POZEMNÍ TECHNIKA

203mm houfnice vzor 1931 (B-4)

203mm houfnice vzor 1931 v muzeu v Sankt Petěrburgu

Naprostá většina tažených děl má dvoukolové lafety. Občas se ale vyskytují i jiná řešení, např. lafety se čtyřmi koly. Z „normálu“ však zcela vybočovaly některé sovětské zbraně jako 203mm houfnice vzor 1931 čili B-4. Byly totiž konstruované na pásovém podvozku, od čehož si armáda slibovala pohyblivost v těžkém terénu.

Tažené dělostřelecké zbraně na pásech ve skutečnosti nebyly ze sovětského pohledu nějakým nepochopitelným excesem, nýbrž takřka zákonitým výsledkem. V podstatě se dá říci, že šlo o jeden z „vedlejších produktů“ Stalinova plánu rychlé a rozsáhlé industrializace země, který za cenu strašných obětí změnil Sovětský svaz v průmyslovou zemi. Do toho spadala i intenzivní snaha o mechanizaci zemědělské výroby, a tak se jedním ze symbolů sovětského pokroku stal traktor. Vzhledem k příslovečně nekvalitním silnicím v SSSR ale dostávaly přednost traktory pásové. Těm byly blízce příbuzné armádní dělostřelecké tahače, což byl obor, v němž dosáhli sovětští konstruktéři světové špičky, protože vytvořili nejvýkonnější vozidla této kategorie na světě, která dovedla utáhnout těžké dělostřelecké kusy i ve složitém terénu. A odtud už zbýval jenom poslední krok k závěru, že na pásový podvozek s vysokou terénní průchodností by bylo možné instalovat i samotné tažené dělostřelecké zbraně.

Bojové nasazení 203mm houfnice B-4 v dnešním Polsku

Vznik, výroba a modernizace

Pokud pomineme nezvyklý podvozek, můžeme kořeny vývoje sovětské těžké tažené houfnice vysledovat vlastně až do éry cara. Porážka ve válce s Japonskem a poté problémy na bojištích první světové války přivedly velení (včetně samotného cara Mikuláše II.) k rozhodnutí zařadit do výzbroje ruské armády houfnice ráže 203 mm. Ruská armáda zkoušela koupené zahraniční typy (francouzské a britské), avšak žádný nevyhověl. Po skončení občanské války a upevnění bolševické vlády se o těžké dělostřelectvo začala zajímat i Rudá armáda. Dělostřelecký výbor vydal 11. prosince 1926 příkaz, aby konstrukční kancelář Artkoma během čtyř až šesti měsíců přišla s projektem 203mm houfnice dalekého dostřelu. Projektové práce ale trvaly o něco déle a byly úspěšně zakončeny 16. ledna 1928. Hlavním konstruktérem zbraně byl F. F Lender, po jeho smrti vedl vývoj A. G. Gavrilov. Existovaly dvě vývojové verze, a sice s úsťovou brzdou a bez ní; přednost dostalo druhé provedení. Produkcí byl pověřen průmyslový závod Bolševik v Leningradě (dnešní Sankt Pěterburg), kde byl počátkem roku 1931 zhotoven první prototyp, jenž v létě 1931 prodělal vojskové zkoušky. V roce 1932 pak byla zahájena sériová produkce, přičemž továrna označovala tuto zbraň jako B-4. Oficiálně však byla přijata do výzbroje Rudé armády až 10. června 1934, a to pod formálním jménem „203mm houfnice vzor 1931“ (rusky „203-mm gaubica obrazca 1931 goda“). První varianta měla hlaveň s délkou 22 násobků ráže, ale byla zhotovena pouze v počtu 31 exemplářů, protože již v roce 1932 se začalo pracovat na modernizaci, jež se vyznačovala prodloužením hlavně na 25 násobků ráže. První exemplář byl postaven v roce 1934 a záhy se v sériové výrobě přešlo na toto provedení, které se označovalo jako B-4BM (bolšoj moščnosti), přičemž starší kratší verze se potom nazývala B-4MM (maloj moščnosti); oficiální armádní název se však nezměnil. Kromě průmyslového závodu Bolševik dodávala houfnice také továrna Barrikady ve Stalingradě (dnešní Volgograd) a v malém počtu i Novokramatorskij závod (dnes na Ukrajině). Vzhledem k mírně odlišným postupům ve třech továrnách se hotové zbraně v některých detailech lišily. Sériová výroba skončila v roce 1941 a celkem bylo zhotoveno 977 exemplářů houfnice B-4BM.

Bokorys a půdorys 203mm tažené houfnice vzor 1931

Technický popis zbraně a munice

B-4 používala masivní pásový podvozek, jenž měl na každé straně dvě velká kola, čtyři menší pojezdová kola a dvě nebo tři napínací kladky. Na podvozku pak spočívala spodní část lafety, k níž bylo připojeno dlouhé a široké opěrné rameno. Spodní část lafety byla propojena s horní částí pomocí velkého čepu s mechanismem, který umožňoval změnu odměru; ta však měla jen velmi omezený rozsah, a to 4 stupně na každou stranu. Pokud byla nutná větší změna odměru, muselo se pohybovat s celou zbraní, což někdy pochopitelně znamenalo komplikace. Na horní části lafety byla umístěna kolébka s ozubeným mechanismem, pomocí kterého byl nastavován náměr, jehož rozsah se pohyboval od 0 do 60 stupňů. Hlaveň měla na délku asi 4,5 m, tedy 25 násobků ráže, z čehož drážkovaná část odpovídala necelým dvaceti násobkům ráže. Hmotnost hlavně činila přibližně 5200 kg. Pro tlumení silného zpětného rázu sloužil mechanismus, který zahrnoval hydraulický tlumič rázu a hydropneumatický nárazník. Samozřejmě bylo také vždy nutné pevně ukotvit k zemi rameno lafety. Na kraji ramena byl instalován malý jeřáb, jenž byl určen pro pomoc s nabíjením, neboť to nebyl právě nejjednodušší proces, a to navzdory faktu, že ke každé houfnici B-4 patřila obsluha patnácti mužů. Obvyklá rychlost střelby činila jenom jeden výstřel za čtyři minuty, přestože zkušená obsluha ji dokázala krátkodobě zvýšit na jednu ránu za dvě minuty. Jak lze asi odhadnout, základní příčinou byla hmotnost střeliva. Houfnice B-4 používala dva základní druhy střeliva, a to tříštivé proti měkkým cílům a průbojné (běžně zvané protibetonové) určené proti odolným objektům. Tříštivý náboj F-625 vážil rovných 100 kg, zatímco protibetonový G-620 dokonce 146 kg. Pro úplnost lze dodat, že v rámci vzájemné válečné podpory produkovaly tříštivou munici pro B-4 také anglické zbrojovky; Rudá armáda jí přidělila označení F-621. Existovaly různé prachové náplně, a proto se dalo střílet i různými úsťovými rychlostmi. Nejvyšší možná činila 607 m/s, maximální dostřel potom činil necelých 18 km. Přestože jakožto houfnice měla B-4 pálit především pod největšími úhly, při střelbě na opevnění se nezřídka střílelo i přímo, tj. s malým náměrem.

203mm houfnice vzor 1931 vyžadovala výkonné tahače

Organizace a bojové nasazení

Houfnice B-4 byly organizovány do těžkých dělostřeleckých pluků, které spadaly pod RVGK (Rezervy věrchnogo glavnogo komandovanija), tedy Zálohy vrchního velení. Každý pluk měl čtyři oddíly po třech bateriích, přičemž baterii tvořily dvě houfnice a příslušné vybavení. Pluk tedy dohromady čítal 24 houfnic, 112 pásových tahačů, 242 automobilů, 12 motocyklů a 2304 vojáků, z nichž bylo 174 důstojníků. Na počátku války s Německem, tedy 22. června 1941, se v sestavě Rudé armády nacházelo 33 takových dělostřeleckých pluků, což znamená tabulkový stav 792 houfnic B-4, ale fakticky jich bylo o něco méně, přesně 727. Houfnice byly omezeně nasazeny již ve válce proti Finsku na prolomení Mannerheimovy linie, ale v obranných bojích proti německým útočníkům byla bojová hodnota těžkých houfnic značně omezená, protože se jednalo jednoznačně o „dobývací“ zbraně pro ofenzivní operace. Jejich nízká rychlost logicky způsobila velké ztráty při ústupových bojích. Sovětští vojáci sice část houfnic zničili, ovšem i tak jich celá řada padla do rukou Němců, kteří bez okolků po takové kořisti sáhli, neboť jejich vlastní dělostřelectvo bylo notoricky slabé a podobně výkonné zbraně zcela postrádalo. Došlo tak k situaci, jež byla na východní frontě až komicky častá, totiž k nasazení sovětské vojenské techniky proti jejím původním majitelům. Houfnice B-4 ve službách německé armády, jež jim přidělila oficiální název „20,3-cm H (503)r“, se dočkaly využití při několika operacích, a byly potom nasazeny dokonce i proti západním spojencům v Itálii a Francii. Jakmile se ale válečné štěstí obrátilo k Německu zády, mohla po B-4 opět s úspěchem sáhnout rovněž sama sovětská armáda, když přešla do strategické ofenzívy. Houfnice B-4 nadále zůstávaly čistě pod velením RVGK, ačkoliv organizace se poněkud změnila; 1. května 1945 existovalo třicet brigád a čtyři samostatné dělostřelecké pluky, které disponovaly celkem 760 houfnicemi. Jednalo se o jednu z nejsilnějších polních dělostřeleckých zbraní celé Rudé armády, a jestliže budeme počítat jen zbraně, které se vyráběly ve velkých počtech, pak byla B-4 nejsilnější vůbec. Sověti používali tyto těžké zbraně jednak coby součást dělostřelecké přípravy při nejdůležitějších strategických operacích a jednak při dobývání Němci bráněných měst a pevností. Není proto asi překvapivé, že se B-4 zúčastnily také závěrečné bitvy o Berlín.

Obsluha 203mm houfnice B-4 nebyla jednoduchá

Snaha o zvýšení pohyblivosti

Jak již bylo uvedeno, hlavní nevýhodou houfnice B-4 byla nízká rychlost, což byla v podstatě daň za vysokou pohyblivost v těžkém terénu. Pásový podvozek znamenal, že se tyto houfnice mohly dostat i na místa, která byla pro klasické tažené zbraně zcela nedostupná, ale pro tažení byly třeba ty nejvýkonnější dělostřelecké tahače. Max. rychlost přesunu po silnici činila pouze 15 km/h. Při rychlých manévrových operacích se tedy B-4 nemohly příliš uplatnit, ovšem jako prostředky dělostřelecké přípravy nebo dobývací zbraně byly výjimečně účinné a mezi vojáky i celkem oblíbené. Pro snadnější dopravu na větší vzdálenosti se mohla houfnice rozmontovat na dvě části, resp. hlaveň se dala sejmout z lafety. K ramenu lafety se poté připojila kolesna se dvěma mohutnými koly a tuto sestavu táhl první tahač, zatímco druhý táhl nákladní podvozek, na němž byla uložena hlaveň. Nejběžnější podvozek k dopravě hlavně se nazýval Br-10 a měl čtyři kola, v menším počtu se objevoval odlišný kolový podvozek opatřený traktorovými koly a rovněž pásový podvozek B-29, jenž byl vytvořen na základě šasi lehkého tanku T-26. Velká palebná síla houfnice B-4 vedla ke snaze vyvinout samohybný prostředek se stejnou výzbrojí. Výsledkem byla samohybná houfnice S-74, využívající podvozek z tanku KV-1S. Roku 1944 úspěšně prošla zkouškami, ale do řadové výzbroje Rudé armády se nakonec nedostala. Kromě toho existovaly snahy zvýšit rychlost přesunu tažené verze; v závodě Barrikady byla zkoušena zbraň Br-7 s novým pásovým podvozkem, jenž dovoloval rychlost až 30 km/h, ovšem ani tato obměna nebyla přijata do služby. Nakonec se tak trochu paradoxně prosadila iniciativa, jež se pásového podvozku zcela vzdala. Před válkou i po ní vzniklo několik verzí kolových lafet pro B-4 a v roce 1955 byla oficiálně schválena verze, zkonstruovaná pod vedením G. I. Sergejeva. Výsledná houfnice nazvaná B-4M měla lafetu se čtyřmi mohutnými koly, celkově vážila 19,7 tuny a na silnici se dala táhnout rychlostí 35 km/h. Ale správnější by vlastně bylo psát o B-4M v přítomném čase, protože menší počet těchto výkonných zbraní je dosud uložen v rezervních skladech armády Ruské federace. Také to něco vypovídá o kvalitách houfnice B-4, která se do historie zapsala jako sice podivná, ale vysoce účinná zbraň.

Pozdější verze 203mm houfnice zvaná B-4M měla kolový podvozek

Další tažené pásové dělostřelecké zbraně

Po úspěšných testech houfnice B-4 projevila sovětská armáda zájem o tzv. těžký dělostřelecký triplex, tedy sadu trojice těžkých dělostřeleckých zbraní, které by sdílely onen zvláštní pásový podvozek. 203mm houfnice B-4 měla být „prostřední“ z těchto tří zbraní, „menší“ prvek mělo tvořit 152mm dělo a na druhé straně měl být 280mm moždíř. O vývoj a výrobu nových zbraní jevily zájem podniky Bolševik i Barrikady, z nichž každý představil projekty obou typů. První závod už od roku 1929 vyvíjel tažené 152mm dělo zvané B-10. Byla to pokročilá zbraň, která měla dokonce elektrické ovládání, avšak vykazovala určité slabiny a do výzbroje se nedostala. Pro zajímavost lze dodat, že hlavně B-10 byly následně využity pro pokusy s novými principy munice, mj. pro střely s nikoli kruhovým, ale mnohoúhelníkovým průřezem. Dalším vývojem B-10 potom vznikla zbraň B-30, jež byla instalována na stejném pásovém podvozku jako B-4. Měla hlaveň o délce 47,5 násobků ráže a později byla prodlužena na 55 násobků ráže. Střely o váze 49 kg odpalovala na vzdálenost 26,5 km. Závod Barrikady představil konkurenční zbraň, jež nesla název Br-2 a lišila se konstrukcí hlavně a závěru. Výsledky zkoušek favorizovaly typ B-30, ale z dosud neznámých důvodů dostalo přednost druhé dělo, které bylo potom zavedeno do výzbroje sovětské armády jako „152mm dělo vzor 1935“.

Méně podařené 152mm těžké tažené dělo vzor 1935 neboli Br-2

Konstrukce podvozku byla shodná s 203mm houfnicí B-4, vlastní dělo mělo hlaveň o délce 46 násobků ráže. Velkým problémem ovšem byla nízká životnost této hlavně, která po zhruba sto ranách začala podstatně měnit své vlastnosti. Proběhla řada pokusů se záměrem tento problém řešit, mj. se zavedla delší hlaveň (55 násobků ráže) a hlubší drážkování. Novější sériová verze měla údajně pětkrát větší životnost, ale jelikož toto měření proběhlo podle jiných kritérií, bere se tento údaj obvykle jako značně nadhodnocený. Další problém představovala nízká rychlost, jež u 203mm „obléhací“ houfnice tolik nevadila, ovšem od 152mm děla se očekávalo, že bude poněkud pohyblivější. Každopádně Br-2 je celkově hodnoceno jako ne právě povedená zbraň, o čemž svědčí i fakt, že bylo zhotoveno jen něco kolem 37 kusů. Zařazení do organizace Rudé armády bylo stejné jako u 203mm zbraní, tedy dělostřelecké pluky mající celkem 24 kusů, ale vzhledem k nízkému počtu zhotovených děl byl nakonec doopravdy sestaven jen jeden takový útvar a dvě samostatné baterie. Závod Barrikady navrhl ještě dělo Br-19, jež vlastně spojovalo dobré vlastnosti původně konkurenčních zbraní B-30 a Br-2. Při zkouškách se tato konstrukce ukázala jako kvalitní, ale do sériové výroby se nedostala. Ve fázi prototypu zůstalo také slibné dělo Br-21 ráže 180 mm, rovněž na podvozku B-4. Přes svoje slabiny se ale 152mm dělo Br-2 udrželo ve výzbroji i po válce, jelikož podobně jako houfnice B-4 byla část existujících zbraní přemístěna na kolové lafety a dostala název Br-2M.

Největší zbraní „těžkého dělostřeleckého triplexu“ měl být moždíř ráže 280 mm. Také na něm pracovaly závody Bolševik i Barrikady. První z nich zkonstruoval zbraň nazvanou B-33, která měla hlaveň o délce 18,6 násobků ráže a vystřelovala 200 kg vážící granáty na vzdálenost cca 11 km. Stejně jako v případě 152mm děla ale byl sériovou produkcí pověřen závod Barrikady, který v roce 1937 odeslal ke zkouškám vzorek moždíře jménem Br-5. Měl hlaveň s délkou 17 násobků ráže a jeho výkony byly podobné jako u konkurenčního typu. Sovětská armáda jej do služby zavedla v roce 1939 jako „280mm moždíř vzor 1939“. Tyto zbraně byly použity jak ve válce proti Finsku, tak v sovětsko-německých bojích, ovšem podrobných informací o nasazení je k dispozici málo. Vedle tříštivých střel o hmotnosti 200 kg byly k dispozici i protibetonové granáty vážící 246 kg a zvláštní dlouhé tříštivé granáty o váze 286 kg. Celkově bylo vyrobeno 47 sériových kusů moždíře Br-5. Podobně jako u 203mm houfnice a 152mm děla byl po válce menší počet přemístěn na čtyřkolové lafety a přejmenován na Br-5M. Je však nutno zdůraznit, že obě pozdější zbraně „těžkého triplexu“ ani v této formě dlouho ve výzbroji nevydržely a co do kvality se nedají srovnávat s podařenou houfnicí B-4.

203mm houfnice vzor 1931 alias B-4 v muzeu v Minsku

Lukáš Visingr

Hlavní zdroje:
Chris Bishop: Velká encyklopedie – Zbraně druhé světové války
A. Ivanov: Artillerija SSSR vo vtoroj mirovoj vojně
A. B. Širokorad: Enciklopedija otěčestvěnnoj artillerii
V. N. Šunkov: Enciklopedija artillerii osoboj moščnosti
Válka.cz, Wikipedia.org

Publikace: Publikace: Extra Válka – II. světová 10/2012

Fotografie: RGVA a archiv autora