POZEMNÍ TECHNIKA

Systém TOS-1: Ohnivá bouře (nejen) ruské armády

TOS-1A v Kazachstánu

Islámský stát v Iráku a Sýrii už byl vojensky prakticky poražen. Podíl na tomto úspěchu si připsala také jedna zajímavá ruská zbraň, jež vedle enormního ničivého účinku nabízí i velký odstrašující efekt. Označuje se jako TOS-1 neboli „těžký plamenometný systém“, ovšem konstrukčně je to fakticky speciální raketomet.

Klasické tlakové plamenomety vrhají na svůj cíl kapalnou hořící směs, ovšem většina zemí již tuto koncepci nepoužívá. Na její místo nastoupily tzv. reaktivní plamenomety, jak se označuje kategorie bezzákluzových nebo raketových zbraní, jež odpalují granáty či rakety se zápalnými nebo palivo-vzdušnými hlavicemi. Nejčastěji jde o zbraně přenosné, Sovětský svaz však kdysi zkonstruoval i podobně pracující pásový samohybný systém TOS-1 Buratino, který se posléze dočkal modernizované varianty TOS-1A Solncepok.

Do výzbroje chemických vojsk

Projekt kompletu TOS-1 (ťažolaja ogněmjotnaja sistěma) byl zahájen roku 1971 a za devět let byl výsledek přijat do arzenálu chemických vojsk sovětské armády. Toto asi trochu neobvyklé začlenění souvisí se zamýšleným nasazením. TOS-1 je vzdáleným příbuzným dělostřeleckého raketometu Uragan, s nímž jej pojí ráže 220 mm, ovšem na rozdíl od něj neplní úlohu dálkové palebné podpory, ale naopak roli podpory na krátké vzdálenosti. Rakety TOS-1 mají dosah asi 3600 m, protože oproti původnímu Uraganu nesou méně pohonných hmot a těžší hlavici. Jako šasi pak neslouží nákladní vůz, nýbrž podvozek tanku T-72, jehož pohon zajišťuje diesel V-46 o výkonu 520 kW. Systém TOS-1 tak dokáže dobře „držet krok“ s útočícími vojsky i v terénu, kde by klasický raketomet na kolovém šasi nestačil. Od tanku je převzat podvozek a korba, na níž se místo věže nachází mohutné otáčivé odpalovací zařízení, které má celkově 30 trubic (tři řady po osmi a nahoře jednu se šesti).

Palba TOS-1A

Z nich se odpalují 220mm rakety, které existují ve dvou verzích, a sice zápalné a palivo-vzdušné; druhá z nich obsahuje 50 kg propylnitrátu a jemného hořčíkového prášku a dvě výbušné nálože. První provádí roztrhání těla rakety, ze které se poté uvolní náplň, která utvoří výbušný oblak o objemu několika desítek krychlových metrů, načež druhá nálož iniciuje masivní explozi. Právě díky této nezvyklé povaze svého fungování spadal TOS-1 do výbavy sovětských chemických vojsk, která pak byla v ruské armádě přejmenována na Vojska radiační, chemické a biologické ochrany (VRChBZ). Byl ale vyroben zřejmě pouze malý počet odpalovacích vozidel TOS-1, snad 20 až 30 kusů, z nichž každý byl provázen ještě transportním a nabíjecím vozidlem TZM na šasi automobilu KrAZ-255B. TOS-1 získal hodně nezvyklou přezdívku „Buratino“ (ruské slovo pro postavu, známou u nás jako Pinocchio) a od konce roku 1988 do února 1989 byly dva kusy pokusně nasazeny v Afghánistánu. Projevily se tam působivé destrukční účinky, ale i některé nedostatky.

Vznik nové varianty Solncepok

Obdobné zkušenosti přineslo i druhé bojové nasazení, jež znamenalo také odtajnění komplexu TOS-1. Odehrálo se v roce 1999 v Čečensku, kde se obrovská ničivost raket a vzhled výbuchů projevily v obvinění, že Rusko nasadilo taktické atomové zbraně. TOS-1 byl velice výkonný a pohyblivý, avšak jelikož byl určen pro boj na krátké vzdálenosti, vyskytl se problém v podobě nízké odolnosti svazku hlavní. Náhodný zásah kulkou (či dokonce střepinou z výbuchu vlastní střely) by mohl způsobit katastrofu. Proto byl ruský podnik OZTM (Omský závod dopravního strojírenství), který zajišťoval sériovou výrobu TOS-1, pověřen vývojem zdokonalené verze, a to včetně nového nabíjecího vozidla, kdežto firma Splav z města Tula pracovala na nové verzi rakety. Výsledkem se stal komplet TOS-1A Solncepok („Místo, kam svítí slunce“), který roku 2001 vstoupil do výzbroje ruské armády, resp. jejích VRChBZ. Již na pohled jej lze rozpoznat podle menšího počtu raketnic, kterých je nově jenom 24, tzn. tři řady po osmi trubicích (chybí tedy ona horní řada). Nižší počet raket je však vyvážen jejich větším dostřelem, který se zvedl na cca 6000 m, a také zvětšenou odolností svazku hlavní, jehož pancéřový plášť by měl odolat průbojné střele ráže 7,62×39 mm ze vzdálenosti 620 m.

Nabíjecí vozidlo TZM-T

Salva 24 raket ze systému TOS-1A se má postarat o 100% zničení živé síly na ploše kolem 40 000 čtverečních metrů, tedy v kruhu o poloměru asi 110 m. Byl zmodernizován i systém řízení palby, jenž obsahuje několik přístrojů pro denní a noční podmínky, laserový dálkoměr, meteorologické senzory a digitální balistický počítač, jenž automaticky nastavuje náměr a odměr svazku hlavní. Použil se podvozek z tanku T-72A, jehož agregát V-84MS produkuje výkon cca 630 kW. Kromě popsaného odpalovacího vozidla, zvaného též BM-1 (bojevaja mašina), se dodává přepravní a nabíjecí vozidlo TZM-T, jehož základ opět tvoří podvozek z obrněnce T-72A. Transportuje zásobu 24 raket pod dvojicí pancéřových krytů, mezi nimiž se nachází jeřáb s dvoudílným výložníkem a nosností 1000 kg, který dokáže zajistit nové nabití BM-1 za dobu 24 minut.

Použití v boji proti islamistům

Každý komplet TOS-1A proto tvoří formálně tři vozidla, a sice jedno BM-1 a dvě TZM-T, jež disponují celkovou zásobou 72 raket. Z dokumentace ruského ministerstva obrany vyplývá, že v roce 2015 se ve službě nacházelo nejméně deset těchto komplexů. Veřejnost mohla TOS-1A poprvé vidět v roce 2006 na záběrech z protiteroristického cvičení, o dva roky později proběhl proces jeho uvolnění pro export a roku 2009 byl Solncepok prezentován na veletrhu v Omsku, kde samozřejmě vzbudil obrovský zájem. Již v roce 2010 se objevil první exportní zákazník, a sice Kazachstán, který v roce 2011 obdržel tři objednané komplexy TOS-1A. Následoval větší kontrakt ze strany Ázerbájdžánu, jenž během několika let odebral celkem 36 systémů, které se však od těch v ruské i kazachstánské armádě zřetelně odlišují. Jejich základ totiž netvoří tanky T-72A, nýbrž novější vozidla T-90S s výkonnějšími motory a poněkud jinými tvary korby. Za zmínku stojí i zvláštní tříbarevná kamufláž armády Ázerbájdžánu.

Své zajisté největší slávy se však TOS-1A dočkal v době nejtvrdších bojů proti Islámskému státu. Rusko vyslyšelo prosbu, která dorazila z Iráku, a v červenci 2014 poslalo tři komplety TOS-1A. V říjnu 2014 přišel pro Solncepok jeho „křest ohněm“, když byl nasazen během dobývání města Jurf al-Sakhr a úplně smetl pozice islamistů. V následujícím roce se tyto systémy účastnily dobytí Tikrítu a zároveň dorazily do Iráku další exempláře vozidel BM-1 a nabíjecích vozidel nového typu, který nemá podvozek tanku, nýbrž automobilu KAMAZ (neboť v poušti není vyšší průchodnost pásových šasi tolik třeba). Na podzim 2015 se systémy TOS-1A objevily v Sýrii a jako další zákazník se přihlásilo Alžírsko, jež si objednalo čtyři komplexy. Sama ruská armáda v současnosti odebírá systémy TOS-1A nových sérií na modernizovaném podvozku tanku T-72B3 a po roce 2020 se očekává příchod úplně nového „těžkého plamenometného systému“ TOS-2 Tosočka, o kterém se zatím ví pouze to, že má využívat šasi tanku Armata.

Doplnění redakce: systémy TOS-1 se účastní v roce 2022 i invaze na Ukrajinu

TOS-1A v roce 2022 na Ukrajině

Hlavní zdroje:
Uralvagonzavod, ATM 6/2015, ATM 7/2015, Wikipedia.org

Lukáš Visingr
Publikace: Válka Revue 6/2018