POZEMNÍ TECHNIKA

České a slovenské samohybné houfnice

Největší část výzbroje Československé lidové armády pochopitelně tvořila sovětská technika, popř. její licenční kopie. Současně však vyspělý zbrojní průmysl ČSSR vyvíjel a vyráběl ryze československé originální produkty, jež nezřídka nejen převyšovaly typy ze SSSR, ale mohly směle konkurovat i moderní západní technice. Kromě samopalu vz. 58 či cvičných tryskových letounů Aero je nutno zmínit i československé samohybné houfnice, o nichž lze bez nadsázky říci, že konstrukčním pojetím předběhly svou dobu. A jejich nejmodernější verze i v současné době představují mimořádně kvalitní zbraně.

Samohybná houfnice DANA ve výzbroji polské armády

DANA s podvozkem Tatra 815

Na počátku 70. let bylo evidentní, že československá armáda potřebuje zařadit do služby nový samohybný dělostřelecký komplet, což v podmínkách Varšavské smlouvy fakticky znamenalo houfnici ráže 152 mm. Československo se ovšem rozhodlo, že nezavede do výzbroje sovětské zbraně tohoto kalibru na pásových podvozcích (2S3 Akacia a 2S5 Giacint) a vytvoří si vlastní samohybnou houfnici. Vývojem byl pověřen podnik Konštrukta Trenčín, jenž vývojové práce zakončil v roce 1976. O rok později byla nová zbraň zavedena do služby v ČSLA pod názvem ShKH (samohybná kanonová houfnice) vz. 77 DANA. Její jméno se dnes často píše ve formě „Dana“, ale formálně správné je psaní velkými písmeny, jelikož skutečně jde o zkratku, ačkoli na její význam si dnes už leckdo nevzpomene: Dělo Automobilní Nabíjené Automaticky. Tato slova vlastně zahrnují oba základní převratné rysy nové zbraně, jimiž se odlišovala od světové konkurence. Prvním rysem byl typ podvozku, neboť konstruktéři odmítli klasické pásové šasi, na která se tehdy montovala všechna samohybná děla, a rozhodli se pro osmikolový podvozek z kopřivnické Tatry. Kolový podvozek znamená výhodu v jednoduchosti, nižší výrobní ceně i provozním nákladům a také díky vyšší rychlosti na pevném povrchu. Ačkoli obecná nevýhoda spočívá v nižší průchodnosti těžkým terénem, pověstné terénní vlastnosti podvozků od značky Tatra způsobují, že se systém DANA dokáže s většinou „pásáků“ velice slušně měřit, nehledě k tomu, že je samozřejmě dramaticky předčí v jízdě na silnici. Použitý podvozek je v podstatě modifikovaná varianta podvozku nákladního auta Tatra 815 VP31 29 265 8x8.1R. O pohon se stará dieselový dvanáctiválec Tatra T3-930.52V-12 o výkonu 265 kW, který se pro vozidla od firmy Tatra nachází hodně netypicky vzadu (právě to na počátku způsobovalo určité problémy některým řidičům, protože v rozporu se svým zvykem nemohli řadit jen podle zvuku motoru). Dalším zajímavým rysem jsou tři hydraulické podpěry (jedna vzadu a dvě po bocích), které se před střelbou vysunou a zajišťují stabilitu celého systému.

Houfnice DANA české armády na leteckém dnu CIAF 2004 (foto: Marian Visingr)

Osádka, věž, výzbroj a munice

V přední části vozidla se nachází nízká pancéřovaná kabina s místy pro řidiče a velitele, zbylí tři členové osádky mají místa v masivní otočné věži. Ta je podélně rozdělena na dva prostory, přičemž vlevo od samotné zbraně sedí mířič a nabíječ, kdežto vpravo sedí časovač. Jedná se o (ve svojí době) značně nezvyklé uspořádání, související s druhým převratným rysem houfnice DANA, a sice s automatickým nabíjením. Není sice pravda, že DANA byla úplně první zbraň své kategorie s tímto prvkem zavedená do služby, jelikož ji „předběhl“ švédský Bandkanon 1, avšak to byla hodně obskurní a specifická zbraň vyrobená jen v malém počtu kusů, a tak se dá alespoň říci, že DANA byla z tohoto pohledu první velkosériově vyráběná. Nabíjení houfnice zajišťuje dvojitý hydraulicky poháněný systém, jehož levá polovina zasouvá prachové náplně, zatímco ta pravá samotné dělostřelecké granáty. Kapacita tohoto systému činí 36 ran, celková vezená zásoba munice odpovídá 60 výstřelům. Úkolem nabíječe je dohled na správnou funkcí systému a časovač šroubuje na granáty zapalovače, oba dva následně ručně vkládají prachové náplně a granáty do dopravníků samočinného nabíjení. Max. kadence činí čtyři až pět výstřelů za minutu. V případě poruchy automatiky lze dělo samozřejmě nabíjet i klasicky ručně, avšak rychlost palby se potom snižuje na dvě rány za minutu. Mířič obsluhuje zaměřovací soustavu, jež sestává z dělového dalekohledu a zaměřovače pro nepřímou střelbu a dále zaměřovače pro přímou palbu. Vlastní houfnice ráže 152 mm má hlaveň o délce 5,58 m a je uložena na lafetě, jež dovoluje náměr od –4 do 70 stupňů, odměr věže činí 225 stupňů na obě strany. K dispozici je řada typů granátů, které lze obecně rozčlenit na standardní s dostřelem 18 700 m, „dálkové“ se zvětšenou prachovou náloží a max. dosahem 22 000 m a konečně munici pro přímou palbu (především na obrněné cíle) na dálku max. 850 m. Po stránce účinku dominují v prvních dvou kategoriích granáty tříštivo-trhavé, dále se používají např. osvětlovací či dýmové, pro přímou střelbu slouží granáty protipancéřové. Teoreticky by DANA mohla zřejmě střílet i sovětskými chemickými či nukleárními granáty. Pomocnou výzbroj představuje 12,7mm kulomet DŠKM vz. 38/46, umístěný na lafetě na stropě věže.

Služba, nasazení a modernizace

Sériová výroba houfnice DANA probíhala v ZŤS Dubnica nad Váhom. Do roku 1989 vzniklo 672 sériových exemplářů, z nichž 408 zavedla do služby Československá lidová armáda. Jako první jednotka převzal novou zbraň 1. dělostřelecký pluk v Terezíně (tvořil součást 1. tankové divize) a následovalo přezbrojení dalších. Po rozdělení Československa získala Armáda České republiky 273 kusů a zbylých 135 „zdědili“ Slováci. V současnosti má AČR tabulkově zhruba stovku houfnic DANA, avšak v aktivní službě je pouze malá část z nich, kterou provozuje 13. dělostřelecká brigáda v Jincích. Zbylé sériově vyrobené houfnice směřovaly do zahraničí, a to tak, že 111 kusů získalo Polsko, 27 koupila Libye a 126 odebral Sovětský svaz, který jich 120 zavedl do výbavy své 211. dělostřelecké brigády Střední skupiny vojsk (umístěné v Jeseníku) a zbývající poslal na cvičiště v Bělorusku. Po odchodu sovětských vojsk a rozpadu SSSR byla většina „sovětských“ houfnic DANA odsunuta do Kazachstánu, kde také zůstaly. Pokud jde o bojové nasazení během studené války, tak armáda Kaddáfího Libye nasadila houfnice DANA při své neúspěšné intervenci do občanské války v Čadu v 80. letech. Další bojové použití bylo zaznamenáno v srpnu 2008, když armáda Gruzie nasadila v konfliktu s Jižní Osetií a následně také s Ruskem houfnice, jež koupila od České republiky během let 2003, 2005 a 2006 v počtu 24 kusů (z nichž tři ukořistili a vystavili vítězní Rusové). Od roku 2008 jsou houfnice DANA užívány polskou armádou v Afghánistánu. Přes své kvality ovšem DANA přece jen zastarala, a tak se samozřejmě objevily její modernizace. Česká společnost Excalibur Army nyní nabízí program DANA-M1 CZ, který zahrnuje zejména zdokonalení pohonu a soustavy řízení palby. S modernizací houfnic DANA se ale počítalo již během výroby v 80. letech, primárně s cílem zvýšit dostřel a přesnost. Po roce 1989 se vývoj pozastavil, ale po roce 1993 byl na Slovensku opět obnoven. Zbraň pojmenovaná Ondava měla hlaveň prodlouženou o téměř dva metry, což zajistilo zvětšení max. dostřelu na 32 000 m; došlo rovněž k řadě dalších změn, především co se týče nabíjení a zaměřování. Ondava se sice nikdy sériově nevyráběla, posloužila ovšem při vývoji další, tentokrát již pouze slovenské houfnice.

Modernizační projekt DANA-M1 CZ firmy Excalibur Army (foto: Marian Visingr)

Zuzana a Himalaya ráže 155 mm

Ještě před rozpadem federace zahájil slovenský průmysl (konkrétně opět Konštrukta Trenčín a ZŤS Dubnica nad Váhom) vývoj nové dělostřelecké zbraně, jež sice vyšla z koncepce DANA, avšak přecházela na západní ráži 155 mm. Nešlo však zdaleka jen o tuto změnu, protože nová zbraň jménem Zuzana znamenala fakticky kompletní rekonstrukci původního systému. Vedle instalování 155mm houfnice s max. dostřelem 39 600 m došlo k redukci osádky na čtyři muže (řidič v přední kabině, velitel a střelec v levé části věže, časovač v pravé části věže), k použití moderní počítačové soustavy řízení palby, nahrazení původního kulometu novější zbraní NSV (opět ráže 12,7 mm) a k jiným menším změnám, jež udělaly ze Zuzany prostředek na opravdu světové úrovni. O tom ostatně svědčí fakt, že kromě slovenské armády, která zavedla šestnáct kusů pod názvem vz. 2000 Zuzana, se pro nové houfnice nalezl i zahraniční odběratel, jímž je Národní garda Kypru. Ta odebrala dvanáct exemplářů nazvaných Zuzana 2000G.

155mm samohybná houfnice Zuzana 2000G z výzbroje Národní gardy Kypru

Kromě toho je třeba dodat, že slovenský zbrojní průmysl vytvořil pro Zuzanu také specializované muniční vozidlo Zuzana MV. Osmikolový nákladní automobil postavený na podvozku obrněného auta TATRAPAN (to je fakticky slovenská pancéřovaná modifikace Tatry 815) přepraví 120 kusů munice a disponuje rovněž hydraulickou rukou pro nabíjení. Vývoj na Slovensku se ale ani po úspěchu Zuzany zdaleka nezastavil, spíše naopak. Zejména byl úspěšně vyvinut modernizační „balíček“ MODAN (čili vz. 77/99), což je vlastně nabídka upgrade původních houfnic DANA na úroveň systému Zuzana; původní 152mm zbraň zůstává, dochází ovšem k redukci osádky a modernizaci systému řízení palby. Úspěšně byl završen též vývoj verze pro pásové podvozky; na začátku byla prezentována jako Zuzana T-72M1 a jednalo se jen o „přesazení“ věže na šasi tanku T-72M1, ale následně byla vyvinula zdokonalená verze Himalaya A40, u které již došlo k podstatnějším změnám věže. Verze pro pásové podvozky byly vyvinuty zejména pro možné uplatnění v arabských zemích a rovněž v Indii. Indie už několik let skutečně projevuje značný zájem o pořízení houfnic Zuzana, patrně však nikoli v provedení, které nyní provozuje armáda Slovenska, protože k dispozici je něco daleko lepšího.

155mm pásová samohybná houfnice Himalaya alias Zuzana A 40

Zuzana 2 a protiletadlové zbraně

Slovenský průmysl totiž už od roku 2004 nabízí zbraň, jež se původně nazývala Zuzana A1 či XA1, dnes se však označuje Zuzana 2. Přestože stále zachovává vydařenou základní koncepci houfnice DANA, z hlediska technologií a materiálů se v podstatě jedná o úplně nový komplet. Hlavní výzbrojí je kanonová houfnice ráže 155 mm, jejíž hlaveň má v souladu se současnými trendy délku 52 násobků ráže (8200 mm), což zvětšuje dostřel na více než 41 000 m. Změněn byl rovněž dopravník automatického nabíjecího zařízení, který nyní pojme celkem 40 granátů a prachových náplní. Byla modernizována soustava řízení palby, kam přibyl optoelektronický blok s denní televizní kamerou, infračerveným přístrojem a laserovým dálkoměrem. Naprosto odlišně je řešena kabina řidiče, která je zúžená a má vyšší pancéřovou odolnost, a pohon nyní zajišťuje motor Tatra T3B-928.70 o výkonu 330 kW. Souhrnně lze říci, že Zuzana 2 rozhodně patří ke světové špičce v sektoru těžkých dělostřeleckých zbraní a přinejmenším z vojenského hlediska má šanci na exportní uplatnění.

Prostředek Zuzana 2, nejmodernější varianta 155mm samohybné houfnice

Pro úplnost je ještě třeba dodat, že podvozek systému DANA byl využit také pro samohybné protiletadlové komplety. V 80. letech to byl prostředek STROP II, který byl navržen coby nástupce slavné „Ještěrky“ (samohybného protiletadlového kanonu vz. 53/59 na šasi Praga V3S). Věž, z větší části také převzatá z houfnice DANA, nesla sovětský 30mm dvouhlavňový rychlopalný kanon 2A38 (kadence 2400 ran/min., zásoba 1300 nábojů), jeden 7,62mm kulomet PKT (kadence 800 ran/min., 2000 nábojů) a navíc i dvě lehké řízené rakety země-vzduch Strela-2M s infračerveným naváděním. Vývoj kompletu STROP II byl po rozpadu federace přerušen, ale Slováci v něm pokračovali pod názvem BRAMS. Došlo ke změně výzbroje (místo dvojice raket Strela byla použita čtveřice výkonnějších raket Igla) a systému řízení palby. Výsledky zkoušek byly dobré, ale slovenská armáda tento systém dosud neobjednala (a vzhledem k tamní rozpočtové situaci lze takřka s jistotou konstatovat, že to asi už nikdy neučiní). Přesto však i projekt BRAMS svým způsobem dokládá nepochybné kvality československé konstrukční školy samohybných děl.

Prototyp protiletadlového systému STROP II na podvozku houfnice DANA

Výstřel ze 155mm samohybné houfnice Zuzana 2

Prototyp modernizované 152mm samohybné houfnice Ondava

Publikace: Střelecká revue 5/2013