POZEMNÍ TECHNIKA

Tankové přepravníky: Když potřebujete stěhovat pár desítek tun oceli

M19 Tank Transporter

Američané, Britové či Němci vyvinuli i špičková vozidla k dopravě tanků. Jak se osvědčila ve druhé světové a ve studené válce? A co na to Češi?

Navzdory prognózám tanky dodnes fungují jako jádro pozemních sil a nezdá se, že by se záhy chystaly do výslužby. Ne každý si ale uvědomuje, že za vysokou efektivitou tanků stojí hodně náročná podpora, bez níž se provoz tanků prostě neobejde. Kromě tanků potřebujete i něco, co se postará o přepravu paliva, munice a vlastně i tanků samotných. Právě proto armády zavedly do služby tzv. tankové přepravníky, jak se označují výkonné nákladní automobily nebo tahače podvalníků, které zvládnou přesunovat desítky tun oceli. Tanky totiž mají obrovskou spotřebu paliva a svými pásy by mohly poškodit povrch silnic, takže na větší vzdálenosti je prostě lepší použít k transportu obrněnců právě tankové přepravníky.

Americké tahače od značky Mack

V meziválečné éře a ve druhé světové válce byl průmysl USA zdaleka největším dodavatelem nákladních automobilů všeho druhu. Vozidla střední kategorie tvořila páteř logistiky Spojenců (včetně SSSR, který v té době nevyráběl nákladní auta téměř vůbec), svůj význam však měly i těžké typy, mezi něž patřily také tankové přepravníky. K hlavním producentům náležela firma Mack, jejíž typ NR uvezl na ložné ploše náklad přes 10 tun, což pro tehdejší lehké tanky zcela stačilo. Vyrobilo se přes 15 000 kusů tohoto vozidla, ale pro převoz tanků středních či těžkých už jeho síla nestačila, a tak nastupovaly jiné typy. Mezi nejdůležitější náležel Diamond-T 980, jemuž dala US Army oficiální jméno M20. Nejčastěji se používal pro tažení podvalníku, který nesl vojskové jméno M9. Celá tato sestava se označovala jako M19 Tank Transporter a mohla zvládnout obrněnec o váze přes 45 tun, což obsahovalo všechny tanky, které západní Spojenci vůbec používali. Kromě toho vůz Diamond-T 980 fungoval jako základ pro další aplikace, mj. vyprošťovací a tažné vozy s jeřábem a navijákem. Tuto funkci ale primárně zastávaly vozy od jiných firem, a to Ward La France a Kenworth. Jejich jeřáb mohl zvednout přes 9 tun, zatímco naviják byl schopen utáhnout přes 27 tun. Výsledná vozidla nesla název M1 a M1A1 Wrecker Truck a americká armáda jich odebrala cca 5765 kusů.

Mack NR-4 veze maskovaný tank Valentine Mk III

Obrněná obluda „Dragon Wagon“

Nejvýkonnějším a patrně i vůbec nejlepším tankovým přepravníkem druhé světové války však byl až nástupce soupravy M19. U té se množily stížnosti na omezenou pohyblivost v terénu, a tudíž armáda požadovala něco s větší průchodností. Do specifikací přidala zvýšenou odolnost, takže vlastně chtěla pancéřovaný terénní tahač s návěsem. Samotný tahač poté navrhla značka Knuckley Truck Company, ale jelikož její kapacity na požadované počty nestačily, o produkci se pak staral podnik Pacific Car & Foundry. Tahač obdržel od armády označení M26, zatímco podvalník s kapacitou přes 40 tun, který vyráběla firma Fruehauf Trailer Company, nesl název M15. Kompletní sestava se jmenovala M25 Tank Transporter, ale v praxi jí tak říkal málokdo, neboť prostí vojáci znali soupravu pod přezdívkou „Dragon Wagon“. O pohon tahače se staral benzinový šestiválec Hall-Scott s impozantním objemem téměř 18 litrů, jenž vyvíjel výkon asi 180 kW. Vedle důkladného pancéřování kabiny, které chránilo před kulkami malé ráže, dostal tahač M26 dokonce i výzbroj v podobě slavné „padesátky“, tedy 12,7mm kulometu M2. Měl i dva navijáky, jež mohly vyvinout celkovou sílu až 60 tun, a proto M26 kvalitně zastal i funkci vyprošťovacího vozidla. Později byla dodávána také verze M26A1 s nepancéřovanou kabinou a US Army odebrala celkem přes 1300 kusů obou variant.

M25 Tank Transporter (G160)

Britské vozidlo Scammell Pioneer

USA byly určitě největším, ale pochopitelně nikoli jediným výrobcem tankových přepravníků pro armády Spojenců. Také Velká Británie vyráběla vozidla této kategorie a z hlediska kvality se mohla s Amerikou směle měřit. „Dragon Wagon“ sice zvládl přes 40 tun, jenže tak těžkých obrněnců přece jen tolik nebylo, a pokud bylo nutné dopravovat menší váhu, patřily na špičku britské tahače. Vyrábělo je několik značek, např. Bedford, Leyland a AEC (tu poslední známe především jako dodavatele slavných londýnských dvoupatrových autobusů), ale má-li se uvést jen jeden typ, volba jednoznačně padá na Scammell Pioneer. S tím ale trochu kontrastuje fakt, že původně vznikl jako civilní vozidlo zvané R100 a armádu před válkou moc nezaujal, ale po vypuknutí konfliktu se stal velice žádaným, o čemž nejlépe svědčí cca 3400 vyrobených kusů. Původní civilní podoba měla benzinový motor, armádní vozidla však byla vybavena dieselem, který zajišťoval výkon 76 kW. Existovaly dvě varianty zvané TRCU 20 a TRCU 30, kde číslo udávalo maximální taženou hmotnost. Tahač byl většinou spojený s návěsovým podvalníkem, což dohromady vytvářelo soupravu zvanou TRMU 20, resp. TRMU 30. Vedle toho se Pioneer dodával jako jeřábové vyprošťovací vozidlo ve verzích SV1S, SV1T a SV2S. Pozoruhodné je, že poslední exemplář vyřadila armáda Belize až v 80. letech!

Tank Matilda Mk II s AMRA Mk 1a (Anti-Mine Roller Attachment) nakládaná na tahač Scammell Pioneer

Ve francouzské a německé armádě

Mezi velké producenty těžkých nákladních vozů se řadili i Francouzi, ale kvůli průběhu války neměli mnoho příležitostí předvést jejich schopnosti. Coby příklad zajímavého francouzského vozidla lze uvést např. Berliet GPE 4, který měl na ložné ploše portálový jeřáb, díky němuž se dal naložit tank o hmotnosti až 15 tun. Ve francouzské armádě sloužily i nákladní automobily, které dodávala firma Bernard a které se mohly pochlubit podobnou nosností, avšak chyběl jim onen jeřáb pro autonomní nakládání. Francouzi vyráběli i několik typů podvalníků pro tanky a byli to vlastně oni, kdo nedlouho po první světové válce zhotovil vůbec první přívěs speciálně určený k převozu tanku (tehdy šlo o lehký obrněnec Renault FT). Jako tahače přívěsů sloužily různé vozy, většinou převzaté z civilního provozu. Na konci 30. let vznikl také speciální tahač Laffly S45T, který mohl na podvalníku táhnout i 28tunový tank Renault B1, avšak pro Francii bylo už zkrátka příliš pozdě, protože již brzy padla pod náporem německých tankových divizí. Německá armáda pro tahání přívěsů s tanky nejčastěji používala polopásové tahače, ale přesto vlastnila i těžké nákladní automobily schopné vézt tank na korbě. Jednalo se především o typy Faun L900 D567 a Büssing-NAG 454, oba s nosností asi 9 tun (což postačovalo na lehký tank PzKpfw II), avšak vyrobilo se jich jen několik stovek.

Sonderanhänger 116

Konstrukce z údobí studené války

V období studené války hmotnost tanků postupně rostla, a tak už tahače z druhé světové války přestávaly postačovat. Americká armáda vystřídala „Dragon Wagon“ tahačem M123 od firmy Mack, který se rozsáhle uplatnil i během vietnamské války, zatímco na místo britského tahače Pioneer přišel impozantní tahač Thornycroft Antar. Jestliže táhl podvalník s tankem Chieftain, hmotnost soupravy přesahovala 100 tun. Obrovský agregát Rolls-Royce Meteorite s objemem 18,4 litru mohl tuto sestavu pohánět rychlostí asi 45 km/h. Nástupcem tahače Antar se posléze stal trochu paradoxně další produkt značky Scammell, a sice tahač Commander, ale ani ten již není v provozu, protože Britové se potom rozhodli pro americké vozidlo M1070 HET, které je výrobkem firmy Oshkosh a pořád představuje standardní tahač návěsů s tanky v US Army. Na své někdejší snahy pro Wehrmacht tak trochu navázala německá značka Faun, jež pro armádu SRN vyrobila soupravu Faun SLT 50 Elefant. Tu tvoří tahač a podvalník, jenž ve své původní podobě zvládl zátěž 52 tun, ale po modernizaci může dopravovat vozidla ještě těžší. A zřejmě nepřekvapí, že řada těžkých tahačů vznikla také v Sovětském svazu. Nejpoužívanějším typem pro tažení podvalníků je MAZ-537 s obrovským motorem o objemu téměř 39 litrů (!), což mu dovoluje táhnout návěs s nákladem o celkové váze 65 tun.

M123E2

Téměř zapomenutá vozidla Škoda

Stranou samozřejmě nezůstalo Československo, jež se ve 30. letech 20. století vypracovalo na pozici vůbec největšího exportéra zbraní na světě. Primárními dodavateli techniky pro domácí armádu i vývoz byly firmy ČKD (resp. Praga) a Škoda Plzeň. Druhá z nich se zapsala do dějin především jako producent děl, ale ne každý ví, že vyráběla i kvalitní nákladní automobily, a to včetně výkonných tahačů, byť nikdy nedosahovala tak působivých úspěchů jako značky Praga a Tatra. Byla to ovšem právě plzeňská Škodovka, kde se zrodil vůbec největší a nejvýkonnější nákladní automobil z éry první republiky. Naše armáda si jej objednala právě coby nástroj pro vyproštění a přesun nepojízdných tanků, a to dokonce dvou naráz. Plánovalo se, že jeden tank bude vezen na korbě, kdežto druhý na přívěsu. Celá tato souprava by vážila 43 tun. Tahač měl název Škoda 6VTP6 (později 6K) a jeho pohon zajišťoval benzinový motor o objemu 13 litrů, jenže kvůli událostem z konce 30. let tento slibný vůz zůstal jen na úrovni několika prototypů. Značku Škoda pak nosil jiný kolový tahač, ovšem tentokrát šlo o Škodu Mladá Boleslav a vůz ani nebyl domácím designem, protože jej navrhl Ferdinand Porsche. Vozidlo Škoda RSO bylo nezvyklé celoocelovými koly a motorem s chlazením vzduchem. Pro Wehrmacht bylo dodáno asi sto kusů, ale žádný se zřejmě nezachoval do současnosti.

Škoda RSO - model

Kopřivnická Tatra stále na špičce

Na světové špičce se ale pořád pohybuje kopřivnická Tatra. Vynikající výkony podával už typ Tatra 141 (derivát nákladního modelu 111), na který navázaly typy 138 a 148, jež občas pořád vídáme v provozu. Skutečně mistrovským dílem ale byl model 813, jenž vznikl v březnu 1967 a patřil mezi nejsilnější nákladní vozy na světě. Základní verze s osmi koly nesla označení Kolos, avšak dodávaly se i automobily šestikolové a v menším počtu také čtyřkolové. V úloze tahače zvládne „osm set třináctka“ podvalník s nákladem o hmotnosti cca 100 tun, což ohromně zapůsobilo i na Američany, kteří pak odkoupili určitý počet těchto vozů od Německa (čili z armády bývalé NDR) a provozovali je během války v Zálivu v roce 1991 a ještě nějakou dobu poté. Vozy Tatra se ostatně v pouštích celkově hodně osvědčily, takže jsou v provozu mj. v Izraeli či Spojených arabských emirátech. Na bázi řady 815 byla pro vojenské zákazníky vyvinuta řada 816 Force, kam náleží i osmikolový tahač s motorem o objemu téměř 22 litrů a působivým výkonem 610 kW. Celková hmotnost soupravy (tj. tahače s podvalníkem a tankem) může dosahovat cca 120 tun. Ve spolupráci s Polskem dnes Tatra dodává také nový vyprošťovací a tažný automobil Tatra 815-7 KWZT-1 Mamut, který rovněž nabízí impozantní schopnosti a jehož variantu bude zavádět i česká armáda.

Tatra 141

Lukáš Visingr

Publikace: RadioDixie.cz, 31. března 2017