POZEMNÍ TECHNIKA

15 cm hrubá houfnice vz.14 a vz. 14/16

Před válkou

Tato houfnice má původ už v předválečném období. Škodovy závody vyvíjely nové houfnice a nabízely je rakousko-uherskému eráru, ale neuspěly. Dařilo se ale exportu (Rumunsko, Čína, Turecko)

V roce 1910 byl vyroben prototyp houfnice ráže 15 cm s hlavní od délce 13,5 ráže. Byla vybavena závěrovou poloautomatikou, zákluzem hlavně, vzduchovým vratníkem a štítem. Střela o hmotnosti 41 kg měla úsťovou rychlost 500 m/s. Později prošla dalšími úpravami jako absence závěrové poloautomatiky a prodloužení hlavně na 14 a 15 ráží. V roce 1913 začaly dodávky 15 cm polní houfnice vzor 12R do Rumunska. V tomto roce byla také nastřelena houfnice ráže 15 cm s hlavní dlouhou 15 ráží (2250 mm).

1. světová válka

Se vstupem do války rakousko-uherská armáda pocítila akutní nedostatek moderních houfnic a tak zabavila vyrobená děla připravená k exportu například do Turecka a Číny. Urychleně byla také zavedena houfnice ráže 150 mm ing. Wilhelma Krafta. Už v prosinci bylo vyrobeno prvních 12 kusů 15 cm hrubé houfnice vz. 14. Zavádění bylo tak překotné, že hned v roce 1914 dostala Škodovka objednávky na nové houfnice a zkoušky probíhaly tak, že nimi byly vyzbrojeny dělostřelecké baterie a zkušebně nasazeny na frontě. Houfnice přitom obstály a taky byly zařazeny do výzbroje jako 15 cm Feldhaubitze M 14. Nahrazovaly svého předchůdce – nemoderní těžké polní houfnice 15 cm Schwere Haubitze M 99/4.

V roce 1915 dala sériová výroba 179 houfnic přičemž výroba probíhala od července 1915 i v pobočce Škodových závodů v Rábu (Maďarsko). Houfnice byla předváděna také německé a švédské komisi. Přestože rakousko-uherská armáda trpěla nedostatkem moderních děl, tak zapůjčila v roce 1915 baterii č. 36 svému osmanskému spojenci (dříve dlouhověký nepřítel). Tato baterie bojovala proti dohodovým vojskům, která se vylodila u Gallipoli a později plnila úkoly při obraně pobřeží. 13. května 1916 se jí podařilo potopit britský monitor HMS M30.

V roce 1916 bylo v Plzni vyrobeno dalších 200 ks 15 cm hrubých houfnic. S nimi se pojí i jeden z milníků Škodových závodů v Plzni. 15. dubna 1916 nastřelili své 2000. dělo a šlo právě o 15 cm hrubou houfnici vz. 14, konkrétně šlo o exemplář s výrobním číslem 248. Této události se účastnil arcivévoda Leopold Salvator a ministr války Krobatin. V roce 1916 byl také zaveden vz. 14/16 ten se lišil zesílením zadku hlavně, protože při intenzivní palbě docházelo v této části ke vzniku trhlin.

Do konce války bylo vyrobeno 1518 hlavní a 1086 lafet obou modelů. Už v průběhu války jich Italové ukořistili tolik, že je zavedli do své výzbroje a dokonce se dostali i do výzbroje československých legií v Itálii. 5 dělostřeleckých oddílů československých legií z Itálie putovalo po skončení války na Slovensko a to i s 12 kusy 15 cm hrubé houfnice vz. 14/16

Meziválečné období

S koncem války a rozpadem Rakouska-Uherska získaly tyto houfnice nástupnické státy a Itálie získala další kusy v rámci přerozdělování kořisti. Ještě v roce 1939 jich italská armáda měla 490 ks obou vzorů. Maďaři je v 30. letech ve zbrojovce MÁVAG zmodernizovali na vzor 14/35 a 14/39M. Rakousko je po zrušení platnosti mírové smlouvy ze Saint-Germain také opět zařadilo do výzbroje.

Československo jich získalo menší množství, ale v meziválečném období pokračovala jejich výroba, protože mladý stát musel bojovat o své přežití a k tomu potřeboval dobře vyzbrojenou armádu. Z kraje šlo o 21 ks vzoru 14/16. V květnu 1920 jsme již měli 91 kusů. V roce 1939 jsme měli ještě 128 ks a k tomu 14 záložních hlavní a 115 638 dělových ran. Ještě před okupací v roce 1939 bylo 70 děl a k tomu 45 630 ran prodáno Němcům. Po okupaci pak část převzal Slovenský stát, ten se však potýkal s nedostatkem kvalifikovaného personálu, protože se část vojáků vrátila domů a na Slovensku byla úroveň školství od Rakouska-Uherska horší - přes veškerou snahu meziválečných vlád. Je to dědictví ze starého mocnářství stejně jako exportně orientovaný průmysl v pohraničí, na který dopadla ekonomická krize nejvíce, čehož pak Hitler obratně využil.

Na cestě do války a ve válce.

V květnu 1939 vykazovala slovenská armáda ve stavu 54 kusů 14 cm hrubých houfnic vz. 14/16. Později prodal Slovenský stát 9 kusů Německu. Po reorganizaci v srpnu 1939 je už armáda nepoužívala a ve skladech bylo uloženo ještě 66 ks vz. 14/16, z toho je zřejmé, že původně nepřiznali skutečný počet. Tyto houfnice si zabojovaly na Slovensku až za Slovenského národního povstání.

Za války si tyto houfnice zabojovaly na východní i západní frontě a stejně tak i v severní Africe, Balkánu, Sicílii apod. Po válce se do československé výzbroje dostaly už jen na krátkou dobu. Doba už se změnila, jak už s ohledem na posun techniky vlivem války, tak posun do sféry sovětského vlivu a snahu o unifikaci výzbroje s ním.

Označení německé označení pro ukořistěné rakouské houfnice 15 cm sFH M.14(ö), československé 15 cm sFH M.14(t) a italské 15 cm sFH 400(i) a 15 cm sFH 401(i). Italové pro ně používali označení Obice da 149/13.

Technický popis

Hlaveň plášťové konstrukce se skládá z hlavňové duše, pláště a zadku hlavně. Měla 36 drážek s konstantním pravotočivým závitem. Závěr byl vodorovný klínový, odpalování mechanické. Brzdovratné zařízení: zákluz proměnlivý samočinně regulovaný s hydraulickou brzdou, vzduchovým vratníkem a vzpruhovým vyvažovačem hlavně. V Československu se používalo dělené střelivo níže uvedených typů:
15cm granát vzor 13/9
15cm granát vzor 14/15b
15cm granátošrapnel vzor 17
nábojky vzor 14/b

Lafeta s skládala z kolébky, vrchní a spodní části lafety. Kola o průměru 160 cm byla dřevěná s ocelovou obručí šířky 12 cm. Dělo bylo přepravováno rozdělené na dvě části. Hlaveň byla přepravována na hlavňovém voze a Lafeta s kolesnou tvořily lafetový vůz, na kterém se přepravovala i obsluha a v přihrádkách kolesny měla uloženou výstroje. Každý vůz táhlo koňské šestispřeží. Do dopravu v horách se pak dala houfnice rozložit na čtyři části.

Zdroje:

FIDLER, Jiří a Václav SLUKA. Encyklopedie branné moci Republiky československé 1920-1938. Praha: Libri, 2006. ISBN 80-727-7256-2.
JANOUŠEK, Jiří. Československé dělostřelectvo 1918-1939. Praha: Corona, 2007, 193 s. Svět armády. ISBN 978-80-86116-34-1.
KARLICKÝ, Vladimír. Československé dělostřelecké zbraně. Praha: Naše vojsko, 1975.
Wikipedia