POZEMNÍ TECHNIKA

Sd.Kfz.4

Sd.Kfz.4 - Munitionskraftwagen für Nebelwerfer

V průběhu války Němci vyvíjeli různé typy progresivních, nekonvenčních zbraní. Jednou z nich byl i pozdější raketomet 15cm Nebelwerfer 41. Systém Nebelwerferu sestával z šesti do kruhu pospojovaných hlavní ráže 150mm lafetovaných na podvozku, převzatém z protitankového kanónu Pak 36. Systém byl původně vyvíjen pro odpalování zadýmovacách raket či raket s bojovým plynem. Pro všeobecný strach z chemických zbraní v této roli naštěstí nikdy použit nebyl, místo toho se intenzivně využíval pro zadýmování určených oblastí. Zcela logickým byl další vývoj zbraně do stavu, kdy byla schopna odpalovat rakety s vysoce explozivní či zápalnou náloží. V této roli se tažený Nebelwerfer osvědčil pouze částečně, jelikož po sobě v okamžiku odpalu zanechal enormní množství kouře. Zde pak vstupoval do hry ten faktor, že se jednalo o taženou zbraň a reakce protivníka na existenci podobných zbraní v oblasti byla vždy velice rychlá a tvrdá. Řešením tohoto problému byla lafetace jinak vynikajícího Nebelwerferu na některé z německých vozidel s vysokou průchodivostí terénem. Pro tyto účely byl za základ nového systému, sestávajícího z muničního vozidla a samohybného raketometu, zvolen polopásový transportér Maultier od firmy Opel. Z něho byl převzat pouze hlavní rám, podvozek a pohonná jednotka. Na této platformě byla postavena jednoduchá pancéřová nástavba, chránící celé vozidlo. Vzhled a tvar pancéřové korby využíval typických prvků obvyklých u německých obrněných vozidel – jednotlivé pláty menších rozměrů byly vůči sobě vzájemně skloněny pro zvýšení odolnosti při zásahu. Prostor uvnitř korby byl s výjimkou kabiny řidiče/velitele velice stísněný. Kabina postrádala jakékoliv dveře, jediné součásti kabiny jež bylo možné otevřít byly odklopitelné pancéřové průzory, dva vpředu a po jednom na každé straně. Za vozidlo nebylo z kabiny možné vidět. Za prostorem kabiny se nacházel velice stísněný bojový prostor, jehož strop musel být pro udržení solidní výšky po plánované lafetaci raketometu snížen. Do prostoru korby (jakož i do celého vozidla) bylo možné vstupovat pomocí dvou rozměrných dvoukřídlých poklopů. První poklop se nacházel na střeše korby, hned za kabinou řidiče, druhý poklop na zadní části korby. Na střeše kabiny byl závěs pro kulomet MG34 ráže 7,92mm, použitelný jak proti pěchotě, tak proti letadlům. Tento kulomet se prakticky nepoužíval, jelikož jeho obsluha by se musela zcela odkrytá pohybovat po střeše vozidla, z kulometu také prakticky bylo možné bránit pouze přední polosféru vozidla. Takto modifikovaný Opel Maultier byl zařazen do výzbroje pod označením Sd.Kfz.4, jeho určením bylo sloužit jako zásobovací vozidlo pro samotný samohybný raketomet Sd.Kfz.4/1. Stísněný vnitřní prostor umožňoval přepravu maximálně 30 raket ráže 150mm. Celkem bylo v letech 1943 až 1944 vyrobeno 289 muničních zásobovacích vozidel Sd.Kfz.4.

Sdkfz 4/1 - 15cm Panzerwerfer 42 auf Maultier

Plnohodnotný samohybný raketomet Sd.Kfz.4/1 vznikl lafetací upraveného raketometu Nebelwerfer na korbu vozidla Sd.Kfz.4. Na zadní části korby přibyla malá otočná věžička hranatých tvarů, na kterou bylo ve dvou řadách lafetováno deset hlavní, převzatých ze systému Nebelwerfer 41. Střelec seděl uvnitř korby, odměr raketometu v rozsahu 270° byl zajištěn otáčením zmíněné věžičky, náměr v rozsahu -12° až +80° pak pomocí táhla spojujícího věžičku s raketometem. K samotnému zamíření zbraně sloužil optický zaměřovač, který byl také příčinou, proč z vozidla se zcela otočně lafetovaným raketometem nebylo možné pálit v celém rozsahu 360° - kabina transportéru bránila výhledu a použití tohoto zaměřovače. Efektivní dostřel vezených raket byl 4 až 6km, maximální dostřel nepřesáhl 7km. Vozidlo Sd.Kfz.4/1 s sebou vezlo bojovou zásobu celkem dvaceti raket, z nichž polovina byla nabita v hlavních raketometu a polovina vezena v bojovém prostoru. Další munice byla vezena na zásobovacích vozidlech Sd.Kfz.4. Munici bylo možno nabíjet přímo z vozidla pomocí velkého poklopu ve střeše bojového prostoru, ačkoliv se osádka i tam částečně vystavovala možné nepřátelské palbě. Osádka čítala čtyři osoby – velitele/radistu, řidiče, střelce a nabíječe. Celkem bylo od dubna 1943 do března 1945 vyrobeno 300 samohybných raketometů Sd.Kfz.4/1.

Malý počet vozidel Sd.Kfz.4 byl zkušebně vyzbrojen raketometem odpalujícím rakety ráže 80mm nikoliv z hlavní, ale z 24 kolejnic. Tento raketomet, zvaný Vielfachwerfer, vznikl na základě sovětského raketometu BM-8, kterým byl více než inspirován. Lafetován byl naprosto stejně jako již používaný Nebelwerfer. Raketomety Vielfachwerfer byly zkoušeny pouze jednotkami SS, v užívání je měla zejména SS Werfer Brigade 506.

Nasazení:

Samohybné raketomety Panzerwerfer 42 byly poprvé nasazeny do boje patrně v již polovině roku 1943, některé zdroje uvádějí jejich zkušební nasazení již v bitvě u Kursku. Od této doby procházely tyto zbraně intenzivním nasazením všude, kde byla potřeba plošného bombardování nepřítele, čehož dělostřelectvo nebylo do jisté míry schopno. K velkému nasazení vozidel Sd.Kfz.4/1 došlo během vylodění v Normandii, kde měli západní spojenci možnost prvního nepříjemného kontaktu s účinky samohybného raketometu. Zřejmě největší nasazení těchto vozidel proběhlo během německé ofenzívy v Ardenách, používány byly ale až do pádu Berlína, i když už ne v takové míře..

Hlavním efektem zbraně, jakou byl Panzerwerfer 42, bylo zničit morálku nepřítele před samotným vlastním útokem – kvílení letících střel, jejich plošný dopad v celé oblasti a v neposlední řadě odletující střepiny, to vše mělo značný účinek hlavně na psychiku napadených vojáků. Typický způsob nasazení raketometů Panzerwerfer 42 spočíval v rozdělení baterie na jednotlivá vozidla do různých míst se stejnou vzdáleností k cíli, s perfektním načasováním úderu tak mohla celá jednotka pálit na nepřítele z různých úhlů. Efekt vlastní palby zůstal nezměněn, zatímco určení místa odpalu pro následnou protiakci bylo téměř nemožné. Každopádně než zmatení vojáci nepřítele byli schopni zorganizovat protiútok, byla baterie Panzerwerferů již dávno na jiném místě.

Pro zajímavost – vojáci Rudé armády přezdívali německé raketomety ve vztahu ke svému raketometu BM-13 „Kaťuša“ slovem „Váňuša“. Oproti tomu němci nazývali několik postavených Vielfachwerferů „Himmlerovy varhany“, opět vzhledem k výrazu „Stalinovy varhany“ používaném Němci pro sovětské raketomety BM-13 „Kaťuša“.