POZEMNÍ TECHNIKA

76mm plukovní kanón vz. 1927

Ruské označení: 76-мм полковая пушка образца 1927 года
Anglicky: 76 mm regimental gun M1927
Německé označení pro ukořistěná děla: 7.62 cm Infanteriekanonehaubitze 290(r)
Finské označení pro ukořistěná děla:76 RK/27

Při schůzi Dělostřeleckého výboru sovětské armády dne 22.dubna 1926, která byla uskutečněna za účelem vyřešení otázky plukovních děl, se došlo k závěru, že stávající dělo vzor 1902 ráže 76 mm je příliš těžké pro účely pluku, protože k jeho pohybu nestačila obsluha, ale bylo zapotřebí šesti koní. Výbor se rozhodl přijmout 76mm dělo vzor 1913, ale modernizované.

V roce 1926 byly zahájeny práce na modernizaci děla vzor 1913, které bylo převrtáno na munici ze vzoru 1902. Modernizované dělo bylo přejmenováno na 76mm krátkohlavňové dělo vzor 1913/25. 17. až 26. ledna 1927 proběhly zkoušky děla, po kterých bylo doporučeno jeho přijetí do služby a sériová výroba. Dělo dostalo označení 76mm plukovní dělo vzor 1927 a továrně Krasnyj Putilovec byla zadána výroba 400 těchto děl, z nichž první bylo dokončeno 22. prosince 1928. V polovině roku 1936 měla Rudá armáda 1654 těchto děl z toho 50 poškozených a 14 pro výcvik obsluhy , ke 22. červnu 1941 disponovala již 4708 děly. Výroba byla ukončena v roce 1943 a do té doyb dala okolo 18 000 kusů. V průběhy výroby docházelo k postupným modernizacím. Např. v roce 1934 byla nahrazená dřevěná kola.

Tento kanon si nezabojovla jen za 2. světové války, ale sloužil i za konfliktu s Japonci nebo bojů proti Finsku a Polsku.

76mm plukovní kanón vz. 1927 sloužil k ničení lehkého polního opevnění a palebnou podporu přímou palbou. Díky HEAT munici měl i omezené možnosti boje s tanky, ale ta přišla až později. Průraznsot činial asi 70-75 mm. Do té doby používaná munice BR-350A mu umožňovala jen boj s lehkými tanky. Hlavní výhodou kanonu byla jeho nízká hmootnost a nízká silueta (ochranný štít šlo navíc částečně složit). Takže byl pohyblivější a šel snadno kamuflovat. Daní za to byl malý dostřel a nízký účinek střely v cíli. Také byla možná jejich rychlá přeprava letadly.

Vyjma Sovětské armády je používali i Finové (pod označením 76 RK/27) a Němci (7.62 cm Infanteriekanonehaubitze 290(r)), kteří je ukořistili v bojích na východě. Koncem roku 1943 jich měli Němci mít 1815. Vzhledem k tomu pro ně i vyráběli novou munici včetně kumulativní.

Finové jich začátkem roku 1944 vlastnili asi 254 z otho 54 jich bylo ukořistěno za Zimní války. S průbojnou municí 76 psa - Vj4 dosahovali průraznosti 55 mm na 100 m, 50 mm na 500 m. S HEAT municí dosahovala průraznost pancíře pod úhlem 90° 86 mm. Ve finský službách vypálily tyto kanoyn za Zimní a Pokračovací války dohroamdy přes 200 000 ran. Pozitivně hodnotili jejich pohyblivost, ale kritizovali nízkou životnost hlavní. V roce 1944 ale také pohořeli, když se je snažili proužít jako protitankové zbraně ve snaze zastavit sovětské útoky. Po válce jich měli stále ještě 195 ks. Sloužily do roku 1960 a v rezervě byly pak uloženy až do 80. let.

Lze naléz protichůdná hodnocení tohoto kanonu. Nešlo o zrovna mdoerní typ, ale pro účely přímé palebné podpory postačoval a byl vždy po ruce. K boji proti tankům nebyl dostatečné účinný, na druhou stranu však nešlo o protitankový kanon. Před válkou navíc byly zařazovány do výzbroje minomety ráže 120 mm, které ho mohly doplňovat účinnou nepřímou palbou.

Jeho nástupcem bylo 76mm plukovní dělo vz. 43.

Zdroj: http://www.battlefield.ru , Wikipedia, jaegerplatoon.net