VÝZBROJ PĚCHOTY

Střelivo

V tomto článku bych vám chtěl napsat něco o tom, jak to vypadá v různých nábojích dnešního typu. Z dálky může vypadat "náboj jako náboj", ale při podrobnějším prozkoumání zjistíte, že tomu tak není. Každé střelivo (myslím tím do ručních palných zbraní) má své charakteristiky, svůj vzhled.
  Konkrétně bych se chtěl věnovat způsobu zápalu, ale také konstrukci nábojnice, případně střely.

Takže k tomu zápalu:
  Jak všichni víme, k vymetení střely z hlavně ven je zapotřebí vysokého tlaku spalných plynů. Tento tlak vznikne, když dojde k explozivnímu hoření střelného prachu. ( (Nejen) o střelném prachu a jeho výrobě je toho spousta na webu P.X.D.) Jenže aby došlo k hoření, je potřeba prach zapálit, zažehnout. A právě k tomu účelu slouží zápalky. Ty prostřednictvím zápalkové slože (třaskavé rtuti a různých stabilizátorů, zpomalovačů, pojiva atd.) převedou úderný impuls úderníku kanálky do dutiny v nábojnici, kde je prach.

Nábojnice se středovým zápalem

Budeme-li mluvit o zápalkách pro nábojnice se středovým zápalem, musím napsat, že jsou trojího (o ostatních alespoň nevím) typu:

• 1. typ je "Boxer" - plukovník Edward Mounier Boxer, zaměstnanec Britské Královské laboratoře ve Woolwichi.
• 2. typ je "Berdan" - americký plukovník ostrostřeleckého pluku Hiram Berdan.
• 3. typ se iniciuje elektrickým impulsem. (málo rozšířený)

Tito (Boxer&Berdan) dva pánové jsou považovány za autory prvních použitelných nábojnic se středovým zápalem.
  Boxer svůj náboj sestrojil roku 1866 a Berdan roku 1868.
  Boxerova nábojnice sestávala z vinutého mosazného plechu s taženým dnem, v němž byl vyvrtán otvor pro zápalku a kanálky. Kolem dna byl, pro lehčí vytažení a pro vymezení polohy náboje v komoře, prstenec ze železa. Ano, tehdy k vymezení polohy náboje nesloužil ani tak tvar nábojnice či opěrný kužel, ale právě okraj nábojnice. Ten ovšem nebyl nijak odolný a často se stávalo, že jej drápek vytahovače prostě strhnul.
  Dnes se používají převážně zápalky tohoto typu.
  Oproti tomu Berdanova nábojnice byla z jednoho kusu taženého kovu, dotvarována soustružením. Místo integrované kovadlinky jako u předchozího typu používala kovadlinky ve dně nábojnice.
  Byl to obrovský krok kupředu, co se týče střeliva. O několik let později začaly vznikat podobné náboje i v Evropě, kde se o to zasloužili lidé tak známých jmen jako bratři Mauserové.
  Pro názorný příklad rozdílu mezi zápalkami danných typů - obrázek:

a: tělo nábojnice; b: kanálky pro průšleh; c: kovadlinka; d: zápalková slož; e: kalíšek zápalky

  Třetí typ je středová zápalka iniciovaná elektrickým impulsem:
  Elektrické iniciování se zkoušelo ve vojenských kruzích už před zhruba 100 lety. Ale až teď nedávno se podařilo vyvinout dobrou zápalku.
  Jelikož je zápalka citlivá na elektrický impuls, je třeba ho nějak dodat. To se děje prostřednictvím vodivého "úderníku" (vlastně to ani úderník není, protože se nepohybuje, ale funguje jako kontakt), který je spojen s baterií, ale obvod je přerušen mikrospínačem. Páka spouště při stisknutí stiskne tlačítko ve spínači, ten propojí obvod a dojde k výstřelu. Absencí bicího a klasického spoušťového mechanismu se ušetří spoustu času, a podle fi. Remington, kt je pravděpodobně jediný výrobce zápalek a také asi jediné zbraně na náboje EtronX, jak se nazývají, dojde k výstřelu za 0.0000027 sekund.(?)
  U této zápalky je při pohledu ze spoda vidět velký rozdíl oproti ostatním: Samotná zápalka má dva kontakty, vnější - tělo zápalky a kovadlinka a potom vnitřní. Mezi nimi je nevodivá vrstva, jakýsi prstenec. Při průchodu proudu přeskočí jiskra a zažehne směs. Dál už je to jasné.

Obrázky jsou ze stránek www.remington.com

Nábojnice s okrajovým zápalem

Náboje s okrajovým zápalem jsou obyčejně představiteli nižší výkonnové kategorie. Snad nejznámější z nich je náboj .22LR (Long Rifle). Tyto náboje nemají nijakou extra velkou energii a hodí se spíše pro nácvik střelby, nebo pro odstřel drobné škodné, ale i člověk se s ní může zabít.
  Nábojnice je zhotovena tažením z kovu, většinou mosazi. Ve dně nábojnice, kde je vytvořen vystouplý okraj, je místo pro zápalkovou slož. Ta je však, místo v samostatné zápalce, umístěna v okraji. Zbraně na tyto náboje tedy musí mít vyosený úderník.

A: tělo nábojnice; B: střelivina; C: zápalková slož

Náboje s kolíčkovým zápalem

Starodávný typ nábojů, který se dnes již vůbec nepoužívá.
  Jediný, který se nějak výrazněji ujal byl náboj Lefaucheux z roku 1836. Asi proto, že byl první.:-)
  Samotný náboj je dost krkolomné, výrobně a finančně náročné konstrukce:
  Nábojnice je normálního tvaru, s hnací náplní v dutině, kam patří. Avšak zápalka, která u ostatních nábojů prochází dnem a je vidět, je v tomto případě zcela skryta uvnitř nábojnice na dně mezi zesílenými stěnami. Právě tou silnější částí stěn prochází jehla, která jedním hrotem leží na zápalce a druhý konec kouká z nábojnice ven.
  Za jehlu se leckdy náboj z komory vyjímal.

A: tělo nábojnice; B: střelivina; C: zápalka; D: jehla

Náboje s raketovým pohonem

Zvláštním druhem nábojů jsou ty, které se prakticky nerozdělují na jednotlivé části, jako klasické. Jsou to spíše malé raketky. Střela s nábojnicí tvoří jeden celek (po zkompletování) a tento celek také opouští zbraň. Ke střele není nic moc co dodávat. Důležitá je nábojnice: uvnitř totiž není klasický prach, ale kompaktní slisovaná směs, jejíž podélnou osou prochází kanálek. Ve dně nábojnice je uprostřed zápalka a po stranách (vytvořme si kolem zápalky širší kružnici) jsou šikmo vrtané kanálky - trysky. Právě ony trysky udávají střele rotaci.
  Zbraně na "raketové náboje" střílí prakticky bez zpětného rázu, avšak přesnost je zhruba na vzádlenost 30m.

Na obrázku je tmavě červenou barvou označen blok pevné hnací slože (uprostřed kanálek); pravá horní část obr. znázorňuje roztáčivou fci unikajících spalných plynů šikmými tryskami. Spodní část pohled na dno; uprostřed zápalka.

Beznábojnicové střelivo

Toto vcelku pokrokové střelivo, které (teď mám na mysli opravdu spolehlivě fungující) vyrobila firma Heckler&Koch v roce 1967 v ráži 4,73 x 33 mm. Jde o to, že "nábojnice" je vyrobena slisováním nitrocelulózového střelného prachu, do něj zalisovanou střelou a zápalkou. Vše se spálí při výstřelu, tudíž není co vyhazovat a odpadá výhozní okénko. Díky rychlosti, se kterou je možno vystřelit tři rány, nedochází k rozhození zamíření zbraně a není problém trefit siluetu na 300 m. Což s jinou zbraní nejde.
  O jiné zbrani na tyto náboje nevím.
  Celé to vypadá takto:

Toto je asi konec našeho článku. Mě totiž nenapadají žádné jiné druhy střeliva.
  Jistě, dalo by se psát o tom, jak vypadají brokové náboje, jak se nabíjejí perkusní zbraně, ale to necháme na jindy. Ovšem budete-li o to stát, rád o tom něco přidám...