TAKTIKA A STRATEGIE

Teorie blitzkriegu

Teorie blitzkriegu

Důstojníci jako Guderian rychle pochopili, že tanky poskytují na bitevním poli mobilní sílu. Tato síla však nemůže být použita bez součinnosti s ostatními složkami. Bylo třeba tanky zakomponovat do formací, složených ze všech druhů zbraní, sestávajících z mechanizované pěchoty, mobilního dělostřelectva a ženistů. ...

Bylo současně třeba tankům poskytnout podporu ze vzduchu, pokud měly být schopny nalézt a prorazit na nepřítelem nejméně bráněném úseku a následně hlubokým průnikem do týlu narušit celistvost nepřátelských útvarů. Pokud například tanky obejdou nepřátelská opevnění a prorazí do týlu, kde zničí velitelské mechanismy a přeruší spojení mezi „mozkem“ nepřátelské armády a jejím „svalem“ v první linii, tento „sval“ odumře, čímž je možno vyhnout se takovým bitvám, které ve Velké válce přinesly obrovské ztráty. Toto vizionářské schéma přilákalo Hitlerovu představivost. Později vešlo toto schéma ve všeobecnou známost pod žurnalistickým názvem blitzkrieg (blesková válka).

Hitlerovo nadšení umožnilo uvolnění prostředků pro další pokusy, které vyvrcholily v roce 1935 vytvořením prvních 3 tankových divizí. Šlo potenciálně o účinné formace, zahrnující pluky tanků jako rychlé úderné síly, motorizovanou pěchotu jako ochranou sílu, dělostřelectvo jako koncentrovanou palebnou sílu a ženisty k odstraňování překážek. Navíc byl Göring přesvědčen, aby zasvětil většinu luftwaffe podpoře pozemních sil, včetně střemhlavých bombardérů Junkers Ju-87 Stuka, které byly používány jako zbraň demoralizující nepřátelské útvary ještě před útokem tanků. Byla to hrozivá kombinace. Přesto od samého počátku měla nedostatky, které se později ukázaly být osudné. Za prvé, přes Hitlerovo schválení, tankové obrněné divize tvořili jen velmi malou část wehrmachtu. Původní tři divize se rozrostly do roku 1939 na pouhých sedm. Tím pádem většina armády závisela na pěšácích, kteří díky své podstatě velmi rychle zaostávali za mobilním čelem vojsk.

Za druhé vývoj výstroje tanků nějakou dobu trval, takže první tanky jako Pz. I a II byly příliš malé a lehce pancéřované, aby představovali účinnou sílu. I když byly schopny vyvinout značnou rychlost, Pz. I byl vyzbrojen pouze kulomety a Pz. II jen lehkým kanónem, neschopným prorazit pancíř. Výzbroj se s přípravami a pozdějším zahájením operací zlepšila, nicméně poměr mezi možnostmi pěchoty a tanků sužoval wehrmacht po celou válku, až po úplnou porážku v roce 1945.