POZEMNÍ TECHNIKA

Archer: Užitečná kuriozita

Archer

Tankových bitev ve druhé světové válce se neúčastnily pouze samotné tanky, ale i další druhy bojové techniky. Mezi ně patřily i stíhače tanků, tedy obrněná vozidla vyzbrojená výkonnými protitankovými děly a zkonstruovaná speciálně pro ničení protivníkových obrněnců. A jednou z nejzajímavějších konstrukcí této kategorie byl britský typ Archer, jenž se vyznačoval tím, že jeho 17liberní protitankový kanon mířil dozadu.

Zrod 17liberního kanonu

Standardní britskou protitankovou zbraň na začátku války představoval 6liberní kanon (neboli zbraň ráže 57 mm), jenž se proti tehdejším německým tankům rozhodně osvědčil. Ale již roku 1941 bylo evidentní, že se čas jeho úspěchů chýlí ke konci, protože pancíře tanků mohutněly a účinnost 57mm střel přestávala postačovat. Britští konstruktéři tedy okamžitě zahájili práce na nové, daleko výkonnější zbrani, schopné vzdorovat i budoucím německým středním a těžkým tankům. Začal se rodit 17liberní kanon s hlavní ráže 3 palce, tj. 76 mm. Jeho první prototyp se objevil již v srpnu 1942, ale potřeboval ještě četné změny. Brity současně tlačil čas, jelikož už přicházely zprávy o brzkém nasazení nacistických těžkých tanků Tiger v severní Africe. Proto se sáhlo k nouzovému řešení a první série 17libeních kanonů byla umístěna na lafety převzaté z 25liberních polních kanonů. Teprve v létě 1943 byly k dispozici standardní 17liberní zbraně, jež obdržely od britské armády oficiální označení „Ordnance, Quick-Firing, 17 pounder“, tedy rychlopalný 17liberní kanon. Bezesporu šlo o jednu z nejlepších zbraní ve své kategorii v celé válce, o čemž ostatně svědčí i fakt, že poslední kusy opustily výzbroj až v 50. letech. Přestože svou slávou zůstalo britské dělo daleko za legendárními německými „osmaosmdesátkami“ (tj. původně protiletadlovými kanony kalibru 88 mm), kvalitami se jim mohlo směle rovnat. Dělo pálilo 7,65 kg vážící průbojné granáty s úsťovou rychlostí 950 m/s, takže na vzdálenost okolo jednoho kilometru bylo možné prorazit pancíř silný téměř 130 mm. To stačilo na ničení všech německých středních tanků a také obávaných těžkých Tigerů. Jediné, s čím si 17liberní kanon nedokázal poradit, byly čelní pancíře těžkých tanků Königstiger. Kanon měl v podstatě jenom jednu slabinu, a sice velké rozměry a hmotnost, což omezovalo jeho pohyblivost a vyžadovalo obsluhu sedmi plně vytížených mužů. Po tomto zjištění následovalo logické rozhodnutí, že by měla vzniknout samohybná verze 17liberního kanonu.

Archer

Originální řešení problému

Realizace tohoto záměru ovšem nebyla jednoduchá. V prvé řadě bylo zřejmé, že zkrátka nelze toto dělo umístit do žádného tehdy dostupného tanku. Tanky, jejichž konstrukce by podobnou modifikaci dovolila, se teprve rodily. Musela se tak zvolit provizorní cesta samohybného děla, které bude mít 17liberní kanon umístěný v pevné nástavbě na tankovém podvozku. Nejprve se zkoušela instalace děla na šasi pěchotního tanku Churchill; těchto vozidel se dokonce vyrobila malá série, ale v boji nakonec použita nebyla. Nepovedla se ani montáž na podvozek rychlého „křižníkového“ tanku Crusader. Jako nejvíce perspektivní se ukázalo použití šasi z pěchotního tanku Valentine. Nejprve se experimentovalo s úpravou samohybného děla Bishop, které také využívalo podvozek Valentine, ale místo klasické tankové věže mělo vysokou pevnou věž, ve které se nalézal výše uvedený 25liberní polní kanon. Takto konstruovaná nástavba ovšem byla pro zpětný ráz 17liberního kanonu nevhodná, a tak se inženýři rozhodli, že na podvozek tanku Valentine umístí nástavbu zcela novou. Nastal ovšem další problém, a sice hledání místa, kam na šasi tanku tento rozměrný a těžký kanon s velkým zpětným rázem upevnit. Tank Valentine měl pochopitelně motor vzadu, takže kanon montovaný také vzadu by způsobil, že vozidlo by bylo nevyvážené a jeho chování při výstřelu by mohlo být všelijaké. Proto někdo (patrně už se nikdy přesně nedozvíme kdo) přišel s originálním nápadem, totiž umístit kanon tak, že hlaveň bude mířit dozadu. Zdánlivě absurdní nápad se ovšem záhy projevil jako velice důmyslný. Na podvozek byla umístěna jednoduchá, hranatá a shora otevřená nástavba, ve které byl lafetován 17liberní kanon mířící směrem vzad, tedy s hlavní nad motorem. Vedle toho vozidlo dostalo i kulomet BREN ráže 7,7 mm coby protipěchotní a protiletadlovou zbraň. Korbu chránil pancíř z ocelových plechů o síle od 14 do 60 mm. Osádka obrněnce byla čtyřčlenná a tvořil ji velitel, střelec, nabíječ a řidič, všichni rozmístění v nástavbě.

Archer

Od nedůvěry k oblibě

Vozidlo se začalo sériově vyrábět v březnu 1944 pod oficiálním označením „Self Propelled 17 pounder, Valentine, Mk I, Archer“, tedy samohybný 17liberní kanon Archer na šasi Valentine Mk I. Sériová vozidla se dostala do boje na západní frontě v říjnu 1944. Vojáci z nich nejdříve nebyli příliš nadšení, protože nekonvenční uspořádání vzbuzovalo instinktivní nedůvěru. Také se projevila jedna slabina konstrukce, a to skutečnost, že při výstřelu se závěr kanonu dostával na místo, kde se nalézala hlava řidiče, který tedy musel během střelby opouštět své místo. Ale záhy se ukázalo, že Archer má i přes tento nedostatek velké výhody. Kanon mířící dozadu byl totiž perfektní řešení pro některé druhy bojové činnosti, např. pro „protitankové pasti“. Archer mohl (díky svému celkově malému profilu) nepozorovaně čekat v úkrytu, po objevení vozidel nepřítele zahájit palbu a pak případně ustupovat, při čemž však dělo stále mířilo na protivníka. A výjimečná palebná síla 17liberního kanonu řadila Archer mezi nejlepší protitankové zbraně, jaké měla anglo-americká vojska k dispozici. Později přišly i další obrněnce s touto zbraní, na prvním místě typ Achilles, což byla britská varianta amerického stíhače tanků M10 (podvozek tanku M4 Sherman nesoucí novou věž se 76mm kanonem). Ten sice disponoval otočnou věží, avšak vyšší odolnost a stabilita Archeru vedla k tomu, že Archer zůstal u britských dělostřelců oblíbenější než Achilles.

Archer

Celkově bylo objednáno 800 kusů, konec války však vedl k tomu, že produkce byla zastavena po asi 655 vyrobených vozidlech. Po válce následovaly nové designy tanků, již opatřené 17liberními kanony, ovšem Archer zůstal ve výzbroji až do 50. let. Posléze byla část vozidel předána Egyptu, který je nasadil proti Izraeli. Nyní můžeme vidět zachované tři kusy stíhače tanků Archer, a to v britském Bovingtonu, nizozemském Overloonu a konečně izraelském Latrunu. Archer zůstal se svou konstrukcí navždy ojedinělý, ovšem prokázal, že se i takováto kuriozita může v boji nakonec velice osvědčit.

Archer

Lukáš Visingr

Publikace: Střelecká revue 02/2014