POZEMNÍ TECHNIKA

Valkiri: Raketomet pro válku v buši

Dělostřelecký raketomet Valkiri

Jihoafrická republika se kvůli svému rasistickému režimu apartheidu stala předmětem spousty mezinárodních sankcí včetně zbrojního embarga. To však jednak nebylo dodržováno a jednak se dá celkem úspěšně tvrdit, že bylo nakonec kontraproduktivní. Jihoafričané totiž zareagovali cílevědomým budováním silného domácího zbrojního průmyslu, který poté zásoboval domácí ozbrojené síly a uspěl i na světovém trhu. Postupně vznikla specifická jihoafrická konstrukční škola zbraní, zejména obrněných vozidel a dělostřelectva. Mezi její méně známé, avšak velice zajímavé produkty patří samohybné raketomety Valkiri.

Odpověď na BM-21 Grad

Jihoafrická armáda (oficiální název SADF, South African Defence Force) byla již od poloviny šedesátých do konce osmdesátých let zapojena do série konfliktů, které probíhaly jak na jejím vlastním území, tak na území dalších států regionu, a to Rhodesie (dnes Zimbabwe), Namibie, Mozambiku, Zambie a Angoly. Na jedné straně stály prozápadní režimy a organizace, které se těšily také podpoře z Jihoafrické republiky, a proti nim byly síly prosovětské, na jejichž straně se aktivně angažovala zejména Kuba. Přímá intervence jihoafrické armády do těchto konfliktů způsobila, že se Jihoafričané stali terči palby vysoce účinného dělostřelectva sovětské výroby, jímž disponovali jejich nepřátelé. V odpovědi na to jihoafrická armáda žádala státní zbrojovku Denel o vývoj kvalitativně nových typů dělostřeleckých zbraní, jež budou schopné „přestřílet“ sovětskou techniku. V sektoru hlavňového dělostřelectva to byly nové 155mm houfnice, které se následně staly velice slavnými a obávanými, kdežto v oblasti reaktivního dělostřelectva šlo o lehký salvový raketomet Valkiri. Nelze však říci, že by to byla zcela originální zbraň, neboť v roce 1976 se při jedné operaci v Angole podařilo ukořistit sovětský raketomet BM-21 Grad, načež jihoafričtí konstruktéři bez zábran převzali některá řešení této opravdu vysoce povedené dělostřelecké zbraně. Vývoj kompletu začal v listopadu 1977 ve zbrojovce Somchem, jež byla divizí zmíněné firmy Denel, a byl úspěšně zakončen v březnu 1981. Už v následujícím měsíci začala výroba a v dubnu 1982 se první sériové raketomety dostaly do arzenálu SADF. Nebylo však vyrobeno nijak závratné množství kusů, pravděpodobně jen kolem 25. Byly zavedeny do výzbroje dělostřeleckých pluků, kde utvářely baterie po třech raketometech, a byly určeny pro ničení „měkkých cílů“, především soustředění nepřátelských vojáků a partyzánů, jejich táborů či kolon nepancéřovaných zásobovacích vozidel. Souhrnně lze říci, že Valikiri byla zbraň, jež odpovídala specifickým požadavkům SADF na válku v buši, což kromě zmíněných druhů cílů zahrnovalo vysokou pohyblivost a relativní nenápadnost.

Dělostřelecký raketomet Valkiri

Nenápadný raketomet

Jako podvozek raketometu Valkiri byl určen terénní automobil SAMIL 20 s nosností 2,2 tuny, což byla v podstatě jihoafrická verze slavného německého vozu Mercedes-Benz Unimog (část zdrojů proto nesprávně uvádí, že raketomet používal přímo podvozek Unimog). Vozidlo neslo na zádi raketnici se třemi řadami po osmi odpalovacích trubicích ráže 127 mm, tj. dohromady 24 trubic. Zcela výjimečná však byla skutečnost, že rozměry onoho svazku trubic byly takové, aby se zhruba rovnaly rozměrům valníkové nástavby na standardní nákladní verzi automobilu SAMIL 20; na svazku trubic byla navíc navařena trubková konstrukce, na niž se dala připnout plachta. Výsledkem toho bylo, že v pochodovém režimu byl raketomet Valkiri nerozeznatelný od běžného nákladního vozidla. Jihoafričtí konstruktéři se také snažili o potlačení světelných i zvukových projevů palby, aby byl raketomet maximálně nenápadný. To však rozhodně nebylo na úkor palebné síly. Vzhledem k hlavnímu poslání kompletu Valkiri byly jeho 127mm rakety optimalizovány proti živé síle a nejméně odolným cílům, takže každá z nich přepravovala cca 8500 ocelových kuliček, které výbuch rozmetal ve výšce asi 8 m nad zemí. Každá raketa takto pokryla plochu asi 1500 m2, což odpovídá kruhu o poloměru 22 m, v němž nemohlo prakticky nic přežít. Raketa s motorem na tuhé palivo měřila na délku 2,68 m, vážila 53 kg a měla dosah maximálně 22 km. Minimální dostřel činil okolo 8 km a dosahovalo se ho tím, že se na rakety montovaly kruhové spoilery pro zpomalování. Vozidlo neslo klasický mechanický zaměřovač pro nepřímou střelbu, ale navíc mělo také výsuvný meteorologický stožár s čidlem, jež měřilo směr a rychlost větru. Příprava raketometu k palbě trvala necelých pět minut, následně se dalo pálit rychlostí jednoho výstřelu za sekundu (všechny rakety byly tak vypuštěny za 24 sekund), pak bylo možné do dvou minut pozici opustit. Střelba se mohla ovládat buďto přímo z kabiny, nebo pomocí dálkového ovládání s kabelem o délce cca 50 m. Ke každému raketometu patřilo ještě nabíjecí vozidlo o nosnosti pět tun, jež přepravovalo 48 raket, tedy dva palebné průměry. Nabíjení probíhalo manuálně a trvalo asi deset minut.

Dělostřelecký raketomet Valkiri

Valkiri Mk II čili Bateleur

Je ale zajímavé, že se oficiální název Valkiri používal obvykle jen v oficiálních dokumentech. Jihoafričtí vojáci mu často říkali Visared, zatímco partyzáni ze spojenecké organizace UNITA mu dali název Chindungu (druh pálivého pepře). Patrně nejzajímavější přezdívka vznikla jako parafráze termínu „Stalinovy varhany“, jenž byl za druhé světové války používán pro úspěšné sovětské raketomety BM-13 (přezdívané i „Kaťuše“). Podle tehdejšího jihoafrického premiéra Johna Vorstera se komplexu Valkiri začalo říkat také „Vorsterovy varhany“. Je známo, že síly SADF úspěšně nasadily raketomety v Angole v letech 1987 a 1988, a to při operacích Hooper a Modular proti silám prosovětské organizace FAPLA a jejím kubánským spojencům. Nyní se už ovšem zhotovené raketomety Valkiri nalézají v rezervních skladech a označují se zpravidla jako Valkiri Mk I či Mk I.22 (s odkazem na maximální dostřel). V dělostřeleckých útvarech je totiž nahradila modernizovaná varianta, vyvíjená od roku 1985 pod názvem Valkiri Mk II, ale nyní nazývaná Bateleur (druh dravého ptáka).

Dělostřelecký raketomet Bateleur

Na první pohled se ale svému předchůdci příliš nepodobá, neboť používá šestikolový podvozek SAMIL 100 s obrněnou kabinou, která chrání osádku proti malorážové munici. Samotný podvozek má (v souladu s jihoafrickou konstrukční školou) příčný průřez ve tvaru V, jenž omezuje účinek min. Bateleur má čtyřicet odpalovacích trubic kalibru 127 mm, které mohou vypouštět jak původní rakety s dosahem 22 km, tak nové rakety s délkou 2,95 m a hmotností 63 kg, jejichž nejvyšší dosah činí až 36 km. Zvýšil se také ničivý účinek, jelikož nová protipěchotní raketa obsahuje 9700 kuliček (vyrábějí se však i jiné typy hlavic). Bateleur je vybaven počítačovým systémem řízení palby a může odpalovat jednu raketu za půl sekundy, takže kompletní salvu vypustí za přibližně 20 sekund. Další zlepšení se týká nabíjení, jež je nyní mechanizováno. Raketomety Bateleur začaly být zaváděny do SADF roku 1990 a celkově byl vyroben podobný počet jako u první verze, tedy kolem 25 exemplářů. Raketomet Bateleur je v současnosti nabízen i na export s tím, že samotné odpalovací zařízení se dá (dle přání zákazníka) umístit i na jiný typ podvozku.

Dělostřelecký raketomet Bateleur

Dělostřelecký raketomet Bateleur

Publikováno ve Střelecké revue 08/2013