POZEMNÍ TECHNIKA

R.S.O.

R.S.O. - Raupenschlepper Ost

Jedním z projektů vozidla řešícího zoufalou situaci německého zásobování východní fronty bylo vozidlo R.S.O., vyvinuté koncem roku 1941 rakouským závodem Steyr. Následující rok se plně rozeběhla sériová výroba, rozšířená taktéž do závodů Auto-Union a Magirus. Tato vozidla byla díky své jednoduchosti a účinnému lobbingu upřednostněna samotným Hitlerem před projektem polopásového tahače l.W.S. Šasi tahače R.S.O. bylo po menších úpravách převzato z běžného lehkého nákladního automobilu z produkce firmy Steyr - s výjimkou podvozku, který byl zcela nový. Pásový podvozek tahače R.S.O. se vyznačoval až příliš jednoduchou a materiálově úspornou konstrukcí, díky čemuž ale trpěl velkými vibracemi (např. pro absenci veškerých gumových prvků, jak na kolech, tak i pásech. Ty byly navíc vyráběny z běžné, nelegované oceli). Podvozek sestával na každé straně z hnacího kola, čtyřech dvojitých pojezdových kol o velkém průměru a napínacího kola. Vypružení bylo provedeno pomocí čtvrteliptických listových per. K pohonu sloužil zážehový motor Steyr o výkonu 85HP s čtyřrychlostní převodovkou. Vozidla R.S.O. nebyla vybavena řízeným diferenciálem, zatáčet tak bylo možné pouze přímým přibržděním některého z pásů, což znatelně zhoršovalo manévrovací schopnosti vozidla. Vynikající byla naopak průchodivost těžkým terénem (na světlou výšku vozidla byl při jeho konstrukci kladen velký důraz) a celková trakce pásového podvozku. Nad přední částí podvozku, v místě uložení motoru, se nacházela plechová kabina řidiče, typická svým zakulaceným tvarem. Za kabinou řidiče mělo vozidlo R.S.O. dřevěnou nákladní korbu, na které mohlo být vezeno až 1t nákladu. Nejčastější způsob použití vozidel R.S.O. byl v roli dělostřeleckého tahače, schopného táhnout náklad o hmotnosti 4t (prakticky se jednalo o protitanková děla PaK 40 či lehké houfnice leFH18). V této roli měl R.S.O. postupně nahrazovat starší lehké polopásové tahače, ačkoliv se tak nikdy v plné míře nestalo. Vozidla RSO byly také používány ve velké řadě podpůrných funkcí, např. jako sněžný pluh či ambulance. Taktéž byly prováděny pokusy s obojživelnou variantou.
Od roku 1944 byla vyráběná zjednodušená verze R.S.O./03, která se od původního modelu, nyní značeného R.S.O./01, lišila řadou věcí. Viditelná byla náhrada plechové kabiny novou, vyrobenou čistě ze dřeva. Nákladní korba byla dřevěná již u předchozího modelu. Podstatnou změnou byla náhrada motoru Steyr motorem Deutz o výkonu 66HP. Celkem bylo do roku 1945 vyrobeno více než 28000 tahačů RSO obou variant

7.5cm PaK 40/4 auf Raupenschlepper Ost (sf)

V létě 1943 byly zahájeny pokusy s využitím tahače R.S.O. pro základ nových samohybných děl. Na základě tahače R.S.O./01 tak byl postaven jednoduchý stíhač tanků, vyzbrojený kanónem PaK 40 ráže 75mm. Díky malým rozměrům vozidla z něho musela být odstraněna i kabina, pro alespoň nějakou ochranu řidiče byla v místě její původní spodní části instalována jednoduchá nízká pancéřová nástavba. Tloušťka pancéřování chránícího spodní polovinu těla řidiče byla 5mm. V místě původní nákladní korby byl na rovné platformě se sklopnými dřevěnými postranicemi lafetován zmíněný kanón PaK 40 ráže 75mm. Lafetace umožnila náměr v rozsahu -5° +22°, odměr pak v rozsahu 30° na každou stranu. Vezená zásoba munice činila 25 granátů. Na kanónu PaK 40 byl ponechán původní ochranný štít, který tak spolu s nízkou nástavbou před řidičem tvořil jedinou ochranu osádky vozidla. Ta byla tvořena čtyřmi osobami.
Výsledné vozidlo nebylo příliš úspěšné ani oblíbené zejména pro své špatné manévrovací schopnosti, malou rychlost a velkou hlučnost – charakteristiky silně deklasující každou konstrukci stíhače tanků. Celkem bylo vyrobeno pouhých 60ks těchto samohybných stíhačů tanků, všechna tato vozidla byla počátkem roku 1944 nasazena na jižní části východní fronty.