněnce nabízela prostor pro sedm důstojníků a čtveřici vysílaček, kromě kterých neslo vozidlo výpočetní systém pro řízení palby (později byl zabudován též digitální počítač SKER). Na každé tři houfnice připadalo jedno vozidlo Bplpbv 3023. Pokud jde o základní pěchotní transportéry Pbv 302A, ty byly zařazovány především do mechanizovaných rot obrněných praporů, z nichž každá měla jedenáct exemplářů; kromě toho hlavně na severu země působily i mechanizované prapory.

Dva další typy jako podpora tanků

Z designu Pbv 302 byla odvozena prodloužená platforma, která měla šestici párů pojezdových kol, silnější motor Volvo Penta THD 100C a převodovku R-61. Tuto platformu pak využívaly dva typy vozidel, které sloužily coby prostředky podpory tanků Strv 103. Armáda totiž chtěla, aby příslušná vyprošťovací i mostní vozidla dokázala udržovat stejné tempo jako tyto tanky, a to včetně možnosti plavat. V lednu 1966 získala firma Hägglunds & Söner objednávku na dva prototypy, z nichž první představoval vyprošťovací obrněnec Bgbv 82 (Bärgningsbandvagn) a druhý mostní vozidlo Brobv 941 (Brobandvagn). Testy začaly roku 1968 a o dva roky později bylo objednáno 24 sériových Bgbv 82 a 17 kusů Brobv 941, jejichž dodávky byly realizovány v letech 1972 a 1973. Vyprošťovací vozidlo Bgbv 82 dostalo jeřáb, který byl normálně složen po pravé straně a při nejkratší délce 1,5 m mohl unést až 5,5 tuny. Jestliže se výložník vysunul na maximální délku 5,5 m, činila nosnost 1,5 tuny, každopádně to ale stačilo na nesení motoru ze Strv 103. Vozidlo mělo i prostor pro dopravu tohoto motoru. Dále mělo naviják o tažné síle 20 tun (s kladkami až 60 tun), dvě záďová rydla s nosností po 10 tunách a přední radlici, která se dala naklápět a měla nosnost 6 tun. Výzbroj tvořila tatáž věžička jako u Pbv 302, opatřená i osmi dýmovými granátomety. Mostní vozidlo Brobv 941 dostalo mohutný hydraulický nosník pro most Krigsbro 4 s nosností 50 tun. Most se dal vézt i na taženém přívěsu, který byl (stejně jako obrněnec Brobv 941) schopen plavby. Položení mostu trvalo max. 5 minut, zvednutí bylo ještě rychlejší. Výzbroj zahrnovala dvojici 7,62mm kulometů Ksp 58, pro něž byly k dispozici dvě lafety na korbě a dvě na nosníku, a čtyři čtveřice dýmových granátometů. Obrněnce Bgbv 82 a Brobv 941 byly začleňovány do vybraných rot s tanky Strv 103, v praxi však sloužily pro podporu celých tankových praporů. V polovině 80. let proběhla modernizace, při níž obrněnce dostaly mj. nové pásy Diehl nebo zesílená pojezdová kola.

Modernizace kvůli mírovým misím

Ve výčtu provedení Pbv 302 lze uvést i pokusné vozidlo UDES 08 (alias Pbv 302H), na němž se testovala mj. věž s 25mm kanonem Oerlikon KBA a překrývající se pojezdová kola. V roce 1984 rozběhla firma Hägglunds & Söner program omlazení sériových Pbv 302A, známý též jako REMO (Renovering och modifiering). Výsledné vozy se nazývaly Pbv 302B a měly mj. již zmíněné zásobníky na 30 ran, protiletadlový zaměřovač pro střelce, modernější navigační vybavení a nový interní telefon. Sestava dýmových granátometů se přesunula ze zádě na boky věžičky, na korbu přibyla dvojice vrhačů světlic, pojezdová kola dostala centrální huštění a osádka obdržela pohodlnější sedadla. Obdobně se změnily i některé odvozené účelové verze, nově také značené písmenem B. Výrobce poté navrhoval ještě hlubší modernizaci, která zahrnovala mj. kopuli pro velitele výsadku, zesílené pancéřování čela nebo novou převodovku, ale zůstalo pouze u prototypu. Na kanonech některých Pbv 302 se posléze objevily úchyty na 7,62mm kulomety Ksp 58 za účelem výcviku a zastřelování, šlo však spíše o provizorium. Definitivní řešení sekundární výzbroje tak přineslo až provedení Pbv 302C, na které bylo kolem 50 vozidel upraveno v 90. letech kvůli nasazení v mírových silách v Bosně a Kosovu. Vedle nového držáku pro kulomet přibyla vnitřní laminátová vrstva proti střepinám a volitelně i vnější přídavné pancéřové desky. Kvůli operaci v Kosovu byl poté zabudován nový klimatizační systém. Podobně byly opět upraveny též některé kusy odvozených verzí. Vozidla se v misích velmi osvědčila, a tudíž vyřazování ve prospěch nových obrněnců Strf 90 (CV90), Patgb 360 (Patria AMV) a Bv 410 (BvS 10 Mk IIB) běželo déle, než se na počátku plánovalo. Pomocná vozidla Bgbv 82 a Brobv 941 opustila službu již v roce 1994, kdežto část Pbv 302B, Pbv 302C i některých účelových verzí dosloužila až před několika roky, čímž skončila kariéra tohoto povedeného, spolehlivého a oblíbeného obrněnce.

Pansarbandvagn 302 (Pbv 302) během mise v Bosně a Hercegovině

Projekty nosičů zbraní

V rámci rozvoje designu byl navržen rovněž např. protiletadlový komplet BA 30 LV, který na korbě z Pbv 302 nesl otáčivou věž se dvěma 30mm kanony Hispano Suiza, nepřekročil ovšem stádium makety (armáda potom dala přednost vozidlu VEAK 40 na šasi tanku Strv 103, avšak to vzniklo jenom v jednom prototypu). Britská firma BAC (pozdější součást BAE Systems) se v rámci kooperace se Švédy snažila prosadit samohybnou verzi raketového systému Rapier na podvozku Pbv 302, ale zůstalo jen u kreseb. Určitě nejpodivnějším nápadem byl ale ten, který vznikl při vývoji stíhače tanků pro švédskou pěchotu. Návrh nazvaný Ikv 65 Alt II přebíral od Pbv 302 celý podvozek a korbu, do jejíhož čela byl zastavěn 90mm nízkotlaký kanon. Maketa působila značně neprakticky a do sériové výroby pak postoupil stíhač tanků Ikv 91, který však stejně využíval některé prvky z Pbv 302.

Publikace: ATM 10/2018